Jde to Dobré Wow!

fenix komunita

Literatura > Biografie / Jiné / Drama

Neděle 9. 10. 2011

Je neděle 9. 10., deník píšu až teď, přestože jsem na komunitu nastoupil už ve čtvrtek. Dřív jsem se k tomu nedostal, protože jsem se snažil adaptovat na nové pravidla, lidi z komunity, prostě na nové prostředí. Když jsem přestupoval z přijímacího detox oddělení,  moc jsem netušil, do čeho jdu – komunitní léčbu poznávám prvně a není divu, že jsem z toho byl hodně nervózní. Po cestě na chatu Fénixu se mi dost rozbušilo srdce, jednak tím, že kárka, na které jsem převážel veškeré své věci, se rychle rozjela z kopečka, div že jsem ji ubrzdil a pak z očekávání něčeho neznámého a nového spojené se strachem. Co mě trochu uklidnilo, byly obličeje lidí postávající za plotem, které jsem už znal z příimače z odd. 4, kteří do Fénixu přestoupili krátce přede mnou.

Večerní komunita, na které jsem se představoval, dopadla dobře. Teď se musím zastavit: pořád mám nějaký pocit, že se musím zapsat dobře, jakoby jak na pohovoru do práce, z toho pramení jakési nejistoty, protože to bývám nervózní celkem dost.

Na klauzuře jsem psal nejdřív životopis, když jsem se dostal k určité pasáži, konkrétně to bylo u popisování mé drogové historie a hlavně smrti Michaely – musel jsem se hodně zklidňovat, protože jsem nemohl absolutně psát dál. Ale pak to už valilo a životopis jsem do večera dokončil. O samotné klauzuře jsem se dost trápil a tak jsem to nechal na sobotní ráno, což byla chyba, protože jsem to sotva stihnul. Každopádně můj pocit byl rozpačitý, v čem mě utvrdili reakce některých klientů. A taky samozřejmě musela přijít i výtka z řad personálu, protože mně samozřejmě vytýkali mé poměrně časté odchody z té prťavé místnůstky na dvoreček chaty, kde jsem si dával krátký relax s nikotinovým kouřem.

Zbytek soboty byl věnován práci na celodenním úklidu a již zmíněné adaptaci. Výraznější pocity, o kterých bych měl psát, nemám. Ještě bych zmínil, že se setrou (Marcelou) jsme pracovali na individuálním plánu, ale ještě to není hotové, ani v neděli – na to nesmím zapomenout! Ještě se v neděli objevily nějaké problémy – nemůžu najít mikinu, nejspíš jsem ji nechal na. Oddělení a zapomněl jsem vyfasovat světlo na připravovanou zátěžovku – na pochod Rychlebskými horami .

Pondělí  10.10.

Dnešní den byl ve znamení příprav na Rychleby – mojí první zátěžovky. Byl jsem trochu zmatený z fasování věcí, udělal jsem v tom totální chaos, že vedoucí se jen podivoval hlavou a říkal něco ve smyslu, že jestli já dám tu výpravu, tak to bude velké štěstí J Prostě spoustu věcí jsem musel dofasovat od jinud, například boty z malého skladiště starých bot, které se nechávají pro případné nezmary či chudáky, jako já hehe, dál jsem musel projet pytle oblečení, protože ani to jsem neměl vhodné. Zátěžovky se obávám, nevím jestli  to zvládnu – dlouho jsem nic nedělal, při pobytech v blázincích jsem si příliš polopusté lenošení při čekání na jídlo a na léky a spánek a pořád dokola, to mě dost poznamenalo i při každém propuštění zpoza mříží, takže jsem doma jen polehával, pokuď jsem do sebe nedal trochu perníku, takže tomu odpovídá má zchátralá ne teda zchátralá, ale naprosto zoufalá fyzička.

Utérý 11.10 – 14. 10.

Zhodnocení Rychleb.

Zátěžovka to byla opravdu náročná, jak po fyzické, tak po psychické stránce. Nejhorší byly první dva dny, to jsem sotva pletl nohama a hlavou mi šrotovaly myšlenky, co tu vůbec dělám a měl jsem opravdu málo k tomu, abych zařval STOP a otočil se a jel na chatu a pak hned dom – jenže to nebylo tak snadné z důvodu pocitu zodpovědnosti k ostatní skupině komunity, protože podle jejich pravidel by se museli otočit všichni a jít nazpět. A ten pocit, že bych jim to takhle mou vlastní nedochývačností celé pokazil, to mě asi jediné drželo a hnalo dál, nakonec jsem to ale překonal a došel do cíle. Bylo to náročné, zbytečně moc se hnalo do předu, díky tomu jsem si ani nemohl užít okolní krásnou přírodu, či podle mě, to ani nesplňovalo nějaký pro mě motivující pocit, nevím ale. Nejsem v tomhle přeborník.

 

Ještě se trochu rozepíšu o třídenním pochodu, podle toho co má paměť po těch letech si ještě pamatuje:

Vyrazili jsme autobusem od léčebny přes Jeseníky ještě někam dál, bylo to cca 60-70km. Od tud jsme už vyrazili pěšky až zpátky k naší chatě. Pochod byl zhruba asi takový, šlo se neustále do kopečka, pak z kopečka a stále tak dokola, přičemž postupně přibývali čím dál tím strmější úseky. Já, vzhledem k tomu, že jsem nebyl vybavený a oblečení a boty jsem měl erární, tak jsem byl dost v piči. Boty mě byly veliké, bunda byla těžká, při tom tempu jsem se v ní pořádně zapotil, ale protože už bylo celkem dost chladno, tak jsem pak promrzával.

Byl jsem přidělen do skupinky (ty byly podle toho, kdo s kým spal ve stanu) ve třech lidech plus maskot komunity, milý přítulný hafan – takže se s námi v noci tulil ve stanu J Nesl jsem si velký batoh, kde bylo jídlo na tři dny, něco málo svršků a další potřebné věci, například toaleťák (ten mi stejně nevystačil, takže jsem si pak musel půjčovat hehe), dále spacák a s nošením stanu jsme se postupně vystřídali všichni tři, já ho dostal zrovna na ten nejtěžší úsek, kdy jsme šli naprosto příkře do kopce. A kolikrát cesty z kopce byly ještě náročnější, kamenitá uzoučká cestička. Kdo chodil do turistku, tohle moc dobře zná, ale já, sice přírodu miluju, dával jsem si výlety do lesů (nejen na lysohlávky hehe) a do vinohradů, ale tohle bylo pro mě moc, navíc se špatnou fyzičkou.

Pauzy byly nevím po jakém čase, ale okamžitě jak ji vedoucí vyhlásil, tak snad třičtvrtiny komunity si okamžitě zapálilo, což u mě znamenalo, že jsem musel bohužel somrovat. Naštěstí se vždycky někdo hodný našel. Celkově až na pár jedinců tam byli příjemní lidé. Když se konečně večer došlo na místo, kde se mělo dělat tábořiště, tak konečně přišla úleva, nejdřív se ale muselo najít a nasekat dřevo na oheň, samozřejmě postavit stany, že, kuchyňkám měli za úkol uvařit čaj, rozdělili se hlídky na oheň, mně to vycházelo myslím na třetí hodinu brzkoranní, sedět sám hodinu u ohně a přikládat bylo povznášející, ani mně nevadilo, že jsem kvůli tomu musel vstávat. Prostě po vyčerpávajícím pochodu romantika. Se stanováním a ohněm první noc nebyl problém, ale druhý den to bylo daleko horší, na místo určení jsem došli o dost později, byla už tma, navíc přes den pršelo a byl naprosto debilní terén, přímo v lesu, horko těžko jsme hledali místa, kam postavit stany a ještě horší to bylo s hledáním dřeva na oheň, všichni jsme byli pěkně promrzlí, pleskačku slivovice nikdo neměl :D takže uvařit čaj byla nutnost, no naštěstí se nám to po značném úsilí podařilo. No a jak to bylo dál? Jak jsme vstali, vše jsme po sobě pečlivě uklidili a vydali se už k chatě, jestli zbývalo tak ještě asi 15-20km. Nejen já už jsme prakticky nemohli chodit, no ti co nemohli už skoro chodit byli vlastně jenom dva lidi, já a má komunitní sestra, ta na tom byla ale daleko hůř chuděra. Takže jak jsme dorazili k naší chatě, tak všichni byli netrpělivý, aby si konečně mohli zapálit, ale tam platí solidarita, muselo se počkat na tu chuděru s oteklýma nohama, naštěstí nešla sama, ale doprovázel ji jeden kumpán, aby ji alespoň psychicky podporoval.

A pak už chata, teplo, sprcha, postel. Druhý den na každodenní ranní komunitě, jsem nejprve dostal pochvalu od jednoho vedoucího, že naprosto nevěřil, že to zvládnu, ale pak zprda, protože jsem porušil dvě pravidla, jedno bylo to, že už na chatě jsem si měl jít večer jít pro psychiatrické léky, co musím brát a já došel o pět minut později, takže jeden trestňák a další moje sestra byla zároveň tím, no, starostou nebo jako to říct, předsedou, vedoucím komunity, co všechno měla organizovat, no a já při tom pochodu, šel proti naší velké skupině jeden člověk a zvesela pozdravil a ptal se nás, kam cestujeme, nikdo neodpovídal a mně to přišlo trapné a úplně zapomněl na pravidlo, že je zákaz bavit se s kýmkoliv mimo komunitu, tak jsem mu odpověděl a ona, jako správný člověk to musel terapeutům nahlásit, takže se obě mínusovky daly dohromady a dostal jsem úkol vydrhnout všechny kotlíky, které byly od ohně pořádně očouzené a drhl jsem to venku v zimě, studenou vodou a nějakou drátěnkou, nezdá se to, ale zabralo mě to snad celou hodinu a to si člověk samozřejmě musí udělat ve svojem osobním volně, takže čau kafé a cigáro a potřebný relax po každodenních náročných úkolech.

 

 

Sobota 15. 10.

 

Ráno jsem měl krizovku, začalo to vlastně Rychlebama a měl ji už v pátek večer, což jsem zapomněl dopsat do deníku. Moje komunitní sestra – Marcela – si toho všimla a měli jsme spolu rozhovor, který vedl ke svolání mimořádky – moji první (ale já sám neměl odvahu si to bouchnout do toho svolávacího zvonu, takže to udělala za mě). Šlo v podstatě o moje obavy z léčby, její náročnosti, z mojí povahy – samotářství a tím související obavy se soužití ve větší skupině lidí (a to těsné soužití) a snažíll jsem se to nějak sdělit všem na mimořádce, pěkně v kolečku. Touha po domově, mojich kamarádech jsou možná skryté chutě, to si racionálně dokážu přiznat a tak s tím jakž takž bojujji. Mimořádka mně pomohla hlavně v tom, že jsem to dostal ze sebe dostal ven, čímž se mi ulevilo a hlava očistila od myšlenek na odchod. Ovšem na jak dlouho???

 

Neděle 16.10.

 

Dneska nevím, co psát. Začátek neděle byl pro mě pomalý, nemohl jsem se probudit, asi na mě dolehla únava ze zátěžovky pochodu přes Rychleby, ale postupně se to zlepšilo. Po obědě mě překvapil odchod jedné klientky, což ve mně znovu rozjitřilo mou vlastní nejistotu v pobytu zde. Snažil jsem to rozžehnat přemýšlením nad individuálním plánem, kreslením a čtením časopisů. Pocity rozporuplné. Během týdne se rozhodnu, zda tu zůstanu či půjdu domů, neustálé přemýšlení, jak to bude, je k ničemu.

 

Tím moje zápisky končí. Ale řeknu vám, jak to bylo dál. Šlo to velice rychle, hned v pondělí mně došli peníze a já se sbalil a rozhodl se hnedka odejít J Samozřejmě se zas musela svolat mimořádka, kde jsem to sdělil, no bylo haló, terapeuti a spolupacienti mě neuvěřitelně moc přemlouvali, ať zůstanu, ale nepodařilo se jim to. Tak jsem se musel do hodiny sbalit a vypadnout. Takže jsem čekal před tím zámečkem, kde je normální psychiatrie a čekačka na komunity a odjel do Jeseníku, tam jsem si s nesmírným vděkem dal po měsíci a týdnu pivo a když už, tak aj rovnů plzeň. A dál, dostal jsem se za dlouho vlakama domů, rodiče nasraní jak sviňa, ale nějak jsem to ukecal. A co se týče braní, tak jsem vydržel být čistý zhruba tři měsíce, což je nejdýl za posledních deset let. Od té doby se mi to podařilo maximálně na zhruba deset dní.

Škoda, že jsem toho zapsal tak málo, protože to, co se na té komunitě dělo, bylo občas velmi zajímavé…třeba si na nějaké djouky vzpomenu, nebo kdyby si na mě někdo chtěl obrátit s tím, že tam chce jít, múže mně napsat a já mu třeba ještě něco k tomu řeknu. Tečka.

 

Pro přidání komentáře se přihlašte.
Kai
kvalita komentáře: 0 Kai 01. července 2019, 08:54
2 -
drones
kvalita komentáře: 0 drones 20. června 2019, 23:37
FERRIS: tot ovsem uchvatne zazitky ;) ja jich mam take spoustu, ale ta pamet. zvlast kdyz dojell ten mixazni pult s lekama :D
FERRIS
kvalita komentáře: 2 FERRIS 14. června 2019, 08:41
3 Jo, tak nemocnice a bordely jsou univerzity života ;-) zjevně k tomu připočíst i priváty a léčebny. V nemocnici jezdily sestřičky s vozíkem plným léků, kterému jsem říkával mixážní pult .-D ;-) . Na chirurgii se občas objevují romantici - před mým nástupem jeden ošukal vázu, která praskla a při mém nástupu si někdo strčil mrkev do zadku, ale rozpůlila se a nešla mu z prdele ta jedna část vytáhnout. Dalším problémem jsou agresivní mazlíci - opilci. Jeden měl z včerejška k ránu připásané ruce, takže lovil sirky, aby si mohl konečně tyto pásy přepálit. Málem si zapálil vlastní lůžko (Vyškov).
Mesje
kvalita komentáře: 1 Mesje 13. června 2019, 21:42
2 -
  • drones Autor
    drones
  • 7 bodů
  • 3 komentářů
  • 3 hodnocení
  • 13. června 2019, 06:01
  • 92 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz