Jde to Dobré Wow!

Příběhy o neskutečném životě Čáslava Lomeného

Literatura > Biografie / Vícedílné / Drama

Příběhy o neskutečném životě Čáslava Lomeného

aneb

Velice bílo bylo ve vesnici XY a z toho vznikly také šílené halušky, že všechny nejsem Vám ani schopen povědět.

7.

Sprint po spirále času – to je život na perníku. Uběhne tolik času a je to jen mžik, když si to promítnete v hlavě. Byl to ztracený čas? Či to bylo ku prospěchu věci?  Přiznávám se ke své vině na podílení se na těchto věcech a je to smutné, vezmu si to do hrobu jako svůj trest a tak musí přijít očistec. Bude můj průvodce Vergilius? Nevím, jak dlouho vydržím ještě na světě. Zda to neukončím trochu dříve vlastním přičiněním, ať už třeba by to bylo dobrovolné vystoupení z této reality, jako to dneska tj. 2. 2. 2019 nebo nenadálým kolapsem při požití nadměrného množství substance, jakékoliv, ale substance, která je navíc oproti čistému normálnímu životu.

Dost bylo keců a pusťme se zas do vyprávění bláznivých příběhů Čáslava Lomeného nikoliv zlomeného. či spíš jeho bludů a halucinací. Třeba tehdá, čert mi toho byl dlužen, jak jsem tomu umělci nakoupil bedny, aby mohl motat. Řeknu vám rovnů, ano, nebyl to vůbec dobrý nápad, protože to co přišlo, se rovnalo apokalypse. Ano apokalypse, nenadálému ukončení světa nějakou katastrofou. A co to byla za katastrofa? Jednak to, že jsem si aplikoval opět nitrožilně zabiják pervitin a tu náhle se zčernalo, ucítil jsem prudkou bolest, ale ta bolest byla pouze psychická, ne fyzická, ale bylo to tak reálné a jako byste se skutečně fyzicky rozkládali na tisíce kousků a opadávalo z vás maso, měli ste spálene vlasy a chlupy a to proto, protože Nastala Třetí světová válka a rovnou tak prudce, že někde u Brna spadla atomová bomba, čili konečně možná blízká budoucnost nastala. NUCLEAR WAR. Mi blikalo v hlavě, rozezněli se sirény, ale nyní to nebyla žádný zkouška, která probíhá každou první středu v měsíci. Nezaznělo tam žádné upozornění Zkouška sirén!!! Takže mě smetla na zem tlaková vlna a prudká jedovatá, jako jedovatý perník ten člověk vyráběl radioaktivita. Přitlačen na zemi, rozpadající se, jsem se třepal strachy, protože utichl živoucí svět, ptáci přestali zpívat, cvrčci přestaly hlasitě řinčet, hlemýždi, pavouci, prvoci přestali existovat během sekundy i ta havět lidstvo začlo postupně umírat či už zemřelo. Zůstali jen nějaké tlupy, ochránění vojáci, kteří jezdili po městech a dědinách, výskách a hledali přeživší, aby je popravili. Ano, tohle jsem si přesně myslel a prožíval. Div, že jsem se neposral, s prominutím. takto jsem se různě plazil po zemi, dolezl ke dvěřím a opatrně je otevřela a naslouchal a pozoroval okolí. Ano, byli tam venku, slídili jako slídí kriminálka po těch, co to vyrábí a distribuují, a zabíjeli a blížili se k našemu domku, jindy tak příjemnému. VYSTRAŠEN jsem se odplazil zpět do pokoje a choval se co nejtišeji. Tak to trvalo až do rána, určitě se mi hlavou honili i jiné bludy, stíhy, paranoie nebo jak tomu říct.. Každopádně jsem trpěl, štěstí, že mí spolubydlící z vedlejšího pokoje, tu nebyli, protože fakt nevím, co by udělali po té, vidět mě plazit se po zemi.

Atomový výbuch mi nenastal jen tehdy poprvé a naposled, ale jak to bylo příště snad jindy.

8.

 

Teď se pokusím zesumírovat zas jeden týden nespaní, teda téměř. Možná jich bylo jen pět, ale o pár míň či víc, to není zas tak důležité.  Bude to asi komplikované, události, které se odehrávaly, nebyly už prachobyčejné paranoie z pronásledování a výbuchu atomové bomby a sledovacích hord potulných nájezdníků jako třeba v Mad Maxovy. Přešli pro mě do trošku říct spirituálnější dimenze, ale o to hůř se mi jednak pamatují a už vůbec popisují, nedej bože dešifrují. Zkusím alespoň základ nastínit.

Začátek byl prostý, dostal jsem peníze, tehdá myslím z výplaty, dělal jsem obyčejného vrátného (snad se dostanu i k příběhu, jak mě vezla sanitka do Černovic a jak jsem jednou utekl bůhví kam a bloudil neznámými končinami Brna). Opět jsem si bral od Malíře z místního města – ten jeho psychohalucinační výtvor, který vám rozpumpovává všechny mozkové závity na maximum, hraje si s nimi, různě je přetáčí, vyměňuje a povoluje, čímž Vám vzniká absolutní zmatek v palici – nevíte, kam se dřív vrtnout, jestli nejít nejraději oběsit, zastřelit, spáchat harakiri či jen pobíhat nesmyslně v letokruzích, broukat si pro sebe melodii:

 

Nemůžu se zdát, že budu čelit skutečnostem, jsem napjatý a nervózní a nemohu se uvolnit.

Když jsem do mé žíly natáhl špičku. Nemůžu spát, protože moje postel je v ohni. A říkám vám, že věci nejsou úplně stejné. Když spěchám na můj běh. A cítím se jako Ježíšův syn. Nebo mrtvý muž. A myslím, že to prostě nevím, kdo jsem ve skutečnosti. Nedotýkej se mě, vede mnou elektřina, má nádrž jede na vysokooktanový benzín.  Jsem skutečný živý drát, psycho zabiják.

A já jezdím a já jezdím po zemi, obloze, vesmíru. Vidím, že hvězdy vycházejí z oblohy. Jo, jsou jasné v duté obloze. Víte, že dnes večer vypadá tak dobře. Vidím, že dnes večer vystupují hvězdy. Vidím jasné a duté nebe. Co vidí? Vidí, že dnes večer vystupují hvězdy. Tak pojďme jet a uvidíme, co je moje. Pojďme jezdit, jet a jezdit...myslím, že jsem se musel zhroutit, valium by pomohlo a projít se na divoké straně. Ději se věci mezi nebem a zemí a peklem, je mi z toho divně, stale se to opakuje a znemožňuje mi to fungovat, a naráz přestane i fungovat, co předtím fungovalo, co s tím já mám společného? Za co se mi NĚKDO mstí. Prostě asi nemůžu si pomoci. A kdo je tajný a kdo praská sakra, a musel bych asi vlastní  osobu přemlouvat, já nevím jestli ji znáš a jsem ve stavu, kdy to nemůžu napsat a už vůbec ne vyslovit, i když  jednoduše se na ní podíváš pohledem do zrcadla. No dost keců okolo.

Celý náš domeček stařičký se po aplikaci stal nějakým chráněným místem proti nukleární bombě či výbuchu třeba Dukovan, a já si snad doopravdy myslel, že Dukovany vybouchli – ano, tentokrát to nebylo vojenské téma alá atomová bomba a třetí světová, ale chyba v systému kontroly jaderných reaktorů a dokonce matně si vzpomínám, že to způsobil můj počítač mým neustálým pokoušením dolaďování, ale spíš totální rozlaďování systému až to vedlo ke zhroucení par excelence, který odbouchl zmíněné reaktory, tudíž padal na naše městečko a okolí radioaktivní spad. Zvířata se schovávala za skálou, kromě malých ryb. Ale řekli mi, přísahá. Snaž se mnou mluvit koi koy

Nejbezpečněji bylo na chodbě, která byla jako nějaký sarkofág betonový, nepropouštějící radioaktivní vlny do vnitř. Byli jsme tam uzavřeni, ale spad působil na betonové zdi neúprosně a jakoby se chodba stávala čím dál tím menší a já v ní pochodoval sem a tam, na 4 metrech délky a jednoho metru šířky, sem a tam. Slyším zde stěny světa o pomoc volat... Můžeme být však hrdinové jen na jeden den. Můžeme být jen na jeden den. Já, vzpomínám si. (Pamatuji si). Stojící u zdi. (U zdi)

Občas se chodbou prohnali děti, které mě obcházeli s udiveným pohledem, ten mladší s udivenějším, ta starší věděla, že jsem přestřelený z peří a že mám psychózu, tak se vlastně ani moc nedívala, ostatní spolubydlící spolu s návštěvou, výborným přítelem Michalem, házeli na mě vesměs soucitné pohledy a naštěstí na mě nemluvili, teda krom Michala, ten byl přece jen naštvanější a snažil se ze mě vypáčit nějaké slovo „proč to vlastně bereš?, co ti to dává?“, či „co se ti děje?“,  další dotazy už nevím – byl ale hodně hodně naštvaný, taky ničit jeho rodině (s jedné půlky baráku bydlela jeho sestra a synovec a neteř). Jinač ale spolubydlící si spokojeně popíjeli víno a já žil v totální nicotě. Cítil jsem chlad. Procházím ničím, nic mnou prochází jak nic

Jedna chodba, otvírám v ní další prostor, zábava za dva, těch potvor, je víc, plazi se, vidí otvor. hledám skulinky z uzavřeného sarkofágu ven, byť to znamená nechat na sebe spadnout radioaktivní spad a nechat se otrávit a přeměnit svůj genetický kód v jinou mutagenní verzi. ALTER EGO MUTANT HEROE. Ooh, zastav, s nohama ve vzduchu a hlavou na zemi. Zkuste tento trik a otočte to, jo. Vaše hlava se zhroutí, ale nic v tom není.

Kde je má mysl

Kde je má mysl

Kde je má mysl

Vaše hlava se zhroutí. Pokud tam není nic. A zeptáte se

Kde je má mysl

Kde je má mysl

Kde je má mysl

Cesta ven ve vodě

 

Vešel jsem tedy na dvorek. Nevím, kam jdu. Ustrašeně jsem chodil a snažil se registrovat nějaké nežádoucí či jinačí chování zamořeného prostoru. Pomalu se stahují černé stíny co mihaji se mi v periferním viděním, vidím je, něco chystají, A myslím, že to prostě nevím

Budu se snažit zničit můj život, protože začne proudit krev i ve dne se mě ptají kam maj jít a to se předtím neptaly. Ale budu se snažit o království, pokud budu moci. Čas je nepřítel proti nám, obrátí se zpět, až dojde na konec? Když se blížím ke smrti. Přeji si, abych se narodil před tisíci lety, přeji si, abych plavil se po temných mořích, hledající obzor nové země, neposkvrněné touhami, hnilobou, morem temným. Na velké lodi. Daleko od velkého města, kde člověk nemůže být volný. Ze všech zla tohoto města. A o sobě a okolí.

Pervitine, buď mrtvou smrtí. Vzhledem k tomu, že hlavní linie do mé žíly, vedou do centra v mé hlavě. Oh, a myslím, že to prostě nevím. Jak se vzdát tohoto vědomí a uskutečnění aplikační extází, je to moje žena a je to můj život

A pak jsem lepší než mrtví, protože když začne točit a proudit. Je mi opravdu jedno. Nevím kudy kam, kamkoli se podívám, tak jenom uvíznu a spadnu dal, obě strany vzdálený, jak sen co možná zdál se někdy, ale vzdálil se jak den mi. A všechny mrtvé těla se nahromadily v hromadách.

Protože začne proudit, a už se opravdu nestarám. Ach, když je tenhle perník v mé krvi.

A ta krev je v mé hlavě. Pak děkuji Bohu, že jsem stejně dobrý jako mrtvý. A děkuji svému Bohu, že nevím. A děkuji Bohu, že mi je jedno. Vaše hlava se zhroutí. Ale nic v tom není. A zeptáte se

Kde je má mysl.

Kde je má mysl

Kde je má mysl

A myslím, že prostě nevím

Oh, a myslím, že prostě nevím

Nemůžu mluvit, neslyšíš co říkám, Katka povídá: chci ti pomoct, zachránit vše, nechci se lišit, ale lid ten neslyší mě, já nemůžu jinak,

A tak se uprostřed dvoru otvírá díra Bezedná hlubina, již mě podaná ruka nemůže zachránit, snad stihne vykřiknout její obličej stůj! Nic naplat, padám do ní. A popadá mě dosud nepoznaný strach, příliš temný abych ho přiblížil běžnýma slovamy. Kombinace hnusu, chladu a bezbožnosti. Čím vím jsem se propadal v díře (která ve skutečnosti nebyla na trávníku, vedle stojící a kouřící Katky), tím víc jsem pociťoval stále silnější chlad. Jsem jinde, místo oka jiný svět. Pohled.... Led. Ano, skutečně, stupňovala se postupně zima. Katka jenom nešťastně a rezignovaně hleděla na mě, jak stojím a přitom padám do nekonečných hlubin, hlubina to horší než peklo. Dojde k pádu a roztříštění lebky a kostí a postupně hnilobě masa a kůže a orgánů, Státních záležitostí se chopila ona Kateřina a odtáhla mě pryč – beznaděj z pádu opadla, jak se vzdalováním od díry oteplovalo.

Zpátky v chodbě, zastavil jsem se uprostřed, neprohodil ani slovo, maximálně se draly tiché vzdechy. Kateřina odešla. řekla „Ach Ondro, co s tebou máme dělat.“ Já stál či přecházel po chodbě, zmocňoval se mnou pocit klaustrofobie, stěny nevydržely jaderný nápor a postupně pukají. Vešel jsem tedy do kuchyně spojené s ložnicí, ostatní už spali, jen Katka zůstala vzhůru, nabídla mě sezení vedle ní. Já v obličeji pohled zděšeného žáka před zkouškou, když dostal otázku, kterou neměl zapsanou ani v deníčku. Ach ta poezie. Podala mi ruce, byly studené, ale mé mi připadaly ještě chladnější mé ruce. Marně se mě snažila probudit k životu a k promluvě alespoň jednoho slova. Setrval jsem, s utrápeným pohledem jsem ji pozoroval, co to provádí za magii s mými rukama. Psala Runy či jen s něma pohybovala a snažila se rozproudit postupně tu sílu přítomnosti bezedné hlubiny, kam snad i Ďábel se bojí spadnout. Jak mě svírala ruce, na jednu jsem z ní cítil ohromné teplo, tak i proudící energii mým tělem, jenže mozek zavelel stop a okamžitě přešel do bojácné fáze, kdy se proudící energie měla stat mou smrtí, vykonanou pomocí pár pohybů zápěstími.

Nad našimi hlavami je snad spasení, políbili jsme se, jako by nic nemohlo spadnout.

(Nic nemůže klesnout)

A hanba byla na druhé straně

Oh, můžeme je porazit, navždycky

Pak bychom mohli být hrdinové jen na jeden den

Odtáhl jsem proto její ruce a dal  se na ubohý útěk pryč. Na dvorek, kde číhalo nebezpečí z každé strany, hleděly na mě akorát kočky a já na ně a nechápal tyto stvoření, byli pro mě něčím mimozemským, vyslanci z vesmíru a dál jsem hledal přízraky, které možná existují, ale nejsou jen tak vidět. Chodil jsem po dvorku a rozhlížel se po trámoch a hledal nějaké šňůry, na kterých bych se teoreticky mohl oběsit, naštěstí nenašel, ale i kdyby ano, pochybuji, že bych to uskutečnil. A stále zkoumavý pohled koček na mě.

Můžeme být hrdinové

Můžeme být hrdinové

Můžeme být hrdinové jen na jeden den

Můžeme být hrdinové

Noc jsem nějak přečkal, už povím jen jednu  možná dvě zajímavosti. Došla další návštěva, už byl býlí sluneční den, já byl stále mimo a byl jsem strašně neposedný, nešlo prostě vydržet na místě, takže jsem se občas pokoušel projít stále tajemnou chodbou na dvorek, kde byla většina obyvatelů naší kolonie, těžko jsem se mezi nima snášel, pohledy na mě mě znervózňovaly a tak jsem uhýbal zrakem, stále nic neříkal a cítil se velice zle. Všude jsem viděl mouchy, komáry a podobnou hmyzí létající havěť. V podstatě, když jsem byl na dvorku, létaly všude nade mnou a já dostal neodbytný pocit, že se postupně nořím do nějaké bažiny a ten hmyz létá právě nad ní, páchnoucí hnilobou a morovým a maláriovým oparem. A protože jsem se nechtěl utopit, musel jsem utéct přes chodbu, kde jsem byl schopný seknout se a stát na jednom místě několik desítek minut, než jsem utekl do pokoje, kde jsem se schovával přede všemi, ale ne před stíhami, ale ty už nevím, jaké byly, tak tuto kapitolu ukončím. Ano, ještě jeden blud musím říct, ta poslední došlá návšteva hodně cestuje a zabývá se pracovně studiem brouků a byl nedávno v africe právě na odborném výzkumu, kdy hledal nějaké vznácné hmyzáky. Nu a já dostal další blud, že nějakého – hodně jedovatého, dovezl sebou k nám a že ho vypustil do mého pokoje. No prostě hrůza, takže jsem nemohl ani klidně ležet ani sedět ani stát. A toť dnes vše, bylo to trochu abstraktní, tato kapitola, tak pardon.

 

Pro přidání komentáře se přihlašte.
Mesje
kvalita komentáře: 0 Mesje 07. května 2019, 21:44
2 -
HumanART
Body od neregistrovaných
  • drones Autor
    drones
  • 2.3 bodů
  • 0 komentářů
  • 1 hodnocení
  • 1 hodnocení neregistrovanými
  • 06. května 2019, 23:16
  • 783 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz