Jde to Dobré Wow!

Příběhy o neskutečném životě Čáslava Lomeného

Literatura > Biografie / Vícedílné / Drama

2. setkání

Po propuštění z Kroměříže jsem se jen na chvíli zastavil u rodičů, vyslechl si nadávky na můj zpropadený postoj k drogám a jejich léčbě či neléčbě. Co nejrychleji jsem směřoval do vytouženého bydliště v Bílovicích a onom stařičkém baráčku chalupářského typu – samá plíseň, vlhko, špatné topení, odtoky vody, jinak kouzelná atmosféra společné kuchyňky – jídelny, často pařící místnosti spolu s vínem, která se mnohdy zvětšila o úzkou chodbu, kterou jsme také uměli obsadit plus parádní dvorek, několik místností, které skýtaly neuvěřitelné poklady, k tomu později. Na  dvorku vysázené bylinky, sherry rajčátka, s protější stěny k nám v noci doléhala vůně čerstvého chleba či rohlíků. Což jsem myslím již zmínil...

Ale k meritu věci. Onen neznámý bílovičák se o pár dní později skutečně a pro mě překvapivě ozval. V tu chvíli jsem  s přáteli seděl na pivě v místní celkem dobré putice. Okamžitě, jak mi došla zpráva, už jsem se pomalu zvedal a jal se zaplatit a nenanáhle vyrazit pro mé přátelé v tu chvíli nutno utajít cíl výpravy, ale následující sms mě zchladila – aby to mělo pro náš společný zájem účel, musel jsem nejdřív nakoupit několik krabic po Brně, což mi nějak kulantně naznačil. Takže následujících několik dní jsem věnoval onomu nákupu.

Dali jsme si sraz před Kinem Scala. Naprosto jsem nevěděl, koho mám čekat, sebe jsem nějak popsal – klasicky, krpatý, malinký, s divným účesem a aktuálním oblečením. Každopádně já jeho poznal na první pohled. Typický avantgardní umělec , nepříliš dbající na špičkovost oblečení, ale přesto s osobitým kouzlem, v náručí obstarožní koženou aktovku a nu s výrazem člověka, který má leccos za sebou včetně našeho oboru.  Podali sme si ruce, seznámili krátce, dohodli si podmínky a já mu se jal důvěřovat, stejně jako on mě, že nejsem fízl (ale to bylo díky naší společné kámošce) – zatím mi myslím dal dvě tři čáry a zbytek buď později toho dne či zítra ráno. Tak jsem teda vkládal v něj důvěru a vydal se ku domovu do Bílovic, kde jsem si to nedočkavě lupnul. Materiál to byl, jak jsem posléze postupně poznal, takový specifický, často se na jazyku po aplikaci objevila taková zvláštní kovová chuť? Nevím přesně, jak ji specifikovat a aj taký nájezd taký zvláštní, pro mě něčím novým, ale neumím to přesněji popsat. - - ->>> Už to málo mi dalo směr, které mi jeho vzorky uštědřily bohatě – jako rakovina a deska přeskočí přeskočí. Úsměv na ruby, zuby plné střepů. Je možno takhle žít? Vládnou pochyby, zda to přežiju? Kde je pravá a kde je levice? Spravedlnost a zlo. Také otázky se mi často honily hlavou, ale ty první tři měli vliv poněkud na mé pohlaví – polichotit blbu a ohanbí.

Jsou skutečně dva tak rozdílné světy? Které se mi rozpojili absolutně protichůdně. Ne nejsem tak silný a chytrý, abych tyto oba světy popsal. Alespoň pár utkávajících vzpomínek. Čert často místa vymění. Blázen střeží reaktor a v podstatě – ten blázen jsem byl samozřejmě já sám, já sice hledal cestu pravou, ale vícero cest, popudů či pudů mě mátly. A tak jsem se opravdu další a další aplikací stával, propadal do jinačího, tajemnějšího světa. (Zbytek materiálu mě tedy jak jste už určitě pochopili doručil a byl na mě štědrý – taky pro začátek na navnadění :D). Dejme tomu, že jsem to celé započal v pondělí odpoledne a následovali všemožné úlety až do pátku, kdy jsem se rozhodl to zakončit trapným pokusem o oběšení, tak devastující účinky to na mě mělo. Dál příště...

 

kdo vytvárá prízraky

                ak by bol v miestnosti eště niekto

raz ich určite využije

nevyhnutné axiómy

nikto sa nikdy nedozvedel ake bolo jeho

                skutočné poslanie

na súmraku

Petr Šulej

3. týden ve společnosti elementů

 

Pokusím se převyprávět, co se mi dělo následujících pět dní a nocí nonstop. Bude to velmi těžké, protože mozek má naštěstí tu schopnost děsivé prožité psychózy a halucinace pak vytěsnit a „zapomenout“ na ně, jináč by ani nemohl fungovat, oni tam sice jsou uložené, jako jak někteří psychonauti říkají, že je v něm uložen kolektivní vědomí celého lidstva od prapočátku, tak i ty kolikrát nejmenší maličkosti z našeho současného karmického bytí jsou někde skryty – tohle se mi mnohokrát potvrdilo při mých dalších psychózách, kdy jsem se dostával do stavů, kdy se mi v různých vlnách vracely vzpomínky jednak jak na už prožité halucinační stavy a prožíval je znova v malé míře pozměněné, tak i na různé události mého života, více či méně podstatné – až tak, že jsem si v tom pomateném stavu myslel a ejhle, je to tady, to je ten konec života,kdy prý proletí očima celý jeho život (skutečně se mi při některých obzvláště těžkých stavech neskutečně rychle za sebou míjely různé okamžiky plus spolu s těmi halucinacemi, bludy, či jak tomu říkat, že jsem myslel doopravdy a teď je se mnou amen, klepne mě hercna z toho a šlus).

Vzhledově to matro bylo takové nabéžovělé (takové mýval většinou – tak jsem mu říkal béžovka) a vůně taková ostrá do nosu, čpící snad technickým benzínem? Veškeré aplikace byli nitrožilní samozřejmě a i když jsem se jimi neustále prohluboval do těžšího psychického stavu a halucinací, do světa, který normální člověk nemůže pouhým přiblížením, jakého je schopen jazyk (alespoň v mém podání) absolutně pochopit. Já někdy říkám, že já už v pekle jsem nebo ho alespoň zažil. A jak mám pokračovat? Hm. Vzpomínky jsou již přece jen matné, jak se ztrácí říčka stále přibývajícím suchem klimatických změn. Ehm. Šroubky zpravit v mozkovém procesoru a dát do chodu synapse. Zapomenutí? TO je TO, proč jsem začal tenhle příběh psát? Ach jo...Začnu po pořadě, snad se mi to propojí. V baráku byli jenom jedni spolubydlící – ti z druhé strany baráčku s děckami, moji nejbližší sousedi byli někde pracovně zdá se mi. Chtěl jsem si užívat (samoty???) a být dlouho pod vlivem. Dlouho pod vlivem jsem celkem byl, ale rozhodně jsem si to neužíval...

Ne, nenaskakují vzpomínky na vše, co se dělo, tak alespoň něco  - to už se blížilo fetování ke konci. Potácejivě jsem dával perník různě do zubů a ředil, nevím proč, ale udělal jsem jich tak několik z různým poměrem účinné látky. Představy mě hodily do jakého si atomového vnímání, ne, jak to jen popsat? Prostě jsem měl utkvělou představu, že v těch zubech zuří atomový boj, no on vlastně tam nějaký proces probíhal že, při míchání molekuly vody s metamfetaminem či co to byl za halucinometní výtvor. A důležité pro celkový abstraktně nepochopitelný prožitek bylo to, že se proměnil makrokosmos a mikrokosmos – prostě naráz to, co se odehrávalo v oněch zubech, tak se vzápětí projevilo v reálném prostředí  - takže jsem se třeba zub snažil držet v rovnováze, aby pohyb v mikroměřítku roztoku nerozpumpoval vichr, až hurikán venku. Ono to skutečně tak ale vypadalo, v mém tehdejším vnímání, pohnul jsem se zubem, či s jedním z vícero a venku se víc rozfoukal vítr či se třeba setmělo. Takhle jsem v podstatě žongloval s několika zuby a nevěděl co dál. Pak tam byl ještě jeden blud, ale ten nevím nevím, nechce se mi ho příliš popisovat, taky ho mám jenom částečně uložen – alespoň zhruba, já jsem byl dítě nějakého Boha, stvořitele vesmíru a já byl jednak nepovedené dítko a jednak se můj pokoj proměnil v laboratoř samotného stvořitele, kam jsem se omylem dostal přes několikatery zámky. A prostě v tomhle mikrosvětě se daly uskutečňovat změny na celé planetě. Což bylo tuze špatné pro lidstvo, protože jsem se divně pohyboval, přemýšlel, zkrátka nic nedávalo smysl a to vedlo ke změnám, špatným, úplně jsem je cítil, jak třeba někdě na druhé straně Zeměkoule se díky mě rozpoutává tajfun. Jak už jsem to vlastně přibližoval. Za moje chování měl přijít nějaký trest od onoho stvořitele, který ovládá koloběh života, elementy, nadpřirozeno, a já nevím co...

 

„Jednou příroda pomine, přejde pozvolna ve svět duchů,“ říká Novalis

 

O budoucím

(novém, jiném) lidstvu Aurobindo píše: „Nutné formy a instrumentace

matérie musí zůstat, protože božský život se musí zjevovat v materiálním

světě. Jeho materiálnost se však musí zjemnit, povýšit, zušlechtit a osvítit,

protože matérie a svět matérie musí v narůstající míře zjevovat ducha,

který v nich přebývá. Nový typus, božské tělo, si musí udržet formu, která

se zatím vyvinula. Ten typus, na němž příroda odevždy pracovala, se musí

dále vyvinout, musí existovat spojení mezi lidským a božským tělem, žádné

odpoutání k něčemu nepoznatelnému, nýbrž vyšší pokračování toho,

čeho se již dosáhlo a co bylo již zčásti dovedeno k dokonalosti. Lidské tělo

obsahuje vrstvy a nástroje, které jsou dostatečně připraveny ke službě

v božském těle…“

 

No chtěl jsem v téhle kapitole to všechno, celý ten divoký týden podrobněji popsat, ale opravdu to nejde. Tak jenom ta tečka na konec, kterou jsem už zmiňoval a to že celé jsem to chtěl završit sebevraždou, byl to však jenom trapný pokus, pouze jsem vzal opasek a jal se vehementně škrtit. Tato metoda je téměř vyloučená, protože reflexy – pud sebezáchovy tomu zabrání, sebe škrtění, ale přesto mám jednoho kámoše, či měl, které se touto metodou podařilo dostat na druhý břeh.

Další pokračování, nevím, zda bude, snad jo a bude to už nesynchronicky v čase popis několik zážitků, které mě to jeho matro způsobilo, pár si jich přece jen pamatuju.

Pro přidání komentáře se přihlašte.
drones
kvalita komentáře: 0 drones včera v 21:14
Mesje: dekuji
Mesje
kvalita komentáře: 1 Mesje včera v 21:07
2 -
drones
kvalita komentáře: 0 drones včera v 21:06
Kai: diky
Kai
kvalita komentáře: 1 Kai včera v 08:55
2 -
HumanART
Body od neregistrovaných
  • drones Autor
    drones
  • 4.3 bodů
  • 3 komentářů
  • 2 hodnocení
  • 1 hodnocení neregistrovanými
  • včera v 00:19
  • 46 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz