Jde to Dobré Wow!

P U C A L Í K - 4.část

Literatura > Vícedílné

 

 
P U C A L Í K
 
 
 
4.část
 
 
Slunce neodbytně doráželo do korun okrasných
stromů a záhadně se na listech měnilo v zatím
jen magické kapičky příštího, až příliš nepodajného 
lijáku. 
 
Přichylovala se devátá hodina, auta kolem jezdila 
jako obyčejně, chodci si líně zkracovali maraton 
do svých zaměstnání a obrušovali si v nadšení 
obuv o písečné cestičky areálem parčíku.
Mladé slečny s chrabrými obličeji vystrkovali 
před sebou kočárky s dosud drobnými, leč přesto 
budoucími, dozajista peněžními magnáty. 
Nebo kdovíjakými prezidenty?
Nebo kvalifikovanými míchači betonových 
směsí? Nebo plastickými chirurgy či pružně
zatvrzelými advokáty ještě mocnějších? 
Nebo jen obyčejnými lidmi z malého městečka 
kdesi na severu či jihu.
Ovšem maminky byly jistě v tom příjemném 
období, kdy navíc prakticky posoudily, že ve 
chladivém stínu bude právě nejlépe.
 
Lavičky, ukryté pod vykasanými svěže
zelenými velikány, se postupně zaplňovaly - 
a pohyb na nedaleké prašné silnici slábl. 
Ranní špička se pomaloučku vytrácela 
a sluneční paprsky už konečně začaly, mezi
zatím nicotnými našedlými mráčky, bláznivě 
vlezle opravdu dotírat.
 
"Jedna, dvě, tři - čtyři pět, cos to, Janku, cos to 
sněd?"
Ze zákruty se začala valit skupinka popěvujících
dětí.
Podle rozevlátosti jejich vedoucí - s kropenatým 
šátkem kolem krku, která rázně vykračovala v čele - 
si tito nadšenci pochopitelně lebedily v halasném 
řevu a navzájem si podrážení chodidel, postrkávání
nebo statečnými výběhy mimo původně sevřenou
linii dvojstupu.
Jak se tak hlučně přibližovaly k aleji s přeplněnými
lavičkami, křik utichl. Paní vedoucí pochvalně
pokývala hlavou a otočila se čelem ke spořádané 
mase: "Výborně, chlapci a děvčata - tak se chová 
slušně zvládnutý tým!"
"A svět už nikdy nebude stejný, jako dřív", poznamenal
krutým šeptem kdosi v druhé řadě.
 
Slečna, která pohupovala kočárkem, vypadala, že je
zasněná živoucí mrtvola. Mechanicky vykonávala tuto 
činnost, ale oči měla přivřené a ústa jí zdobil poklidný 
úsměv.
Patrně blaženě snila o budoucnosti široširého světa.
 
"Promiňte, paní, že vás ruším, ale mohla bych si
na kousek přisednout?", ozval se přívětivý hlásek.
Maminka přestala kývat s kočárkem, přihladila
si vlasy a otevřela oči. Pohlédla do oslnivého paprsku
slunce, které se právě posunulo napravo od vzdáleného,
tlustošícího se komínu.
"Ale jistě", přejela pátravým pohledem po narušitelce
a tak o deset centimetrů se posunula k okraji lavičky.
"Běhám a běhám - to víte, tělo je duše a duše je tělo",
usmála se tomuto konverzačnímu záblesku  Alena.
Vytáhla z kapsy šortek pomačkaný kapesník a otřela
si čelo.
"To máte jistě pravdu", odpověděla s úsměvem 
amatérská zoombie a otevřela pomalu tašku, která 
se stále ještě setrvačně pohybovala v síťovce na 
kočárku. Vytáhla balíček sušenek a nabídla atletce.
"Děkuji, ale - to víte, línie," usmála se Alena.
"Jsou dietní. A zaručeně zdravé, nemusíte se vůbec
bát o postavu", pohlédla na její útlé tělo a pokývala
hlavou, "já sem na tom už, po Jožíkovi, trošku hůř."
"Nebojte, to se časem přece změní. Četla sem 
o tom."
Mladá žena zavřela oči. Na okamžik to vypadalo,
že se opět nořila do svébytného snění.
Ale nadala se tak lehce: "Vy už máte děťátko?",
 
"Zatím ne, ale chystám se", dívka pohlédla na mile
podřimující a sevřela rty. Mírně se uklonila, zacvičila 
tělem. Vstala, udělala pár dřepů a zase se na chvíli 
elasticky přitočila ke kočárku.
Drobounký Jožo začal prudce promodrávat 
v obličeji, protože tkanička od dětské čepičky, 
přitažená nenadále pevně kolem jeho krku, 
mu začala bránit v řádném nadechnutí.
Škrtila a škrtila. 
Už nemohl ani zaplakat.
Alena oba konce ještě víc posunula a pro jistotu 
mu zakryla tvář i naducanou peřinkou. 
"Papá, broučku, hajej!", poslala k lavičce vzdušný
polibek a vyrazila do šeřících se zákoutí aleje, 
vstříc rodícímu se dešti.
 
Kočárek se zase dostal k původnímu, houpavému
rytmu.
Paní snad konečně i usnula. 
A minuty si odkrojovaly částečky, ne příliš chutného 
koláče.
 
Dopadla první robusní kapka, vzápětí chuchvalce 
dalších.
Maminka - stejně jako váhavější část odpočívajících -
vyrazila na poslední chvíli i s doplňky k jižní straně 
parku.
Jakoby se snažila vyhnout začínajícímu přívalu, 
kličkovala až do podloubí nedalekého průjezdu, 
kde se už tísnilo několik uřícených a vodou nasáklých 
domorodců.
 
"Paní, to dítě je mrtvé!", vykřikl starší muž, který se
naklonil nad promočenou kolíbkou kočárku.
 
 
(pokračování)
 
 
 

 

Pro přidání komentáře se přihlašte.
  • Kai Autor
    Kai
  • 0 bodů
  • 0 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 31. července 2019, 08:55
  • 114 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz