Jde to Dobré Wow!

FATA-MORGÁNA, Miss Octopus

Literatura > Vícedílné

 

 
FATA-MORGÁNA
 
Miss Octopus
 
 
 
 
Anička pracovala jako - jak se vznešeně říkalo - 
manažerka odbytu známé mezinárodní firmy. 
Také, jak se slušelo, se vhodně oblékala, česala 
a voněla.
Tato společnost se zabývala, mimo jiné, i výrobou
ozubených koleček k dávkovačům pro nakládky
železničních vagónů. Někdy také ovšem přiskočila
k předlouho vyzvánějícím telefonům, protože i zde 
se občas objevilo o pár zaměstnanců méně.
Právě dnes bohužel chybělo šest kostnatých paží,
několik nesourodých, rádoby pomádami střídavě 
pomatlaných tváří a pytlíků s vycpanými houskami 
a nahnědlou nebo čirou tekutinou. 
I kávy a čaje bylo cítit o něco méně. 
 
Nakonec Ančí vstala a vykročila k regulátoru 
klimatizace.
Otočila kolečkem výkonu do polohy, kdy se šum 
přístroje téměř zastavil.
Patřila totiž k té skupince žen, kterým se přezdívalo:
chytrá.
Bylo devět hodin a do konce jejího pracovního dne 
zbývalo bezmála osm hodin.
Jsem zvědavá, co nového se večer dozvím, 
pomyslela si a nalila si do půllitrové sklenice,
tak do půlky, hustou, černou kávu.
Došla ke svému pracovnímu taburetu a zatlačila 
na spínač počítače.
Z kabelky vytáhla pytlík se solenými brambůrky
a usrkla horkého kapučína.
Do prostoru právě dopadly částečky pichlavých
slunečních paprsků. Začaly prosvítat na levém
horním rohu místnosti, pak postupovaly čím 
dál níž, až si Anička musela v novém přisvícení
na svém stole udělat tak trošku pořádek.
Vstala a zatáhla rolety.
Místnost se ponořila do vcelku příjemného 
polostínu.
 
Jakmile se znovu posadila, její pohled dopadl na
propagační letáček, kterým měla podložený roh
počítačové klávesnice. Povytáhla ho. 
Spatřila vlídně usměvavou tvář Miss Octopus.
"Proboha, kam na ty pseudonymy lidstvo chodí?", 
povytáhla obočí.
 
Ale přesto usedla večer téměř do středu první 
řady.
Pódium bylo zatím pečlivě schované za šarlatově
působícím, improvizovaným závěsem.
 
Patrně udeřila přesně osmá hodina.
Opona se za podivných zvuků skřípajících, 
nenamazaných soukolí, odhrnula a objevila 
se prázdná židle, odkládací stůl a na něm cosi, 
co v té prozatímní tmě mohlo připomínat pořádně
nadívaný knedlík nebo zmenšenou hračku ve tvaru
zeměkoule.
Rozsvítil se úzký paprsek reflektoru. Našel si
kamennou tvář ženy, která se mezitím potichu 
proplížila a umístila se na dřevěné sedátko,
jež se pod její váhou mírně zhouplo.
Nastal dramatická pauza.
Mohlo se zdát, že až příliš dlouhá.
 
"Vážené posluchačky a vážení posluchači -",
začala svůj monolog a přejížděla pohledem
po hrobově tichém hledišti.
Postupně se však dostala k osudovému tématu
své přednášky: My - a neodkladný konec populace
Země.
Ani ne za čtvrt hodiny však její argumentace přitáhla
i těch pár naprosto nevěřících amatérských učenců, 
kteří se zpočátku její přednášky jen vlídně pousmívali.
A to ještě netušili, jak blízké jsou výsledky globální
hry.
 
"Tak zvané UFO? 
Tak zvaná setkání nevím kolikátého druhu? 
Jsou ti bezbarevní tady, nebo nás jen tak pozorují? 
Nebo jsou to všechno, co se děje nad našimi
upracovanými těly, jen iluze či souhra pregnantně 
vysvětlitelných jevů?", vstala a vcelku chlapsky se
rozkročila na samém okraji pódia", mávla pravou 
rukou a levou si přihladila povolený příčesek svých 
dlouhých, rudozelených vlasů.
"Všichni jistě víte, co se nedávno odehrálo ve vaší
vesnici. Záhadná dvojnásobná smrt vašich sousedů, 
ohlodaná těla krys v jejich blízkosti - co dál?! To je 
ale jenom takové místní ántré!"
Na plátně za jejími zády se rozsvítilo světlo projektoru.
"Tak ten globální útok, vážení, už dávno začal!", zvýšila 
hlas. 
Dynamika jejího přednesu rázem zhrubla.
Na promítací stěně se objevily záběry na uragánem
zpustošené oblasti v Africe, Rusku i v Americe, 
na bezvládná lidská těla, pokroucená epidemiemi
či napadená různými promutovanými infekcemi.
"A proč samozvolené velitelské skupinky po celém 
světě tyto útoky z vesmíru tají?
Proč nám všem, hluboko pod nimi, neřeknou, 
čím jsme všichni už dávno ohroženi?! Víte proč? 
Protože si myslí, že se v těch svých bunkrech
schovají. Omyl, vážené posluchačstvo! Ti byli
označeni jako takový předvoj těchto hrůz! 
Ti už jsou dávno touto elegantní formou vedeni 
jako takové přistávací majáčky."
Kdesi z hloubi sálu se ozval pokus o zšeřelý
potlesk.
"Ticho! Prosím o klid!", vykřikla věštkyně 
a vyčerpaně se zahleděla směrem k pozvolna
se roztáčejícímu ventilátoru u stropu místnosti.
 
Miss Octopus se po tomto výkonu potřebovala
nutně napít. Luskla prsty a zpoza závěsu vyběhla
místní brigádnická číšnice se sklenicí patrně mírně
perlivé minerálky.
Vědma si hltavě nabrala tekutinu do úst, polkla
a syčivě se nadechla.
 
"Jak tyto katastrofy souvisejí s těmi mimozemšťany,
paní?", ozval se netrpělivý hlas ze třetí řady.
Miss Octopus se zahleděla tím směrem a po krátké
odmlce položila tazateli odměnou také prostou 
otázku: "Jak tyto naše společné lidské tragedie 
souvisejí s útoky z vesmíru?"
Právě včas.
 
Na projekci se objevil jakýsi kulatý, stříbrný přívěšek -
snad galanterní ozdoba na krk, na ruku, dal se jistě 
pověsit i na kabelku - který čísi ruka právě rozloupla 
na dvě poloviny.
V prostoru uvnitř leželo malinkaté nepohyblivé tělíčko,
patrně mrtvolka nějakého hmyzu.
Nebo to zvířátko jen tak pospávalo? 
"Dobře si prohlédněte toto vražedné, ale zdánlivě
nevinné stvoření", koutky jejich úst povadly, jako před
záchvatem nesmírné bolesti, " a pomyslete na vaše
blízké, na svoje oblíbené sousedy."
Upravila si náušnici a vydala ze sebe poslední
hrůzné sdělení: "Tato mimozemsky zazelenalá
moucha vám zacílí na tkáň - a prostoduše vás 
udeří štípnutím!"
 
Miss Octopus využila okamžiku naprostého ticha
a vmetla do davu poslední nečekané varování:
"A vaše, takto téměř v počátku bezbolestně 
zraněná hmota, se začne rozkládat a poté
celá společně a po částech i mizet z tohoto 
světa. Tato zázračná infekce důsledně požere
nejen všechno vaše maso, ale i - ano, napadne 
v atomech, molekulách a dokonce i v plazmatu 
nakonec všechno živoucí na celé planetě! 
Ze všech zbude - asi do deseti dnů - pouze 
odolávající pevná kostra!", zarazila se,
"a z živoucích polí a lesů a strání, kolem 
opuštěných výdobytků vaší civilizace - těch 
silnic, železnic, atomových elektráren, divadel, 
aut, obchodů, továren, letadel, nemocnic či třeba 
vašich panelákových domovů  - se vyrodí jen 
další oholená a života prostá prázdnota", rázně 
vykročila k židli a ztěžka na ni usedla. 
Čarokrásně vzdychla.
 
"Co nás, teda, podle vás, může ještě zachránit?!",
zazněl sálem odevzdaně pisklavý soprán.
Miss Octopus rozpřáhla věštecky obě ruce před
sebe, pak je zkřížila a zase podélně vyrovnala:
"Modlit se." 
 
 
(pokračování)
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

 

Pro přidání komentáře se přihlašte.
Kai
kvalita komentáře: 1 Kai 14. října 2019, 09:16
Mesje,
tradičně: díky za vyjádření.
Mesje
kvalita komentáře: 0 Mesje 09. října 2019, 22:13
3 -
  • Kai Autor
    Kai
  • 3 bodů
  • 1 komentářů
  • 1 hodnocení
  • 09. října 2019, 08:45
  • 34 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz