Jde to Dobré Wow!

HLUBOKÉ OKTÁVY - Výlet

Literatura > Vícedílné
 

 

HLUBOKÉ OKTÁVY

Výlet

 

 

 

"Tak, zase ste ňa sklamáli! Co, sklamáli - nasráli!

Na co zasék myslítě, šumaři?!"

Vstala a houpavým krokem se blížila do kmitajících

paprsků energetického bloku, který pulsoval nitrem

všemi duhovými barvami.

"Do řady přede mnú si stúpne Pygmalion, Jóža,

Božidara, Josef Dvě, Beruna, Lojza -", na vteřinu

se zamyslela, " Rezyvka - vlastně celá levá řada -".

Podívala se na mlčenlivě rozvětvený karabáč,

který ležel prozatím nevšímavě na balvanu

téměř uprostřed jeskyně.

A nevkusně plivla na zem přímo pod utichlým

klavírem.

Na výstřední mohylu, která napodobovala

nevkusný balvan, právě začaly dopadat

elektro-magnetické záchvěvy vlnění.

 

Po chvíli se na pláni kolem vchodu do nitra

nevzhledného skaliska začaly ozvěnou šířit

naříkavé zvuky a snad nekonečné pleskoty

dopadů pracovitého biče.

 

 

Reklamou pomalovaný autobus stoupal

v rozvláčných serpentinach na vrcholek

kopce.

Školní výlet se už dávno před nástupem

do luxusního autobusu stal pro mládež

jakýmsi povyražením.

Jakousi odměnou za to, že přetrpěl měsíce

v pochmurných škamnách devítiletky.

 

Ti na zadních sedadlech hrály už hodinu

jakýsi hazard o výletnické svačiny - a ti

před nimi pozorně poslouchaly učitelku,

která vyprávěla o krásách pozvolna ničené

přírody.

Zejména všechny nakonec pobavil příběh

o jednonohé Ježibabě a jejím červotoči

drásaném domečku ze dřeva uprostřed

prvotně zdravých lesnatých plání.

Chvíli mládeži sice trvalo, než pochopili

vtipnost třídní - a nakonec se povzbudivě

tomuto přirovnání šklebili.

"Tak vidíte, i smutným věcem se může vzdělaný

člověk nakonec moudře zasmát", poznamenala

potěšená pedagožka a vytáhla z kufříku pracovní

notes.

"Ale máme před sebou praktickou část exkurse".

Nahlédla do poznámek a posunula si moderně

vyhlížející optiku na svém nose.

Vousatý řidič právě prudce přibrzdil, aby se

vyhnul výmolu a téměř zastavil. Váhavě koukal

na rozcestník, který se před ním objevil zpoza

rozbujelých křovisek.

Po chvíli pokrčil rameny, vyhodil směrovku

doleva a začal otáčet volantem.

Autobus se mírně zhoupnul a nabral rychlost

do táhlého kopce mezi zalesněnými vrchy.

Učitelka se pustila žlutě natřeného madla

a přihladila si pramen vlasů, který ji zastínil

pohled přes brýle.

Obrovský barevný poutač, který se před nimi

náhle objevil, motoristům sděloval, že turistická

restaurace je jen padesát metrů od parkoviště.

"Blížíme se k cíli - tak mě všichni pozorně",

ukázala na skupinku na posledních sedadlech,

která stále mastila sedmu, "slyšíte mě, hej – vy

tam vzadu!?"

Partička ihned přestala s karbanem a otočila

se na podagožku.

"No - tak, dobře. Kdo z vás mně zopakuje,

o čem jste se učili ve vztahu ke krásám přírody?"

Bylo slyšet, jak řidič přeřadil na jedničku a vůz

zakvílel.

"V Njůjorku zdraví svět Socha Svobody",

vyprskl Tonda a zvedl pravici k pozdravu.

"Blbečku!", zašeptala Jiřina a stáhla ho zpátky

na bleděmodré sedadlo: "Ta baba má v ruce

přece světlici."

"Krávo - tomu se říká pochodeň", opravil ji

Karel.

 

Učitelka se nadechla.

Zakroutila hlavou a vyčkávala.

"No tak, mládeži!?", útočila, zatímco autobus již

zatáčel k téměř zaplněnému parkovišti u hotelu.

"Například jeskyně Macocha", vykřikla odvážně

do ticha asistentka ředitele školy, která dělala

zájezdu tak říkajíc pedagogický dozor.

"Správně. A dál Veroniko", pohlédla třídní

do pokyvujících tváří školního týmu.

"Byla to původně pověst o jakési maceše,

která pohazoval svoje děti do této stometrové

hloubky", Veronika se plaše poohlédla po svém

okolí, a když uviděla šklebící se tváře tvrdohlavě

se nadechla, "po této propasti byla nakonec

pojmenována malá vesmírná planetka těsně

mezi Marsem a Jupiterem. Její základní označení

je 1998 a další písmenka -", začala si nervózně

hladit špičku brady, protože si jednoduchý

dovětek, kterým bylo YJ12, právě nedokázala

vybavit, "- a jak je známo, je to vůbec první útvar

tohoto typu -" modrý autobus se právě zapíchl do

asfaltu, jakoby řidiči upadl na brzdový pedál kvádr

betonu.

"Zmrzlinááá!", křičely děti, když houfně vyskakovaly

z autobusu a utíkaly, hlava nehlava, ke stánku

na okraji parkoviště. Nad pruhovaným pláštěm

velikého deštníku se rýsoval v cirkusáckém

barevném provedení nápis: Pravá italská zmrzlina.

 

"Děkuji vám", poklepala učitelka na rameno řidiče,

který se na ni chápavě usmál.

 

Jakmile se místa vyprázdnila, autobusák zavřel

dveře a vydal se s prázdným busem zaparkovat

o pár desítek metrů výš.

Parkoviště bylo téměř zaplněné k prasknutí,

nicméně obratný šofér si po několika pokusech

s řadící pákou vydobyl místo těsně u ohraničeného

výhledu do hloubky propasti.

Vypnul motor, zatáhl ruční brzdu a chystal se

doplnit služební příkaz k jízdě.

Autobus se ale začal pozvolna rozjíždět.

Řidič v tom okamžiku zatlačil chladnokrevně

na spínač houkačky a po několika pokusech

sešlápnout brzdu, vydrápal se z rozjetého

autobusu otevřeným oknem. Dopadl na asfalt

a chvíli se ještě kutálel, dokud se nezastavil

o travnatý násep.

Vozidlo přerazilo ohraničení můstku pro

návštěvníky nad více jak stometrovou propastí

do propasti a kolísalo ve výkrutech a hřmotu

blíž a blíž potemnělému dnu s blankytným

jezírkem.

 

              (konec)

 

Pro přidání komentáře se přihlašte.
  • Kai Autor
    Kai
  • 0 bodů
  • 0 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 16. listopadu 2018, 09:15
  • 1260 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz