Jde to Dobré Wow!

První zkušenost s lysohlávkama a halucinogenama obecně

Literatura > Biografie / Jiné / Drama

První  zkušenost s lysohlávkama a halucinogenama obecně

 

Nevím už kolik mi bylo, zhruba 16 či spíš sedmnáct. Do té doby jsem měl zkušenost pouze s marihuanou a nutno podotknout, že přestože to bylo před cca 17-19 lety (ganju jsem okusil v 15.), tak jsem měl přístup k velmi silným vzorkům a barevné halucinace někdy provázely rauš i z trávy a taky musím říct, že už tehdy se asi začala objevovat má psycho narušená osobnost (kterou jsem měl narušenou geneticky od matky, což jsem se dozvěděl až v nějakých 25 letech, že matka je schizofrenička či má schizoafektivní poruchu) a některé stavy zhulenosti byly dost šeredné a nedokázal jsem je vstřebat. Kolikrát jsem se potácel domů v noci z hospod (tehdy jsem ještě žil „kulturním“ či spíš společenským životem a každý víkend byl základ návštěva oblíbených putik) a byl ve stavu, který se blížil schizofrennímu stavu – nebudu to blíže přibližovat, prostě jednoduše řečeno – byl jsem mimo. Cesty domů se tak kolikrát prodlužovaly o dost hodin, kdy jsem se potácel polema, lesem a blouznil divoce bujnou fantazií s depresivním těžkopádným zaměřením. To mi dovolte předtím předeslat, jak se měli stavy. Na perník jsem neměl tehdy ještě ani pomyšlení, i když jsem znal zvláště jednoho vysloveného narkomana na této těžké droze...Zpátky k tématu:

Lysohlávky dovezl asi můj nejbližší kamarád, který se v mém životě ujal funkce zasvěčovače, vozil výborné vzorky ganje, první houbičky, posléze už i ten pervitin mi dal a dodával poprvé, i další drogy probíhaly přes něj, např. ještě opiáty, chloroform, rajský plyn, nu to stačí, pro představu, jakou mi byl osobou. Ještě podotknu, že mi zachránil život, když jsem se předávkoval surovým opiem, zahřátým na lžičce a střeleným nitrožilně. Bohužel já jsem mu to neoplatil a on zemřel o mnoho let později na předávkování extra silným fentanylem. Houbičky sbíral v Brně – Bystrci a naložil je do medu ještě čerstvé. Jednou zas tak dojel na výlet za nama do Bzence z Uherského Hradiště a dovézl toto překvapení, bylo tedy období podzimu. Byli jsem sami dva a houbičky v medu jsme pojídali u bufetu u Johna, legendárního místa, kde kolikrát kolovali tři – čtyři stovkové brka kolem spojených stolů mezi dvaceti lidma různé generace, od nás nejmladších až tehdy třicátníky. Byly tam nádherné sezení, často spolu s kytarou či dvěma, kdy hudebníci dosahovali vysokých hodnot. Dle mého měřítka. Tyto seance už se znova bohužel nedají zopakovat, jak všichni stárli, přibývaly děti, či nutnost obživy, prostě normálka že, tak to je.

Nevěděli jsem ani, kolik houbiček tam je a hlavně kolik jsme jich zkonzumovali. Podle toho, co následovalo, asi fakt hodně a navíc byli čerstvé, snad nasbírané předchozí den, kdy si Viktor dal zevl ve škole a jel místo toho do krásné přírody Bystrce (za přehradou). Posléze došel další náš kamarád (všichni jsme byli spolužáci ze základky) a ten už se musel spokojit akorát se snědením zbytku medu a pár zbylých povětšinou nožek od klobouků. Zbytečně to natahuju o další možná nepodstatné informace, odpusťte.

Vydali jsme se místnímu rybníčku, který je těsně vedle fotbalového hřiště a zámeckého parku. Klidné prostředí, mimo hlavní ruch maloměsta. Jak to probíhalo? Vzpomínám si, že jsem dlouho nic necítil, jen takový divný pocit v žaludku, taky zvláštní – všichni ho asi znáte že. Nevěděl jsem absolutně co čekat, vlastně musím říct, že jsem nebyl zrovna zvlášť dobře připravený, věděl jsem o nich v podstatě houby – jak poetické hehe. Různě jsme se bavili, kdoví o čem. Kluci už začali říkat, že to na nich začíná pomalu působit, já byl celý nesvůj a krom nevolnosti žaludku jsem nic zvláštního necítil. Postupně jsem však se propadal do první fáze či druhé (nevolnost – první) intoxikace, ani jsem to pomalu nepozoroval, jak to přirozeně stoupalo a čím se to projevovalo? Tak, že jsem postupně sem a tam vykřikl a poslouchal jsem svou ozvěnu, která byla notně zesílená. Trochu jsem trapasil, protože jsem nejčastěji křičel „To je úlet!“. Kluci se mě snažili umravnit, ale stejně jsem to vykřikoval.

Do té doby vše probíhalo dá se říct na pohodu, až do té osudné chvíle, kdy ostatní dva kolegové se rozhodli jít směr město. Tak jsme šli. Stav se dost radikálně a rychle stupňoval – už jsem si nedovolil vykřikovat „To je úlet!“, ale popadal mě čím dál tím větší strach, což je samozřejmě u těchto látek špatně, pokud se nemýlím, vše završilo to, že v jeden moment – kdy jsme potkali další naše spolužáky, ale se kterýma jsme nedrželi tu pravou partu, jenom něco na nás zahalekali, že „Vy vypadáte!“ -  v ten moment jsem dospěl do bodu absolutní krize, vzpomněl jsem si totiž na hroznou událost z předchozího týdne, kdy nás na Vinobraní, místní to každoroční akci plné burčáku, napadli místní skinheadi – ti byli celkem ve Bzenci problémem a nás – hippiesáky, vlasatce či máničky, říkejme tomu jak se nám líbí – pravidelně naháněli, nu a ten minulý týden si nás podali a dostali pár tvrdých ran do rypáku. Viktor měl z toho zlomený nos, já jen naražený, ale i tak bolel dost dlouho, ale o bolest nejde, vzpomínka na tento hnusný a mě nepochopitelný akt agrese vyvolal v mé intoxikované osobnosti totální kolaps, zmatek a absolutní strach – a tu náhle jsem se zabrzdil, nemohl jsem jít dál do města, kde nás přepadli a hlavně – jsem se naráz rychlostí blesku roztříštil na milión barevných fragmentů a měl jsem pocit, že do mě narazilo auto ve velké rychlosti – prostě totální roztříštění mé osoby.

Zastavil jsem se, absolutně nechápal, co se to dělo, okolí jsem prakticky nevnímal přes barevné kaleidoskopy kolem mě a taky pocitu totální bezmoci a strachu. Viktor, ten si šel po svých, je mu to zabralo rovněž tak rychle a hodně silně, jenže on měl přeci jenom už nějaké zkušenosti a navíc bych ho nazval typickým psychonautem. Co se mu dělo, k tomu se dostanu na konci, prostě nabral směr a šel a šel a nevnímal nás. Naštěstí jsem měl k ruce toho druhého kamaráda, jemu to přece jen nefungovalo tak příliš, poněvadž jedl jen ten zbytek medu s pár nožkami a sem tam klobouky, tak na mě volal a v podstatě mě odtáhl pryč, mimochodem jsem šel uprostřed silnice. Takže se stal takovým mým opatrovatelem, teda skoro, no vlastně jo, nebýt jeho, těžko říct, jak bych dopadl. A on mě odvedl k Husitskému kostelu, kde je kolem stromořadí a je tam klid. Tam jsme zaujali stanoviště až do bílého rána. Já jsem si šel opodál lehnout a snažil se z toho těžkého stavu nějak dostat. Tady už moc nevím, co se mi dělo v hlavě, jaké bludy, psycha, špatné halucinace se mi děly. Vím jen, že postupem času a asi dost dlouhého jsem se postupně uvolňoval a zklidňoval. A stav mi připadal zas přece jenom zas tak nějak krásný, alespoň maličko. Co probíhalo? Jak se sklidnili divoké výpady myšlenek na samé negace, tak jsem začal pozorovat okolní prostor a to hlavně po zvukové stránce, doléhaly ke mně daleké zvuky a hlavně jednou za žas proletěla barvou doplněna zvuková nejblíže popsat jako sinusoida, hluboký tón, který vibroval celým tělem a dodával pocit klidu. Dál vám toho už moc nepovím, protože si to bohužel nepamatuju. Ráno jsme se sebrali, byl jsem už schopen už i mluvit a šli jsme spolu domů. Přesto že jsem zažil hororový nástup, přímo bestiální, tak jsem měl pozitivní veselů náladu a byl jsem nezvykle hovorný, já jsem totiž spíše introvert a hlavně v té době těžko ze mě pádit větu. A tak jsem se rozhodl, že i přes ty negace, rozhodně tuto látku zkusím znova.

No a co ten Viktor, který se od nás oddělil neznámo kam? Jak jsem se asi za týden, kdy opět dojel na návštěvu, dozvěděl, tak jeho cesta byla vedena do vysokých astrálních výšin, kdy dosáhl jak říkal asi toho nejvyššího bodu, nevím jak se popisuje teď, ale to není podstatné. Každopádně v tomhle stavu opojení a přesahu lidské existence ležel na kolejích a tu najednou zaregistroval nejasný blížící se zvuk, něco mu říkalo, že je to volání reálného světa a tak se rozhodoval, zda zůstat v tom bodu, kdy to člověka přesáhne nebo se vrátit na pozemský svět a na zvuk zareagovat, nu rozhodl se vrátit a jen těsně unikl přibližující se lokomotivě!

 

PS. Kolik staletí potřebuje člověk, než prohlídne?

Pro přidání komentáře se přihlašte.
drones
kvalita komentáře: 0 drones 09. června 2019, 10:31
FERRIS: Tak to jsou ovsem velice zajimave stavy :)
FERRIS
kvalita komentáře: 0 FERRIS 09. června 2019, 09:27
Očekával jsem více informací nebo zážitků - v mém rodném městě jich místní dobrůtkáři měli opravdu dost. To si jeden houbař začal nabírat hlínu do huby a do kapes se slovy, že se jedná o nutelu. Další expert z Prahy nám chtěl dokázat, jak se to dělá v Praze, takže si ho po chlastu, ganji a houbách začal honit se splínem ve staré cihelně a vykřikoval u toho, že miluje svoje sestry. Do třetice sežral jeden prasák minimálně 80 houbiček a pak musel skočit do studené řeky kvůli jeho stavu, že prej mu bylo docela vedro. Další postřehy v diskuzi další povídky ;-)
Mesje
kvalita komentáře: 0 Mesje 07. června 2019, 07:16
1 -
HumanART
Body od neregistrovaných
  • drones Autor
    drones
  • 1.1 bodů
  • 2 komentářů
  • 1 hodnocení
  • 1 hodnocení neregistrovanými
  • 06. června 2019, 01:42
  • 81 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz