Jde to Dobré Wow!

P U C A L Í K - 5.část

Literatura > Vícedílné

 

 
P U C A L Í K
 
 
 
5.část
 
Žlutozelené auto přijelo k parku prakticky 
okamžitě, protože výjezdové sídlo Rychlé 
záchranné služby bylo jen o ulici níž.
 
Lékařka se sklonila nad nemluvnětem a jemně
mu sáhla na krční tepnu: "Maminko, není mrtvé!", 
oddechla si a dala se s kolegou v rudé vestě ihned 
do medicínou naučených základních postupů při 
obdobných traumatech. 
Po chvíli pak přeložili drobného pacienta na lehátko 
sanitního vozu, upevnili stříbrný povián a rozhoukala 
se siréna, zablikaly majáky.
Právě v té chvíli také zastavil u průjezdu automobil 
s dobře patrným nápisem o ochraně a péči, 
vyskákala trojice policistů a jeden z nich zamířil 
k sanitce.
Mezitím se záplava čumilů - kteří se kolem místa 
srocovali, jako mravenci kolem pomlázky - snažila 
reagovat na přísná gesta jednoho ze strážců 
zákona - a nevrle ustupovali, krůček za krůčkem, 
někteří, tak říkajíc, lomili rukama, jiní jen smutně 
pokyvovali svými zašedlými, seniorskými hlavami.
 
 
 
Při pohledu přes výkladní skříň kavárny, Alenka
zjistila, že je místnost plná hostů. Kde je Papá,
blesklo ji hlavou? 
Otevřela dveře a vešla do vůně kávy, ovocných 
koláčů a dalších sladkostí. Ze zástěnku se jemně
šířil vytrvalý odér domácí pekárny.
Aha - támhle je, pokývala hlavou, když její zrak 
sklouzl z vyvýšeného prostoru do poněkud skrytého
místa těsně za hranou úzkého schodiště.
Papá ji zahlédl na poslední chvíli.
Vstal a odsunul ji židličku.
"Co si dáš?", promluvil na ni a kývl na číšnici, která
vyčkávavě postávala u pultu se zákusky.
 
"Tak, co bude dál, Václave?", jen co se posadila,
zabodla do něj ostrý pohled,
"Dál?", usmál se a usrkl kávy, "co tím myslíš - dál?"
"Každou chvíli si nás už policajti najdou. Co jim 
řekneme?"
"A pročpak by nás asi hledali?"
"A proč ne!? Když se dřevorubač neobjeví v práci,
neobjeví se ani doma - v hospodě, prostě najednou
vůbec nebude, začnou zjišťovat, kde jeho stopa 
končí. Nakonec přijdou třeba na pilota od letadla -
jaks říkal tomu éru - sakra, takový divný název to
mělo, něco, jako od ryb. Jo, už vím! Kapustňák -".
Skočil ji do řeči: "Čmelák".
"Tak jo - taky lesníka", nadechla se, aby mohla
vyjmenovat další případné svědky. 
"Jistě - a Krakonoš jim o našem setkání všechno
hned vyvalí?"
"Vyvalí?", podivila se, "ty máš ale slovník, Papá!
Tak jo ... tak jo. A copak tak důležitýho chceš
teď mezi náma ještě proplkávat?", podívala se 
Václavovi zpříma do očí.
"Hmm, drahá Alenko, a kdo tu tragickou nehodu 
vlastně zavinil?", usmál se a její tvrdý pohled 
opětoval.
Alena zvolnila tempo a pokusila se o úsměv: 
"Tak mluv!"
"Mám takové řešení, které - jak se oba známe -
neodmítneš."
Zadívala se přes veliké okno za jeho zády do ulice 
a sáhla do kabelky pro krabičku cigaret. 
"Alenko, pozor, tady se nekouří!", zakroutil hlavou.
"Tak mluv!", položila ruku zpět na stůl a automaticky
se jí svaly ve spodních končetinách sevřely.
Václav se ji pokusil po hřbetu ruky pohladit. 
Ucukla.
"No nic, tak to vememe prakticky". Sáhl do kapsy
a vytáhl balíček žvýkaček. Odlomil jednu a vsunul
si ji do úst. 
Hleděla na něj a v duchu se začala bavit.
"Máš, moje milá, jen dvě možnosti. Buď pudeme
za neúmyslné zabití pod vlivem chlastu oba
na hodně let do kameňa, nebo - a teď dávej 
dobrej pozor - se vezmeme".
"Jako muž a žena?", kousla se do rtu.
"Ano, byli bysme prostě manželé."
"Se vším všudy?", vyprskla smíchy, až se
polovina kavárny otočila k jejich stolku.
"Ano."
Nastalo až trapně burcující ticho. Téměř ticho.
Kolem šuměly jen plíživé zvuky diskrétní hudby
z reproduktorů kavárny, cinkot sklenic u baru 
a matné vrzání létacích dveří do kuchyně.
"Promiň, ale musím si odskočit", uslyšel 
její hlas Václav. Přestal na okamžik dokonce 
i nervózně mrkat pravým víčkem.
 
Dívka se zvedla od stolu a zamířila do dveří, 
nad nimiž zeleně svítila postavička se sukní.
Vstoupila, prokličkovala úzkou chodbičkou
a rychle za sebou zavřela jednu z toaletních
kabinek..
Když dosedla na elastické okruží, proměnil se
její téměř hystericky potlačovaný smích v tvrdou
masku, zatím jen poněkud neurčité rozhodnosti.
Hleděla chvíli na chromové zařízení, na němž 
byla namotána protrhaná role hygienického 
papíru. Odvinula část a vložila si ji do úst.
Sliny hebký papír mělnily a mělnily.
Polkla a uškubla si další díl.
 
Po čtvrthodince se dostatečně uklidnila. 
Přisunula si od země svoje bílé kalhotky 
- a navlékání ukončila krátkou koženou 
sukní s lesklým, zlatavým, velice masivním 
opaskem. 
Vypotácela se k umyvadlu.
Pustila horkou vodu.
Z dózy na mýdlo ji vykáplo na ruce cosi 
zeleného.
 
Nakonec pohlédla do zrcadla před sebou.
Zatřásla hlavou, aby si načechrala vadnoucí 
účes.
Z mírně zašmoulovaného skla se do ni začala
prolínat škrtivě naléhavá touha.
 A ta se postupně měnila ve dvě tunelovité, 
hluboce bezedné oční prolákliny.
"Ach, můj pane!?", zajíkla se Alena a celá 
se ještě víc roztřásla.
 
Papá si krátil čekání pohledem z okna.
Na ulici za okny kavárny se - někteří chodci
loudavě, jiní v jakémsi poloběhu - střídali,
což jim mohlo dodávat na jisté pestrosti.
 
Zvedl pohled vzhůru.
Jeho zrak zabloudil nad střechy okolních 
domů.
 
Co se to zase na nás žene?
Těsně na úrovni komínu, který vyčníval vysoko
nad horizontem okolí, si začaly kreslit svoje
akrobatické letecké figury hejna - jako obvykle -
nenasytných, kropenatých špačků.
 
 
   (pokračování)
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

 

Pro přidání komentáře se přihlašte.
  • Kai Autor
    Kai
  • 0 bodů
  • 0 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 05. srpna 2019, 09:13
  • 47 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz