Jde to Dobré Wow!

3. Po varu vřela krev

Literatura > Biografie / Pohádka / Drama

dodatky Caslava Lomeneho

3. Po varu vřela krev v hlavě a tak ztratil jsem se v hlavě a v křoviskách a zmolách spletitých bzeneckých vinohradů

 

To byl jednou zas náš plán – a to zpříjemnit si den a noc, proto jsme utratili posledních pár korun. co jsme dohromady měli, teda spíš já je měl, ale to bylo přeci jedno, o peníze vůbec nešlo. Výrobek měl být určený jen pro velmi úzký okruh lidí – krom nás dvou, tak ještě jednoho velkého kámoše, u kterého tehdy přebýval Mr. Vincent Vega, alias Pan Vařič a pak třeba jen náhodně jedné osobě podle teorie chaosu a náhody. Podotýkám, že tento příběh je starý asi tak zhruba 9 let. Vařič už dva roky abstinuje, letos mu bude kolik roků? Padesát jedna? Ten kámoš, u kterého bydlel už úspěšně se zbavil mimo jiné závislosti na perníku i cigaret a alkoholu a to snad čtyři roky již. Jediný já, nejmladší teda, stále bere s občasnou chutí a pak následující nechutí, která je téměř, promiňte mi to – až k zblití.

Šli jsme to dělat po starém našem způsobu a to do přírody, na jedno místo v také zmole, kde byly písčité malinké jeskyňky a chráněné relativně stromami a keři, ale ne dokonale, kdo by se z cesty tam podíval pozorněji nebo by se tam nedej bože rozhodl jít blíž, tak nás skrčené asi uvidí, taky třeba podle obláčků dýmu (později). Vše potřebné jsme měli v baťozích a igelitce, na takou malou přírodně rekreační varnu. Vše jsme si v klidu nachystali, prášky se už postupně rozpouštěli po cestě v petce. Bylo to někdy na konci jara, šli jsme kolem základní školy a mě už tam, když děcka měli tělocvik se udělalo mírně nevolno, když jsme takhle s baťohama, igelitkou, já sice nenápadný, ale on jasná postava na první pohled viditelná, že si musí jet v něčem zvláštním a to nemohl být alkohol. Navíc jsme byli komická dvojka: já, maličký, zakrslý, mírně obtloustlý (teď už daleko víc bohužel) a on vyzáblý skoro dva metry měřící, jdoucí velkýma krokama, takže já jsem za ním obšas musel poutěkávat... :)

Práci nám dost podstatně stěžovali neodbytní komáří, kterých tam bylo tisíce. Marně jsme je odháněli tabákovým dýmem, pak výpary ze solné při efě. Když přišlo na var, kouřil jsem už jenom já, on dával pozor na reakci, ale jako rituál jsem mu vždy ubalil cigáro před posledním náhozem. Bez této magické cigarety třeba odmítal vařit...a komáři odletěli pryč pořádně až po vyfoukávání, ten protivný hmyz, v jeskyni se držel ten dým dost hustě, ale chránil nás před jejich sosáky, lačnících po naší krvi. Nebrali jsme na jeho jedovatost, lepší než tisíce bodnutí. No tohle popisuju asi až moc do detailů, což by mohlo dělat problémy, ale co už, je to minulost, z této pozice jsem po zvážení pro a proti dal ruce pryč.

Dovařili jsme, každý si po svém nasypal do ředičky, úplně do vařeno nebylo, prostě první třepka. Dali jsme si, on si to pochvaloval, já byl na vážkách, doděláváme to a uklízíme po sobě bordel. Říkám mu, no zdá se mi, že to nějak neúčinkuje či co, na to on „tak si přidej“. Nuže dobrá, přidal jsem si, nasypal jsem si zhruba stejně jako předtím, tj zhruba dvě stlačené. Šupl to do sebe a naráz BUM, PRÁSK. Polilo mě horko až do lebky, navíc bylo pěkné vedro a já poznal, že ten materiál není slabý, jak jsem si původně bláhově myslel, ale zabijácký až. Horko těžko jsem posbíral vercajk a schoval do baťohu, on už byl připravený vyrazit pryč, jo a materiál jsme si klasicky podělili na půlky. On už mě znal, takže viděl, že je se mnou zle, takže zavelel, tohle vem, vrazil mi tašku do ruky,  já ponesu tohle a drž se mě a hlavně dávej bacha na cestu, jdi hned za mnou, dívej se kam šlapu – protože to bylo na prudkém srázu, a co, já to řeknu, prostě těsně pod tzv. Starým hradem, kde tehdy stála zřícenina kaple, kteří do vzduchu vyhodili ustupující nacisti (měli tam nějaký bunkr, kdoví co tam vše bylo), když nás osvobozovala rumunská armáda (doufám, že to říkám správně!). Jenže mě se stupňovala hrůza při návratu do civilizace, kór, když  v okolních vinohradech panoval čilý ruch zemědělský. A také vědomí toho, že nesu zbytek chemek, solné, techa a hlavně kyseliny orto fosforečné (ještě mi kladl na srdce hlavně tu tašku neztrať). No a já šel po tom srázu prudkém za ním, nohy se mi bořili do rozpáleného písku, divím se, že jsem nespadl, nicméně v jedné chvíli přvlůádla zkázonosná myšlenka otočit se úplně na jinou stranu. Nic jsem neřekl, oba jsme šli potichu, on byl asi dobře taky našitý a už si po cestě hrál s telefonem, takže než to stihl  zpozorovat, byl jsem tem tam a nemohl mě ani vidět ani se mě dovolat. A tím začalo prakticky 24. hodinové putování po všlijakých cestičkách, kopřivami, šípkama, akátama, prostě hrozně nepříjemnýma botanickýma paznechtama (ne, já vím, šípky jsou super, ale ty bodliny už ne). A šel jsem a šel, unášen nějakým stihomanem, blížeji ho nepopíšu již, je to přeci jen dávno, ale hrála tam roli „zpropadená“ morálka, že jsme vyráběli něco nepatřičného, nevhodného prostě zakázaného touto divnou společností, která vládne a určuje směr. Takže když jsem se dostal blízko k nějakému člověku ve vinici, dělající v pravdě dobro konající činnost (?), tak jsem se sekl na místě, tašku bych nejrači zahodil, protože mě ty chemky dráždily do morku kostí lebeční, ale pamětliv jeho příkazu a taky přece jen trochu rozumu, že tohle nemůžu přece ztratit, když se to potřebuje (hlavně ta fosforka) a posléze se vrhl do všelijakých příkopů, křovisek a tak, co už jsem zmiňoval. Takhle jsem se dostal jednak až na úplný konec vinohradů, kde byla pole, tak do škarp, kde byl několika set (přeháním asi, neznám tuhle historii), kde byly kamenem dlážděné odtoky pro vodu z vinohradů úplně na jïném místě, než byly ty pole.

Takhle jsem byl zamotaný pořád, až se postupně setmělo. Kdoví, kolik jsem toho po těch vinohradech nachodil, ale za tmy jsem se už odhodlal jít do města. A ač jsem byl pořád ještě nakopaný, tak jsem už už už znova a znova a znova přemýšlel, že bych si dal. V brašně žádná voda, jenom jehly, matro, v igelitce solná, fosforečná, toluen. Tak jsem chodil a díval se do různých okapů, zda tam není zbyteček vody (nedávno pršelo a brzo, ale nepředbíhejme...), občas jsem trošičku vody skutečně viděl, naštěstí mě to odradilo si to tím ředit. Tak jsem došel na horní náměstí, kde je pumpa, lidi nebyli žádní nikde, noční klid prostě. Tak jsem vytáhl štamprlu a začal pumpuvat, nic, nic, nic, naráz vytrysklo kotel vody a já už měl v té  štamprle nasypaný materiál, no prostě fejl – měl jsem tam moc vody. Tak jsem přemýšlel co s tím. Nakonec jsem většinu vody značně hořké vypil, nechal tam zbyteček, kam jsem vysypal snad zbytek materiálu, rozmíchal, natáhl do setu, ale co teď? Kde si to dát? Měl jsem morální zábrany (ač bylo liduprázdno), dávat to na takhle profláklém místě. Tak sem šel směrem ke hřbitovu, sklepom a takýma malýma baráčkama. Tam jsem si našel jedno také místečko, které bylo osvětlené lampou a dal si to. Naráz jsem pocítil takou divnou pachuť v ústech, jako by ta voda měla být otrávená třeba i mrtvolami, jsem si nevím proč představoval. Nájezd jak sviňa pak sviňa, lekl jsem se, vstal, podíval se za sebou, vidím, že jde na mě krásně vidět z okna, kde bylo rozsvíceno, popadl mě amok. Jen tak tak jsem byl schopný posbírat věci a zase se vydal na pouť bezbožnou nebo jsem se možná modlil k bohu, ale vše bylo marné, nezbývalo mi nic jiného než jít a jít. Dostal jsem se k ubytovně, kde bydlel ten kámoš a u něj ten Vincent Vega, avšak byl jsem tak moc, že jsem se neodvážil jít do vnitř, jenom jsem pod kámošovo auto strčil tu tašku s chemkama a tím se zbavil alespoň jednoho břemene a pak mazal zas dál, zas do vinohradů.

Náhle se začal zvedat vítr a blýskat a bouřit, já se plahočil na Starý hrad, táhlo mě to zpátky k místu, kde jsme vařili. No a samozřejmě se spustil déšť a ten postupně sílil v obrovský liják. Takhle v dešti jsem furt chodil po vinohradech. K svítání se zase odhodlal jít do města, promočený fest a zablácený samozřejmě taky. Teď už nebylo liduprázdno, sem tam chodili lidi s deštníky  - ti šťastní. Na mě musel být strašný pohled. Vyjevený výraz, zablácený, zmoklý jak slepica. Šel jsem kolem hřbitova, kousek od něj mě napadl spletitý strom, který mě chtěl vcucnout a přisát k sobě na věky. Unikl jsem však, kousek dál byl velký dům, ve kterém ve vnitřku porcovali mrtvoly. Utíkal jsem pryč. Šel jsem dál. Přestalo pršet. Došel jsem k té  ubytovně, ale bál se jít do vnitř. Tak jsem přešlapoval z místa na místo na silnici a díval se neustále navrch. Tu naráz přišel ten kámoš, který tam bydlel a hned na mě, konečně, tady si, podíval se kam jsem se díval, zrovna tam letělo letadlo, tak prohlásil výtečnou větu: „Čekáš na letadlo?“ :D No a zatáhl mě k sobě do bytu, tam byl Vincent, spousta otázek, co se stalo kde máš tašku prosím tě! Taška byla krásně schovaná, tak se mu ulevilo. Vyslékli mě z mokrých hader, kámoš mi půjčil svoje hadry a já si už trochu uvolněn taky konečně mohl zapálit cigáro. Další pokračování není už ani třeba, prostě jsem se tam postupně vzpamatovával celý den...spletité cesty vinohrady, div, že jsem přežil.

Pro přidání komentáře se přihlašte.
  • drones Autor
    drones
  • 0 bodů
  • 0 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 05. července 2019, 02:02
  • 107 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz