videoartista a držitel ceny J. Chalupeckého, rozhovor vedl Jan BALCAR(jeniczek)
1. Studoval jsi kunsthistorii a poté malbu na AVU. Jak tě malba ovlivnila v budoucí tvorbě? Je to pro tebe uzavřená kapitola, nebo si myslíš, že se k ní vrátíš?
Zbyněk : Byl jsem přijat do malířského ateliéru na Akademii, ale né s představou že budu malíř. Ale s představou, že se budu věnovat umění. Prošel jsem třemi ateliéry, z toho dvěma malířskýma. Ale malba jako taková nebyla to co jsem chtěl primárně studovat. Chtěl jsem studovat umění, hlavně u nějaké zajímavé osobnosti. Původně jsem chtěl studovat u Vladimíra Kokoly, ale nakonec mě vzal Jirka David. Malbu jsem studoval až do 3 ročníku. Snažil jsem se vyčerpávat možnosti sdělení a malba byla pro mě prvním a jednoznačným důvodem něco sdělit. Po třech letech jsem ale nabyl dojmu, že tomu tak není. Hlavně teda v mém osobním případě.. což neznamená, že si myslím, že malba je uzavřená záležitost, která nemůže nic sdělovat. Po skončení třetího ročníku už je člověk nucený přemýšlet o tom co by vlastně chtěl opravdu dělat. Jakým způsobem. A do toho malba u mě nezapadala.
2. Jsi zakladatelem Galerie DISPLAY, mohl by jsi mi říci něco o jejím fungování? Projektech?
Display jsme zakládali jako studenti před 7 lety. Jediný důvod proč jsme jí zakládali byl, že neexistovaly žádné galerie, které by nás uspokojovaly a který by ukazovaly umění, ke kterému by jsme nějak kulminovali. Samozřejmě tu byly galerie, no spíše takový komunistický pohrobky, jako je třeba Špálovka, ale většinou ty galerie mizely kvůli nedostatku financí. Byly většinou součástí městských a státních institucí a postupně odumíraly. Jediná zajímavá soukromá galerie kde se něco dělo byla MXN a galerie Jelení – centrum pro současné umění, kde dávaly šanci mladým umělcům.
No a tak jsme si řekli, že by bylo zajímavý se trochu srovnat ze zahraničím a vůbec podívat se jakým způsobem se dělá umění někde jinde. Protože takový výstavy se u nás neděly, kromě nějakejch popovejch výstav, které dělala Národní galerie, ale v neuspokující míře. Tenkrát to pro nás byla přeci jenom trochu naivní představa. Ale myslím si, že se nám to nakonec podařilo. Galerie fungovala 6 let v Holešovicích v Malém prostoru, který nám pronajala Praha 7. Celkem jsme tam udělali okolo 300výstav víceméně zahraničních umělců až na vyjímky. Celou dobu jsme to brali jako svojí zálibu, po těch 6ti letech, kdy už jsme nebyli studenti a každý dělal něco jiného, jsme zjistili že už se nedá takhle pokračovat a uvažovali jsme o určitý profesionalizaci, o nějaký radikální změně… V tu chvíli nám vyšla víceméně vstříc Praha 7, která nás z toho prostoru vyhostila bez udání důvodu. To pro nás byla záminka, abychom změnili strategii. Teď jsme našli novej prostor, daleko větší.. 300m2 na Praze2. Spojili jsme se s občanským sdružením Tranzit. A společně teď vytvoříme, alespoň doufám, galerii, opět ze zaměřením na mezinárodní umění, ale hlavně s důrazem na kurátorské projekty, vzhledem k tomu že to je větší prostor.3. Ve Futuře na výstavě Punctum jsem viděl tvojí projekci Model věže Konstruktivizmu, kde kladeš na sebe otevřené knihy do výšky věže v měřítku 1:50. Co je Vlastně věž konstruktivizmu? Mají obrázky v knihách nějaký smysl?
Je to do jistý míry aluze na Tatlinovu věž 3. internacionály, která byla do jistý míry utopický monument, toho co ztělesňoval komunismus pro tehdejší umělce a lidi jako je Tatlin. Ta utopická modernistická vize budoucnosti se najednou zdrcla do určitejch konstruktivistickejch pouček, který se promítly do obyčejného života. Ať už se týkaj uměleckých odvětví, divadla, filmu, architektury, ale hlavně pronikly do lidského uvažování. Vůbec víra v pokrok a víra v racionalitu je vlastně tématem té věže. A uvědomil sem si, že ta víra už není tak jednoznačně sdílená všemi a vlastně by se dal udělat takovej archiv víry v budoucnost. Hlavně přes racionalitu a přes utopický představy o lepším budoucím světě.
Ten model věže je vlastně takovej archiv. Každá ta kniha ztělesňuje určitý počet pater, který by měli být naplněny obsahem, obrázky jsou vybírány tak, aby reprezentovaly určitou část lidského konání a odpovídaly určitému klišé. Je to prostě rezignace na myšlení v lepší budoucnost. Dneska málokdo věří na lepší budoucnost. Společnost je spíš celkově prostoupena skepsí ať už ekologickou, politickou, společenskou… A ten model tý věže to obrací směrem do minulosti, právě proto je to ta aluze na Tatlina. 4. Ve svých pracích se vracíš často pomocí archivních materiálů do minulosti. Proč raději netočíš vlastní věci?
No, ale já točím vždycky svoje vlastní věci, to že se to skládá z archivních materiálů ještě neznamená že to není moje. Já za to sdělení nesu vlastní zodpovědnost. Ale rozhodně nejsem typ člověka, který by si myslel že umělecký dílo je originální objekt, který by měli dávat umělci v šanc veřejnosti a právě proto by měli být originální. Ale myslím si, že daleko důležitější je pracovat s informacema. A skrz umělecký dílo spíš otevírat nějaký představy a myšlenky, než a by to byl originální meisterstuck.5. Zajímáš se hlavně o dobu komunizmu. Vytváříš si takto svůj vlastní pohled na tuto dobu? Zaujala tě? Nebo se snažíš před něčím varovat?
To že se vracim ke komunismu je hlavně proto že sem v něm prožil polovinu života. A nejsem si úplně jistej jestli jde jednoduše polárně vymezit dobu totalitní moci, normalizace a dobu liberálního kapitalismu potom… Ten systém byl do jistý míry zrůdný, možná zrůdnější než ostatní. Neničil totiž tolik fyzicky, hlavně za těch posledních 20 let režimu, ale ničil skrz mentalitu. A to tak důsledně, že do dneška mám pocit , že to jakým způsobem přemejšlíme má svoje nesmazatelné následy z oné doby. Když byla revoluce tak mi bylo 17let, pro mě je to do jistý míry morální problém. Je to problém mých rodičů a prarodičů jak se postaví ke svým životům. Ale zase nechci říct, že to pro ně byl promarněný čas, oni totiž neměli šanci ho prožít jiným způsobem. Nebyli nikdy tak radikální, aby opustili zemi, nebo se jinak vymezili proti režimu. A mě zajímá hlavně ten osobní postoj. Jak můj teď, který mi splývá s tím před 20 lety, nebo mého táty před 20ti lety, nebo kohokoliv před 100 lety, to je úplně jedno. Ten postoj je pořád stejnej protože se odráží v působnosti a k tomu k čemu se člověk vyjadřuje. Prostě obecně postoj a s ním spojené myšlení. 6. Je to spíše archeologická práce, jak vybíráš z toho obrovského množství materiálu? Máš nějaký vnitřní klíč, nebo postupuješ čistě intuitivně?
To jsem řešil hned na začátku co sem začal pracovat s archivnim materiálem. A zjistil sem že nemám žádnou vědeckou mytologii, kterou bych mohl použít. Můžu se jí jenom inspirovat. Můžu pracovat třeba s národním archivem, kde už je nějaká klasifikace provedená, ale můžu najít i jiný způsob. S tím, souvisí ta archeologická metoda, kterou jsi zmiňoval. Přemejšlel jsem o archeologii jako o určitý metafoře jak přemejšlet o světě, jak se orientovat ve své paměti, jak se orientovat v ideách a představách. A jak sem komentoval věž konstruktivizmu, tak nevěřím příliš v pokrok a to že logickým myšlením a racionálním uvažováním dospějeme ke štěstí. Naopak jsem přesvědčeném, že se člověk přirozeně chová úplně jinak a přemejšlí jiným způsobem. V archeologii to funguje tak… když to zjednodušim a použiju primární metaforu… tak dejme tomu když se objeví nějaký archeologický pole a odkývaj se zbytky po určitejch kulturách nebo dobách. Myslím si, že je naprosto neadekvátní podle takových zbytků rekonstruovat něco o čem nic nevíme. O čem třeba nejsou žádný literární nebo jiný prameny. Ale na základě určitejch kooperací a zkušeností, seš schopnej vyhodnotit, že to s něčím souvisí. Souvisí to třeba z nějakou určitou událostí, nebo dobou.. Je to konstrukce, ale velmi spekulativní.
A já mam pocit že lidský myšlení a pamět funguje podobným způsobem. Teď třeba rekonstruuješ tvůj život, nebo jinej život a pak ho rekonstruuješ podobným způsobem. Z velmi fragmentárních údajů a na základě svý schopnosti to rekonstruovat. A tohle je vlastně ten hlavní klíč tý archeologický metody.7. Takže si vlastně trénuješ svoje nazírání na svět a svůj názor skrz obecné myšlení…
Do značný míry považuju tuhle věc za nejdůležitější ve svejch věcech. Protože otázka toho jakým způsobem přemejšlíme o světě, mi připadá daleko základnější než to jak něco vypadá. Protože to jak něco vypadá potom musíš nějakým způsobem interpretovat. Samozřejmě se nezabývám otázkami vkusu jestli něco vypadá dobře a tak, ale mě spíš zajímá proces toho jak jakým způsobem obecně člověk transformuje jevovej svět kolem nás, do nějakejch osobních interpretačních kódů nebo módů. A to co já nabízím, není jednoduchý k přežvejkání, ale naopak já to komplikuju. Komplikuju, protože se snažím napodobit styl myšlení, myslim si že není jednoduchej. Samozřejmě, že většina lidí včetně mě vyžaduje jednoduchý myšlenky, jednoduchý konstrukce podle kterejch můžu nahlížet na svět. Ale to je první nebezpečí, že vlastně člověk sklouzává ke klišé, v pohledu na cokoliv.. A já se pokoušim toto zkomplikovat a uvědomit si jak člověk přemejšlí. Ale není to v tý polaritě racionální iracionální, tohle je právě jedno s klišé, které nám zabrání v tom zjistit to, že člověk myslí komplexnějším způsobem.
A zase se vrátim k tý archeologický metodě, ten způsob jak vnímáme svět je právě podobnej tomuhle, když jsme schopni z miniaturní věci, nebo náznaku, vytvořit celou teorii, podložit jí vědeckejma a jinejma logickejma faktama a nakonec to může bejt úplná blbost. A už několik generací může v takovej lůze žít. A to se netýká jen vědeckejch teorií, to se týká i toho jestli je vhodný si čistit zuby před snídaní nebo až po ní.
8. Mě teda připadá, že myšlení je dost individuální, sice je to ovlivněný společností ale každý si stejně jede po svým.
To máš sice pravdu, ale vzorce sou pořád stejný, to by jsme si přece jako společnost nerozuměli. Kdybys přemejšlel individuálně, tak stejně musíš mít nástroj jak mi to zdělit. A to je to společný, ty musíš myslet v těhle kódech. Individuální je to jakým způsobem k tomu přistupuješ.9. Ve tvejch věcech hraje velkou roli kometář. Chceš dávat divákovi co nejvíce indicií?
Texty které buď namluvím, nebo napíšu jsou komentářem, ale nikdy to není komentář, který ti napomůže k interpretaci. Vždycky se snažím ty věci otevřít úplně maximálně, otevřít pro člověka, který přijde a dívá se na to čistě vizuálně a nemá vůbec snahu, nebo předpoklad dohledat souvislosti, ale může se mu to líbit. Ale na druhou stranu jsou ty věci vždycky propracovaný tak, že i člověk kterej je velmi náročnej a hledá daleko komplikovanější konstrukce a teze, tak si přijde do jistý míry na svý a může to být pro něho i inspirativní. Pro mě ty komentáře obecně jsou nedílnou součástí mojí tvorby v celým spektru co dělám.10. jak je pro tebe důležitá vizuální stránka věci? Přijde mi že kladeš spíš důraz na myšlenku, než na provedení.
Samozřejmě důraz vždycky dávám na obsah, to je primární. Možná občas působí, že nedávám důraz na vizuál, ale u mě jde spíš o to že občas obsah přeroste přes vizuál. Ale není pravda, že bych ho nějak vytěsňoval.11. Výstava Slovník na mě působila velmi uceleně. Zabýváš se různými druhy pohledů na práci s textem. Můžeš ve stručnosti říci co jsi chtěl celou výstavou říci?
Když to zjednoduším, tak vlastně celá výstava je o paměti. Hodně na sobě experimentuji a přemejšlím, jakým způsobem si člověk vybavuje sám sebe, vybavuje si svět kolem sebe, rekonstruuje ho a je s ním ztotožněnej nebo ne. Jak něco vyjádřit? Nebo jakým způsobem pracovat s tím co se ti honí hlavou a co by si chtěl říct. Primárně je pro mě nejsnazší pracovat v opozitu obraz a text. Protože text dokáže specificky popsat určitý věci a zároveň to trachtovat časově. Ale zároveň mě zajímá i vizuální stránka věci, protože její prvotní dotek ti dá možná více než sáhodlouhý text.
Jde ti o přesnou definici věci? Protože text dost přesně vymezuje.
Já nabídnu z jedný strany přesnou definici. Když to vypadá složitě, tak se snažím aby byla co nejkomplexnější. Většina lidí co tam přijde a neznají kontext mé tvorby, tak bude zmatená. Ale na druhou stranu vidím třeba tebe, ale ověřil jsem si to i na jinejch lidech. Oni prostě s tý výstavy přijdou a s patra můžou říct co pro ně ta výstava znamená, nebo neznamená. A tohle mi připadá jako úplně nejzákladnější. Protože nabízíš vlastní interpretační kódy a nespokojíš se s těma co tam jsou. Můžeš bejt třeba naštvanej, že jsou moc komplikovaný a hermetický, ale nejsou hermetický, protože jsou otevřený. Kdybys ses tím dostatečně dlouho zabejval tak přijdeš na to, že nejsou hermetický . Ale ty si s tim většinou poradíš úplně jinym způsobem. A ta síla těch interpretačních schopností který máš, je pro mě úplně zásadní. To že si o mý věci myslíš úplně něco jiného než to co sem do toho dal je mi úplně jedno. Může se ti to líbit, nebo můžeš bejt úplně v opozici, nebo si můžeš vymyslet svoje originální vysvětlení..
Takže počítáš s tím, že tam člověk přijde s nějakým teoretickým základem a ty mu ho takhle rozšiřuješ?
Já myslím, že tam každý přijde spíš ze svým individuálním vnímáním světa. Přijde tam třeba babička, která nemá žádnej teoretickej základ, ale má svůj pohled na svět, kterej je uzavřeném v jejím způsobu života. Nehledám primárně estetický požitek, aby byla spokojená s tím, že to je ale krásná věc, ale bude konvenovat s nějakejma věcma. Ale to jakým způsobem o tom bude přemejšlet a jakým způsobem to sdělí dál, je pro mě to nejdůležitější.12. Pracujete s historickými texty, proč používáte tuto metodu? Proč se nesnažíte věci nazývat svými slovy?
Pokud něco budu komentovat, se znalostí tý věci atd., tak se to budu snažit nějak přeformulovat. Ale ač se to nezdá tak člověk většinou neúmyslně použije formulace někoho jiného. A nevěřim úplně v to, že člověk přistoupí k nějaký věci, jako tabula rasa a vahou svý osobnosti vyřkně nějakej soud co to skutečně je.. Věřim právě v to že tvoje osobnost je složená z tisíců fazet tvých zkušeností, znalostí a intuice. A ty jsou obsažené ve společnosti. A nemám vůbec pocit, že bych na něčem parazitoval.
13. Chceš diváka stavit do role luštitele hádanek?
Ani tak nechci vytvářet umělecký dílo jako hádanku. Každý člověk k tomu zaujímá nějaký stanovisko. Většina lidí, který tvrděj, že to je hádanka, tak to vyřešej tak že to odmítnou. I to je vyřešení hádanky. Hádanku můžeš jako gordickej uzel přetnout. To není jako otvírání nějakejch tajuplnejch dveří. Je to stejně komplikovaný jako život sám. Skromně si to představuju takhle, ale zároveň neříkám, že to takhle na světě chodí.14. Vysvětli mi prosím myšlenku objektu Bezcílná procházka. Vidím v tom souvislost s celým projektem Slovník. Připadá mi to jako tvoje bezcílná procházka minulostí.Připadáš si tak?
Tak to je pro mě zajímavá interpretace. Stáhnutí jednoho objektu na celou výstavu. Myslím, že to může platit, ale není to tak, že se nebezcílně brouzdám minulostí a vyhledávám zajímavý témata. Tu bezcílnost nevidím v takový tý totální náhodě. Ta bezcílnost je v tom, že nemáš úplně přesnej cíl, ale zastavuješ se u určitejch věcí, který tě zajímaj.
S tím, že ale nevíš co bude dál?
Každá ta zastávka komplikuje můj přístup k situaci a díky ní se otevře možnost další zastávky. A v tom vidím tu bezcílnost. Ale do jistý míry je v tom zakořeněná ta logika. Ale můžeš to přečíst taky že je to bezcílný, ale ne libovolný. To je rozdíl.15. Jsou vaše věci určené pouze pro galerie? Nepřipadá vám galerie jako moc omezený prostor? Co Internet? Stream tv? Kina?
V první řadě bych chtěl říct komu je to umění určený. Já sem začal přemýšlet o galerii jako o určitym formátu. Je to podobně jako narativní film, kterej se postupně dostal do holivoodskýho formátu 1,5hodiny. Je to jako kniha, hudební cd, atd. A galerie je taky určitý formát. S elektronickými médii nemám úplně zkušenost. Já pokud bych přestal dělat svoje pro galerie, pro publikum který za tím přijde, zajímá je to a jsou tomu otevřený, tak to publikum omezím a trochu zpasivním.
Ale zase existují servery, který se tím zabejvaj a ty lidi tam chodí za tím účelem, tak mě nepřijde, že by tam byla nějaká pasivita.
Ale problém je v tom, že ty moje videa jsou do jistý míry instalace, člověk to vnímá i hapticky a je to komplexní zážitek. Kolikrát jsem si ověřil, že pokud je dám na internet tak je to dost ochuzený. Ale jsou také umělci, kteří pracují hlavně s internetem a šijou to na míru internetu.16. Máš nějaké vzory? Idoly? Čím si myslíš, že jsi byl nejvíce ovlivněn?
Tak já si myslím, že žádné vzory nemám. Ale co mě hodně ovlivnilo byl Godár a jeho pozdní tvorba. I když si myslím, že jeho poslední věci jsou naprosto nesrozumitelný, ale je to génius, který otevřel celý nový pole vnímání pohyblivých obrazů.17. Sportuješ?
Nikdy jsem nesportoval, ale myslím si že bych sportovat měl. A to říkám z pozice člověka, kterému je skoro 35. K tomu člověk dospěje.. jinak se v těch hospodách rozkydne…18. Věříš v boha?
No.. já v podstatě v boha nevěřím, ale přijde mi to že to je spíš takovej slogan. To by bylo asi na jinou debatu.
A věříš v něco? Já třeba věřím v náhodu.
A co to je náhoda?
No to by se dalo interpretovat třeba jako ten bůh ne?
No tak to je teda čistej alibizmus….
No možná, ale stejně…
