Jde to Dobré Wow!

Příběhy o neskutečném životě Čáslava Lomeného

Literatura > Biografie / Vícedílné / Drama

Příběhy o neskutečném životě Čáslava Lomeného

aneb

Velice bílo bylo ve vesnici XY a z toho vznikly také šílené halušky, že všechny nejsem Vám ani schopen povědět.

 

3. týden ve společnosti elementů

 

Pokusím se převyprávět, co se mi dělo následujících pět dní a nocí nonstop. Bude to velmi těžké, protože mozek má naštěstí tu schopnost děsivé prožité psychózy a halucinace pak vytěsnit a „zapomenout“ na ně, jináč by ani nemohl fungovat, oni tam sice jsou uložené, jako jak někteří psychonauti říkají, že je v něm uložen kolektivní vědomí celého lidstva od prapočátku, tak i ty kolikrát nejmenší maličkosti z našeho současného karmického bytí jsou někde skryty – tohle se mi mnohokrát potvrdilo při mých dalších psychózách, kdy jsem se dostával do stavů, kdy se mi v různých vlnách vracely vzpomínky jednak jak na už prožité halucinační stavy a prožíval je znova v malé míře pozměněné, tak i na různé události mého života, více či méně podstatné – až tak, že jsem si v tom pomateném stavu myslel a ejhle, je to tady, to je ten konec života, kdy prý proletí očima celý jeho život (skutečně se mi při některých obzvláště těžkých stavech neskutečně rychle za sebou míjely různé okamžiky plus spolu s těmi halucinacemi, bludy, či jak tomu říkat, že jsem myslel doopravdy a teď je se mnou amen, klepne mě hercna z toho a šlus).

Vzhledově to matro bylo takové nabéžovělé (takové mýval většinou – tak jsem mu říkal béžovka) a vůně taková ostrá do nosu, čpící snad technickým benzínem? Veškeré aplikace byli nitrožilní samozřejmě a i když jsem se jimi neustále prohluboval do těžšího psychického stavu a halucinací, do světa, který normální člověk nemůže pouhým přiblížením, jakého je schopen jazyk (alespoň v mém podání) absolutně pochopit. Já někdy říkám, že já už v pekle jsem nebo ho alespoň zažil. A jak mám pokračovat? Hm. Vzpomínky jsou již přece jen matné, jak se ztrácí říčka stále přibývajícím suchem klimatických změn. Ehm. Šroubky zpravit v mozkovém procesoru a dát do chodu synapse. Zapomenutí? TO je TO, proč jsem začal tenhle příběh psát? Ach jo...Začnu po pořadě, snad se mi to propojí. V baráku byli jenom jedni spolubydlící – ti z druhé strany baráčku s děckami, moji nejbližší sousedi byli někde pracovně zdá se mi. Chtěl jsem si užívat (samoty???) a být dlouho pod vlivem. Dlouho pod vlivem jsem celkem byl, ale rozhodně jsem si to neužíval...

Ne, nenaskakují vzpomínky na vše, co se dělo, tak alespoň něco  - to už se blížilo fetování ke konci. Potácejivě jsem dával perník různě do zubů a ředil, nevím proč, ale udělal jsem jich tak několik z různým poměrem účinné látky. Představy mě hodily do jakého si atomového vnímání, ne, jak to jen popsat? Prostě jsem měl utkvělou představu, že v těch zubech zuří atomový boj, no on vlastně tam nějaký proces probíhal že, při míchání molekuly vody s metamfetaminem či co to byl za halucinometní výtvor. A důležité pro celkový abstraktně nepochopitelný prožitek bylo to, že se proměnil makrokosmos a mikrokosmos – prostě naráz to, co se odehrávalo v oněch zubech, tak se vzápětí projevilo v reálném prostředí  - takže jsem se třeba zub snažil držet v rovnováze, aby pohyb v mikroměřítku roztoku nerozpumpoval vichr, až hurikán venku. Ono to skutečně tak ale vypadalo, v mém tehdejším vnímání, pohnul jsem se zubem, či s jedním z vícero a venku se víc rozfoukal vítr či se třeba setmělo. Takhle jsem v podstatě žongloval s několika zuby a nevěděl co dál. Pak tam byl ještě jeden blud, ale ten nevím nevím, nechce se mi ho příliš popisovat, taky ho mám jenom částečně uložen – alespoň zhruba, já jsem byl dítě nějakého Boha, stvořitele vesmíru a já byl jednak nepovedené dítko a jednak se můj pokoj proměnil v laboratoř samotného stvořitele, kam jsem se omylem dostal přes několikatery zámky. A prostě v tomhle mikrosvětě se daly uskutečňovat změny na celé planetě. Což bylo tuze špatné pro lidstvo, protože jsem se divně pohyboval, přemýšlel, zkrátka nic nedávalo smysl a to vedlo ke změnám, špatným, úplně jsem je cítil, jak třeba někdě na druhé straně Zeměkoule se díky mě rozpoutává tajfun. Jak už jsem to vlastně přibližoval. Za moje chování měl přijít nějaký trest od onoho stvořitele, který ovládá koloběh života, elementy, nadpřirozeno, a já nevím co...

 

„Jednou příroda pomine, přejde pozvolna ve svět duchů,“ říká Novalis

 

O budoucím

(novém, jiném) lidstvu Aurobindo píše: „Nutné formy a instrumentace

matérie musí zůstat, protože božský život se musí zjevovat v materiálním

světě. Jeho materiálnost se však musí zjemnit, povýšit, zušlechtit a osvítit,

protože matérie a svět matérie musí v narůstající míře zjevovat ducha,

který v nich přebývá. Nový typus, božské tělo, si musí udržet formu, která

se zatím vyvinula. Ten typus, na němž příroda odevždy pracovala, se musí

dále vyvinout, musí existovat spojení mezi lidským a božským tělem, žádné

odpoutání k něčemu nepoznatelnému, nýbrž vyšší pokračování toho,

čeho se již dosáhlo a co bylo již zčásti dovedeno k dokonalosti. Lidské tělo

obsahuje vrstvy a nástroje, které jsou dostatečně připraveny ke službě

v božském těle…“

 

No chtěl jsem v téhle kapitole to všechno, celý ten divoký týden podrobněji popsat, ale opravdu to nejde. Tak jenom ta tečka na konec, kterou jsem už zmiňoval a to že celé jsem to chtěl završit sebevraždou, byl to však jenom trapný pokus, pouze jsem vzal opasek a jal se vehementně škrtit. Tato metoda je téměř vyloučená, protože reflexy – pud sebezáchovy tomu zabrání, sebe škrtění, ale přesto mám jednoho kámoše, či měl, které se touto metodou podařilo dostat na druhý břeh.

Další pokračování, nevím, zda bude, snad jo a bude to už nesynchronicky v čase popis několik zážitků, které mě to jeho matro způsobilo, pár si jich přece jen pamatuju.

 

4. haldy? ano prosím, deset deka a pět exorcistů do všech úhlů pentagramu

Co dál psát? Život se stal na jednu stranu jednodušší, protože jsem nemusel jezdit pro piko až k nám do okresu Hodonín (i když to bylo kvalitnější a přece někdy jsem to udělal) – v Brně hledat smažky a kupovat od nich nějakou omítku, to mi přišlo přímo odpudivé a nemyslitelné  - nedělal jsem to nikdy, abych od neznámého člověka něco takového koupil (vlastně jenom jednou před lety, ne dvakrát, poprvé to bylo při mém přistěhování do Brna kvůli studiu na VŠ a kdy mě jednou zastavil při cestě domů na Francouzské, přes Cejl, vyhlášená to ulice v Štatlu, kdy mě zastavil jeden cigán, už nevím kvůli čemu, možná kvůli ganje, protože jsem měl tehdy vlasy až skoro po zadek, no ale dostali jsme se k perníku a já nakonec svolil, šli jsme na Cejl do jedné herny, tam něco zkůšal kůpit a pak jsme se vydali do jednoho pavlačáku, mezitím jsem se stačil seznámit s pár dalšími romy, no a ten pavlačák měl mít jen jeden výstup a tam kdesi na bytě to mělo být, tak proto jsem svolil a dal mu peníze do předu, čekám, čekám, mezitím vešly nějaké malé holky a jak mě uviděli, začly zpívat Ave Maria, tak to jsem už nevydržel a začal to prolézat a samozřejmě jsem našel druhý východ. Naštvaný jsem šel pryč a po cestě potkal ty další kumpány jeho a prej ho sebraly benga, jak ho uviděli – no fraška, ale co, s něma se dalo jakžtakž mluvit, tak jsem poseděli někde na patníku u cesty, o pět set korun chudší, což znamenalo se pořádně uskrovnit na další dva týdny, než jsem jel zas domů. Alespoň to mělo tu výhodu, že mě pak zdravili, šak je jedno, jestli měli ze mě prdel, prostě jsem to tak nebral. Druhý případ se stal v Praze, kam jsem po dlouhé době zavítal s Brněnskou uměleckou skvadrou, kdy v Crossu jsme měli koncert (oni měli, já jsem byl doprovod se zásobou vína a kořalky) a projekce, už nevím, jak se ta akce jmenovala, výlet byl strašně super, cross jsem viděl poprvé, takže jsem byl celkem nadšený, ale jak stoupala hladinka alkoholu, tak jsem dostával chutě na peří, vydal jsem se kamsi ven, bloudil jsem někde kolem něj a v nějakém podchodu, nadchodu mě oslovil samozřejmě zase cigán a já vůl napitý si řekl, že jo, strčil jsem mu pár peněz, pak šel někam bokem, šňupl to, no byla to nějaká mírně nahořklá směsice čehosi. Po dojítí do Crossu, jsem za tu volovinu nechal si dat pořádnou facku od kámošky). 

 

To jsem zas ujel stranou, jak musej posunovat železniční vagóny jednou do leva a pak do prava, nebo jak udělat pravotočivý meth? Je to krok stranou? Vinnou či nevinnou? Svý svědomí zatížíš na věky, třeba, necháme se překvapit. Takže jsem chodil za ním občas někam do okolních kopců a těšill se s buď pozitivním střelbytém kladkostroji, kde se buňky mihotají taky sem a tam a já asi padám. Nechám každému jeho svědomí, to ani nemůžu a nechci anebo negativní stavy plné hodně divokých hald, které byly naprosto svým způsobem fascinující, ponořit se do úplně jiného světa a hledat nové obzory, jenže já to nikdy neunesl a končil špatně, a klesal níž a níž do pekla, občas se vyšvihl navrch. Tak dostanu se konečně k nějaké příhodě: byl jsem zas jednou navštívit Podané ruce se svou kamarádkou a spolubydlící K., která si jednou za čas taky zavdala, chodíval jsem tam, když už to bylo v katastrofálním stavu, kdy jsem měl od nich specíální nádobu na biodpad prostě na buchny, ten se vždycky přetékal použitými vercajky a ještě jsem měl po sáčkoch, prostě jsem chodil vždycky, skoro vždycky, když jsem někomu nedal třeba, chodil rovnou stovkou a to to ještě bylo tak, že jsem mnohé použil vícekrát. Jo pálil jsem opravdu hodně. K věci, u zamřížovaného vchodu P. rukou vyšel nějaký člověk a začal nás zdravit – já ho absolutně nepoznal, ale on se k nám měl, povídal si s mojí morální podporou a na mě, to si ty, co tak blouznil a chodil mimo sebe na té akci na baráčku? Jo, si. Takže výborné, ale což, to by mě zas tak nevadilo, ale horší bylo, že to byl nějaký katolík a začal mi vykládat, že jsem posedlý ďáblem, no nádhera a že má kontakt na kněze, který je pro Brno či celou ČR určen jako oficíální Pákistánským Vatikánem exorcista, že je to hrozně supr člověk, no prostě že by bylo báječné kdyby jsme se potkali a on na mě prováděl nějaké ty vatikánské zlozářikavačství a byl zbaven mého utrpení a to posedlosti satanem, jak jsem zmínil, nu rozpačitě jsem se díval, kámoška se začla hlasitě smát – každopádně jsem si ten kontakt nevzal, možná jsem udělal chybu mě někdy napadá chacha. No rozloučili se a že kdybych změnil náhodou veselou názor a chtěl podstoupit odhánění temného démona mé duše, že se mu mám ozvat. Jako slušný člověk, jsem za pomocnou nabídku poděkoval a šel si vyměnit sety, nabrat ostatní serepetičky. Neštve vás někdy, co všechno narkoman musí (nemusí?) mít k fungování v životě, nebo to říkám blbě, co naopak vůbec nepotřebuje a je třeba i spokojený?

Cestou zpátky jsem začal po Brně obcházet lékárny a nakupovat krabice, tím jsem byl občas pověřen, abychom mohli mět. Prakticky když nad tím přemýšlím, tak jsem sety jezdil měnit jen tehdy, když jsem po té rovnou mohl nakupovat zas další, zajímavý poznatek – takže k výměně mě nakonec dohnala potřeba a hlavně možnost si pak dát. Odevzdal je dotyčnému, u něj jsem teda nikdy nebyl u procesu výroby, což mě mrzí, protože jak on to dělal, to by mě zajímalo, také halucinomety béžové či i jinak zbarvené, hnědě, žluté či šedé (z posledního třepu?) Zabalené to předával, když neměl stlačku ledabyle v nějakém kusu obvykle letáku na nějakou uměleckou akci, jednou to byl papír normálně od vrstev barev, no hustý kolikrát :D No a tehdy po tem setkání, až mě předal hotový materiál, jsem si při jízdě vzpomněl na onoho katolíka s tím jeho slavným exorcistou a dostal jsem doopravdy utkvělol představu, že jsem posedlý ďáblem nebo alespoň nějakým jeho nohsledem. Co vlastně taková ušlechtilá nabídka způsobila? Teď mi třeba způsobila pocit silného dejavu, už jsem tohle přece jenom jednou prožil? Tyhle slova jsem už kdysi psal? Tak jaktože je nikdy nemůžu najít? Je to jen představa? Na paralelní vesmír s mojí alternativní existencí? Ale tehdy to způsobilo naprosto frustrující zážitek, depresivní, nervyničící. Postával jsem různě po pokoji, občas jsem vyšel na chodbu, kdy se v pokoji naskládalo příliš zla a musel jsem uniknout, občas vyšel na dvorek – prostě výborné, svojím pohledem všem spolubydlícím dal jednak jasně na jevo, že jsem nastřelený až přestřelený, to pochopila pochopitelně i ta 14. letá holka, ale tomu menšímu nakecali, že mám nějakou psychickou nemoc (což prý mám) a on občas prohodil, ten Ondra musí být hodně nemocný, chmm a že jsem naneštěstí chytl svůj bad trip.

CO SE DĚLO???? Různě jsem viděl se zjevovat pět exorcistů, každý byl trochu jiný a zaháněl zlo ode mě jinak. Nakonec jsem byl postupně těmi pěti osobami (jeden měl třeba červenou kápy, další hnědou, františkánskou a další bílou) naprosto obklíčen a zaveden do postele, kde provádělo boj dobra mezi zlem. Každý měl v různé okamžiky navrch, zřetelně jsem viděl, jak sice nehmatatelné zlo ve mě odstrkuje jednoho exorcistu a chce jít ven a škodit a tak v tu chvíli jako dobře seřízeném Robotu na to odpověděl jiný složitějším procesem zahnání ďábla, modlidbou a krucifixem, či svěcenou vodou? Nevím, nejsem v jejich terminologii a praktikách vzdělán Ale vyzkoušeli toho za celou noc mnoho. Takže nakonec zlo ustoupilo a smrskávalo se níž a níž a tím mělo být ve mě totálně zahubeno. Jenže to nešlo. Jing a jang? Ďábla ze mě nedostali ven do bezpečného úkrytu, do pekla. Jak dlouho tenhle stav trval? Nepovím vám, ale bylo to na více dnů, kdy až zničen jsem puzen musel do sebe narvat všechnu tu zlo působící drogu. A až účinky pomalu prchaly pryč, tak jsem se konečně postupně dal do normálu akorát z depresí a samozřejmě i fyzickém vyčerpání. Každopádně bludy a halucinace náboženského charakteru jsem od té doby míval celkem často.

 

pokračování příště

Pro přidání komentáře se přihlašte.
Mesje
kvalita komentáře: 1 Mesje 03. května 2019, 14:25
2 -
  • drones Autor
    drones
  • 2 bodů
  • 0 komentářů
  • 1 hodnocení
  • 03. května 2019, 13:22
  • 779 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz