Mladý španělský umělec David Catá již dlouhá léta pracuje s konceptem paměti, vzpomínek a mezilidských vztahů. Jednotlivé polohy citů mezi přáteli, známými či jen náhodně se setkávajícími mu umožnily hlubší pohled do této problematiky a zároveň jisté citové pnutí v jeho dílech. V současné době se věnuje projektu, který s touto tematikou silně souvisí, zároveň ale toto citlivé téma narušuje bolestivé, až brutální vyjádření. Catá si totiž své vzpomínky a paměť doslova všívá do svého těla.
Takovýto a podobný bodyart jsme již mnohokrát viděli a nejedná se o žádnou dech beroucí novinku. Orientujeme li se alespoň lehce v historii konceptuálního umění, víme, že bodyartem a tělesností jsou jeho počátky protkány skrz na skrz. Pokud je ovšem záměr autora silnější a nosnější než bohapustá exhibice, není podle mého názoru problémem se k těmto technikám vracet i v dnešní době.
David Catá ve své práci pojí silnou tělesnost mísící se až s hranicí dekadence a hnusu s intimitou, jemností a lehkostí umění výšivky. Do svých dlaní vyšívá portréty lidí, kteří nějakým způsobem zasáhli do jeho života. Dílo tvoří klasickou jehlou a nití, přičemž prošívá pouze vrchní část kůže. I tak je ale tato svým způsobem poetická práce doprovázena velkou bolestí a to především při odstraňování výšivky. PO jejím vypárání tak zbude autorovy na douhou dobu řada menších či hlubších jizev připomínajících zobrazovanou osobu. Fotografická dokumentace je dokonce doplněna videem, kde je v těsné blízkosti dlaně celý akt zaznamenán. Kontrast bílé, až průsvitné kůže a tlusté černé nitě dokáže nadzvednout žaludek i sebesilnějšímu charakteru.
Autor sám v jisté diskuzi otevírá otázku na téma: "Je toto ještě pořád uměním?". Já osobně si myslím, že je naprosto zbytečné rozvíjet vlastní polemiku, mnohem přínosnější je nechat otázku otevřenou individuálním postojům.
