Jde to Dobré Wow!

Příběhy o neskutečném životě Čáslava Lomeného

Literatura > Biografie / Vícedílné / Drama

Příběhy o neskutečném životě Čáslava Lomeného

aneb

Velice bílo bylo ve vesnici XY a z toho vznikly také šílené halušky, že všechny nejsem Vám ani schopen povědět.

9.

Kam jsem na drogách dospěl? Když jsem s nima dospíval – psychika v háji, kontakt téměř jenom s lidmi, kteří je taky berou, nedůvěra rodiny (přesto mě stále podporují!), možná ztracení kamarádi, nevím sám, určitě to vliv má a bude mít ještě horší dopad, protože s braním nepřestávám...

Přesunu se teď zas v čase na nějakou jedovatou vzpomínku a poruším linii vyprávění, kdy se to zatím odehrávalo v období žití v Bílovicích nad Svitavou, a to do času, který tak zhruba šesti léty předcházel tomuto přežívání. Tehdy jsem žil u rodičů v rodném Bzenci. Za sebou jsem měl už několik pobytů v blázinci. Moje psychika byla už dost narušená a přesto jsem to – perník – do sebe rval. Fungovalo to tehdy většinů tak, že jsme, pár lidí jenom, nakoupili krabice a vařil to jeden zasloužilý MuDr. kandidát věd, na holobytě, kde všechno šlo slyšet a cítit – i když jsme před dveře dávali hadry – po celé ubytovně, ale jeho spolubydlící to nechávali byt. Takže jsme tedy nakoupili bedny pro Ligu, která nespí a bojuje za??? Zdravíme lidi! Změníme svět. Já. On. Chcete rozumět? Jen blábol, vyrábíme při tom hromadu odpadu, spotřebováváme cenné suroviny. Babičko, proč máš tak velké oči? Protože užívám Biorosol. Ach synáčku, vybral sis špatnou cestu. Proč? Nerozumím. Přestaň blábolit ty genetický mutante a dostaň se k věci.

Biorosol uvařil zmiňovaný MuDr., kandidát věd. Jako přirozeně, bez teploměru, bez přesného navážení surovin, řekněme, že to měl v oku a taky v uchu, protože pří náhozech poslouchal reakci, jak šumí, aby to případně chladil či ohříval. A tímhle vznikl Biorosol. Dali jste mu injekci? Co ste mu píchli? Kdo stvořil Biorosol? Zapněte si rádio. Tenhle den vnikne do dějin jako Hvězdná válka. Protože onen výrobek po aplikaci mě – jemu ne, on byl úplně v pohodě a užíval si noc – způsobil těžkou psychoschyzoidní reakci. A už ve vesmírných galaxiích mimozemské obyvatelstvo nastavovali kurz směr naše planeta. Ano, naší výrobou jsme v mé mysli způsobili rozkol celo vesmírného míru a započaly hvězdné války. Protože po aplikaci jsem utekl ven z místnosti, chvíli se potácel po chodbě a pak ven a tam už tma a noční obloha byla bohatě osázena hvězdami, ne však jenom jimi. Sem a tam lítaly různé zářivé a různobarevné vesmírné lodi a střílely po sobě laserovými či plasmovými paprsky. Šílený pohled, který mě úplně ochromil a donutil stát kousek od oné budovy, prostě kam jsem doběhl a pak se podíval na oblohu. Rval jsem si vlasy. Kdybych byl schopen vyloudit zvuk, řval bych nahlas šíleným strachem a určitě bych skončil odvezen švestkami do blázince. Ale já nebyl schopen vyloudit zvuk. Letadla létala, vlastně se pohyboval celý vesmír, hvězdy, měsíce, planety a já to živě viděl a vše mělo skončit zkázou země.

Postupem času dal jsem se do pohybu a snažil tomu uniknout. Nedívat se na oblohu, ale to nešlo, něco mě tam táhlo, tak se po chvíli podíval, což mě zas ochromilo a stál jsem na místě a nevěřícně se díval na tu hvězdnou pumelenici. Už to ukončím, nejsem z toho moudrý a nevím jak jsem tehdy skončil, kde a za jaký čas. Kdy jsem byl už „normální“. Možná to byla vize budoucnosti????? Nepovím Vám. Zatracený psycho boj.

 

10. První nitrožilní aplikaci s mou femme fatale

Dech. dech. tep. tep. buch. Dech. třep. tep. tep. tep. dřep. Dech. dech. duch. klokotá. slyšíš tep srdce a nevíš co nastane za chvíli, zda vypne a bude v cíli. Tak přemítáš, co se stalo a co nastane. Děj toku času je nejasný, stává se, že to, co prožíváš přesně v tento okamžik ti přijde jako již jednou či několikrát prožité. Proč to tak je? Neodpovím vám, protože neznám odpověď na tohle téma. Popadá mě tréma, co píšu či co bych chtěl psát se náhle mění, kohouti kokrhají, něco ti přelítne přes čumák a tu se změní tok myšlenek a taky scéna mého psaní. Ufff. A srdce tep, tep, tep, dech, dech. Bum. Ano. Stalo se to, že jsem závislí na drogách, na pervitinu konkrétně. Užívám, ač nerad, stále tuto látku dál. Probíhá mně čas uplynulý a řeka teče dál, magnetické pole Země se mění. Cil je nejasný. Ano. Zakončí ho smrt. Smrt. Smrt už taky zaútočila na některé mé přátele, kteří mě dá se říct k bráni drog - perníku, jak to říct. Jednoduše bych řekl dostali, ale já budu říkat že inspirovali...Nevím, zni to možná lépe ne? Přece tam hrála role i má vůle. Jaký by byl život, kdybych se tenkrát, kolik mi vlastně bylo? Ani pořádně nevím, je to nějak v mlze, jak to všechno splývá, ty různorodé zážitky na droze, ale i ty ostatní, ufff, je to vlastně putna. Dejme tomu, že mi bylo devatenáct, kdy jsem poprvé okusil pervitin, jak jsem si kdysi bláhově napsal do sešitu, který voněl hnilobou, pervitin -+ mého srdce vitamin...Chacha, kdybych jen tušil, do jakých temných zákoutí mé duše a taky reálného bytí mě zavede. No tak pěj písničku, Ondro Ondřeji, proč sis drogu dal a na pointu teď zapomněl. Chacha. Ne, vyjadřujme se srozumitelně. Vybral by sis život, kdybys tehda řekl ne, já to nechci? Ty vole, promiňte za tyto slova, musím si nadávat, protože co špíny to přineslo, nedokážu řádně odpovědět. Ale to není zas tak podstatné, ale je to zajímavé že? A ejhle, důvody, proč tohle píšeš máš jaké? Řekněme že zavzpomínat a pokusit se sdělit nesdělitelné.

Příběh numero zwei. Ano. Přeskočím jedničku, tuhle tu písničku, která melodii čím dál tím tesknější pěje, čili, co, chci říct. Že teď nebudu vyprávět o začátku braní jako takovém, ni podstatu mého braní, ale pokusím se lehounce načrtnout začátek další etapy užívaní a to ejhle člověk je nitrožilní podání. Cesta ráje ale i zkázy. Jo, prostě chci teď nastínit první intravenózní podání této pumelenice. ANO. BYLA TO VELKA TAŠKAŘICE. Tentokrát nenastanou v příběhu žádné temné stíny, doprovázející většinu, ne, všechnu část mých doposavad napsaných zážitků omamných. JO. Tehdy mne ještě drogy nepřinášeli do temných zákoutí mé duše a i život celkově byl daleko příjemnější než teď. Nebudu vás zahlcovat příliš detaily, ale dovolte abych alespoň trochu nastínil tehdejší scenerii, kdy mi to má osudová femme fatale píchla.

Žil jsem život studenta vysoké školy MU Brno FF, pervitin jsem do té doby pouze šňupal a většinou s podstatně dlouhými odmlkami i několik měsíců mezi jednotlivým užitím. Byl jsem tehdy s mnoha přáteli v Brně Lesné, okupovali jsme celé první patro domku v této čtvrti bylo nás dohromady snad 15. Perník mi ve velké většině případů nosila ta osudovka má best kamarádka Michaela a pak to byl taky osuďák  a to od Viktora. Jak jsem už zmínil, oba jsou už mrtví. Michaela se oběsila a Viktor se přestřelil fentanylem. Tyto dvě hrůzné události se staly dost od sebe, každá v jiné etapě (soustředím se teď na drogy že) mého braní. A sakra, už se docela dostavám jinam, než jsem chtěl. Prvoplánově, když jsem chtěl o tomhle vykládat, chtěl jsem nadnést taky jednou pozitivní stav mysli. Ale jak vidíte, život s drogami má alespoň podle mě, vždy taky tu negativní část. Dobře. Tak teď tohle zkusím zapomenout a vrátit se k ose mého zážitku s iv.

Michaela se zas jednou rozhodla nás navštívit. Nebylo nás tam všech 14 či 15 nebo kolik nás tam vlastně bydlelo. AAA brrr. Ta paměť a rozeklané vzpomínky. Neslouží a když slouží, vlítne mi tam něco jiného a já takhle blábolím. Nu a donesla sebou perník, ona k němu měla blízko, poněvadž se znala přímo s výrobci. Tehdy tohle, výroba a život s vařením byli pro mě velká neznáma. To jsem poznal až později. A když tak vlastně ještě zabrouzdám k podrobnostem my life, kolik mi bylo? Aaa, to bych si přece měl pamatovat, takovou osudovou ránu do mých žil že ano, dámy a pánové. Ne vám odpovím, nevím, kolik mi bylo roků. Zas to jen odhadnu, řekněme 22-23.

Dostanu se k vybranému tématu tohoto fetu braní vedoucí k dechubraní? Míša, do které jsem byl později nešťastně zamilován cha, se vesele poťouchle tvářila, když mi jehlu do ruky zapichovala, co to vlastně řekla? A jej, musím hodně zauvažovat, abych nekecal – ne, ta paměť je už zdevastována a věta utekla do bran pekla...či ráje? Ne, to nebyl hluk, ta slova mě ale zasáhla až do srdce a jal jsem se tím řídit. Ne, nechci to komentovat dál, abych se dostal někam dál – a teď – sprint po spirále času a uděláme přesmyčku – cvičně si můžete doma udělat jeden kotrmelec – a jaj, chi, já si vážně zahrávám s čirou popleteninou. Ať vás chrání pán a z cesty neuhnete, nezabočíte a když už musíte zatáčku udělat, střež se nepřetočit. Došla, nebylo zrovna plno v bytě, vybavuji si především Pepu, který kutil něco na počítači, pravděpodobně programoval, prostředí velké místnosti – obýváku s kuchyní a pseudobarem. Kompl rozebraný skoro na součástky, jak to mi anarchisti máme rádi, vesele jsme si povídali, bůhví o čem a tu on vytáhl ze šuplete sáček plný bílého prášku: „Mám čistý kofein proti spaní“ a podával dál k nám. Vzali jsme na kraj nože a ochutnali – hořko v ústech. No v tu chvíli jsme se na sebe s Michaelou podívali a skoro zároveň pronesli: „To chutná jak Tam To, že? Víš, že ano?“ Tak jsme se možná přihlouple zasmáli a naše oči jasně ukazovaly, že to takhle nemůžu dál pokračovat. Jenom být na suchu s hrstí kofeinu – to nás neuspokojovalo.

A tak jsme se – kromě Pepi – vydali do mého pokoje a tam, ano, Míša pronesla „Tak to musí byt, to jináč brát nemůžeš!!!“. Ne, je to fádní, na skutečná slova si nevzpomenu, ale obsah je zhruba stejný. Takže Michaela jasně určila způsob našeho společného užití zakázaného ovoce – dát si pecku injekční stříkačky. Měla jen jeden set – stříkačku. „První si dám já, je ti to jasné?! Půjdeš až po mně. A já? Nedbaje základních rad harmm reduction jakože zdravíčko braní, jsem bez výhrad a značně natěšen a nedočkavě souhlasil. A tak hned při první aplikaci se s perníkem alchymisty – hmoty smíchala s krví čistého bytí. Ó, jak se mi tohle později vpálilo do mozku hledající nějaký vyšší normálnímu živočišnému žití fakt – já blázen. Ale to by bylo nadlouho, kdybych se to snažil nějak rozumově zachytit. Podotýkám, že jsem nepochytil infekčně přenosnou nemoc a už to taky nedělám, tohle sdílení nádobíčka. Alfa, beta, gama – zářila hvězda nad zorným úhlem, vedla nás po cestě křivolaké. Já to jaksi ani nevím, čemu to přiblížit. Jaký jsem měl pocit z prvního intravenózního podání čili jasně nejsilnějším a nejrychlejším požití drogy, ale chachach – to vám je zbytečné vykládat, tak la pardon. Sundám si klobouk, k poctě zbraň – zasunula nasazením vršek s jehlou po té, co rozředila mě neznámo jaké množství – u vás v Ústavu se určitě vyznáte. A odhadla to myslím dobře, když si tak teď říkám, jak jsem po tom vypadal a hlasitě se směju, ale přitom zároveň pláču. Nahmátla žílu – já nevěřícně koukal, co se to děje! Já? V životě jsem si něco takového nedokázal vůbec představit – bylo to opravdu pro mě něco naprosto odlišného od mého tehdejšího či alespoň donedávna - uvažování. „Jo, hej chlapečku, to jsem ti to teda dobře dala“ – vskutku na první pokus se zkušeně trefila a už proudila prahmota do mého cévního oběhu, brnkla do synapsí mozku – jak už jsem říkal – ve Vašem Ústavu se v tom určitě vyznáte. Naráz teplo? Je to ten správný pocit? (Vyjádření – připodobnění??? NE, tak co mnou proběhlo? „CHacha. Hej Ondřeji, já ti to dnes musím střelit, protože to jináč nejde! Jo? Tak ano! Dej mi to.

Myšlenky volaké nejisté ale byly, prostě něco nečekaného a přesně jsem to nedokázal zařadit,  pominuly však a cítil jsem se nadmíru dobře, ale říkám Vám, tělo si už moc zvyklo a neustále pokusy o opakování  blažení jsou už řekněme téměř bezcenné a hlavně matné, už dobré vzalo špatné.

Jak vidíte, rychlí mžik, který uběhl od nachystání k aplikaci, možná tak třicet vteřin či kratší minutu. Pojď se mnou synu můj naučím tě věci mocné. Až poznáš, tak pochopíš. A tenhle rychlí mžik mě tady donutil psát a psát a příběh stojí. Hej chlapečku, otevři kufr, je v ní pervitin. Tvého srdce vitamín. Jakoby zpívala nějakou pochmurnou tragikomickou písničku svým svérázným stylem, zahajujíc to slovy Hej...?!

Míša byla pěkně rozjetá, sobě si musela nandat asi dost. Materiál to byl čistý a silný, Jaký tehdy v Brně kolem ní přes ni byl vždycky. No ale musím taky říct, že přece jen to byli mé začátky s jenom občasným braním. Oba jsme se na sebe s úsměvem podívali a opravdu velice rozverně pak když to bylo upečeno....to byla pohádka a ne z Máje, vzal kouštíček na jazyk a pochutnával! Zní mi v hlavě – přišel tedy, ale jak! Tvůj obrau mám vypálený v srdci. Nastal okamžitě pocit nějakého puzení k činnosti, v podstatě jakékoliv - a to víc, než když jsem to šnupal – hnala mé tělo, když dopamin mozek zaplavoval – vy z Ústavu nekonečného hledání aktu bytí a tančení na jehle či na špičce nože. A muzika? Nahlas se pustila a do těla naléhavě proudila. Jářku Ondřeji, bylo ti dobře asi.

Píšu, píšu stále ale dál nijak nepokračuju. Všímáte si? Chachacha. No bodejť setrvat v té vteřině, o to se teď marně snažím a bažím se nad fetujícím bezstarostným mládím. Ale, abych to vzal zkrátka, měl jsem v pokoji zakoupený sytě růžový sprej Montana, taková ta punková. Pink, Ponk, vrut, záchvěv, úsměv nebo neúspěch – když se netrefíš, snadno se rozčílíš, to mnozí znají, já to ještě tehdy netušil, chacha.

Hraju si se sprejem teda a chystám se ho zprovoznit do stavu schopného stříkat, stříkat. A Míša? Ta skotačila někde vedle, ani nevím, co dělala...Zprovoznit sprej se mi nedařilo., furt nejde, poslouchejte – tak mě rozverného a hloupého nenapadlo nic jiného, než tam vrazit nějaký tenký hrot, jakože do pístu. Já vůl, hlavu mám skloněnou nad sprejem samozřejmě a energicky strkám špendlík či ale čert to vem, do toho a naráz začnu hlasitě nadávat – protože samozřejmě jak jinak to dopadlo, než že mi do tváře chvistl proud růžové barvy. Leze leze po železe, nedá pokoj až tam vleze. Naštěstí nosím brýle, takž mé oči byly uchráněny, zato brýle – obroučky a nosni držák byly na památku první in vitro označovány Pink Ponk Punk růžovou. Aj, jak jsem však kolikrát na tuhle akci vzpomínal, když jsem brýle sundával.

A tak jdu do koupelky omýt si vlasy růžové, prostě skoro celý ksicht byl růžový, jak bitch rtěnka zářivá ve tmě, když svádí na své vnady chtivé muže sexu všude. Tu doběhne Michaela a se zaujetím uprostřed místnosti stát položený temně tmavě růžový sprej Montana a lačně po něm sáhne. Já, už omyt, ji pozoruju a vykládám živě, že ten zatracený sprej nechce stříkat, stříkat, co s ním mám dělat? Míša ho rychle chápe svýma něžnýma ručkama a než stačím doříct: „Hlavně si ho nedávej před ksicht!“ A just strčí tam taky nějaký zatracený špendlík a mé naléhavé „hlavně nedávej“ končí úplně stejně jak u mě s tím horším dopadem, že ona brýle nenosila, takže následovala po hlasitém „Do piče“!, umývačka očí a už jen tak aby se neřeklo, zbytek hlavy. No a tak oba dva se stopami růžové Pink Ponk Punk barvy jsme se velice řehtali této události – ano, přišlo nám to velice vtipné.

K velké radosti všech ukončím už pomalu psaní, další popisování vskutku bláznivého večera nemá vlastně smysl- vedl se dále v duchu rozverné zábavy a po stále nových činností prahnoucí a taky barvitým vyprávěním mezi námi pokračoval dál, až do rána. Jenom podotknu, že se postupně vraceli ostatní spolubydlící z různých hospod z celého Brna, samozřejmě podnapilí a když nás oba viděli – se stopovýma stopama růžové Punk, bavící se nadšeně kde čím, po celém balkóně rozházené kartony a na nich nastříkané kliky háky růžové, prostě jednoduše nechápali to, co se děje. Vesele bylo, veseli lo se!!!

Pro přidání komentáře se přihlašte.
drones
kvalita komentáře: 1 drones 08. května 2019, 23:26
Mesje: dekuji
Mesje
kvalita komentáře: 1 Mesje 07. května 2019, 21:41
2 -
  • drones Autor
    drones
  • 2 bodů
  • 1 komentářů
  • 1 hodnocení
  • 07. května 2019, 01:49
  • 777 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz