Jde to Dobré Wow!

E P I D E M I E (2.část)

Literatura > Vícedílné
 
 
 
 
E P I D E M I E
    (2.část)
 
 
 
 
Po chvíli se všichni tři unaveně zastavili.
"Tady počkejte", přikázala shrbená postava 
a vklouzla do pěšinky mezi keři.
Muži na sebe pohlédli. Ten starší pokrčil 
rameny: "Štěstí, že sme vezli pannu. Kdyby 
to bylo nějaký nemluvně -".
"Vole. Nemluvně? Proč by za náma přišlo
nemluvně?...A kde, prosím tě?!"
"Co já vím. Třeba před marketem. Třeba by ti ho
připravila pod stromeček tvoje stará -", pokusil se 
o úsměv ten mladší.
Z palisády porostu se vynořil shrbenec a potácel 
se se třemi igelitovými taškami, které mu narážely 
svoji váhou do nohou.
Hůl zarazil do kamenité půdy jakoby se nechumelilo.
Oběma rukama hodil zátěž do kočárku. Rukávem 
si otřel patrně zpocené čelo. Pohlédl na dvojici.
"Víte, co máte dělat?"
"No jo. Rozvezeme ty obálky po celým městě.
Nahážeme je do poštovních schránek -"
"Taky je můžeme rozdávat na ulici", vmísil se ten
starší.
"Správně", pochválil je cizinec.
"A aký sú v tých dopisech vlastně psaní?"¨
"Tak vy jste je neotevřely?", pobaveně na ně 
pohlédl.
"Ne.To bylo v mailu přece zakázané. Jinak bysme
nedostali žádnou odměnu."
"Co v těch obálkách je?", pajdavec se na okamžik 
odmlčel, jakoby pátral po správné odpovědi.
"To sem vám přece už napsal, když jsme se na netu 
konečně seznámili", nevrle odpověděl, "v těch modrých 
obálkách s kulatým firemním razítkem jsou reklamní
letáčky, jenom takový blažený povídání. Takový ty 
informace pro čtivé občany."
"A v těch dalších?", zeptal se ten starší.
"Žádné další tady nemám.Toto není obálka. 
Toto jsou balíčky s částí vaší odměny.
 A tady máte první splátku -", vytáhl z kočárku 
dva oválné svazečky svinutých bankovek.
 
Partička se rozloučila, jakoby se nikdy ani 
v nejmenším neznala. Kdo by to také v tomto 
tichém a nyní liduprázdném prostředí sledoval.
 
 
Začalo opět poprchávat.
Zpočátku to byl jen takový závan plachého deštíku,
taková ta ranní sprška, která se objevila a zase po
chvíli nadobro pro tento čas zmizela.
 
Oba muži se právě ocitli na předměstí.
Kroky je vedly přes křižovatky, přes kamenný most 
nad řekou, potkávali nabývající shluky lidí, spěchajících 
do práce. 
Ten mladší se mohutně opíral o rukojeť kočárku, ten 
starší letmo cosi brblal do zad míjejících, polospících 
a jistě ránem notně poraněných soukmenovců.
"Tak, brácho, kde to rozpálíme?", zastavili se, aby se
pořádně oba nadechli.
"Nevím", rozmýšlel chvíli jeho starší kolega, a přitom 
nešikovně vytahoval z kapsy pomačkanou krabičku
cigaret. Nakonec se mu to podařilo, přičemž vysypal 
její obsah na chodník. Jedna pokroucená retka dopadla 
přímo doprostřed kaluže, takže se téměř okamžitě 
probarvila na jakousi změť hnědé, černé a místy
i vsakující bílé.
"Do hajzlu!"
"Brácho, zapomeň. Koupíš si jich třeba pytel!"
"Seru na to!", muž se otočil a rozpřáhl se pravačkou
na právě kolem cválajícího mladíka: "Kámo, nemáš 
pro nás jedno cigáro?"
"Jsem nekuřák - nem...", ale nestačil tuto kratičkou 
větu dokončit.
Starší mu svižně podrazil nohy a do padajícího stačil
ještě udeřit pěstí, kterou měl - kdoví, jak to všechno
stihl - obalenou blýskavým kovem, kterému se 
všeobecně říká boxer.
Skupinky lidí, kteří scénku obloukem míjeli, začali
rozevírat svoje deštníky, protože právě začalo lít, jako
z konve.
Dokonce se kolem prořítil neukázněný tirák a stačil
obalit partičku nejen smradlavým výměškem z letitě
hlubokých kaluží, ale i čerstvějším tekutým blátem.
 
"Nech toho!", chytil kolegu za rameno ten mladší.
A podařilo se mu odskočit dřív, než ho měla zasáhnout
rozjetá pravička s boxerem.
"Bože, promiň!", ozvala se zadýchaná omluva.
Muži se ohlédli po svém okolí.
Jen šumění deště, potrubování nervózních řidičů,
blikání dálkových s potkávacími světly a pobleskování 
rozhoupaných silničních luceren v prudkých nárazech
větru.
Nekuřák se neohrabaně choulil na mokrém chodníku.
"Promiň, blbe!", neodpustil si lehkou omluvu ten starší
a na rozloučenou ho jen tak nakopl do rozkroku.
 
Oba muži se připojili k zástupu kolemjdoucích
a všichni společně zamířili po křivolakých uličkách
ke středu města.
"Kde začnem?", po chvíli tiché chůze promluvil ten
mladší.
"Vole, kdybys mě nechal domluvit - přece na sídlišti!"
Čím usilovněji tlačili do naloženého veterána, tím 
víc trpěla historická ložiska v jeho kolech.
Začal se ozývat přidušený, a čím dál jeli, hlasitější,
příšerně vrzavý  zvuk.
Skříííp, skříííp - a zase skřííp. Skříp!
 
 
(pokračování)
 
 
 
 
 
 
Pro přidání komentáře se přihlašte.
Kai
kvalita komentáře: 1 Kai 07. března 2019, 13:48
Mesje: Mesje,
díky.
Mesje
kvalita komentáře: 0 Mesje 06. března 2019, 20:31
3 -
  • Kai Autor
    Kai
  • 3 bodů
  • 1 komentářů
  • 1 hodnocení
  • 06. března 2019, 08:20
  • 674 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz