Zuzana Ester Jíchová aka Oipooik se narodila v osmdesátém pátém do přívětivé atmosféry Jižních Čech. Po studiích odjíždí do Španělska, kde čerpá nové invence z širokého hrdla tamního života. Dlouhou dobu působí se svojí sestrou jako umělecký pár – ona kreslí charaktery, sestra graffiti. Pomaluje všechno, na co přijde, čistá radost z kresby zanedlouho pohlcuje celý její okolní svět.
Ahoj Zuzko. Musím říct, že tvoje tvorba je sympatická a upřímná, je z ní cítit silné tvůrčí nadšení. Co tě žene dál?
-Díky. Těší mě, že to tak působí. Co mě žene dál? Jsou to lidi, kterým se moje věci líbí, můj chlap, kterej mě hrozně podporuje v tom, abych malovala, a pak samozřejmě chuť po sebevyjádření. Malování je pro mě takovej ventil, i když to asi zní jako klišé:)
Máš nějaké tvůrčí postupy nebo je všechno dílem náhody a momentálního rozpoložení?
-To je kus od kusu. Něco jsou věci malovaný propiskou během telefonátu se ségrou, některý obrazy mám rozdělaný třeba přes rok. Potřebuju dělat od každýho něco. Jsem poměrně nesystematická a netrpělivá, takže ty velký věci nedovedu dělat v kuse a musim to protkávat těma malýma rychlo dílkama.
Z tvých věcí je cítit silný vztah k přírodě, ale i k městu a industriálnímu prostředí. K jakému z těchto míst máš větší vztah?
-Určitě mám větší vztah k městu. Narodila sem se v centru Českejch Budějovic a skoro celej život jsem tam i žila. Mám ráda městskou energii, ráda pozoruju lidi, jak chvátaj, nebo se jen tak trousí po ulicích. Ráda koukám nahoru na fasády domů a odhaluju zajímavý momenty. Poslední rok ale žiju na vesnici u lesa a tak si teď víc prohlížim cestu pod nohama, abych nezakopla o pařez a někde se nenatáhla:). Mám to tu ráda, je tu oproti městu mnohem klidnější tempo života a je tu tak celkově zdravějc. Člověk si na tom čerstvým vzduchu při procházkách krajinou docela srovná hodnoty.
Jaký v liv měla na tvoji tvorbu studia? Máš pocit, že ti něco dala nebo naopak svázala tvůj neposkvrněný pohled?
Studovala jsem sochařinu na střední v Českým Krumlově a celý ty 4 roky byly supr. Možná větší inspirací, než škola samotná, pro mě byl Krumlov se svejma křivolakejma uličkama a tehdejší atmosféra která tam vládla. Kdo to tam trochu zná, musí tušit. Ve škole jsem se samozřejmě naučila různý techniky tvorby, ale kdybych tam studovala teď, myslim, že bych si z celýho studia vzala víc. Přecejenom v tý pubertě to člověk trochu fláká, žejo…
Pověz nám něco o pobytu ve Španělsku. Byla tato životní etapa zvratem i ve tvém uměleckém životě?
V Granadě, kde jsme s kamarádkou žily, jsem moc nekreslila, a když, tak to byly skicy lidí a architektury. Ale volná tvorba moc ne. Bydlely jsme v jeskyních na Sacra Monte s partou belgickejch squaterů a jednim holandským myčem oken:) Takže jsme se učily španělsky, pily sangrii a seznamovaly se s nejrůznějšíma podivínama. Ráda poslouchám lidský příběhy a Granada byla zajímavejch lidí plná. Byl tam třeba jeden Ukrajinec, kterej seděl 20 let za to, že opilej naboural s autobusem a zabil asi 15 lidi. V kriminále si prej řekl, že jestli to tam přežije, tak až ho pustí, tak přestane pít, pojede do Španělska a naučí se na kytaru hrát flamengo. Hrál skvěle, ale pil jak duha..
Na mě osobně tvé obrazy působí, jako by byly plné jinotajů a alegorií. Je to jen můj scestný pocit nebo je tomu opravdu tak?
Jo, samozřejmě máš pravdu. Vždycky jsem chtěla malovat obrazy, který by k divákovi mluvily skrzeva duši, spíš než aby vzbuzovaly jenom vizuální blaho. Často používám svojí zvláštní symboliku, od který očekávám, že bude v divákovi podprahově spřádat takovou pohádkovou síť. Chci, aby při sledování mejch věcí lidem v hlavách probíhal celej příběh, ať už si ho každej převypráví klidně jinak…
Nedávno se ti narodilo miminko. Jak moc a v jakém směru to tvojí tvorbu ovlivňuje?
Malej Hugo nám dělá obrovskou radost, ale jako maják v rozbouřeným moři umělecký inspirace zatím rozhodně nefunguje. Sežere prakticky veškerej volnej čas i všechnu energii, ale to k tomu mít mládě asi patří. Nestěžuju si, rozhodně to stojí za to:)V průběhu těhotenství jsem měla takovou tvůrčí pauzu. Jak jsem se přeměňovala, tak jsem vůbec nevěděla, jak mám malovat. Do většiny obrazů totiž promítám hlavně sama sebe, a najednou jsem vůbec nevěděla, kdo jsem. Tak jsem se těšila, až ta metamorfóza bude ukončená a Oipooik bude maminka, že zas budu vědět jak se ztvárnit:) To už zase vím, ale bohužel na to kreslení nezbejvá moc času. Pomalu se to ale zlepšuje a občas ten prostor na čmárání je.
Máš nějakou představu, kam by se tvá tvorba mohla ubírat do budoucna?
Vždycky mě lákala dětská ilustrace a myslim, že jak malej poroste, tak budu dělat hračky a kreslit hlavně pro něj. Určitě tam ale zbude prostor i pro moje klasický rozpolcenosti, prádelní šňůry z vysokýho napětí a smutný postavy v povzdálí…
Tak mockrát děkujeme za rozhovor a všichni z HumanArtu ti přejeme hodně štěstí v dalších letech!
