Jde to Dobré Wow!

Neopouštěj mě

Literatura > Povídka

Neopouštěj mě


Byl říjen a déšť bubnoval na dlažbu.


Pospíchal jsem ulicí za poslední roh, kde jsem zahlédl okna mého bytu, z kterých se plazilo světlo po fasádě jako nějaká ohyzdná věc živící se tmou. Vítr mi v tu chvíli foukal do tváře a smál se s každým krokem pořád hlasitěji. I přes nečas, to byl dětský smích – můj syn slavil narozeniny.


Měl jsem najednou pocit, že stojíš vedle mě. Neznatelný záblesk neonu mi přivolal obraz tvé červené bundy, kterou jsi měla na sobě při jeho posledních narozeninách. Zrovna jsem odemykal dveře, ale když jsem se otočil, ulice byla liduprázdná.


Přísahal bych, že ještě před chvilkou byla oslava v plném proudu, vždyť jsem slyšel smích a viděl světlo, ale doma se drželo ticho, prázdno a jakési šero. Hodiny ukazovaly jedenáctou a v obýváku na mě čekal syn, který vypadal dost vyčerpaně. Měl před sebou na stole položený dort s věnováním (dárek od rodičů jeho spolužáků) a zrovna zapaloval svíčky. Jedenáct světýlek v temnotě a dvě unavené očí. „Je mi to líto Marku,“ řekl jsem. „Dřív jsem to nestihl.“


Ale Marek se díval před sebe do prázdna a nemluvil. Okolo se povalovaly dárkové papíry, svými stíny připomínající tělíčka umrzlých vlaštovek. Popošel jsem ke křeslu a položil před něho zabalený dárek.


„Pamatuješ si na Petrušku?“ zeptal jsem se ho, když vydoloval hračku ven. „To byla hadrová loutka s lidskou duší, ústřední postava baletu od Stravinského. Včera jsem ji zahlédl ve vitríně před úřadem a musel jsem ji koupit. Pořád si pamatuji, jak se ti s mámou líbila.“


Marek se usmál a loutku objal. Řekl jsem mu, aby sfoukl svíčky a něco si přál. Chvilku přemýšlel, očí se mu leskly jako střípky skla a pak se naklonil nad dort a jedním vydechnutím uhasil malé plamínky.


„Chtěl bych, aby se vrátila.“


Místnost se ponořila do úplné tmy a kouř ze svíček štípal v nose. Všiml jsem si, že je temnota posetá hvězdami. „Podívej, támhle je,“ zašeptal jsem Markovi a ukázal na tebe (postavu oděnou v bílých šatech stojící na okraji mléčné dráhy). Byla jsi zase tak krásná, okouzlující a usměvavá. Zavolala jsi, že nás máš ráda.


Marek se chtěl za tebou rozeběhnout, ale chytil jsem ho za ruku. Měl jsem o něho strach a nechtěl jsem dopustit, aby se mu něco stalo.


„Je pozdě, musíš si jít lehnout,“ řekl jsem mu. Pak jsem rozsvítil světlo a odnesl ho prázdným obývákem s jeho novou loutkou do dětského pokoje. Venku vítr narážel do okenic jako hladový obr snažící se pozřít budovu.


„Myslíš si, že se k nám někdy vrátí, tati?“

 

Ten večer jsem hodně pil. Nevím už ani kolik bylo hodin, když jsem šel spát, ale před tím jsem seděl na parapetu v ložnici a díval se do ulice na ostrůvky světla. Měl jsem pocit, že by měl každou chvíli někdo dorazit, že by se měla objevit osamělá postava a pomalu jít k našemu bytu.


Sledoval jsem větve stromů na ulici, které tančily ve větru, a vzpomněl jsem si, jak jsme před deseti lety přicházeli od nádraží. Nesla jsi malý uzlíček (našeho jednoročního syna) a já táhl kufry na kolečkách, které na dlažbě hlasitě drkotaly.


První místnost, kam jsme tehdy vstoupili, byla tahle ložnice plná bílých prostěradel, kam se teď vkrádaly proměnlivé paprsky reflektorů přes žaluzie. Stíny měly podobu groteskních a neskutečných bytostí. Chapadla, křídla a přízraky z temnoty… Natáhl jsem se k vypínači a vyčkával, připraven je zahnat.


Pak jsem si lehl na postel do bílých prostěradel a uviděl jsem tě v zrcadle, jak se vedle mě probouzíš, protahuješ a sluneční paprsky ti tančí po bílé kůži. Zahlédl jsem stopy minulosti, ve které jsme se milovali nebo prostě jenom leželi a nic neříkali.


Nebylo mi dobře a převracel se mi žaludek, tak jsem zavřel oči a doufal, že až je otevřu, bude vše zalité světlem jako tehdy, ale ráno v bytě panovalo šero. Nevlídné, šedivé a syrové počasí venku jsem mohl zakrýt záclonami, protože mi příliš připomínalo prázdnotu, ale toho chladu jsem se zbavit nemohl, když jsem šel probudit Marka.


Během dne jsem synovi pomáhal s učením. Měl problémy ve škole a já si dost vyčítal, že se mu nevěnuji tolik, jak by potřeboval. Často se mi vrací vzpomínka, jak s ním malovala máma, už když byla nemocná. Chodila na chemoterapie a někdy jsme vyrazili za její rodinou na venkov, kde se okolo nás rozprostíral celý svět.


„Natáhni ruce a podívej se před sebe…. Tak, teď si vytvoř měřítko a vyznač si jednotlivé body na papír. Brzy zjistíš, že nezáleží zas tolik na detailech, ale na tvém cítění. Můžeš všechno změnit a cokoliv si budeš přát, stane se pravdou.“ Seděli jste na verandě a dotýkali jste se zapadajícího slunce. Oči se ti leskly a syn zašeptal, že má strach.


„Já taky broučku, ale ty musíš být statečný. Chci, abys věděl, že jsem na tebe hrdá a mám tě ráda.“

 

Nastal listopad a holé stromy trčely k nebi. Stál jsem uprostřed ulice a díval se na konec aleje. Listy se rozkládaly, větve sténaly pod náporem větru.


Stál jsem uprostřed tlející pestrosti.


Jak krásná může být smrt… Krásná a hrozná zároveň.


Kdysi jsme se tady seznámili. Kolem se vznášeli podzimní draci a ona se vynořila ze šera, v doprovodu žhnoucích lamp. Podívala se na mě, usmála se a první kapičky deště dopadaly na dlažbu.


Rozevřela si rudý deštník a zastavila ses na dosah ruky. Voda záhy stékala po barevném vzoru a já se neměl kam schovat.


„Není ti něco?“ zeptala ses a pohlédla jsi mi starostlivě do očí. Ulice se topila slzami světel a já cítil ten zvláštní elektrizující náboj mezi námi.


„Jsi moc hodná,“ řekl jsem a srdce mi poskočilo.

 

Je prosinec a v dětském pokoji chybí nábytek. Syna jsem odvezl na venkov a matné světlo z ulice dává všemu neživému stíny (jako by se něco cizího a neznámého chtělo prodrat do našeho světa).


Díval jsem se na loutku Petrušky a v jeho skleněných očích byl odraz stvořený z barevných skvrn (takový prostor plný tanečníku a vznášejících se sněhových vloček pod lesklou klenbou).


V tom odrazu jsem spatřil sám sebe, jak tě vedu po parketu a žádám tě o ruku. Řekl jsem ti, že tě mám rád a daroval ti snubní prstýnek, zatímco venku sněžilo na osamělá stavení.


Pak slzy Petrušky obraz rozmazaly a vzpomínka se rozplynula. Zůstaly pouze stíny v prázdném bytě, teskné tóny klavíru zaznívající odkudsi z dolního patra a loutka s lidskou duší.


Brzy jsem našel všechna malá i velká zrcadla, která jsme měli doma a rozmístil je v dětském pokoji naproti sobě.


Byla jsi v každém odraze. Viděl jsem západ slunce nad pláží při naší první dovolené, dárek, který jsi rozbalovala u vánočního stromečku, jak ses na oko zlobila, když jsem tě vystrašil plyšovým pavoukem pod polštářem, a nakonec jsme byli doma a Marek byl malý.


„Podívej, udělal první krok!“ vykřiklas a hlasitě jsi tleskala. Nás syn zářil štěstím a já se posadil vedle tebe.


Pak jsi nás oba objala a byla jsi šťastná. Zatím jsi ještě neměla žádné bolesti, nemusela jsi chodit na chemoterapii a nevypadávaly ti vlasy. To všechno mělo teprve přijít.


A pak smrt, zástup nesoucí rakev a prázdný byt. Už jsem to nechtěl zažívat podruhé.


Podíval jsem se ti do očí, nadechl se a s vypětím všech sil vyslovil to jediné, co jsem musel.


Řekl jsem, abys odešla.


***


Už jsou to dva roky, co tady nejsi, a já nevím, jestli mě slyšíš. Chodím za tebou každý týden, odhazuji listy a nechávám ti čerstvé růže u náhrobku. Chtěl jsem ti říct, že našemu synovi daří dobře a já z něj mám velkou radost. Jsme si každým dnem o krůček blíž.


Prosím tě, abys mi všechno odpustila a něco mi slíbila.


Slib mi, že až tenhle život skončí, počkáš na mě.


Možná náš svět bude připomínat nekonečnou louku a nad hlavou nám budou plát červánky a já nebudu vědět, kam mám jít. Snad tě tam uvidím zase šťastnou a obejmu tě v posledních paprscích vyhasínajícího slunce.


Slib mi to a já se přestanu bát smrti.


Teď už tě tady nechám v tichu, zapálím svíčkou a odejdu. Vím, že až půjdu alejí ztracenou v mlze, smutek pomalu zmizí. Možná se na chvilku zastavím, pohlédnu za sebe na světýlka v šeru a zamávám ti. A zatímco vítr bude kvílet a naříkat pro všechny nešťastné lidi na tomhle světě, já pocítím klid, protože jsem tě nechal odejít.


A představy v mé hlavě s tím navždy zmizely.

Pro přidání komentáře se přihlašte.
Mesje
kvalita komentáře: 0 Mesje 11. října 2019, 18:59
3 -
  • tala Autor
    tala
  • 3 bodů
  • 0 komentářů
  • 1 hodnocení
  • 10. října 2019, 20:47
  • 116 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz