Jde to Dobré Wow!

Č E R N Á H R O U D A - 1.část

Literatura > Vícedílné

 

 

 

ČERNÁ HROUDA

1.část

 

 

 

 

Majitel vily si tuto mladickou slečnu přivezl

z výletu do kopců přesně před týdnem.

Byla hezká, tak trošku, jako by vypadla

z jiného světa. Byla představena jako

příští pomocnice v domácnosti - a také

jako kuchařka. Uvedl ji - jako Qvida.

 

"Kde pán je velkomošny?", vykoktala ta

dívenka, která se v mundůru kuchařky

rozhlížela po rozlehlé místnosti.

"Jak to ranní žradlo na čas kolikatýý,

švíídrat mám?"

Tajemník na ni pohlédl, a musel se usmát.

"Děláte pokroky, milostivá, ale takovým jazykem

se už dávno nemluví. Přeskočte do roku - no

třeba dva tisíce."

Vyhlédl z okna: " Přesně na desátou."

 

Pán velkomožný seděl u kulaté, černým saténem

obložené vrchní části stolu a při mihotavém

plameni bachratého svícnu dokončoval

matné pročítání čerstvých zpráv v celostátním

tisku: delegace přijela, jiná odkudsi odletěla,

policajti rozprášili gang lupičů aut, zase se

kamsi zatoulala nějaká žena, pomatený lupič

ukradl chromého psa a téměř celého ho

přes noc stačil sníst - brrr!

"Dnes je ale zase den...", slova mu nečekaně

hlasitě vytryskla z úst, jakoby se nechal unést

pomíjivou realitou dobového času.

Dívenka, tak ve věku asi kolem osmnácti let,

pokývala hlavou. Pročísla si vlasy a usmála se:

"Ano...je to tak! Jak to asi chutnalo?"

"Chutnalo?"

Po kratičké odmlce se rozhodla k dalšímu

náznaku až dětsky sdílného a důvěrného

rozhovoru. Vytáhla z kabelky pečlivě složený

kapesníček a začala ho zdlouhavě rozmotávat.

Měla patrně dost času. Poplatek, který platila

za jedno sezení, nebyl malý, ale jistě se již

našel někdo, kdo ho za ni úspěšně vyrovná.

 

Místnost, do které na vyzvání vstoupila, nebyla

zpočátku vůbec zřetelným prostorem.

Chvíli trvalo, než si její zrak přivykl přechodu

ze světla denního režimu - do záhadné tmy.

Tmy?

Byla to taková účelná polotma.

Celý prostor byl v podstatě na stěnách

mihotavě dělen na stíny plápolajících -

na stolku i na ostatních vhodných místech

uložených svíček - na různé tvary kolíbajících

se úhelníků, čtverců a jehlanů.

Po chvíli si její oči přivykly nejen na prvotní

prostředí, ale i na jakýsi povzbudivý náznak

atmosféry jejího, právě začínajícího životního

zlomu.

"Ano, vždyť víte - chci se stát tou, proč jsem

se konečně narodila!", odhodlaně zašeptala

a vzlykla do hedvábné plenky, kterou si hladila

svůj jemný nosík.

 

"Cítím tu bouřící se hladinu", zadíval se jí přímo

do zavlhlých očí.

Jeho upřený, uhrančivý pohled, ještě navíc

nečekaně podpořila blesková záře právě

zapálené zápalky. Přiložil ji do svícnu pod

křišťálově čirou kouli, uvnitř které byla zasazena

jakási imitace kopce. Hůrka se mohla jmenovat

jakkoliv. Třeba taková malá černá hrudka.

Byla tak titěrná, že by se člověk musel dívat

velice zblízka - snad to bylo i vzdálené pohoří.

A nad ním se vznášela stříbrná hvězdička.

"Dívejte se, prosím, přímo na tento zářící

předmět..."

"Na tuto hvězdičku nad horou?", ukázala

chvějícím se prstem. Málem ho v této počínající

ztrátě prostorového vnímání zapíchla téměř do

jejího skleněného obvodu.

"Pozor! Nedotýkat se!", naklonil se nad stůl

a jemně ji odstrčil natahující se dlaň.

"Budu počítat, a to velmi pomalu, do deseti.

Vaše oči upadnou do tlumeného polospánku...

Vaše duše se otevírá... dýchejte zlehka...

duše vás opouští...čtyři.

Nebraňte se klidu a nevědomí... nebraňte se.

Jen odpočívejte... odpočívejte."

 

A šumivý hlas se začal protáčet mezi

pohupujícími se stíny na stěnách, mezi

mihotavými plamínky, hladce se nořil do

těžkých tmavých závěsů, aby opět pohladil

odněkud na opačné straně místnosti.

 

"Jste sama uprostřed chladivé jeskyně...

ležíte na promáčeném písku, který se ...deset."

 

Písek se měnil v ostře řezající kamení, poté se

osoba ocitla v žádostivém obalení vápencových

stalaktitů, stalagnátů - a, no co naplat, zuřící

buňky v jejím těle se začaly, kdoví proč, vytrácet,

jako pára nad neposlušným hrncem.

 

"A nyní počítám zpátky od desítky po nulu.

Jakmile sněhobílá koule zhasne, uslyšíte tlesknutí.

Probudíte se."

 

Přibližně patnáctiminutová seance skončila.

"Přijďte se ukázat zítra přesně v devět hodin

po setmění", oznámil ji na rozloučenou.

 

Muž byl po celém dnu tak vyčerpaný, že slečnu

vyprovázel ke dveřím vily už jen jeho, na první

pohled dosluhující, stařičký asistent.

Třesoucí se rukou pokýval absolventce a otočil

se konečně na mládenečka, který nedočkavě

přešlapoval u lavičky těsně za vjezdem do

rezidence: "Jste objednán, hochu?"

Právě v tom okamžiku ho ovanul závan chladu.

Pohlédl na oblohu. No ano, pomyslel si, zase

bude lít. Jako z konve. No ba - pán říkal, abych

si vzal deštník.

Šedočerný mrak zastínil slunce a prudce se

zvedly silné poryvy větru.

 

"Ne, nejsem - ale hledám svoji máti", vychrlil nedorost.

"V obchodě mně řekli, abych se, když nic, nakonec

zastavil i u vás."

"To je jistě zodpovědný přístup, ale -", muž se

nenápadně otočil ke vchodu do domu.

"Moje maminka se už několik hodin nevrátila domů.

A táta se vrátí brzo z práce na večeři - to víte...

aby si nemyslel, že je máti někde -", ve vzduchu

zůstal viset záhadný otazník.

"Táta pracuje jako zemědělec?", pohlédl nevzrušeně

na hocha..

"No, zemědělec? Dojí krávy a počítá prasata - všichni

mu říkají: pane zootechniku -"

"Promiň, chlapče, ale tvoji paní maminku ... "

Mládenec vykročil směrem k němu a sáhl do kapsy.

Po chvíli hledání vytáhl pomačkaný smotek papíru.

"Tady si to přečtěte!", vystrčil cár lístku asistentovi

přímo pod nos.

"Ne, opravdu s touto paní - tedy, toto jméno mně

nic neříká, to mohu odpřísáhnout! To bych si musel

jistě pamatovat -", pohlédl s laskavým nástinem

úsměvu přímo do chlapcových očí.

"Dyť ste si to ani nepřečetl", vyštěkl puberťák.

Muž si dal tu práci, že vytáhl z náprsní kapsičky

kulaté brýle a nasadil si je na skobovitý nos.

"No, vidíš!  Nakonec - píše ti, že si odskočila pro

cigarety do samoobsluhy, tak hochu, vydrž, jistě se

vám máma v pořádku vrátí!", uzavřel rozhovor stařík

a pohlédl opět na oblohu.

Chlapec sledoval s rozpačitým výrazem šouravě

se vzdalující postavou.

 

Maminka zatím v naprosté tmě čekala trpělivě

na příchod své stříbrné hvězdičky.

Ležela na jakémsi operačním lůžku a dychtivě

dýchala do podivného ovzduší, patrně kdovíjakého

uskupení.

A nebyla tady sama.

 

Pro přidání komentáře se přihlašte.
  • Kai Autor
    Kai
  • 0 bodů
  • 0 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 16. července 2018, 09:01
  • 114 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz