Keith Haring vyrostl v Kutztownu v Pensylvánii v blízkosti jeho rodiště Readingu jako nejstarší ze čtyř dětí a jediný chlapec. Jeho umělecké nadání se projevilo už od dětství. Jako malý chlapec společně kreslil s otcem, který mu vytvořil postavičky inspirované Waltem Disneym. Což byl krok, který ho zásadně ovlivnil v tvorbě.
Jako teenager otevřeně projevoval svou nezávislost a sílu vůle, experimentoval s drogami a alkoholem. Již v mládí kolem 16 roku, předvedl spoustu věcí, které ho dále obklopovaly a formovaly, od nejrůznějších nálepek s názvy rockových skupin po skryté odkazy na dění doby. Nejvíce ho asi ovlivnila tvorba Andyho Warhola(hlavně jeho série s Marilin Monroe). Myslím si, že to bylo hlavně kvůli jeho hravému přístupu k umění, která Haringovi byla velmi blízká a také zřejmě jeho zaměření na masovou kulturu. V tu chvíli se rozhodl, že svůj život věnuje umění.
Po skončení střední školy absolvoval uměleckou školu Ivy Schoul of Profesional Art v Pittsburgu. Dále se zapsal na kurz komerční grafiky, ale po dvou letech zjistil, že to není nic pro něho. První výstavu měl v restauraci, kde pracoval jako pomocný kuchař. Postupně zjištoval, že v Pittsburgu není podobně smýšlející komunita a tak ho situace donutila přestěhovat se do New Yorku. V té době si začal uvědomovat svojí homosexualitu, ke které se už otevřeně přiznával. Tam také absolvoval School of Visual Art, kde navštěvoval kurzy, malířství sochařství a historie umění. V tomto období hodně experimentoval z videoartem, vytvářel instalace a koláže inspirované Burrougsem a dalšími. V tomto období se začala formovat jeho představa linie. Začala připomínat hieroglif, nebo ji uplatnil jako čistou strukturu. Kresba, ze které čiší velká míra sexuality, svědčí o úzkém propojení z jeho soukromým sexuálním životem. O čem svědčí jeho ranné dílko, kde na formátu 136x185 rozmístil dekorativně několik set stylizovaných penisů.
Vedle umění byla v osmdesátých letech další oblíbenou formou energie klubový život. Kluby jako Mudd, Club 57, nebo disko Paradoxe Garage patřili mezi místa alternativní scény, která se těšila oblibě a prestiži. Konaly se zde jak konzerty tak i výstavy, předčítání poezie, performance, jichž se zúčastňoval i Harring. Nejvíce si oblíbil Club 57, kde vystavoval a působil také jako kurátor neobvyklých výstav. Jeho první dílko určené pro širší publikum, vytvořil ve své čtvrťi East Village (oblíbené umělecké čtvrti). Na její hranice nastříkal nápis Clones go home. Chtěl tím zastrašit nové obyvatele, kteří mu svým uniformním zjevem připadali jako klony. Jeho další provokací, byly fotokopie New York Post, kde vytvořil pomocí montáže, šokující zprávy. Tyto nové noviny pak rozeslal po celé East Village. Objevovaly se tam totiž tituly jako: ,,Regan zavražděn hrdinným policistou”,nebo: ,,Papež zabit za osvobození rukojmích!” Rozeslání těchto koláží vyvolalo značnou pozornost a nemalý zmatek.
Právě to, že vycházel z pouličního umění ho podle mého názoru nejvíce zformovalo. U pouličního umění jde hlavně o komunikaci z lidmi. Pokud chtěl sdělovat nějaké myšlenky masám, musel si uvědomit tři nejdůležitější věci. Jednoduchost provedení, srozumitelnost a umístění díla. Ikdyž Haring nikdy nepatřil k Newyorské grafitti scéně, stal se z něho pouliční mýtus. Než aby se pustil do práce z barvou, jako jeho vrstevníci, raději pracoval se symbolikou a jednoduchostí jednotlivých tahů. Jeho díla byla natolik čitelná, že se jim mohl zasmát jak teenager tak i stará babička. Svoje díla začal umisťovat na velice specifická místa. Začal využívat hlavně podzemní dráhy, kde byla spousta volných reklamních ploch, starých plakátů atd. Byla to pro něj určitá forma adrenalinu, protože neměl čas si nějak rozvrhnout dílo a neměl čas na nějaké chyby. Svoje postavičky neustále zdokonaloval a uváděl je stále do nových situací a prostor. Zde v metru taky představil svůj nejslavnější motiv zářícího batolete.
V té době se zúčastnil skupinové graffity výstavy Times SquareShow(1980). Kde byla vidět jeho díla v kontextu ostatních umělců ulice. Později na toto téma prohlásil: ,,Vidí m na ulicích věci, které nemají být uměním, ale pro mě jsou esteticky zajímavé, jsou pro mě tedy uměním. Vidím pomalované vozy nebo staré chátrající billboardy či něco jiného, co mi poskytuje informace a inspiraci a něco zvláštního, vizuálního. Cosi se mi při tom v hlavě rozsvěcuje.” Haring (1988)
Jeho kresby se od jeho pouličních kolegů radikálně lišily. Nepředstavovaly totiž jen pouhou dekoraci, ale měly v sobě spousty myšlenek. Kreslil v sériích, na každé zastávce jste mohli vidět další a další pokračování, které se neustále díky křídě obměňovaly. V tom vidím největší plus. Člověk si na to mohl zvyknout a mít to jako zpestření cesty metrem tramvají atd. Haring často komunikoval přímo s lidmi na ulici a ptal se jich na různé možnosti interpretace. Posléze zvědavcům rozdával dokonce odznaky ze svým podpisem. Sám si kladu otázku, zda by to dnes vůbec bylo možné. Dnes, v době obrovské represe vůči grafity umění, by na vás spíše zavolali policii. Zajímavé je, že ač kreslil svoje motivy křídou, většinou zůstaly nepoškozené dlouhou dobu.
Líbí se mi u něj, že postupoval čistě intuitivně. Například u jedné jeho nástěnné malby(stěna Noise Gallery New York,1989) chtěl použít motiv usmívajícíse dvouoké karikaturní tváře, ale nepovedlo se mu ji umístit přímo do středu, tak přikreslil třetí oko a zničehonic bylo naprosto jasné, že tam patří. Ta bezstarostnost a to skoro dětské nadšení je patrné ze všech jeho věcí.
Po pokrytí sítě Newyorského metra se Haring dočkal prvních zisků z prodeje svých obrazů. Někteří nenechavci, ale jeho díla snímali ze zastávek a později je prodali za tučné sumy. V roce 1982 se uskutečnila jeho první samostatná výstava, kde poprvé představil své velkoformátové obrazy malované vinylovou sítotiskovou tuší na vinylovou plachtovinu. Tento povrch mu umožňoval větší svobodu, materiál byl levný, prodával se v velkých formátech, v oslnivě jasných barvách a s otvory po stranách na zavěšení. Myslím si, že v té době to bylo pro něho jisté vybočení, nedokážu si ho totiž představit, že by najednou z ulice přešel na malbu na plátno. Výstava pro něj znamenala obrovský vzestup. Během krátkého času se tak dostal do světového podvědomí, jeho díla se prodávala dokonce i v Japonsku. Jeho dílo v následující době hodně poznamenaly postavičky Walta Disneyho, ale vykládat je jako díla určené pro děti by bylo nesprávné. Haring sice využívá jejich ikonografii, ale staví je do naprosto jiných souvislostí. Dále byl také ovlivněn technickým pokrokem. K tomuto tématu se stavil velice pragmaticky. Haring byl důrazným odpůrcem jaderné energetiky. Zúčastňoval se demonstrací, kde rozdával protijaderné plakáty a sám na nich také otevřeně vystupoval. Za velkou popularitu nevděčí Haring umělecké komunitě, ale sobě samému. Protože jako jeden z mála přeskočil galerijní stádium a přímo a veřejně se obrátil na masovou klientelu. Díky tomu si znevážil galerijní umělce, kteří ho nejspíš brali jako “rychlokvašku.” Ale zase na druhou stranu umění, které je určené pro lidi, má pro mne větší váhu než nějaká složitá nesrozumitelná záležitost.
Harding byl dost podnikavý na to, aby věděl jak prodávat sama sebe. Komercializaci díla viděl jako důležitou část své reprezentace. Na Manhattanu v roce 1986 otevřel svůj první Pop Shop po Warholově vzoru. V té době vytvořil víc než 50 děl na veřejných místech, jako jsou nemocnice a kostely, jiné naopak zdobí méně nápadné kouty. Jeho nejoblíbenější se nachází na kostele Sant´ Antonio v Pise.
V roce 1988 zjišťuje, že je nakažen virem HIV. Další období jeho tvorby je tímto zjištěním silně poznamenané. Stavy kolísající mezi nadějí a beznadějí jsou citelně patrné, ale překvapivě to nijak neovlivňuje jeho uměleckou energii, naopak ji ještě zesiluje. Otevřeně se zapojuje do kampaně proti HIV.
Během posledního roku svého života, se jeho styl mění. Už nekreslí tak jednoduché struktury, ale v jeho dílech je čím dál víc patrnější malířštější přístup k práci. Začíná pracovat s technikou stékání barev. Což nejvíce ilustruje jeho “Procházka v dešti“(1989, akryl na mušelínu). Modré plátno je potaženo hustou sítí bílých znaků a piktogramů. Napříč kráčí opeřenci podobná bytost, která je ledabyle načrtnutá černou barvou. Právě na ptákovi použil techniku stékání barev, která ve mně evokuje právě ten déšť. Dílo tak působí skoro pouličním dojmem. Mě osobně se tento styl líbí možná ještě víc, než některé jeho mladší věci. Podobným stylem je namalován i obraz “Poslední deštný prales“(1989, akryl na plátně. Přijde mi to jako by se snažil s vidinou svého brzkého konce posunout se někam dál. Protože ve srovnání s jeho ostatní tvorbou tohle jasně vybočuje.
Na konci ledna 1990 se jeho stav rapidně zhoršil. Krátce před smrtí prohlásil: ,,Nemůžete si zoufat, protože pokud to uděláte, vzdáte se a zůstanete stát. Žít se smrtelnou nemocí naprosto změní váš postoj a přivodí nový pohled na život. Ne že bych potřeboval nějakou hrozbu smrti, abych si začal vážit života, protože já jsem si života vážil vždycky. Vždy jsem věřil, že člověk prožívá život tak naprosto a úplně, jak jen umí – a s budoucností se vypořádá, až k němu přijde.”
V tomto textu, jsem nezahrnul vše co kdy vytvořil. Zahrnul jsem jsem jen věci, které mi přišly jako nejdůležitější stavební kameny jeho tvorby. Sám obdivuji nejvíce jeho rannou pouliční tvorbu. Tato doba mi přišla jako nejživelnější a svým způsobem nejvíce objevná. Protože sám ještě nevěděl co bude dál a navzdory okolnímu tlaku si vytvořil velice svébytný styl, který nemá v historii obdoby a trval si na něm. Jeho malůvky mají dost společného z primitivním uměním. Jsou naprosto otevřené a nehrají si na něco co v nich není… byl to prostě geniální hračička….
Použitá literatura: Haring – život pro umění (Taschen)
Dějiny umění 20. století (Taschen)
