Jde to Dobré Wow!

Příběhy o neskutečném životě Čáslava Lomeného

Literatura > Biografie / Vícedílné / Drama

Příběhy o neskutečném životě Čáslava Lomeného

aneb

Velice bílo bylo ve vesnici XY a z toho vznikly také šílené halušky, že všechny nejsem Vám ani schopen povědět.

5.

Co psát dál? Nějak mě přešla chuť se sdělováním mých niterných pocitů – i když v tomhle případě jsou to spíš psychózy a halucinace, ale i tak jsou vlastně dost osobní. Taky se snažit vykutat v paměti ony neuvěřitelné story, je pro mě dost těžké, zvlášť, když jsem se začal zaobírat dobou primárně při pobytu v XY., která je pro mě už přeci jen dalekou historií a taky histerií.

Vzpomínám si na jeden zážitek, ten je ještě spojen, když jsem si jel pro matro do H. Jako obvykle jsem dobře nakoupil k oboustranné spokojenosti, bez žádných problémů, ó jaké to bylo, když jsem ještě nakupoval výhradně pro sebe, max pro dva tři lidi, kteří se ale až pak připletli k tomu všemu – a dopředu jsem s něma nemusel počítat. V H. došlo k určité zvláštnosti, kdy při čekání na X. jsem zahlídl nečekaně projít úplně zamaskovaného „vojáka“, ó kdybych tušil, co mi to později způsobí v hlavě. Není ani moc podstatné, kolik jsem toho bral, řekl bych, myšleno při koupi jenom pro mě a tehdy (tj. cca před 4-5 roky) mi stačilo přece jen o něco míň, i když už tehdy to nabíralo směr k postupnému velkému zvětšování dávek – čím to? To by mě zajímalo, i když materiál fachal dobře a silně (pominu ony psychické úlety, kvůly kterým tohle všechno sepisuju), zbytečná náruživost? Možná, zbytečné vybičování k orgastickému prožitku? Nebo taky jakási moje masochistická potřeba si ubližovat a proč ale? NEVÍM. NETUŠÍM. Prostě ale, po cestě zpátky ještě vše v cajku, ale asi jsem si postupně, pravděpodobně šňupáním, přidával víc a víc, protože mi to bohužel už nestačilo oproti i.v. podání. No, každopádně v Brně jsem už tušil, že se to horší a vše mi už bylo jasné, že to opět špatně dopadne. Přesedl jsem na vlak do XY, už v předstádiu psychózy. Přejel Židenice a další zastávku už vysedl a naprosto jasně jsem věděl, že nemůžu jít do baráčku mezi ostatní spolubydlící. Takže jsem se nazdařbůh vydal úplně jiným směrem, vlastně zpátky na Brno, kolem řeky Svitavy a došel až k lesíku, sílil ve mě silný pocit, že jsem někým pronásledován, ale zatím, ještě v mírné podobě. No a já si vlastně konečně hledal místo, kde se nastřelím, všude po cestě samé chatky, které už svítili, a zář jejich světel propouštějící se skrz okenice mě hnala dál, k onomu lesíku, kousek za hřištěm fotbalovým.

Došel jsem na místo, které se mi zdálo už možné, pro klidnou aplikaci do žíly. Nachystal jsem si vercajk a tak postupně až jsem měl v ruce buchnu s naředěnou dávkou, absolutně netuším kolik, asi jsem ale se nemírnil. Vzpomínám si, že ve mně sílil pocit být pozorován, takže jsem několikrát o kousek poposedl k jinému stromu a už se taky blížila rychle tma – takže jsem si při aplikaci musel svítit baterkou. Nu a konečně jsem se odhodlal, jako obvykle nebrány žádné ohledy už na rozjetou psychózu a střelil si. Tu TO ZAČLO. Naráz, jsem si vzpomněl na viděného „vojáka“ a už ho viděl tam někde schovaného za stromy a číhajícího na mě, jak mě nejlépe sejmout. Takže jsem ihned vypl světlo, sbalil všechny komponenty užité při ředění a aplikaci a jal se schovávat před oním vyslancem ničení za stromy, různě přebíhajíc, abych nebyl dlouho na jednom místě – nevím, jak dlouho jsem tam setrval, věděl jsem, že sz tama musím zmiznout, už kvůli bůhvíkde číhajícímu vojákovy se samopalem, taky protože nečekaně jsem slyšel hluk jak úplně shora nade mnou, tak z levé strany. Ač nerad – kvůli světlům z chatek, které byly naráz stokrát, tisíckrát intenzivnější. MUSEL jsem vyrazit pryč a taky že vyrazil – rychlým, skočným ale váhavým krokem – byla to taká rychlo chůze houpající se nalevo vpravo, s častými ještě rychlejšími úskoky sem a tam a do kolečka a pak náhlou mezi pauzou, kdy jsem pozoroval, kdo za mnou jde, zda ten voják, ze kterých oken, z těch, co zářili nejintenzivněji, se na mě koukají a to s jasným vědomím, aha, tak on si tam nitrožilně střílel pervitin. Nebudu to rozebírat příliš do podrobna, prostě dom, kde se všude svítilo jsem kvůli spolubydlícím nemohl, tak jsem putoval různě po dědině, vyděšen, s čím dál většími pauzami na stání a jenom mírnému popocházení kolem místa zastávky, avšak naprosto jasně se vyhýbajíc lidskému setkání a mělo-li k němu dojít, tak jsem často se otočil na patě a šel zpět a zahnul jinam a pokud už to nešlo, třeba jako mostku přes řeku, hleděl jsem upřeně úplně jinam, s kapucí a rychle pryč.

Tak se to táhlo až do rána, kdy jsem se konečně odhodlal vejít domů a jít trpět do své postele, samozřejmě různě pokračovali další aplikace drogy nesoucí si sebou. A zakončím to krásnou tečkou (to se skutečně někdy stalo, jen nevím přesně, zda tehdy, ale bylo by to tak podivné, až by to bylo krásné). Když jsem se opět přiblížil k domovu (který jsem přes noc minul několikrát), viděl jsem přímo před dveřmi pohozenou bundu a kabelu a šál. Záhadně a opatrně jsem to zkoumal, i usoudil jsem, že je to někoho z domu, tak jsem to vzal k sobě, až jsem přišel zcela k sobě, tak jsem se šel zeptat jedné spolubydlící, zda to není někoho. Nebylo. Tak jsem zkoumal vnitřek kabely či kabelky, protože to vypadalo na ženský obleček a našel jsem uvnitř dva PATRONY brokové, což mi hnedka vnuklo představu, že je to nějaké varování pro mě, snad od nějaké mafie či co, dále peněženku s obnosem 500 Kč, ale žádnými patronami, ehm doklady samozřejmě...tudíž jsem se rozhodl si ji ponechat, obzvláště pamětliv na náboje, které jsem uschoval a měl jsem z nich schýzu ještě mockrát, než jsme konečně je spotřebovaly tím, že jsme jednou při táboráku vysypali prach a udělali maličký ohňostroj. 500 korun se mi hodilo, protože naprostá většina prachů šla drog, které mi byli opět příčinou zlého, hrůzného příběhu.

 

6.

Zkusím zas něco převyprávět, alespoň útržkovitě, nějaké z mých halucinací či bludů, jak chcete...Opět jednou přišla ta chvíle, kdy neodbytné nutkání mě doběhlo a nafackovalo, prostě asi tak nějak, došel důchod či výplata či nemocenská, to už těžko říct, ale to je jedno a rozhodl se dát na nerozvážnost a pořídit si matro a to hotové jedáky od mistra Jody. Místního vařiče. By mě zajímalo, jakou to tehdy mělo barvu, on to míval pestrobarevné :D  a čpělo to dycky hrozně. No, zastavím, musím napnout mozkové závity a dostat se zpět do historie. Nakoupené bylo, tak ještě v klidu jsem došel dom, už se blížila tma. Všichni byli doma, jako spolubydlící a žili si svým pohodovým (až na občasné výkyvy)  životem. Já si toho jedu nachystal asi zas dost, navíc to bylo silně jedovaté, takže jakmile jsem si to vpálil do žíly, tak se mi udělali mžitky před očima a najela rovnů psychóza. Já – bezradný, s šíleným pohledem, hledící na všechny možné strany, v 4D prostoru. Nějak podezřele rychle se setmělo. Já paralyzovaný, neschopný cokoliv dělat, jen se přesouvat po pokoji a právě různě hledíc na všelijaké ať už existující reálné objekty, tak na nereálné fiktivní. Když kolem mě prošli spolubydlící (měl jsem průchozí pokoj), tak už jim bylo vše jasné – Ondřej je zas na ex a na kaput stav. Kapišto? Mr. Captain? Takže ani na mě nemluvili, odpovědi by se stejně nedočkali.

Nuže jak jsem psal, rychle se setmělo, já se neodvážil rožnout světlo. Lehl jsem si do postele, kde jsem chvíli ležel, chvíli seděl a jako obvykle, přesto že jsem byl moc a bylo mě příšerně zle, nějaké puzení jít ještě dál či hloub či jen si zopakovat ten blbý nájezd, mě donutil si zas jít chystat. Rožl jsem na chvíli, pohledal stlačku, vodu, set alias buchnu a zuba s filtrem, nasypal, asi zas dost, vstříkl vodu, zavřel zuba, zhasl a nechal to rozpouštět. Samozřejmě mi to vypadlo z ruky a já to musel hledat, ale našel. Bál jsem si to dávat při zapnutém světle z lampičky, házela divné stíny a moc světla, takže jsem se na samotnou aplikaci svítil jen mobilem. Podařilo se mi dát. Znechuceně a zmateně jsem uklidil nářadí. Možná jsem ho strčil jen tak pod duchnu. A díval se ven z okna, kde prosvítalo přes žaluzie světlo z venkovní lampy, ale to nebylo všechno světlo, které jsem viděl, ještě se naráz objevilo další a rychle se pohybující po celé místnosti: v tu chvíli naprosto reálně brané jako zaměřovač, laserový, který se mě snaží vyhledat a oddělat mě – a bylo červené, tenký paprsek. No a já se mu snažil vyhýbat, ale někde mě našel a já jen čekal okamžitou, rychlou a bolestnou palbu ze samopalu. Málem jsem dostal infarkt. Tak reálné to bylo. Záchrana života kontra indikace.

Noc přešla pod neustálým dohledem laserového paprsku, ale i když mě několikrát zaměřili, očekávaný hlasitý výstřel nezazněl. Venku svítilo již slunce a já přes žaluzie se díval na protější baráky a hlavně na střechy, protože jak jsem se tam podíval, tak pochvíli vylezla ze střechy kulometná rojnice natáčejíc kulomet mým směrem – prostě k zulíbání. To jsem těžko snášel, ale aspoň červený laserový paprsek už nemířil, ale co mi to pomohlo utéct před kulometnou rojnicí na dvůr, kde pokuřovali spolubydlící, dokonce i nějaká návštěva dojela, ty na mě jenom nešťastně koukali, jak hrozně vypadám, ale rojnici jsem neunikl, vždy i na dvoře se ze střechy chlévku vyrojila a mířila na mě, takže jsem okamžitě zavelel ústup do pokoje, ale tam to bylo to samé, že, takže jsem tak několikrát pendloval sem a tam. Nakonec jsem to ustál asi tak, že jsem se přikryl dekou a podařilo se mi na to zapomenout. Jenom jsem se v posteli převracel sem a tam. A až do spánku. Druhý den zdecimovaný jak po skutečném útoku třetí říše (akorát že měli lasery).

Je to zajímavé, ale vojenské příběhy, halucinace mě v té době celkem často přepadávali. A další někdy příště.

 

Pro přidání komentáře se přihlašte.
Mesje
kvalita komentáře: 0 Mesje 05. května 2019, 14:06
1 -
  • drones Autor
    drones
  • 1 bodů
  • 0 komentářů
  • 1 hodnocení
  • 04. května 2019, 04:27
  • 797 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz