Jde to Dobré Wow!

Spirály všude, kam jsem se podíval

Literatura > Biografie / Jiné / Drama

2. Spirály všude, kam jsem se podíval

 

Dostávám se k dalšímu příběhu. Příběh se odehrával v době chození s Petrou, jak jsem popisoval v poslední kapitole prvních příběhů Čáslava Lomeného. Neustále jsem vyhlížel důchod, protože oba jsme byli prakticky bez koruny a konečně došel. Šel jsem nakoupit jí nějaké jídlo a pitivo, pro sebe hlavně cigarety a lahváče a vyrazil jsem kupovat krabice, pořídil jsem tehdy snad čtyři kusy. Už předem jsem byl domluvený s kámošem, že do toho půjdeme, jakmile mi dojde důchod. Ještě jsme přibrali dalšího kumpána, aby jich bylo víc a jednu mě koupila Petra. Celé tohle vyřizování zabralo spoustu času, takže už značně unavený a vyhládlí jsem k Petře dorazil někdy k šesté či sedmé večerní době. Ona už měla o mě trochu starosti, protože jsem slíbil, že se vrátím podstatně dřív. Zbylí dva kámoši to šli uvařit, já ani neměl náladu fetovat, tak jsem jim říkal, ať se ozvou až ráno. Chtěl jsem strávit klidný večer s přítelkyní.

Poslouchali jsme s Petrou hudbu, sem tam se dívali na nějaké videa na ytb, já byl za celý den chození celkem unavený, ale spánek, když jsem věděl, že se o dvě stě metrů dál vaří, byl značně špatný či žádný. Ani lexauriny, které měla Petra moc nepomohli, ale nakonec jsem jakž takž zaspal. V noci, snad kolem třetí hodiny nás oba budí můj telefon, bohužel jsem si ho neprozřetelně nevypnul, aby mě náhodů přece jen nezavolali  - a taky že ano! Přestože jsem jim jasně říkal, že až ráno po osmé. Celkem znechuceně jsem to vzal a ptal se, co se děje, proč volají tak v noci. No prý musím dojít na vlakovů zastávku, kousek to od bydliště Petry. S klidem jsem vysvětloval, že chci spát a že to necháme na ráno, jenže ráznému hlasu Vařiče nešlo se vzpírat. Petra mi furt opakovala, nechoď tam, ale musel jsem.

Byl tehdy pozdní podzim a už byla kosa, oblékl jsem se teda a vyrazil znechuceně, i když taky trochu natěšeně, co si budem povídat, závislost je sviňa a temná stránka našich duších. SPIRituality. Došel jsem tam a vidím, že tam krom těch mých dvou kámošů je ještě nějaký mladý neznámý borec. Tak jsem tam byl, mlčel a čekal s čím přijdou, hlavní slovo měl Vařič, který začal popisovat problémy při varu, musel to totiž dělat v bytě jeho máti, která se v noci probudila a viděla je, při nějakém procesu výroby, nevím už jakém, myslím ten druhý kámoš odpařoval druhý a třetí výtřep. Vařič už najetý se díval tuším na porno :D Mamina jeho úplně nadšená, ale vše dopadlo dobře, prostě jí to vysvětlil, že musel pracovat, aby byly nějaké peníze na živobytí :) Kamarád jen uctivě, bojácně pozdravil Dobrý večer, ale pak se s ní dal prý normálně do řeči. No takže to je první komický příběh, další brzy následoval. Mě dal půlku z toho udělaného, s tím, že až bude světlo a trochu teplejc venku, že se to ještě protřepe. Nevím kolik jsem dostal, naprosto netuším, možná gram a půl. Barvu to mělo normálně bílou, proč to povídám, k tomu se dostanu až později. Teď k tomu dalšímu komickému okamžiku. Vařič nasypal lajnu tomu mladému borci, tu jsme slyšeli, že se zavíraj závory, tak na něj rychle to šňupni. No samozřejmě to nestihl, byl to supr mezinárodní rychlík, takže ač už se k tomu nahýbal, tak mu celá čara odletěla do vzduchu :D Jak já říkám, oběť pánu Bohu. No tak mu nerad nasypal ze svého další čáru, další čáru si vyptával ten náš třetí pomocník, ač podle toho, jak všude ňurál a dělal zahradnické úpravy okolí, byl zas dost. Takže ten Vařič že dostal dost a já na něj, že to mám hlavně na prodej (což byla pravda, bylo to domluvené – potřeboval jsem zalepit nějaké dluhy). Tak jsem mu vysvětlil, že jsem mu toho už dal za poslední dva tři roky plnou hromadu a on mě nic, ale stejně jsem mu nakonec dal, tak jak vždycky...

Trčel jsem tam s nima nervózní jak šlak, protože jakmile už jsem to měl u sebe, tak bylo jasné, že zbytek noci nedospím a volky nevolky si budu muset dát, ale sebou jsem si buchnu nebral, tak je furt musel poslouchat až jsem to nevydržel a jasně řekl, že jsem slíbil Petře, že se za deset minut vrátím a ona už to byla víc jak půlhodina, takže jsme se s V. domluvili na sedmou osmou, že se potkáme a dokončíme to, zlikvidujem odpady atd. a odpoledne pojedem na Hradiště to prodat...

Došel jsem zpět k Petře, ta spala už zas, ale já ji bohužel probudil, jo a v té době to ještě nebrala, to přišlo až o měsíc spíš dva později. Tak mi akorát rozmlouvala moudře, ať si nic nedávám, já ještě chvíli zkoušel ležet vedle ní, ale nešlo to. Ta zatracená spalující touha v srdci – Zběsilost v srdci převládla a šel jsem si to dat, ale jen maličko naštěstí. Takže jsem byl v pohodě, žádné schýze, klídek. Zbytek noci nevím jak probíhal, jestli Petra se na spánek taky už vykašlala a začala popíjet a koukali se na videa na ytb? Kdo ví, ne, myslím, že jsme si povídali (jasně za zvuku hudby).

Nastalo ráno a můj zas nucený až nechtěný odchod, raději bych byl s ní, ale hold to nešlo jinak. Petra mě popřála hodně štěstí a ať to nepřeháním. Jooo, kdybychom tak tušili, že se uvidíme až za několik týdnů, tak bych skutečně raději zůstal, byť bych tak přišel ještě o gram dva a vydělané peníze  - k tomu stejně nedošlo HAHAAHA, Jako obvykle, když jsem šel do toho s plánem vydělat, tak se to celé nějak zvrtlo, naprostá klasika. Nemám na to štěstí a já to vlastně nikdy nedělal pro výdělek, až na pár nepodařených akcí, vždy hlavně pro zábavu pár v úzkém kruhu a moji práci na počítačí, kterou jsem a ještě stále dělám, i když teď už spíš jinačího druhu, ale to je vedlejší.

Venku byla stále kosa, no ale sbalili jsme kompletní vercajk pro nás důležitý a rozhodli se zavolat jinému kámošovi, že potřebujeme zajít k němu domů a že bude potěšen. Tak jsme šli z MP do B. Po cestě se mi z řečí V. postupně začalo dělat mírně nevolno a taky to, že matro se s bílého, až uzavřené téměř vzduchotěsně ve stlačce začalo přeměňovat barvu a to na šedou. Zatím mírně. Mi dělalo paskudu v hlavě. Došli jsme na byt S. a rovnů na něj vybalili, že tam potřebujeme ještě protřepat matečáky, pač jsme měli PH papírky a ještě tam bylo a mělo byt dost. No netvářil se nadšeně úplně, ale když jsme mu každý dali čáru, tak už se tvářil jinak a že jo. Jenže já si též přidal a z řečí obou dvou a hlavně S. se mi navalovalo čím dál víc. Byl jsem nervózní taky z toho, že tam neměl žádný závěs a bylo vidět přes okno, co tam děláme. Tak jsem se zvedl a bez řečí odešel...Samozřejmě po cestě k domovu rodičů (což byl fakt nejstupidnější nápad, jaký jsem mohl dostat) mi začali furt volat a psát sms, kam jsem zmizel a co mi je. Neodpovídal jsem...

Došel jsem dom, mohlo být půl desáté a šel bez pozdravu rodičů do mého pokoje, ani si toho nevšimli...a jak už to tak u mě bývá, já prostě když se dostanu do takého prapodivného stavu, opravdu, který bych nikomu nepřál, tak s tím matrem nevydržím koexistovat, já ho prostě musím do sebe postupně furt cpát a cpát. Nechápu proč, když mi muselo být jasné, že líp se mi po tom rozhodně neudělá. Takže doma v pokoji jsem si naředil čím dál šedější materiál a dal si ho. Začínali halucinace, nevím teď jaké už, ale zas mi to nedalo po třeba hodině jsem si chtěl dat zas, blázen a kokot. teď už byl ten materiál skoro černý, minimálně když jsem ho natahoval do inzulinky, tak jsem si říkal, co mi to proboha dali, šak natahuju černý inkoust. Myslel jsem si v tu chvíli, že to musí být nějaká samá matérie čirého zla a jasně jsem tušil, že dělám obrovskou chybu , ale přesto jsem to vpustil do žile, nešlo ale ani poznat, zda natahuju krev, úplná černota. Ale nakonec jsem to dal celé do žile a začalo peklo. Jednak rodiče už zjistili podle botou, že jsem doma, tak se na mě došli podívat. Já v tu chvíli zíral s vytřeštěnýma očima někam do záhadných světů, rodičům nepřístupným. Takže začal křik, což ještě přítížilo mému stavu. Jako obvykle matka pootvírala všechna okna a začla řvat, ty sis vzal zas nějaké drogy. Zas ten Pervitýn??? Prostě katastrofa, venku všichni sousedi že ano. No odešla obědvat notně nasraná. A já???

No já? Já se stal někým jiným, stal se ze mě teleskop a začal jsem pozorovat skrze mé chabé dioptrickým errorem dědičně postiženýma očima průhledy do jiných dimenzí, které se podobaly černým dírám či spirálovitě točícím galaxiím. Nesnesl jsem ten pohled déle než minutu, protože černé díry – spirály se postupně zvětšovaly a zvětšovaly, až jsem byl přesvědčený, že mě chcou vcucnout a přenést jinam, do neznáma, kde by bylo ještě hůř než je na zemi myslím tím hladomory, války, násilí, nenávist,  zloba obecně mezi lidma. Jenže pohled někam jinam neznamenal konec utrpení z točících spirál, protože se opět začaly ukazovat i na jiných místech, vlastně na všech místech, kam jsem se díval

 V tomhle stavu jsem setrvával neznámo jak dlouho, došla matka a jednoznačně prohlásila, že volá sanitku, už zas bože. To se také stalo, sanitka dojela, naběhli do mého pokoje a mluvili na mě, co mi je, vše jim pověděla matka, o mojí diagnóze, pro ty to případy má od psychiatra schované lejstro na ukázání. No saniťáci se mě snažili přemluvit, ať nastoupím do sanitky a nechám se odvézt do Kroměříže. Ani se mi nesnažili dát žádný lék na uklidnění, já stal zapřený v rohu a odmítal jít, no takže museli volat policii. Dojeli myslím dvě policejní auta, nabušení a chtivý akce hošani naběhli do mého pokoje – chňapli po mě, celkem brutálně se mnou trhli na postel, po té mi strčili hlavu pod duchnu a chvíli mě dusili, samozřejmě jsem měl v tu chvíli myšlenku, že to je má poslední minuta na světě. Přesto že jsem byl značně mimo, tyhle události si pamatuju dobře. Jeden policajt mi nasadil pouta, dost na silu, v zápětí došel další a ještě je utáhl víc a brali mě ven k sanitce, tam vyběhl další policajt a ještě jednou mi ty pouta utáhl úplně na maximum. Všechno tohle prováděli hošíci snad mladší než já, ti starší policajti jenom přihlíželi. Řval jsem bolestí, obzvláště, když mě položili na lehátko a já ležel na těch spoutaných rukou. V autě seděl jeden starší příslušník a vesele se bavil se ženskou osádkou sanitky, probírali samé pičoviny, že by mě mohli dát nějaké léky na uklidnění, na to zvysoka srali, já trpěl a trpěl, bolest z klepet byla čím dál  tím palčivější. Prosil jsem je, ať mi je povolí, nic naplat, neprošlo to. (dodatek, od rodičů jsem pak slyšel, že někteří ti saniťáci říkali, že ten zákrok policie byl naprosto neadekvátní).

Další věc, co mi dělala zle, byla ta, že v kapse v mikině jsem měl skoro ještě gram toho černého perníku...dovézli mě do KROMCLI a tentokrát přijmuly, ne jak posledně. Zavezli mě furt spoutaného do postele na cosi, čemu tam říkají jipka, malá místnost plná postelí, bažantů a pacientů, kteří na tom byli ještě hůř. Zajímavé bylo, že jakmile jsem byl na tom svém známém oddělení číslo 6A, tak se mi okamžitě ulevilo, uviděl jsem známého, celkem hodného ošetřovatele a rozpoutal se v mé duši klid, že už jsem věděl, kde to jsem, zas, ale že to tam znám už tak moc dobře, že mi to prostě nedělalo starosti. Akorát první věta ošetřovatele mě vyděsila, že když mě viděl spoutaného, tak vytáhl kurtovací bazmek a ptal se, zda mě bude nutné přikurtovat, na což jsem mu já už s naprostým klidem odpověděl, že to opravdu není třeba a saniťáci to potvrdili, že jsem byl, že jsem klidný. Takže mi konečně zdělali pouta, to byla úleva! Ale měl jsem teď úplně jinou starost a tou bylo samozřejmě to matro v mikině. Mikinu mi sundali, byla úplně propocená a já jen sledoval, jak ji dávají na topení sušit a naštěstí ji vůbec neprohledávají. Lehl jsem na postel, tam už do mě naládovali nějaké uklidňováky, to však už ani nebylo ani třeba, no možná přece jen jsem se ještě víc zklidnil a tak jsem začal trpět roupy a hlavně jsem dostal hroznou chuť na cigáro, tak jsem vstal a poprosil ošetřovatele, zda můžu jít na záchod (nechtěl jsem mu na tvrdo říkat, že chci na kuřárnu, to by mě nepustil, tak jsem vyšel z jinak zamknuté jipky a šel rovnou do kuřárny, tam byla samozřejmě velká sešlost lidí všeho druhu, psychicky nemocní lidé, feťáci, nepřizpůsobivý bezďáci, alkoholici– prostě klasická směska oddělení číslo 6A. Dokonce jsem poznal pár známých obličejů, ale to byla vlastně už klasika po každé, tak jsem si vyptal teď nevím jestli cígo, moc dobře vím jak to tam chodí a že cigarety jsou nejcennější zboží a věčně nedostatkové, tak možná spíš papírek a jal se balit cigáro z vajglů. A postupně se seznamoval z touhle divnou směsicí lidí, od mladých po staré.

Abych to moc neprotahoval, hned druhý den ráno mi brali klasicky moč a krev a byl jsem mezi prvníma na ošetřovně a hned jsem novou službu upozornil na mou mikinu na topení a že je mi zima, zda si ji můžu vzít, vzít jsem si ji nemohl, protože jsem podle předpisů musel byt v pyžamu, ale docílil jsem toho, že se přemístila do šatny do mé skříňky, trpělivě jsem vyčkával a už pár lidí navnadil, že mám schovaný perník, no tak jsem pak pod nějakou záminkou šel do šatny, pak ji jakože prohledával, že něco hledám, zda mi matka nezabalila a sebral stlačku černého perunidu. To jsem tam pak čáastečně prodal, abych měl na tabák a velkou zásobu papírků a něco porozdával, sám jsem si dal taky a blě mi to už vůbec nic nedělalo. No tímhle činem jsem si tam hned ze začátku vybudoval dobrou pozici, obzvláště proto, že černý perník nikdo z nich nikdy neviděl a při tom jim fachal dobře...

V blázinci jsem tehdá vydržel asi tak tři či čtyři týdny, Petra mě byla navštívit, což jsem byl moc rád a dál co bych dodal? Rodiče byli opět nasraní, že jsem tam vydržel tak krátce a nešel na celé tříměsíční lěčení, tak po návratu jsem částečně přebíval doma a u Petry a to pak vedlo k jejímu prvnímu zkusení pervitinu, což už jsem rozebíral v jedné z předchozích částí, takže tím to tenhle příběh ukončím...

Pro přidání komentáře se přihlašte.
  • drones Autor
    drones
  • 0 bodů
  • 0 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 04. července 2019, 21:50
  • 43 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz