Děti mají od přírody neskrotnou fantazii. S přibýváním let tento svoborný způsob přemýšlení a neovlivněnost okolním světem ovšem odchází a s nástupem do školy bývá často zcela zatlačena do rohu nově nastupujícími nesmyslnými pravidly. Dospělí umělci se tak často otáčí zpět, loví ve své paměti a hledají cestu k návratu do těchto bezstarostných let. Dosáhnout dětské obrazovornosti v dospělém věku je ovšem téměř nemožné a tak tato naivní díla zůstávají velmi často viset někde mezi.
Mladý otec a kreativní muž vystupující pod pseudonymem Tatsputin přišel na způsob, jak světy dospělých a dětí sloučit do jednoho a vytvořit tak jejich úspěšnou kooperaci. Jeho malé děti, především čtyřletá dcera, velmi ráda kreslí nejrůznější výjevy, ať už z reálného života lidí nebo jejího vnitřního světa. Otec si kesbičky dlouze prohlíží a nakonec se pustí do jejich vybarvování plný znovu nalezené dětské radosti ze hry.
.
Tatsputin nejprve používal k vybarvování klasické pastelky, tato vášeň ho ovšem pohltila natolik, že si vybarvování začal nosit i do práce a v nudných mezerách tvořil na svém IPadu. Sám ale cítí, že tento způsob tvorby vyžaduje osobnější přístup a tak se chystá k znovunavrácení ke klasickým dětským pastelkám. Podle jeho slov mu děti nechávají zcela volnou ruku při výběru barev pro jejich kresby-jen jednou se dcerka rozčílila, že jejímu portrétu udělal červený světr a ona přitom červenou tolik nerada…
Tento zvláštní způsob spolupráce dítěte a dospělého je zajímavá nejen z výtvarného hlediska. Podle mého názoru má velkou hodnotu i z pohledu psychologie, kdy se jeden od druhého učí přístupy zcela odlišné jeho mysli a toleranci a trpělivosti jeden k druhému. Dospělí staví dítě na stejnou úroveň jako je on sám, nejsou zde žádné hranice, pravidla ani rozdíly. Při jejich tvorbě jsou si všichni rovni jako právoplatní tvůrci.
