Jde to Dobré Wow!

Příběhy o neskutečném životě Čáslava Lomeného

Literatura > Biografie / Vícedílné / Drama

Příběhy o neskutečném životě Čáslava Lomeného

aneb

Velice bílo bylo ve vesnici XY a z toho vznikly také šílené halušky, že všechny nejsem Vám ani schopen povědět.

10.

 

Je to jen pouhá iluze? Všechno, co se mi odehrávalo v hlavě? Perník jako vytvářeč iluzí – haluzí. Mutace relaxace řekl bych, ano, čekal jsem snad zábavu a ono došlo ke kolizi ve vědomí a hodilo mě do víru transformací myšlenek. Přenašeč. A kam mě to přeneslo? K předčasnému důchodu. Najít vědomí a taky svědomí. A teď už k uvedení situace dalšího příběhu Čáslava Lomeného. Čili bydlel jsem tehdy znovu s rodiči, příběh se odehrává v zimě, ke konci prosince. Vydal jsem se k nákupu další dávky a to do Dubňan za mou dlouholetou kolegyní ve zbrani, bylo čerstvě po vánocích a byl jsem tam chvíli předtím na Štěpána, takže teď zase znova. Naši odjeli za bráchou do Prahy. Cesta tam byla pohodová – vlakem do Hodonína, přestup na autobus a pak kus pěšky Dubňany až k ubytovně, což byli bývalé holo byty pro horníky tamějšího dolu. Došel jsem na místo určení, v klidu nakoupil, chvíli poklábosil a pak natěšený šel o kousek dál si dát a tím začala tahle ta šou.

Trapas z dimenze X. Mohlo být tak jedenáct hodin dopoledne, to jen tak k přiblížení reálií a seděl jsem na miny remízku za jednou fabrikou, kousek ode mě na mě mířila kamera, ale byl jsem trochu z úhlu přece jenom. V té době jsem si jen s obtížemi dával do mých skrz naskrz propíchaných rukou, nicméně se mi to po určité chvíli přece jenom povedlo. A zas jsem z toho šel do kolen a v hlavě mi zatmělo a ano zaúčinkoval fakt jako přenašeč – nastal sprint po spirále času, kdy jsem si naprosto přesně vybavil podobnou situaci – tak před třemi lety, kdy jsem stejné osobě z Brna vezl pár krabic a vařili jsme  jednom činžáku a kdy se mi po aplikaci převrátil svět a odpadlo myšlení rozumové – tehdy ostatní v místnosti byli z toho zděšení a vyjevení, ještě do mě dostali jeden riváč (což bylo na mě, který je na ně příliš zvyklí, málo) a já vyděšen, co se to zas děje se vydal ven (s ostatními), jenže hned, jak jsme vyšli jsem beze slova se otočil na druhou stranu a pak se šíleně motal v křivolakých uličkách Dubňan a vyšel z něj až za světla, tj. tak po šesti hodinách bloudění. Tehdy mi do toho halekaly masivní vábivé, kosmické, ale i děsivé zvuky tamní teknoparty, na kterou jsem původně chtěl jít, leč marně. A tak i tentokrát jsem absolutně ztratil orientaci a marně se snažil nabrat směr na Bzenec – a pochopitelně jsem nebyl schopný nastoupit na autobus, což je asi jasné přátelé.

Bloumal jsem dezorientován až jsem se konečně dostal z vesnice ven a šel podél silnice a shodou okolností jsem šel úplně stejně, jak při té zmiňované reminiscenci a taktéž jsem se zastavil na kraji lesa. Tehdy jsem šel hloub do lesa a potácel se křovinami a ač v pytli, tak jsem si tam tehdy v lese dával, z vody, kterou jsem našel v nějaké zašlé petce a po aplikaci jsem dostal urgentní pocit, že mě má někdo na mušce a chce se mě postupně po částech odstřelovat, takže jsem z tama rychle prchal, jakoby mě běžel taxametr v Pražském taxiku. Na to jsem si nyní vzpomněl a tak jsem se do lesa neodvážil a jen přešlapoval na deseti metrech čtverečních. Postupně se mnou plnila neskutečná obava, že má nastat konec světa – slunce tak zářilo, že jsem si myslel, že se neustále přibližuje či že spíš, že se zvětšuje a dochází ke konci této hvězdy a tak zničení sluneční soustavy. Paralyzován jsem to pozoroval a cítil jak neustále se zvětšuje teplo. Takhle jsem tam stál několik hodin. Až mě z tohoto bludu vyvedli nějací návštěvníci, kteří zde zastavili. Chlap s malou holčičkou, okamžitě jsem přešel na jinačí temné a hrozné myšlenky a to, že ten chlapík chce tu malou nevinnou holčičku znásilnit. Bylo mi na blití z toho bytí, ale přesto jsem nedokázal jít za nimi a zabránit domnělému činu, no naštěstí, protože bych pěkně trapasil a možná by na mě zavolali švestky či záchranku.Za chvíli odjeli a já zas osaměl, jen po silnici jezdilo čím dál tím víc aut a tyto zvuky mě znervózňovali a taky mě bránili k dalšímu pochodu. A to jsem nevěděl kam ta silnic přesně vede.

K výbuchu Slunce nedošlo a z tepla se naráz stávala čím dál větší zima a taky Slunce už postupně zacházelo, takže jsem tam tvrdnul 3-4 hod. Odvahu k další cestě jsem se rozhodl učinit pěknou blbostí a to další aplikací. Přátelé, pak jsem začal konečně jít dál podél silnici, úplně vyhaluzený z projíždějících aut, které mě oslepovali (už byla tma), já byl samozřejmě bez reflexních prvků, ostatně jako vždy, když jsem bloudil cestou necestou. Klopýtal jsem mezi krajnicí a malým příkopem plný jednak bordelu a jednak sem tam křovím, pichlavým, takže jsem se zachytával a celá cesta byla neskutečně zdlouhavá a namáhavá. Dostal jsem se úspěšně do další dědiny. Což byl Mistřín  a Svatobořice. Opět jsem trochu bloudil uličkami, šel tam a zpět. Lekal se pohledu lidí. A taky chladu, který se neustále stupňoval. Ale co přišlo k lepšímu bylo, že jsem přece jen se zorientoval, kde jsem a šel tedy už jistě a to směr na Kyjov. Dokonce jsem nastoupil do busu, nevím jak, ale dokázal jsem požádat o lístek a dokonce zaplatit. A jel na autobusák v Kyjově, tam jsem zas trochu zmatkoval. Bylo už tak 21.-22. hod. A přestože mi jel autobus až domů, do něj jsem už nedokázal nastoupit a tak šel po chodce nebezpečné silnici a proto jsem se za Kyjovem rozhodl jít do prava, do vinohradů a vydat se po vinařské stezce do Vlkoše. Tu to cestu jsem si matně pamatoval z mých několika nočních vyhaluzených pochodů, kde se děli taky zajímavé věci, ale to nechám stranou.

Avšak jsem zdálky pozoroval blížící se světla a hned jsem si říkal, je zle a taky že bylo. Byli to policajti a samozřejmě zastavili u mě, stáhli okénko a ptali se, co tam dělám, kam jdu atak. Já musel vypadat strašně a taky mi bylo strašně. Úsměv naruby a ústa plná střepů náhradou za zuby, mám oči, které nebrečí, byť nesmějí se smáti. Šahá na mě kmotřička smrt. Naštěstí jsem se trochu ovládl, ukázal občanku, řekl, že jdu do Bzenca a tu mě úplně dostali, protože na to řekli, že do Bzenca se tama nedostanu. Já však moc dobře věděl, že pomocí těch vinařských stezek se dostanu domů. Odjeli. Já zůstal zmatený stát a hrálo mně v hlavě ta jejich reakce. No tak hodně nasraný jsem podlehl jejich stupidnímu názoru a hodně nešťasten jsem se vydal zpět a na silnic. Nesnáším tyhle noční pochody na silnici, kdy vnímání perníkem je zesíleno. Prudce vás oslňují světla, rychlost aut vnímáte ještě rychleji a máte pocit, že schválně moc neuhýbají a svou nadřazeností vedoucí z pocitu, že vlastník auta je něco víc než obyčejný chodec. No nic. Takže jsem se zas neosvětlen potácel chvíli po krajnici, chvíli mezi remízkem a příkopem, zamotával se do větví, které v magické noci vykreslovali strašidelné příšery a často jsem na nich viděl oběšence a nebo taky jsem dostával pocit, hlavně když okolo projížděli auta se zářícími reflektory, že stromy ožívají a sápou se po mě a chcou mě navěky připoutat k sobě. Takhle jsem se plahočil. Takhle jsem došel postupně do Vlkoše a do Vracova. Tam jsem se opět zamotal. Byla mě strašná kosa – mohlo byt tak mínus deset a tak jsem se rozhodl zkusit se jít ohřát do místního nonstopu – jenže, když jsem došel k němu, nenašel jsem odvahu vstoupit do vnitř kvůli řevu hostů. Hospodin pomiluj. Takže jsem opět bloudil sem a tam až na konec zase nabral správný směr a to už do Bzence.

Ve Bzenci se mi začalo postupně ulevovat, schýze opadaly a taky po dlouhé to chůzi – dosud jsem ušel zhruba  30 Km – jsem nabral novou sílu a dal se zas do rychlé chůze. Po cestě jsem na jednom poetickém místě si nachystal čáru a s novou energii vydržel dojít poslední dva kilometry strašnou zimou až do vyhřátého domu. Nastal úplný pocit štěstí, byl jsem hladový, tak jsem si nachystal něco k snědku, vytáhl pivo a dal se do konzumace. Během toho jsem si nachystal další sadu, tentokrát zas k nitrožilnímu podání. A to jsem neměl dělat, protože ihned, co jsem si to dal, se zas vyrojili strašné pocity. Nepovím vám jaké bludy se mi honily hlavou, asi čistá paranoia, že mě někdo pozoruje, nevím už. A takhle paralyzovaný jsem zůstal až do příjezdu rodičů. Kteří mě seřvali na tři doby a pochopitelně byli také hodně nešťastní. ¨

Celý výlet trval někdy od devíti až do čtyř hodin ráno a tato katastrofická cesta se stala předvojem dalších událostí a to hospitalizace v Brně Černovicích, kde jsem strávil půl roku, což byl doposavad můj nejdelší pobyt v blázinci, avšak podotknu, že byl naprosto k ničemu, protože první porušení abstinence byl asi po třech týdnech, kdy mi došla pecka spolu se zelím zabalené v tabáku a po přeložení na volné oddělené jsem fetoval už zase jak venku, tak dvakrát až třikrát do týdne. Vzniklo spoustu patálií, taky spoustu věcí jsem napsal, nafotil a video tvořil a taky jsem se kvůli tomu to fetování šíleně zadlužil a do teďka to splácím...

Pro přidání komentáře se přihlašte.
  • drones Autor
    drones
  • 0 bodů
  • 0 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 08. května 2019, 23:20
  • 746 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz