Jde to Dobré Wow!

Příběhy o neskutečném životě Čáslava Lomeného

Literatura > Biografie / Vícedílné / Drama

Tak milý přátelé, co Vám povím za další z mých prapodivných příběhů? Že bych tak nějak navázal na ten poslední seriál o pochodu na teknoparty Vosy sound systemu, při které jsem se vlivem vysokých dávek drog a mé osobní nerovnováhy v mnoha směrech totálně zamotal a ušel zhruba 65Km během asi 24 hodin.

Příběh skončil tak, že jsem se dostal k maringotce místního vařiče, v dědině, ve které jsem v tu dobu už nějaký čas bydlel a která byla takřka poklidným bydlením a hlavně jenom deset minut vlakem od hlaváku v Brně. Sdělil jsem, protože nebyl doma, že jsem mu zanechal vzkaz napsaný štětcem, kdy jsem musel prohledat řadu plechovek a najít nějakou barvu (je to povoláním umělec), ty byly zaschnuté, ale našel jsem aj kůsek ředidla, takže díky tomu jsem mu mohl zanechat vzkaz na kus kartónu či umakartu, to není tak podstatné.

Napsal jsem mu, díky komu ho znám (opravdu velice neprozřetelně se o něm zmínila spolubydlící, která žila už dlouho v Bílovicích se svým přítelem plus dvěma dětmi, asi devíti letým klukem a 14. letou dcerou (mimochodem velmi pěknou, což mi občas později dělalo poněkud divoké sny? fantazie? ale nic jsem samozřejmě nezkoušel, to už bych si přišel skoro jak pedofil haha) a pak dalšíma mýma kamarádama, kterým jsem jim pomohl najít tohle bydlení (mimochodem velmi levné – byl to starý barák, s problémy jako odpady vody, topením a neustálým zaplísňováním všemožných prostorů a z toho plynoucí občas podivný puch – navíc mnou pak znásobovaným neustálým odpařováním jedovatých toxinů z ne zrovna nejčistějšího produktu, který onen koumák vyráběl – znáte ten zvláštní odér? když ráno vylezete profetovaný z pokoje, kde se nevětralo a pak tam vejdete a přerazí Vám nos taková nepřirozená, specifická až nepříjemná vůně – ne nadarmo spousta zkušených lidí, kteří dojdou za mnou na návštěvu do mého současného bydliště, tak prohlašují, že se tam stoprocentně muselo několikrát vařit a při to jsem tak akorát jenom jednou odpařoval efu a teda ještě uschovával poměrně velké množství prekurzorů, ale to je už dost dávno – vrátím se konečně?).

Dále jsem napsal své jméno, mobil a malou poznámku, ryze nenápadnou, alespoň myslím, že prostě vím o určité zálibě a že by nám naše seznámení mohlo prospět vzájemně. Či tak nějak, je to už poměrně dlouho. Nic moc jsem ale nečekal. Dny plynuly nezkrotným tempem, navíc jsem v té době chodil do práce do Brna jako vrátný, poněvač tam brali především OZP, což vzhledem k mému důchodu prvního invalidního stupně jsem mohl.

 Ještě se maličko zmíním o předchozím bydlení, bylo to v Brně v Komárově,  Sazenice 10. Celkem prdel města, ale výhodou byl rodinný barák, nevýhodou byla jednak spolubydlící ve vedlejším pokoji, která měla tuze pro mě zajímavou činnost k výdělku – byla to policejní síla, státní, takže za opaskem nosila krom vysílačky rovněž nabitý kvér, což určitě pochopíte, mi dělalo občas vydatné problémy, obzvláště, když jsem dojel z mého rodného města – Bzence, teď asi snad už nevadí říct, že jsme si perník vařili především samy plus jsem jednou za čas jezdil za mou kamarádkou do okresního města pro kvalitní vzorky. Takže vyndaný při představě oddělující mě a perník a policajtku tenkou stěnou, no prostě nádherný pocit, jedna báseň. Ale u mě dobrý, akorát na mě někdy doletěla, že ať ztiším muziku, to jsem občas prostě nevydržel a vyhrával nahlas, ale jinak jsem se jí snažil najetý absolutně vyhýbat...Na nic nepřišla a při pochůzkách ve městě jsem ji velice vesele zdravil chacha. (Jednou mě nehorázně vynadala, kdy sem našitý si dal chladit pivo do mražáku a samo naň zapomněl, takže bouchlo a smrděl celý mražák. Jejda mane, nesmím zapomenout zmínit časté návštěvy mého nejlepšího kámoše, který mi taky poprvé perník strčil pod nos, ale on už si v té době spokojeně hověl na opiátech a na peří kašlal, ale také si velice oblíbil, zvlášť když neměl žádné opiáty (tady se musím přiznat, že krom letní sezóny, kdy si houževnatě sbíral zásoby surového opia, tak jsem ho bohužel občas zásoboval nějakýma těma sračkama, až to u nás doma u rodičů objevil on, když já nevině spal a on zkoumal naše lékarnické zásoby a pak mě taky na to naučil, ale ne tak moc) chloroform. No a to byly fakt úžasné zážitky, já nevím, mohl bych se třeba rozepsat i nad některými specifickými účinky této látky (možná to později doplním), nyní však dodám jen to, že to často skončilo tak, že on vytuhl s namočeným kapesníkem těsně u láhve, kterou ještě různě rozléval po koberci a posteli a to mi věřte, bylo to fakt dost cítit, když jsem se probudil, div, že na nás nevletěla ta policajtka, zda tam něco neodpařujeme :). Za toto jsem ho velice plísnil a většinou to znamenalo ukončení několika denního popíjecího večírku, který jsem musel ale provézt tak, protože on byl velice neodbytný, že jsem začal dycky pouštět opery, což bytostně nesnášel, takže pochopil, že je na čase buď se přemístit k jinému kámoši nebo dokonce i domů. Kéž bych ho tak škádlit a on mě mohl dál, ale předávkoval se fentanylem. Kurva fix.

No zpět k Bílovicím, poněkud příšerně jsem zkonil plánované přestěhování do oné malé dědiny, ale bohatě obsazené drahýma vilami, a to i pěknou architekturou – teď nevím kam je architektonicky zařadit, krom pár moderních či pár dřevěných tramperských, tam bylo spoustu myslím secesních až funkcionalistických chatek až honosných vil. Ptáte se jak zkonil? Naprosto klasicky, když jsem měl před sebou nějaký důležitý okamžik, vyžadující mou přítomnost, dochvilnost a pracovitost (jo zda-li pak ji vůbec mám, když nemám fet, no možná tehdy ještě trochu jo) – prostě a jednoduše jsem se rozhodl těsně před stěhováním zazařádit, jak se sluší a patří na Bezednou Hlubinu aka Čáslava Lomeného.

Well, I talk about it

Talk about it

Talk about it

Talk about it

Talk about, Talk about

Talk about movin

 

Gotta move on

Gotta move on

Gotta move on

Absolutně netuším už, co se stalo či dělo v mé hlavě postižené jako -  jako zásahem blesku do nervových synapsí – „nervová spojení ale byla blokována a infiltrována a zcela atrofovala, takže mozek už vůbec nedovedl  vydávat příkazy. Na chvíli jsi ještě mohl za očima zahlédnout tiché a bezmocné utrpení  mého mozku, ale nakonec musel nejspíš odumřít, protože oči pohasly a nebylo v nich už víc citu, než je v krabích očích na koncích tykadel.“ (Nahý oběd) No každopádně mi doma rodiče samozřejmě zavolali sanitku či mě sami odvezli, jak už mnohokrát předtím i po tom a skončil jsem na uzavřitém oddělení 6A v Kroměříži, kde se to hemží těžkými schizofrenikami, toxíky, pacienty s těžší bipolární nemocí a taky soudně nařízeným léčbám. Prostě celkem masakr, zvlášť, když tam přijedete bez ničeho, tj. základ tabák či alespoň papírky na vajgle, pak se začne hodit i kafé. Nebudu to prodlužovat, stejně si z toho to pobytu absolutně nic nepamatuju, ukončil jsem to poměrně brzo, k nevůli mých rodičů, přestěhování mých věcí museli komplet zařídit mojí spolubydlící a protože se báli, abych případně opět brzo neskončil v blázinci, byl nalezen ještě jeden člověk a to ke mně do pokoje, aby v případě nouze, nemuseli ostatní táhnout za mě nájem...a tím zatím skončím...dostane to myslím zajímavé obrátky, jen aby mě paměť dobře sloužila...

Pokračování příště

Pro přidání komentáře se přihlašte.
drones
kvalita komentáře: 0 drones přede. v 07:10
Mesje: no mozne to je, ja bych spis rekl, ze vse, co jsem napsal (tehle serie mam jedenact dilu), tak bude mit kolisavou uroven, souvisejici s psychickym rozpolezenim, ve kterem jsem je psal. tedkom zkusim pridat uplne neco jineho. snad neco vyberu, co bude alespon uchazejici. diky za Vas nazor
Mesje
kvalita komentáře: 0 Mesje 14. dubna 2019, 21:55
1 mám dojem, že úroveň postupně klesá
HumanART
Body od neregistrovaných
  • drones Autor
    drones
  • 1.4 bodů
  • 2 komentářů
  • 1 hodnocení
  • 1 hodnocení neregistrovanými
  • 14. dubna 2019, 04:24
  • 98 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz