Jde to Dobré Wow!

PŘÍBĚH O TOM, JAK JSEM SE ŠÍLENĚ ZAMOTAL 4

Literatura > Biografie / Cestopis / Drama

Příběh o tom, jak jsem se šíleně zamotal a ušel během 24 hodin kolem 65 km.

4. část

 

Takže přišly zas nepříjemné pocity, třeba že jsem obyčejný póvl – feťák, co dál se mi odehrávalo v mé churavé hlavě? Moc už nevím, točitý vír s nemohoucíma myšlenkami – hrot jehly se vbodl do mého mozku a vyvolal odpor… ale pamatuji si, že se mně šíleně nechtělo jít se ukázat mezi lidi (v tom byla alespoň v noci výhoda, že jsem prakticky nikoho nepotkal), jenže teď odpoledne, krásné jarní počasí a lidí bylo venku hromady, ale ukousnout časomíře potřebné otočky dlouhotrvající na záchodě jsem samozřejmě taky nemohl (odbočka: kámoš se jednou po aplikaci na záchodě nedokázal dostat ven, prý to trvalo tak šest hodin :D) a tak jsem nešťastný a vyjevený vyrazil ven, šel jsem hodně rychle, abych vypadl z místa aplikace, jako by se to místo něčím temným nakazilo. Uhýbaje veškerým možným pohledům (třeba se na mě nikdo nedíval, ale já měl pocit, že se na mě dívají a probodávají mě a že je jim jasné, že jsem si na záchodě dával něco, co „normální“ člověk prostě nedělá, čili tvrdé drogy). Venku před restaurací jsem se zastavil a nevěděl kam se vydat, abych se co nejvíc vyhnul oněm pohledům lidí a zároveň se dostal na Brno, každopádně pak jsem se zorientoval a šel. Došel jsem na konec Židlochovic, jenže tam jsem se zas nerozhodně zastavil, přece jenom, ujitých 60km za tak krátkou dobu (v tu chvíli to mohlo být za čas cca 16-18 hodin) a přemýšlel, zda budu schopný jít dál na Brno pěšky a kudyma mám vlastně jít, když jsem ten kraj vůbec neznal?

 

„Za tamtím kopcem je můj dům/ má opuštěná ulita/ napospas tmě a přeludům/ aspoň ta tma mě uvítá“

j-h-krchovsky: Dvojité dno.

 

Tudíž jsem si to rozmyslel a rozhodl se zkusit dopravní prostředky, takže jsem se otočil a nějaký čas bezradně bloudil městem a hledal nějaké nádraží, až po delší době takřka nekonečného bloudění městem jsem se překonal, již prostě nebylo vyhnutí tomuto zastavení a zeptat se někoho na cestu, aby poradil, jak se nejlíp dostat do Brna. Byl jsem tak nanavigován na autobusák a že mám jet do Hrušovan a tam přesednout na vlak. Naštěstí jsem tohle zvládl relativně v pohodě a nastoupil do vlaku, samozřejmě bez lístku, i když jsem mel ids jízdenku vlastně a dokonce jsem si ji i označil, jenže ve vlaku, jak došla průvodčí jsem začal zmatkovat a nechtělo se mi přehrabovat v brašně, která byla plná buchen, prázdných obalů od vod a dalších pomůcek k aplikaci. Takže jsem si raději koupil lístek s přirážkou. Prostě hotový jeliman, že ano

 

„Přestaň již s nářkem. Slzami nespravíš nic.“
 

Homér.


Dojel jsem do Brna, mohlo být tak sedm či osm hodin. Další směr k mé ulitě, kde jsem se mohl schovat před děsy venkovního světa, zněl Bílovice nad Svitavou, kde jsem bydlel v takovém stařičkém baráčku se samými fajn přáteli. Jenže ouvej, v Brně, v tom pro mě náhle až moc velkém městě ještě s větším ruchem jsem se cítil daleko víc nesvůj. Vyšel jsem před nádraží, kde mi do.očí byly v tu chvíli velmi nepříjemné billboardy, prostě samé zářivé neony a jedovaté freony a palčivý vzduch jak feferonky ostré na jazyku třeba i. Nešťastný jsem si ubalil cigáro a kouřil. A pozoroval dění kolem mě, to bylo hodně zvláštní. Klasicky tam stála bandička.pankáčů se psama. To bylo.fajn, z toho jsem měl zas na chvíli dobrý pocit, krásné bylo, jak si tam nějaká holka hodně živě hrála se psem, válely se po zemi a po.sobě – jenže se děla nějaká velmi nepříjemná.věc (jak jinak taky že) a to, že z dálky se ozýval silný hukot a řvaní, dokonce zvuky bubnů a dalších nástrojů. Absolutně jsem nechápal co se děje a šíleně jsem se toho začal bát, protože se zdálo, že se to blíži k nadru. Dokouřil jsem a vyrazil na vlak do Bílovic, vlezl jsem do něj, ne ještě předtím jsem nerozhodně stál na perónu, kousek od elektrického vedení, protože zvláštně vrnělo a myslel jsem v mé nemocné hlavě, že z něj dostanu ránu. No prostě vrchol, nakonec jsem to široce obešel a vstoupil do vlaku. Tam bylo ale rovněž dost rušno, ale aspoň jsem pochopil, od čeho byl ten hluk, nebylo to, jak jsem si myslel začátek války a že to pochodují nějací novodobí nacisti, ale podle modrých šál Komety jsem pochopil, že šlo o hokej, ale strach zůstával a nedovolil mne zůstat ve vlaku, takže jsem těsně před odjezdem vystoupil a šel zas zpátky k pankáčům, kde jsem se cítil trochu lip, jakože mezi svýma, jenže tam vzápětí dojeli švestky a začali to tam lustrovat, zklidňovat, vím já co? Pravděpodobně se je snažili někam vyhnat ven, kvůli těm fanouškům Komety, kteří šli – jak se zdálo - k nádru, netuším nebo prostě jenom prudili tzv. odpad společnosti. Já stál jak přibitý, aby nešli náhodou aj za mnů, musel být na mě příšerný pohled, kvůli tomu, co jsem všechno zažil a co do sebe narval pod tlakem...a tak to probírali až došli k té holce se psem, ta naráz začala od nich utíkat a to rovnou ke mně, došla až na pár centimetrů a dívali jsme se na sebe oba s utrápeným pohledem, nakonec šla zpátky ke psovy a švestkám a já raději vyrazil zpátky na peron na další vlak.
Opět jsem nastoupil a opět znova se strachem vystoupil. Takhle jsem nerozhodně promeškal několik vlaků, až jel úplně poslední spoj, do něj jsem už rozhodně vešel, že s ním musím prostě jet. A ano, tentokrát jsem to vydržel a rozjel se do Bílovic nad Svitavou…Ale cesta nebyla vůbec snadná, vítězný ryk fanoušků Brněnského hokeje ve mně vyvolával děsivé pocity, měl jsem taký divný pocit, že celý vlak je určený k vývozu ke splynování, krom právě fanoušků komety, kteří nás ostatní hlídali. Naráz ale vlak zastavil v Bílovicích a mě se i podařilo vystoupit. Nasadil jsem směr náš baráček, kde jsem se už neskutečně těšil na pohodlí po strastiplné cestě plné nečekaných zvratů, výkrutů a spirál.

 Skutečně se podařilo a dorazil jsem k domovu. V mém pokoji byl můj spolubydlící a buď se učil nebo spíš sledoval svůj oblíbený pořad Česká soda, ve vedlejším pokoji bylo už ticho a taky v přední části baráku čtyřčlenná rodina chyběla. Spadlo ze mě veškeré trápení: Veškeré mámení slepoty, hrůza nejistoty a nechápání, pocity sledování jak nepřejícími lidmi, tak nadpřirozenými aparáty paranormálního světa či mimozemšťanů. Nesmírná fantazie, volná existence všech hnutí mysli, vlastní existence života, moje Ego, sociální disharmonie včetně sexuální frustrace.

To byla panečku konečně slast – sladký domov. Harmonické osoby klidu a vyrovnanosti, k dispozici hebká, lehoučká jako vánek postýlka, nicméně jsem se do ní nevypravil, byť jsem nemohl praktiky chodit a vše mě bolelo, taky jsem si musel hnedka najít dlouhou hůl, abych vůbec mohl chodit na záchod či do kuchyně pro pití, možná i něco k snědku, to ovšem není podstatné. Přesto se ve mně probudila nějaká další míza či akt náhlého popudu elánu a rozhodl jsem se pustit do čištění kompu od prachu a čile se při tom bavit se spolubydlícím, nevím, co jsem mu povídal, ale bylo to všechno navzdory příšerně prožité noci a dnu velmi komické, protože se pořád smál. No skončilo to tak, že jsem prakticky kompletně rozebral počítač a jal se ho profoukávat. Náhle doletěla z vedlejšího pokoje notně naštvaná má drahá kamarádka Katuška a začala hlasitě povykovat na mě, „Ondro, ty ses dočista zbláznil, buď už konečně ticho, já se snažím spát“. Nu tak jsem se musel omluvit a bohužel ztichnout, no ne tak docela, vylezl jsem, podpíraje se holí (mimochodem to nebyl čistě klacek, ale mělo to přiděláno nějakou kovovou násadu, ale naprosto netuším, k čemu se to používalo – baráček byl plný různých zemědělských pomůcek) jsem vyšel na dvůr, kde nádherně voněly čerstvě pečené rohlíky a chleba, hned vedle totiž byla pekárna a tam jsem sám pro sebe, případně možná i pro pekaře, protože k nám na dvůr měly okénko (dřív nám jím podávaly čerstvoučké rohlíčky, pak jim to zakázali ale :D) vesele povídal různé komické příběhy a fantazie, bafal při tom tabáček a prostě byl konečně spokojený.

Už to zakončím, aj tak jsem se nějak rozepsal, tohle putování skončilo tak, že jsem v jednu chvíli šel na záchod, kde jsem usnul a probudil se až za bílého dne, naprosto nechápaje, co tam dělám. Dobrá nálada, jenž přišla v noci ve mně dál proudila, sice jsem cítil ohromnou bolest v nohách, skoro i v myriád drobných buněk, ale štěstí a veselost zvítězila. Tak jsem se rozhodl udělat si procházku do obchodu, což, protože byla neděle, znamenalo jít na vzdálenou benzínku a pěkně do kopečka ke všemu. Vzal jsem tedy podivnou hůl s nějakou tou divnou násadou a šel si nakoupit něco maličko jídla, ale především lahváče a další lehké alkoholické pitíčka. Proč tohle vůbec píši? Už jsem totiž klidně mohl s příběhem skončit, jenže ta cesta za nákupem měla fakt poetickou a pro mě dost osudovou tečku. A to, že po nákupu jsem se rozhodl nejít po cestě, ale vydat se přes pole, křoví, ploty k místu, kde jsem věděl od místních, že bydlí tady domácí vařič pervitinu a já dostal myšlenku, že se s ním seznámím haha. Když si uvědomím, co to pak následně vyvolalo za naprosto šílené divy, hořce toho lituji, a co to vyvolalo vám snad povím někdy příště. Takže jsem se dostal k jeho příbytku, což byl jenom karavan, ale to okolo, to stálo za to, on to totiž byl vystudovaný umělec a okolí si pěkně vizuálně zkrášlil. Nedá se to moc popsat, to byste museli vidět. Různé serepetičky, sošky atak, a taky spousty plechovek od barev, štětce, no prostě byl to Pan malíř (jeho díla jsou dost divoká, nemůžu bohužel prozradit jméno, že byste se koukli na jeho výtvory). No ale doma nebyl, tak jsem se rozhodl mu nechat vzkaz, neměl jsem samozřejmě nic na psaní, tak jsem použil štětec a kus nějakého dřeva a naštěstí měl v jedné plechovce ještě trochu barvy, no tak tímhle jsem mu napsal něco jako: znám tě od toho člověka a rád bych se s tebou seznámil za jistým, nám oboum určitě prospěšným důvodem a napsal Ondřej Š. a své telefonní číslo a ať se mi ozve, bude-li chtít. A skutečně, za pár dnů se ozval a tím začala naše spolupráce na poli toxikománie. A dál fakt někdy příště.

 

Na závěr dám citaci z díla Otty Mizery: Nebezpečné klima:

 

Začátkem listopadu před dvěma lety – jak je to dlouho, co jsem se nezastavil u zrcadla, jehož rukověť a rám jsou slisovány z otázek:

 

  1. Co zde hledáš?
  2. Čeho jsi schopen?
  3. Jaké jsou tvoje lásky?
  4. Na co kašleš?
  5. Kudy chodí tvé touhy?
  6. Kam usedá tvá rozkoš?
  7. Kde je den a kde je noc?
  8. Proč se směješ?
  9. Kde máš samotu?
  10. Kdy shnije tvá tupost?
  11. Z čeho jsou tvé tváře?
  12. Máš zhanobené dětství?
  13. Kam jsi zašantročil víru?
  14. Kam patří kříž?
  15. Kdy jsi nahý?
  16. Proč jsi zamilován?
  17. Kam může vystoupit hladina neřesti?
  18. Co je zločinné?
  19. V čem se potácí tvá samozřejmost?
  20. Co je toto zrcadlo?

---------------------------------------------------------------

 

PS. Omlouvám se za pravopis.

 

Bezedná hlubina, 2018

 

 

 

 

 

 

Pro přidání komentáře se přihlašte.
  • drones Autor
    drones
  • 0 bodů
  • 0 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 30. července 2019, 19:55
  • 108 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz