Jde to Dobré Wow!

Příběh o tom, jak jsem se šíleně zamotal 1

Literatura > Biografie / Cestopis / Drama

Příběh o tom, jak jsem se šíleně zamotal a ušel během 24 hodin kolem 65 km.

Tak jak začal tenhle notně zamotaný kolotoč? Plán – cíl – motivace – chtění  bylo jednoznačné, takřka jednoduché – a to dorazit na teknoparty do Vranovic, tehdy to tam pořádala Vosa, mohlo to být tak někdy na začátku jara. Jenže já jsem si to hned samozřejmě zkomplikoval menší odbočkou – zájezdem a to do Hodonína za X., u které jsem si chtěl nakoupit drogy a to pervitin. Nu tedy úmysl pořád celkem jednoduchý, v Hodoníně to mělo byt klasicky na otočku.

Vyrazil jsem z Bílovic nad Svitavou, kde jsem tehdy bydlel spolu s dalšíma kámošema a jejich malýma děckama. Vyrazil jsem samozřejmě rychlíkem, tehdy ještě nebyly Inter Pantery, ale klasické staré kupéčkové vozy.

V hodoníně to bylo jako vždy jednoduché, krátký telefonát, kde se aktuálně vyskytuje (tehdy to většinou bývaly různé pajzly alá herny), byla jen kousek od nádru, takže jsem pozdravil, chvíli pokecali o životě, jak to jde či nejde? Nu a nakoupil jsem myslím dva gramy a vydal se rychle na zpáteční spoj. Tady jsem bohužel udělal chybu, že jsem nastoupil do prvního vlaku, který jel zpět na Brno a protože to byl opět rychlík a ten ve Vranovicích samo nestavěl - nu tak jsem musel improvizovat…Ale nejdřív jsem si samozřejmě zašel na záchod trochu šňupnout, nachystal jsem si dvě čáry pěkné, jednu si frkl do nosu a okamžitá reakce jako bylo kýchnutí odválo tu druhou, nu ale mně to bylo jedno, měl jsem toho kotel a za dobrů cenu, tak jsem si v klidu nasypal další a dal si ji a parádně se uvolnil. To jsem ovšem ještě nečekal, co mě bláhového čeká.

Vše probíhalo naprosto v klidu, cítil jsem se pohodově, prostě žádný stres a natěšený na akci – po dlouhé době jsem měl jet na teknisko a navíc milovanou Vosu, byť úplně sám. No nastal první zádrhel, že jsem musel vystoupit o stanici dřív, myslím Podivín? Ve Vrankách prostě rychlík nestavěl, ale to mi nevadilo, měl jsem našlápnuté, byla teda už tma a neznal jsem ten kraj, ale podařilo se mi stopnout auto, které mě hodilo blížeji k Vranovicím a řidič mě jasně nasměroval, kama mám jít, nebylo to nic obtížného, krom třeba toho, že jsem neměl žádné antireflexní pásky či dokonce osvětlení. Pouhý mobil starý, kterým jsem si občas posvěcoval. Zvlášť jsem jím blikal, když jely auta. Jinak jsem byl vybaven takto, brašna plná inzulinek, třeba deseti, pár vod, co dávají v káčku, zub, desinfekce a možná něco na psaní, jak bylo tehdy u mě zvykem, kdykoliv jsem se vydal někam na cestu.

Šel  jsem sice mně neznámou cestou – krajinou,  ale bylo to na Vranovice, kam mě řidič, kterého jsem stopl, na navigoval. Jak tak jdu, dostávám čím dál větší chuť si to konečně střelit, no šel jsem ale zrovna po silnici, obklopená z obou stran temným hustým lesem, tak tam jsem nechtěl, až jsem došel   na úsek, kde se už rozprostírala okolo širý lán, tak jsem si vybral takový remízek, kousek od silnice, par stromků, prostě ideální místo na střelbu. Došel jsem na flek, pohodlně se usadil, natočil směrem k měsíci a jal se chystat v klidu všechny věci. Naprosto netuším, kolik jsem si nachystal, možná jenom dvě, maximálně tři – no ale dalo mně to prácu po tmě, s blbým osvětlením starého mobilu se napíchnout, ale po nějaké době se to podařilo. V tu ránu nepřišlo uklidnění mysli a prociťování vesmíru, přírody kolem sebe, ale zdatně nemilé myšlenky, že na to du nějak blbě, určitě divně, takže mě popadla deziluze a přišli okamžitě stav y bláznivého Ondry Ponravy, kdy hlavou mu jely myšlenky, že se tam na kopci někdo pohybuje a svítí na něj a pozoruje ho, do toho přišlo na mysl znesvětění toho místa, kde jsem si to bohužel švihl, no naštěstí jsem se posbíral ze země, posbíral všechno kolem sebe a dal do batohu vídajíc se na další pokračovaní do této doby pohodové nyní čím dál pekelnější. Ale směr jsem nastínil stejný a to pořád nyní po mé levici na silnici a šel do Vranovic, na pravo kopeček občas problikával, jak tam zřejmě nějaký strážný té části krajiny mě sledoval, co  tam dělám za podivnou neplechu. Z druhé strany míst prosvítala nějaká dědina a hrozila zlobivou kostnatou rukou. Tak šel jsem po cestě temné dál a rovně.

 

--------

Už tehdy mi bylo jasné, že na plánovanou párty asi nedorazím nebo že tam budu šílet mezi lidmama pařícíma, mě děsně znervózňovalo, ale přesto jsem  tam stále šel. Nedbaje rušivých všelijakých elementů, které ozvláštňovalo tento divný výlet nocí a který se protáhl, no ještě to říkat nebudu. Značka Vranovice, vstup povolen, šel jsem takou zadní cestou, blízko kolejí, je tam kolem kamenný plot a dost posprejovaný (jistě?). Občas jsem potkával už reálné postavy, většinou taky o samotě. Co hledali a co jsem hledal a čekal já? Šel jsem, ano šel na místo onoho prostoru, přece jen  s nějakou vůlí tam vkročit. Když tu náhle konec zadní cesty se blížil a zvuk tekno rytmu halekal čím dál víc. Tak mě to táhlo k němu, jako vábený něčím kosmickým, pamatuju si tak na párty, kam jsem chodil dřív a byly to kolikrát neuvěřitelné story, kdo to zná, jistě pochopí. Jenže došel jsem na rozcestí, kde jednak byl ten prostor – hospoda s velkým sálem, nádherné Vosácké tahače, které jsem vždy velmi obdivoval (bohužel už ale neměli legendární tmavě červený starý bus s velkou vosou? (nemýlím se)  a kupa lidí okounějící venku, povídající si mezi sebou a teď přišel další zlom mého putování (první byla ta střelba v remízku), ti se totiž jako na povel otočili přímo proti mně, mám pocit, že všichni ztichli a to hned jak jsem se objevil. Přešel mnou šílený mráz, další a  další a tak místo abych tam vkročil jsem se na místě otočil a rozhodl se pokračovat ovšem pro mě neznámo kam -  tím začala velmi matoucí, podivné, smyslu zbavené bloudění a motání po kraji, který mi byl úplně cizí.

Takže jsem šel uličkami dědiny, kdy jsem prostě různě zahýbal, podle dané situace, takhle jsem kroužil kolem dokola ale víc šikmotočivě a místo určení (myslím tu VOSU) jsem možná dvakrát, třikrát minul. Až jsem naráz se rozhodl, ne, tady prostě zůstat nemůžu a okamžitě jsem se vydal ke konci Vranovic, že buď vyrazím domů na Brno, tehdejšího mého bydlení nebo se vydám směr Kyjov a třeba vyhledám Květáka, že by mně pomohl se dostat z té pasti…(to je v našem okrese legenda J, cca padesátiletá).

 

----

Tady si dovolím malou odbočku. To byl příběh (vezmu ho jen stručně) o tak pět let zpátky. Vydali jsme se s partou lidí, mezi nimi i Květák rovněž na akci Vosy, ale tentokrát venkovní někde na blanensku. Nejdřív jsme jeli za další místní legendou, tentokrát neprozradím jméno, jenom že jeho přezdívka má něco společného s hlodavci J K věci, on to už měl mít navařené a my to měli jen vyzvednout, jenže to nestihl, takže jsme se všichni tři se do toho dali, já měl jen drobné pomocné práce a hlavně pak kompletní pečlivý úklid po dokončení. Matro se mu zase opět pěkně vydařilo a měl jsem ho kotel. No tak jedem do Brna (popravdě to bylo komplikovanější, jak to tak už bývá, ale nebudu odbočovat, třeba někdy příště popíšu komickou story, než jsme se vůbec do toho Brna vydali. V Kyjově zrovna řádily kolotoče a pouť, tak to bylo vtipné, jak jsme se tam vrátili z nejmenované dědiny kus bokem, kde jsme to (hlavně On – kuchtil). V Brně jsem už začal nějak chcípat, tehdy jsem ještě neměl za sebou žádný pobyt v blázinci, bez stíh, ale ty se pomaloučku už začínali snažit, proniknout mi do mysli a totálně mi znemožnit si užívat ten pohodový stav. No a v Brně, po celém týdnu v práci a spousta chození, jsem si už potřeboval dát. Jenže došlo k naprosto nepochopitelnému zmatku kde jsem se naráz všichni vydali jinam. Já si to střelil někde za Dornychem, v takovém pásu zarostlém, kde jsem vůbec nikoho nečekal. Dal jsem si, udělalo se mi už zle, tak jak od té doby mockrát, hned v tu ránu tam navíc dorazil myslím, že Rom a ptal se mě na víc věcí, pamatuji si jen málo. Co tam dělám, když jsem neodpovídal, tak jestli se ho třeba nebojím, nakonec vím jen to, že mě řekl, že bych měl raději si zajít do Kostela, no to mi v té situaci vyvolalo ještě horší stavy, takže jsem se nějak, už značně pozdě dopotácel na vlakáč, na Vosičku bohužel nejel a jel domů, kde už jak jsem zjistil, jel i ten Květák, kterému jsem navíc dal do úschovy většinu materiálu. Dojel jsem jen do Kyjova, dál už vlak nejel – takže před sebou, klasicky neosvětlený, néé tehdá jsem chodíval vždycky ven vybavený, krom aplikátorů kvalitní světlo, nůž a nezbytný zápisník atd. Takže mě čekalo zhruba až k němu takých 23Km. Dobelhal jsem se k němu, naprosto vyčerpaný,  kulhající jak nějaký chudák mrzák, no a něj, jsem zas cítil potřebu si dát, on skutečně až na malinko, co si dal, schoval pro mě zpět. Ředím si, tehdy jsem si nedával zas tak velké šupy, ale dopředu jsem si říkal, musí to skočit o sedm a skutečně úplně přesně se to povedlo a nevím, kolik jsem si nasypal. Dávám si to, naráz hukot, rychlé uvědomění, že teď jsem to fakt přehnal a konečně se dostávám, proč o tom mluvím: jenom jsem vyslovil, mě je nějak divně, Květák se na mě rychle podíval, zeptal se kolik jsem si toho dal, já že nevím, ale že tolik přesně jsem chtěl no. Tak mě okamžitě položil na zem, doběhl pro mokrý ručník, hodil na čelo a já v těch chvílích měl už husté vizuální geometrické vidiny a to, že se to postupně vykrystalizovalo do ohromné zářící vosy, poskládané z drobných tvarů do nádherně vizuálního díla. Jenže já pochopil naprosto jasně, to se mi objevilo proto, že jsem nehorázně zklamal a na plánovanou akci nedorazil a ještě se rozloučil se dvěma dalšíma kamarády, kteří ač bez peněz (celé jsem to sponzoroval já, ale to je fuk), tak tam dorazili a náramně si ji užili, akorát neměli matro, které jim chybělo, ale prý si poradili i tak. Toť vše, omlouvám se přece jen nakonec o delší odbočku, ale to s tou vidinou VOSY jsem musel napsat.

dalsi priste

 

Pro přidání komentáře se přihlašte.
Mesje
kvalita komentáře: 0 Mesje 24. července 2019, 07:47
2 -
HumanART
Body od neregistrovaných
  • drones Autor
    drones
  • 2.3 bodů
  • 0 komentářů
  • 1 hodnocení
  • 1 hodnocení neregistrovanými
  • 22. července 2019, 23:56
  • 136 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz