Jde to Dobré Wow!

Dopis Vincentovi XIII

Literatura > Biografie / Úvaha / Vícedílné

Ahoj, drahý Vincente

 

Tak zase k tobě a k sobě samé promlouvám...

 

 

Vincente, dosti se toho zase změnilo, či spíše posunulo dál... 

V čase kupředu 

s mojí tendencí vzpomínat na právě uprchlé zážitky a okamžiky

Jako bych je chtěla zhmotnit ve film

ve scény

které ostatní nadchnou, poněvadž by se s nimi ztotožňovali

 

Vincente... sama pro sebe zdám se tak průhledná a čitelná

Přece ale pro ostatní nejsem. 

Pro jiné jsou těžké věci, které pro mne nejsou.

Tam kde jiní mají strach, já ho nemám. 

Tam kde jiní nemají problém... já mám obrovský

 

Ve chvílích samoty mi vždy padne pozornost na to, že v tom momentu čekám na nějakou zásadní událost

Jakoby se mi děla za zády, zatímco nad ní přemýšlím

Tají se mi dech a zadržuji slzy - z tíhy z očekávání a nejistoty. Jako když tě někdo zezadu lekne..

Tíha myšlenek o věcech co jsou v dáli a o kterých mám pocit že si pro mě přijdou

Myšlenky co mi proudí v hlavě zatímco jedu šalinou do práce

zatímco skládám si své oblečení, umývám nádobí, vyskládávám do regálu pečivo

přecházím z chladu do tepla

z venku do kavárny

z mrazáku k peci

 

Vím, uvědomuji si, že musím své jednání a myšlenky krotit

Když ony jsou tak dušné, marnivé, nutkavé, vlezlé, pohlcující, napínavé

Proč když jsme smířeni s tím, že jednoho dne přijdou smutné chvíle

jsme nuceni jim zpovzdálí přihlížet?

Jsme nuceni si na ne počkat

ba dokonce se k nim nedobrovolně blížit!

Nedobrovolně se k nim blížím.

jako když se strhne brzda ve vagónu, který se začne řítit z kopce.

Jeho rychlost je relevantní s ohledem na to, že mluvím o něm jako o životě, či spíše o osudu, který se naplňuje

Buď pomalu anebo rychle... Důležité je, že jistě. 

 

Teď konec mých spletitých úvah....

Musím ti něco říci...

Mám pocit že s každým člověkem, do kterého se zamiluji mi začíná nový/jiný život

A že ty předešlé jsou jen jiné životy v tom mém jednom...

Je to tak? Co myslíš...

Je to pěkná teorie... že žijeme v jednom životě víc menších - kratších nebo delších.

Všechny jsou v něčem krásné a v něčem smutné zároveň... 

Všechny mi přinesly pozitiva i negativa...

Na všechny vzpomínám s pokorou.

Všechny vnímám ve své převažující smutnosti a melancholii přece jen pozitivně

Ve své trpkosti a nešťastnému osudu a konci jsou pozitivní...

To by jinak romantické balady, písně, neměly tu dynamickou škálu v melodii - různorodost průběhu děje.

 

I teď tím chci říct..že se mi něco děje...

 

Myslím, že jsem potkala tu pravou ženu, ženu mého života.

Jenže se mi tomu nechce věřit. Nic takového přece neexistuje... jen ve filmech.

Já si to sice milionkrát jako mladá představovala 

a zápasím s touto mou starou romantickou představou oproti tomu novodobému něvěřícnému názoru 

Bojuje to ve mě, pře se to ve mně. 

Pře se romantika a naivita s reálným, lehce pesimistickým pohledem na život.

Nechci se mílit. 

Nechci už být raněna tak hluboce jako předešlé mé životy s někým.

 

Ve svém strachu, který mě vězní, dělám chyby a šlapu si po štěstí

 

Sama mi vnukla jednoho deštivého večera myšlenku, jestli si náhodou mou důvěru nemá zasloužit...

Já nevím... možná ano.

Ale možná by nic co by udělala nestačilo 

a já ve své marnotratnosti způsobím rozklad i toho co mezi mnou a jí stihlo vzniknout.

Možná nikdo a nic by nestačilo na to, abych svůj jistý strach opustila.

Strach mě uvěznil, je totiž bezpečnější. 

A jakýkoliv opak je svou krásou nebezpečný pro mě...

Když se pohroužím do své předvídavosti, do svých souvislostí a věžteb...

vytrhává mě to z krásných chvil které právě prožívám

Uvědomím si, že nic není věčné

I když jí chci tak moc říct, že na ničem jiném než na nás dvou nezáleží

Anebo třeba jí tak moc chci říct, že ji miluji.

Přesto mě něco zarazí, obzvláště v poslední době.

Je to asi nejistota v tom, co ke mně cítí.

I když jsou chvíle kdy věřím tomu co mi tak výjimečně řekne. Anebo co pronese za přísahy.

Mám světlé chvilky, kdy jí plně důvěřuji a jsem klidná.

Tak klidná jako s ní jsem snad ještě s nikým nebyla. 

Ale pak tu je má křehká duše a emočně rozmanitá osobnost, která samu sebe nahlodává a požírá.

 

Vincente... já se už stydím něco vyslovit nahlas. 

Jsem opatrnější než kdy dřív. A myslím, že také rozvážnější.

Ale také mne víc pojímá stud a ten strach co jdou ruku v ruce s víc a víc přilnavou citlivostí mé osoby, mých emocí a nálad.

Myslíš, že bych ti mohla tak nějak nahodile a nejspíš neohrabaně sdělit... co patří jí? 

 

Už mám pocit, že to ani neumím dobře napsat... přesně popsat, co cítím a nějak vhodně a přesně vykreslit a připodobnit.

Ale pokusím se o to... 

 

Když vedeme rozhovory uprostřed deště na zastávce

když pak přemýšlím pod vetchým nádstřeškem zastávky sama v noci když od tebe jedu domů

čekám v dešti

na autobus

na tebe

na správný čas

 

v paměti útržky vzpomínek na společné chvíle

na tebe

na tvůj letmý úsměv když jsem zvedla jednou oči od zdi vedle nás 

zpod tvého náručí

a uviděla, že tě zjevně potěšilo co jsem řekla

viděla jsem ten úsměv

viděla jsem, že jsi něco projevila v tajnosti

a mě to tak potěšilo

Cítila jsem tvé pevné sevřetí 

v tu jedinečnou 

jednu jedinou 

vyjímečnou chvíli

když jsem ti řekla že tě miluji

po tom co ses mi vášnivě odevzdala

 

utíkám zabrzdit pro nás šalinu

utíkám do zlatnictví než zavřou

 

píšu o tobě a nikdy víc před tím jsem se tak moc nestyděla

jako teď

jako s tebou

snad že je to vše tak křehké

a snad ale zároveň i tak jednoduché

prostě tomu nemohu jen uvěřit

já srovnávající se se svou propadající se hloubkou

a vážností všech věcí

popasuji se se svým strachem? 

- ptá se má mysl

uvnitř mého světa, ptají se na to všichni

Prostě tomu jen nemohu uvěřit

to je má slabina, můj neduh, má špatná vlastnost, chceš-li

Cítím že je to hlavně jen tohle...

Kdy jen to překonám... kdy jen se uklidním, osvobodím se

Kdy uvěřím, vydám se všanc naději a snům 

a s kůží na trh zase vzpřímená a statečná?

Kdy podlehnu naprosto klidná těmto věcem?

které lahodí, které konejší do krásy

do krásy, která jak všechno, je pomíjívá a kterou tak neradi ztrácíme.

Nerada ztrácím, opět a znovu.

Nechci to, přec se to nezadržitelně děje...

Ztrácím... 

Kéž by to nebyla pravda, že je to můj osud.

Znovu a stále ztrácet... a trpět pro to dlouhý čas

dlouhý čas opakovaně až ke stáří a hlubokým vráskám.

 

 

Pro přidání komentáře se přihlašte.
Mesje
kvalita komentáře: 0 Mesje 19. května 2019, 06:51
3 -
  • Camay Autor
    Camay
  • 3 bodů
  • 0 komentářů
  • 1 hodnocení
  • 18. května 2019, 11:59
  • 32 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz