Jde to Dobré Wow!

Karel Kališ

Literatura > Povídka

Lepšího manžela si přát nemohla. Pět let jí stál věrně po boku, tři roky byli ve svazku manželském a posledních osm týdnů byl i starostlivým otcem. Každá by jí mohla závidět, jakého má pečujícího chotě a byla si jistá, že by si ho jiná nikdy tolik nevážila. Bylo to jak vystřižené z filmové adaptace knihy, která přeplývá přespříliš dokonalými pasážemi, klišé se hrne ze všech stran, stejně jako se o akčních čtvrtcích ženou důchodci mezi regály, které září žlutými cenovkami. Byla to ale neuvěřitelná realita. Měli vysněný dům, který si mohli na hypotéku vzít díky jeho dobře placené práci a teď se jim vyplatilo společné úsilí - ve svých dvaatřiceti letech počala dceru, kterou pojmenovali po jeho zesnulé babičce, dobrosrdečné Evelin. S novým přírůstkem do rodiny pomalu zapomněli, co znamená zdravý spánek, ale Karel byl tak obětavý, že k malé vstával povětšinou on a nevadilo mu to. Nebo to alespoň nedával najevo. Do práce chodil nevyspalý, ale to se dalo považovat za změnu jen v nedobrovolné příčině, za normálních okolností se stejně nedokázal přinutit, aby zalehl do postele v rozumný čas. Přes den ho ale únava většinou přešla a večer se věnoval dcerce, jako by ani nebyla příčinou jeho spánkového deficitu. Katka, jeho žena, rozhodně neprotestovala. Náročný nebyl jenom dvacetihodinový porod, ale také věčné starosti z jakéhokoliv nezvyklého zvuku či naopak dlouhého ticha. Každý večer ji přesvědčoval o tom, ať si jde lehnout a odpočine si, že se o všechno postará, ale její odpočinek netrval nikdy dlouho a musela se přesvědčit sama. Karel vždycky svraštil čelo, pak chvíli počkal, než se její obavy rozplynou a s úsměvem ji odehnal zpět. A téměř stejně dokola. Takhle teď trávili s malou Evelin, které bylo už pár týdnu, snad každý večer.

Týden se vlekl, jako atletický běžec s leprou. Nakonec však proběhnul cílovou pásku s nápisem PÁTEK, pokud se ovšem proběhnutím myslí švihnutím zahozená noha. Karel se těšil, že zůstane v sobotu dlouho v posteli a žena mu přislíbila, že se postará o oběd. Byl však ještě stále pátek, konec pracovní doby. Rozloučil se s kolegy, cestou domů nakoupil pár potřebných potravin a po úmorném čekání ve frontě u kasy dorazil domů, kde si dali s Katkou společnou večeři. Po téměř povinném televizním bloku už jen Katka čekala, až se ozve.
„Nepůjdeš si pak lehnout?“ zeptal se po reklamě na psí granule.
„Nepůjdu,“ řekla mu s úsměvem do očí a hlavou jí problesklo, jestli by si nemohli časem pořídit psa.
„Odpočiň si, já se postarám o...“
„O Evelinku se postarám, neboj. To ty by sis měl konečně oddychnout, všechno děláš za mě a já si pak připadám blbě. Nechceš jít dnes do hospody?“
„No počkej, kdo ale pohlídá…“
„Žádné hlídání není potřeba. Je pátek a budeš tam mít kámoše, kteří tě už asi dva měsíce u piva neviděli. Udělej to pro mě.“
„Ty mě prosíš, abych šel na pivo? Ženo moje, ty se mi snad zdáš!“
„Nehysterči a zvedej se, ať už tam jsi!“ hrozila mu naoko. Karel se následně převlékl a rozloučil se. Bylo na něm znát, že je přeci jen trochu nesvůj z nevšedního příkazu své ženy a pokusil se to zamaskovat ležérním dotazem při odchodu.
„A co bude vlastně zítra k obědu?“
„Svíčková,“ dostal stručnou odpověď, při které se mu lehce rozzářila očka.

Vykročil do ulice, kde příšeří nenásilně krájelo nažloutlé světlo pouličního osvětlení, a vydal se k zastávce, která už z dálky svítila jasným bílým světlem reklamních ploch. Tok myšlenek mu přerušilo nečekané zhasnutí jedné z lamp. Karel se zastavil, podíval se vzhůru k lampě a než se mu stihl do očí dostat jemný sněhový poprašek, zahlédl načervenalou zářivku, která zřejmě vypověděla službu. Promnul si oči, nasadil si čepici do čela a došel na osaměle vyhlížející zastávku. Na pravém reklamním banneru bylo něco o nejvýhodnějším životním pojištění, Karlovi problesklo hlavou, pro koho ze smlouvu uzavíracích stran je asi nejvýhodnější, a na levém banneru byla reklama na tu nejčistší vodku, kterou si dokázala nedotčená duše prostoduchého alkoholika představit - čtyřikrát destilovaná přes unikátní patentovaný filtr s diamantovým prachem. Za to si určitě nechají řádně zaplatit, myslel si Karel. Nic zajímavějšího na prohlížení na zastávce bohužel nebylo, všiml si pouze několika oplzlých vzkazů s telefonními čísly zapsanými, zřejmě ve spěchu, lihovým fixem. Zkrátka klasická zastávka, včetně přimrzlých žvýkaček, které v neorganizovaném sledu zdobily plochu lavičky a přímo vybízely k tomu, aby si tam nikdo nesedal. Karel lehce pohupoval koleny, byla mu už lehce zima. Blížil se autobus, ale nepyšnil se číslem, na které čekal, natož pak cílovou stanicí. Dvě minuty nato už přijížděl prázdný autobus hromadné dopravy, kterému se tkvělo číslo 24 na tabulce nad předním sklem. Karel se tiše a odměřeně sám pro sebe zaradoval, nastoupil předními dveřmi, pozdravil řidiče, od kterého se odpovědi nedočkal, přiložil kartu ke čtecímu zařízení a sedl si na vyvýšené místo u okna vlevo. Před očima mu ubíhala městská zástavba, v myšlenkách mu pobíhal nespočet věcí, nápadů, vzpomínek a otázek. A mezitím ubíhali minuty jeho mladého, nyní už manželského, života. Po pěti zastávkách vystoupil a vydal se po jemu známém směru.

Ani na okamžik ho nenapadlo, že by po vstupu do zařízení neuviděl známé tváře u stolu pro pět, u kterého s neměnnou pravidelností seděli vždy jenom ve čtyřech. Zády k baru seděl Pavel, dlouholetý kamarád, po jeho pravé straně seděl Karel Barak, kolega z práce přezdívaný Kajak a vedle něho Michal Tyčka, který byl přesným protikladem svého příjmení. Nuzně ho živily sociální dávky, zato jeho matka ho podporovala financemi i stravou. Po Pavlovi levici měl místo Karel. Poslední židle byla pro Čáru, společného spolužáka ze střední školy, který se vždy dušoval, že dorazí a dá si aspoň jedno malý. Vždy ale pracoval do večera a pak už se neukázal, ale místo měl vždy připravené, kdyby se stal třeba zázrak. Dnešní osazení tedy čítalo do Karlova příchodu tři osoby a všichni počítali s tím, že to tak zůstane, už si na to za ty necelé dva měsíce snad i zvykli. Když se ke stolu blížil Karel, zrovna probírali nedávno zavedený protikuřácký zákon, ke kterému se vehementně vyjadřovali. Když si všimli do dveří vcházejícího Karla, zadunělo mocné, sborové: „Nazdár!“
Karel se ušklíbl, čímž dodal svým mrazem do ruda ošlehaným lícím takový ráz, že neměl daleko do podoby stydlivé školačky ze stránek lechtivé japonské grafické novely. Hoši ho pořádně poplácali po zádech i tváři a jen co dosedl, měl na stole jedno orosené.
„Ještě mi řekni, že přijde dneska Čára a rovnou dáme na stůl šáňo!“ komentoval to Pavel, všichni se tomu upřímně zasmáli a jejich veselí přešlo do nejistého, tlumeného smíchu, jelikož všichni upřeli zrak na dveře, do kterých vešla postava nápadně připomínající chybějícího kamaráda, ze které se však vyklubala postarší paní, která si zřejmě vypůjčila bundu od vnuka, aby přeběhla do hospody pro cigarety. Na tomhle závěru se alespoň všichni shodli. Karlovi se následně objevilo před nosem jedno orosené, ani nevěděl jak, a když mu pak zůstala ve sklenici necelá čtvrtina piva, byl svými soukmenovci značně popoháněn. Zatímco ale pozoroval vzhůru se obracející dno půllitru, objevilo se před ním čerstvě načepované pivo. Marně se snažil ostatní přesvědčit, že ho sice žena sice při plném vědomí vyslala do hospody, ale že to dneska nijak přehánět nemůže, tak ať na něho netlačí. Marné byli i jeho snahy oponovat tím, že když se dneska nebude hlídat, bude mít se svíčkovou utrum.
„Prosim tě, to pochopí. Takovou dobu si tady nebyl. Pak to dospíš a bude to v pohodě,“ mudroval zase Pavel, ale Karel věděl, že s druhým pivem už tolik pospíchat nebude. I sám Pavel, posilněn už čtvrtým zlatavým mokem, to pak pochopil a hlasitě vzpomínal na vietnamského studenta z výměnného pobytu, který s ním dokázal držet tempo i v jeho legendární Žíznivé osmičce. Tuanovi dokonce i odpustil nedobrovolný výplach žaludku. Věděl, že tento (zlo)čin nemohl nijak ovlivnit, protože člověk v bezvědomí člověk odporuje velice zřídka, a hodnotil tak hlavně pozitivně zápal pro věc a velkou míru neústupnosti. V těchto bodech ho Karel naopak velmi zklamal.
„Kájo, my si deme ven začudit, ty se zkus neupejpat a dopij to pivo, než se vrátíme,“ poroučel mu Pavel, zatímco si oblékal bundu otočenou vzhůru nohama a divil se, odkdy se na ní zapíná zip odshora dolů. Nekuřák Karel chtěl poslat Katce na Messenger fotku téměř zteplalého piva a k tomu připsat, že má druhé a tím raději končí, všiml si ale, že byla aktivní naposledy před 27 minutami a bylo mu jasné, že už spí, pokud Evelin nerozhodne jinak. Ještě by ji mohla zpráva vzbudit a o něco takového mu nejde. Raději otevřel Instagram, aby zahnal chvíli čekáním na nikotinovou partu, a hned zjistil, že jeho bratranec zřejmě pořádá jednu ze svých divokých pařeb, alespoň tohle málo si mohl domyslet při sledování roztřesených záběrů, doplněné o směsici hlasité reprodukované hudby s emočními výkřiky, které ne nadarmo připomínaly hromadné uskupení paviánů, které se nemůže dohodnout na vlastnictví trsu lahodného ovocného plodu. Když nad tím tak Karel přemýšlel, byl celkem rád, že dobu podobných akcí má za sebou, těšila ho představa, že se z něho stává usazený tatík, kterému stačí přítomnost pár kamarádů v nepříliš hlučném prostředí. Co je tam dál? Reklama. Dál? Pár příspěvků od cizích lidí, občas celebrit, sem tam vybraných kamarádů, spolužáků, bývalých i současných kolegů a v úplně mizivém počtu pornohereček. Co na tom, že každé zákoutí a otvor těla jakékoliv z nich si může prohlédnout doma v teple, ale to málo, co odhalují ze svého soukromí, to je daleko vzrušující. Karel si sice o sobě myslel, že není typickým chlapem, ale často se choval oproti tomuto svému vnitřnímu přesvědčení. Zároveň byl však jediný z party, kdo už se stihl oženit, počít potomka, koupit dům a zasadit malý kaktus. Což o to, Pavel se o jedno dítě nejspíš také zasloužil, ale jistě to neví, úmyslně to rozhodně nebylo a celou situaci hodlá začít řešit, jen co mu přijde výsledek testů, o kterých je skálopevně přesvědčen, že se vrátí negativní. U mamánka Tyčky se snad ani nikdy nečekalo, že by se kdy dostal k vlastnímu bydlení či ženě, Kajak už od dvanácti let praktikuje život polygamisty a Čára se raději věnuje ženám virtuálním a animovaným. Karel si stále ještě vybavoval nesmělé začátky u dívek, rád vzpomínal na fázi otrkávání na vysoké škole a ze všeho nejraději si v hlavě přehrával seznámení s Katkou, to pozvolné poznávání, romantické i náruživé chvíle, o kterých kamarádům nevyprávěl, protože mu to přišlo nevkusné. Nechtěl je informovat o detailech z postele, měl za to, že to není vůči Katce fér, vždyť před ním obnažila duši i tělo a nechtěl se jí takhle odvděčit. Trochu se zastyděl, když pomyslel na to, jak málo ze svých myšlenek jí svěřuje. Styděl by se ještě víc, kdyby měl víc času na hloubání, ale vyrušil ho křik před hospodou. Ševelení od konverzací ustalo, pár zákazníků se přesunulo k oknům, zbytek se pouze otočil po směru, odkud zvuky přicházely. Zřejmě štamgasti, které jen tak něco nevytrhne. Karel za sebou zavřel virtuální svět a vyšel do oranžové záře pouličních lamp. Měl neblahý pocit, křik zněl výhružně. Nabídla se mu scenérie s několika postavami. Byli tam všichni jeho kamarádi ve formaci zmateného polokruhu a neznámý člověk, který pokřikoval na Pavla. Pavel byl vykročen zhruba dva kroky od ostatních a k namíchnutému muži stál čelem. Karel na svém kamarádovi hned poznal, že mu dochází trpělivost, předmět hádky mu však zůstal utajen a ani ho snad nechtěl vědět po tom, co od Pavla zaslechl větu: „Ty kreténe, pochop, že já za to nemůžu!“
Vykročil hbitě k nim a všechny hlavy se k němu obrátili. Nohy ho vedly takřka samy a zavedly ho přímo mezi dvě rozhádané strany. Lehce se pousmál na Pavla a položil mu ruku na rameno.
„Pavle, nešaškuj tady a pojď zpátky dovnitř.“
„Ty ksindle, vyser vodtuď, nebo vás zmaluju voba,“ ozvalo se za ním. Karel se otočil, rozdělil nataženými pažemi znesvářenou dvojici a pronesl něco o klidu. Dostalo se mu odpovědi ve formě pěsti, která ho udeřila do oblasti lokte. Rána ho přinutila lehce se svinout. Chtěl se narovnat. Další rána už ale byla na cestě. Mířila ostrým úhlem k jeho obličeji. Karel se složil k zemi. Jeho hlava se ocitla ve výhodné pozici pro útočníkův kop. Zvuk úderu zněl odporně. Jestli dopadl i druhý nebo třetí kopanec, to už nikdo nevěděl. Všichni se snažili dostat agresora co nejdál od bezvědomého Karla. Nikdo ale nedokázal zasáhnout skutečně včas, rány přišly v příliš rychlém sledu. Přivolaní záchranáři prováděli několik desítek minut oživování. Zdálo se, že Karel má ještě šanci, když ho odváželi do nemocnice. Naděje netrvala příliš dlouho. Všechny brzy zasáhla oficiální zpráva, ve které stála ona věta, kterou mohli doteď slýchat jen z televizní obrazovky: „Zraněný po převozu do nemocnice zemřel.“ Nejvíc si tuto variantu nepřipouštěla Katka, nemohla se s tím smířit, nemohla tomu uvěřit. Vždyť lepšího manžela si přát nemohla.

Pro přidání komentáře se přihlašte.
FERRIS
kvalita komentáře: 0 FERRIS 10. listopadu 2018, 12:50
3 +
  • Daw8ID Autor
    Daw8ID
  • 3 bodů
  • 1 komentářů
  • 1 hodnocení
  • 01. listopadu 2018, 19:34
  • 69 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz