Jde to Dobré Wow!

PŘÍBĚH O TOM, JAK JSEM SE ŠÍLENĚ ZAMOTAL 3

Literatura > Biografie / Cestopis / Drama

Příběh o tom, jak jsem se šíleně zamotal a ušel během 24 hodin kolem 65 km.

3. část

 

Nade mnou létali ptáci, lozili mravenci a jiní brouci, střemhlav nalátavaly Můry, nééé, sklidňoval jsem se trochu, trošičku, jako kapka rosy po ránu, kéž bych takovou kapku v té chvíli měl a mohl se ji napít, protože žízeň a do toho pálící slunko mě neskutečně trápily. No chvíli v sedě v trávě, schován před očima lidí jsem začal vybalovat instrumenty potřebné k další aplikaci, těžko říct, kolik jsem měl ještě u sebe materálu, gram? – zhruba tak nějak. Samozřejmě netuším už ani kolik jsem si nachystal, dejme tomu, tipuji, dvě stlačené, naředil, natáhl a přes vatičku jsem natáhl komplet do setu, té rakety s pohonem X Gamma I2. Ještě jsem začal nervózně se točit, zda jsem skutečně sám. Smířil jsem se, že sám nebudu nikdy – proběhla zrovna srnka či zajíc skrz remízek, dotoho štípali mravenci a lítala všelijaká jiná havěť plus zvrchu pod dohledy ptáků, kosmu, všehomíra. Buchnu za uchem jsem sundal a rozhodl se provést ataku na dopaminové receptory skrz pronikání z remixu vody a metamphetaminu napříč mou krví…? jíst tělo a pít Kristovu krev.

Podařená aplikace: co následovalo?

 

„Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna

člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev,

má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je pravý pokrm

a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já

v něm. Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí,

bude mít život ze mne.“

 

Na počátku vynálezu je energie, myšlenka přenášená mozkovými synapsemi z jednoho zákoutí do druhého – jednou je tady - no chvíli ji máš a není pak zač, jenom děkovat, ale pozor, stačí mžik a 
už tu není – haló tady teletrip – 
když ti uteče myšlenka, marné ji hledat bez energie - 
nnnn++++++++++++++.
TADY TeLE triP.

A je to tady, slunce pálilo naráz o sto stupňů víc. Vstal jsem ale vyděšen – naráz se blížily kroky z několika stran, všechno jsem po sobě pouklízel – na to si dávám vždy velký pozor, aby nikde po mně nezbyl jediný bordel z použitých nástrojů potřebných k aplikaci. Haním ty, kteří nechávají sety a jiné věci. Navíc v přírodě. Odbočím pár týdnů zpátky (od dnešního data 9.11.), jsem pořizoval dvoum kamarádům, všichni jsme byli v lese, kde chodilo spoustu houbařů, houbařili i dealeři, takže jsem to jim nakoupil v jedné části mechem a strdím oplývajícím a v jiné části v tu chvíli nádherně prosvětleném babím létem a listí stromů nádherně zbarvené bylo, jsem po jejich aplikaci, ač jsem jim to jasně říkal, že nic odhazovat tady rozhodně nebudou, přesto to udělali, alespoň jeden se zvedl a dal mi ho, abych ho schoval k sobě, po tom druhém jsem to musel hledat já, navíc to odhodil bez vršku, kurňa, chodijů po lese lidi, zvířátka, děcka, bůh ví co má za nemoc a někdo se o to nedejbože píchnout. Omlouvám se, tohle jsem musel sdělit. (Ale abych nebyl za pokrytce, v několika, myslím ve třech případech se stalo i mě, že set jsem nechal na místě kurva – poprvé, když jsem se napálil téměř gramem a omdlel jsem, tak po probuzení jsem ho nemohl za Boha najít, pak jednou v lese, ve strmém srázu, jsem si dal, dostal nával psychózi, začal jsem se téměř řítit ze srázu dolů, kde vedla silnice, naštěstí jsem se alespoň já neskutálel, jak někam set a neodral se o tu hromadu kamení, co tam byla, ale možná, rači bych se odral, ale hlavně ten set po sobě uklidil a třetí případ jsem zapomněl ve vlaku na záchodě komplet feťáckou Kpz snad s pěti setama a ještě navíc byla ta krabička otevřená, takže nebohého dalšího příchozího ho to mohlo krapet vyděsit, ale nikdy úmyslně jsem nic nezahodil a už taky jindy nešťastně nezapomněl – budu proklet??? Hluboký pláč)

Vrátím se zpět k příběhu: „Jdi stále po této cestě, nikdo ti nemá co vyčítat. Běž, obměkči Lazara. Vidím na zpět vše, co se stalo.

 

Projdeme-li branou za hraničním bodem,

jen těžko se bráníme pocitu levitace.

Průchod pod mnohatunovým portálem,

který je osvětlován zářícíma abstraktníma obrazcema,

vzbuzuje hraniční pocity mezi realitou,

snem a halucinací. Jako by nás chrám,

kterým se stal prostor aplikace kolem dané osoby.

tíží mnohatunových bloků nadnášel.

Rituální průvod zvířat a lidí volně se

vznášejících nad chrámem mohl být

rozvernou taškařicí. Její definitivní

ztrátu si naše podvědomí často nahrazuje

létajícími sny.

 

Byl čas, druh vyzývá druha, já toho nejsem schopen, jsem slabší v řetězci života biologického. Tak jsem prostě šel, hlavu v oblacích, myšlenky lítaly od jedné k druhé a zase nazpět. Sešel jsem z vinohradu dolů k silnici, obloukem jsem se vyhl nějakým normálním, myslím teda, že normálním, jak to můžu adekvátně posoudit? Už zas melu, hlavně proč bych to měl soudit? A dost. V této kapitolce jsem až moc namlel různých odboček, takže končím tím, že jsem došel k té silnici a vydal se směr, jak jsem tušil, na Brno.

......

Dějí se věci mezi nebem a zemi a peklem, je mi z toho divně, stale se to opakuje a znemožňuje mi to fungovat, a naraz přestane i fungovat, co předtím fungovalo, co s tím já mám společného? Za co se mi NĚKDO msti???!!!

 

Nu, šlapu po silnici, Blahodárné Slunce, které nám dává život, svítilo a pálilo čím dál tím víc a jak jsem už dřív poznamenal, neměl jsem nic napití – touha po špetce vody byla čím dál silnější, tak jdouc po silnici, trochu nejistým krokem, ale už to nebylo tak hrozné, jak když jsem šel v noci, díval jsem se po různým botelu kolem cesty a hledal nějakou petku, kde by bylo trochu vody, nic jsem však nenašel. Postupně jsem procházel malými vesničkami, už jsem se aj trochu cítil, že bych si něco koupil, jenže už bylo po poledni a sobota, takže obchody zavřené a hospody jsem neviděl žádné. Došel jsem k potůčku, zastavil se a přemýšlel, zda to mám risknout a jít se napít vody, ale uviděl jsem tam hrát si děcka, tak jsem to raději zavrhl a tak umírajíc žízní jsem pokračoval dál až jsem konečně došel do většího města a to do Hrušovan u Brna. V té chvíli jsem měl za sebou zhruba 60 Km chůze. Únava a bolest v nohou se samozřejmě opět vrátila jako bumerang. Procházejíc Hrušovanami, kde jsem byl poprvé v životě, jsem se trochu trápil, potřeboval jsem si už fakt zas na chvílu sednout, ale nějak mi žádné místo nevyhovovalo až jsem naráz došel ke knajpě, která mi zazářila do očí a už to bylo jasný, šup do ní a lačně jsem čekal na barmanku a objednal si coca colu, s nesmírným pocitem, že jednak zas sedím a hlavně že konečně piji, jsem se dokonce začal už cítit vesele a začal mi hrát úsměv přes celý obličej, hned po té následovalo samozřejmě pivo. Osvěžen jsem se zvedl a odešel dál hledat místo na relaxaci, a tak jsem došel k řece – k Svratce. Néé, tak pardon, úplně jinak, přece jenom je to dost dlouho a byl jsem hodně mimo J Nedošel jsem do Hrušovan (tam až později), ale do Židlochovic, tam teče Svratka, takže poupravím i číselník kilometrů, vlastně nemusím, protože do Hrušovan jsem pak jel busem. Nu došel jsem k té Svratce, osvěžený a lehl si na trávu kousek od vody, vyzul konečně boty, fusakle a natáhl se. Takhle jsem ležel třeba půl hodiny a začli na mě zase jít ty myšlenky na další pecku. Bože odpusť mi. Všude plno lidí, rybářů, dětí, přesto jsem si začal ředit, tentokrát však s rozvahou a nachystal si jen jednu čáru, ono taky materiálu z oněch původních dvou gramů už moc nezbývalo. A snad nějak nenápadně jsem si střelil:

 

Další aplikace:

Vítr ve vlasech, svištění v uších, bolest ve stehenním svalstvu, drncání, smykování, náklon v zatáčce, létání vzduchem.

 

Ale byla to tentokrát pohoda, žádné schýzy ba ni bludy nepřišli, naopak příjemný pocit a chuť si prohlédnout mně neznámé městečko. Tak jsem šel nazdařbůh někam, jedno kam, prostě někam. Procházejíc pěkným městečkem jsem uviděl zas nějakou zahrádku u restaurace a naráz mi přišlo, že mám už celkem hlad (přesto, že jsem si dal předtím čáru, ale to je teď už u mě úplně normální jíst na tom), takže jsem se šel posadit a objednal si něco k jídlu a samozřejmě pivo, pojedl jsem, ale stále jsem měl na něco chuť, takže jsem si ještě dal desert. Ono v té době to bylo jinak, ne jak teď, kdy živořím se čtyřma tisícema, chodil jsem totiž do práce a ještě dostával trojku za první invalidní stupeň, takže jsem byl zásoben. No ale po jídle jsem si říkal, kurňa, do Brna ještě daleko, takže mě samozřejmě nenapadlo nic jiného, než že si půjdu dat na

Záchod další dávku. Udělal jsem moc dobře, že jsem předtím zaplatil, protože to pak dostalo úplně zas let do jiné dimenze.

 

Šel jsem tedy na záchod a naředil jsem tam úplně všechno, co mi zbylo, netuším kolik.

 

Richard Weiner:

 

Kosmologie

 

Jizva srážky, záměrná jak rozum, dí:

-       Jsem ranou, tedy poutem, mnou snoubíte se, samotářští blázni. –

Ale kosmické planiny tonoucí v povodni čísel

A natáčené na hřídele, jejichž chod neznám, ni smysl,

ale dráhy, kde se jako neštěstí válejí planety s vlajícími vlasy,

v odvet: - Jsi jen, že jsme se střetly. –

 

A bylo zas zle.

 

další, poslední, příště

Pro přidání komentáře se přihlašte.
Mesje
kvalita komentáře: 0 Mesje 29. července 2019, 07:46
2 -
  • drones Autor
    drones
  • 2 bodů
  • 0 komentářů
  • 1 hodnocení
  • 27. července 2019, 09:14
  • 95 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz