Jde to Dobré Wow!

Dopis Vincentovi XIII

Literatura > Úvaha / Vícedílné

Milý Vincente,

 

Po dlouhém čase se ti svěřuji.

Začnu tím, že jako každý člověk, právě proto že jsem jenom člověk s obrovským množstvím pocitů a emocí, jsem se rozhodla vůbec poprvé přikrýt určité věci, které jsem dříve prezentovala, pod povrch. Ihned konkretizuji.... Některou mou literární tvorbu jsem skryla, stáhla pryč, ale některou jsem nechala. Ano, zdá se to teď být jako nějaká latentní msta nebo projev zadostiučinění. A taky že je. Navlíkla jsem si na sebe bílý plášť s přesvědčením, že jedno mé důležité rozhodnutí je definitivní a až do konce dní. Celá v bílém, bez hříchu v srdci i na těle, domnívající se, že kráčím téměř k něčemu, co by mohlo připomínat oltář anebo vítězný oblouk jenž je branou k ráji a k věčnému štěstí, jsem namísto toho kráčela na popraviště. Připodobňuji tuhle událost naprosto bez obalu, protože přesně takhle pro mne vyzněla a vůbec nepřeháním. Tenhle scénář se, se stejně stále velkou naivitou a důvěřivostí k lidem, opakuje celý můj život. Ale tentokrát je to jiné. Tentokrát tomu nastoluji konec a začínám s něčím asi dost odvážným.

Nyní ležící hodně krát na svém lůžku se rozklepu po celém těle, jelikož se ve mne perou dvě věci. Tento dualismus který lidé, umělci, filozofové, literáti a další popisují v různých obměnách, podobách a alegoriích - zrcadlí se pokaždé v trochu jiných ekvivalentech, v zásadě jde ale vždy o tentýž princip, o tutéž dualitu, pociťuji, že mnou proudí časem výrazněji víc a víc, a proto jsem se rozhodla s ním začít pracovat.

Jak ti píši výše zasáhla mne poměrně výrazná událost a protože její následky jsou trvalé a stále živé, jako ta nejhlubší propadlina, propast, jako ten nejhlubší kráter, plný živé ničící lávy, bude u mé osoby zřejmé, že už nic nebude zřejmé. Tím chci říci, že jestli jsem doposud zastávala nějaké názory, přikláněla se k nějakým stanoviskům a stanovovala si zásady, pak už nic není pravdou.

Cítím se jako umělec. Událostmi, životem a láskami ovlivněný umělec s variabilní osobností a dosti prožívající k tomu. Důsledkem zkušeností a vzpomínek, důsledkem stále se objevujících a nově vznikajících podnětů, které mne o něčem informují a na které jako umělec mám potřebu reagovat. Důsledkem tedy minulosti i přítomnosti, jsem se rozhodla k následujícímu.

Nastavuji lidem zrcadlo tím způsobem, že lidé na mě samé již nikdy pořádně nerozpoznají mou pravou identitu. Začínám s nimi komunikovat na úrovni sebeprojektování. To, co na mně uvidí, bude odrazem jich samých. Jelikož sama společnost mi dodnes připisuje vlastnosti, se kterými se já osobně neztotožňuji (až na pár výjimek) rozhodla jsem se, nemít žádné. Žádné takové, o které by se oni mohli pevně opřít. Jednoduše řečeno hodlám interpretovat veřejnosti několik tváří, které ve společnosti zaujímají výrazné místo. Aby sis to ale nezaměnil s termínem - ''nasazovat si masky/masku'' - tohle by platilo v tom případě, kdybych svůj pravý charakter a svou pravou tvář nějak chtěla i v sobě samé potlačit - zamaskovat - i pro mne samou (nepřipouštět si kdo jsem). Tohle ale neplatí v případě, který se ti snažím vysvětlit a popsat. Vím kým jsem a vím kam patřím. Maskování to tedy není - ač je jasné, že lidé to tak budou brát, a počítám s tím, že můj pravý záměr nikdo neodhalí. Je to tvrdé. Je to přísné. Ale přesně tohle si zaslouží. Nechci se pasovat na soudce a udělovat si pravomoce někoho trestat - to v žádném případě ne. Nechci trestat společnost za to, jaká je. Naopak, dokonale se jim přizpůsobím v každé situaci - pokaždé jinak, že nikdo nic nepozná. Co bude ovšem platit je to, že k mé vlastní, jedinečné, pravé osobě a duši se nikdo doopravdy nedostane.

Jsem člověk nacházející se uvnitř různých skupin. Poznala jsem spoustu skupin lidí, které se něčím odlišují. Poznala jsem ty, které mezi sebou navzájem mají konflikty a svár. Prolínala jsem se mezi nimi a poznávala tak každou z nich, která skupina a jak funguje - jejich myšlení, mentalita, úvahy o životě atd. - Tohle všechno hodlám zužitkovat a zpracovat do rozsáhlého projektu. 

Budu Ti Vincente psávat mé morální zklamání a rozhořčení se nad degenerací jednotlivců nebo i celé většiny lidí trpící tzv. stádovým efektem. Budu ti psát i rozčarování nad ustrnutostí, která lidi svazuje v kleštích a v pevných ''jízdních řádech''. Co čeří hladiny klidných vod je neutuchající dynamika dvou principů, o kterých se zmiňuji na začátku tohoto dopisu. Ať už jde o princip černé a bílé (o kterém jsem psala cca ve 22 letech, když jsem se poprvé pořádně zamilovala). Ať už jsem psala o lásce a nenávisti nebo o kráse a ošklivosti, o andělích i démonech - spatřovala uchvácení oběma. Hledala inspiraci ve všem co hýbe našimi emocemi skrz naše smysly jako je schopnost vidět, slyšet a na základě toho i cítit fyzicky. Ať už jsem hledala připodobnění se s jinými lidmi, mezi kterými byli i osoby mého srdce. Budu ti psát o všech těchto pohledech, které existují, protože všechny jsou pravdivé - pro někoho dobré (osvobozující) a zároveň pro někoho špatné. Globálně vzato, ale přesto všechno tvoří spolu symbiózu a odvěkou paralelu, žijí vedle sebe a tvoří tak svět, společnost, všechno. Jak se říká, že je v člověku to dobré, ale i to špatné - hodlám tedy prezentovat oba tyto směry, které jsou základem všeho - uvádím další příklad objasnění mého úmyslu. Když se totiž tyto dva pojmy spojí, vznikne nám, že člověk není ani dobrý, ani zlý. Převedu-li tento příklad na barevnost - vzniká šedá - neutrální barva. A tato symbolika popisuje všechno. Výsledkem by tedy měl být něco jako obraz mezilidských vztahů, vazeb, atd. 

Vzpomínáš, když jsem poslouchala v jedno období, o kterém jsem se už zde jednou zmínila, převážně jeden maximálně dva styly hudby. Bylo to popové elektro jedné holčičí skupiny, tvořené dvěma ženami. Souběžně s tím to byla tvrdá hudba náhodně mnou vyselektovaná a vcelku oblíbená. V jiném období to byly něžné melodie a instrumentální balady jak romantické, tak hororové. V dalším období to byly vášnivé energické rytmy všemožných stylů ať už západo-jižanských, jak se říká, anebo slovanských. Vždy když mnou proudí nelibost a vztek z nějakých pohnůtek nebo popudů, tak se ve mně probouzí kruté zvíře s touhou odstranit vše, co mu stojí v cestě nebo alespoň s výstrahou vzhlížet do okolí. Vždy když mne schvátí melancholická beznaděj a bezvýchodnost s bezvěrstvím, upínám se na odlehlá místa, kde myslím jen na to, jak by bylo báječné najednou nic nepociťovat a jen v klidu spočinout. Druhý den mohu poskakovat s rozjařeným uličnickým výrazem v očích a rozněcovat do okolí energickou roztančenou rebelii. Chladná tvář, střídající se s bezprostřední naivitou. Fascinují mne tyhle obměny a variabilita, nejednotvárnost a živá neurčitost, tohle mnou pulsuje odpradávna, tak proč to nerozvětvit do dalších obdob a šarží.

Vždy jsem každé říkala něco ve smyslu: ,,Jak si mě nastavíš, takovou mě budeš mít''

Vím, jaké jsou správné hodnoty a priority. Stejně tak vím, že je dokážu s klidem a chladnou, nezaujatou tváří porušovat a vyvézt tak dotyčného z klidu. Rozkolísat, znejistit, překvapit a šokovat - to je to, oč tu běží a vždy běželo, protože nic není tak, jak se zdá. A pokud by někdo do této chvíle mohl říct, kdo jsem, pak přesně jeho přesvědčení a vědění bude jádrem jeho věčného omylu.

Jde o ryze sociální projekt. Ukázat paradoxy, poukazovat na nemožnosti jako naopak na věci, které mohou být realitou a leckdy jí opravdu jsou (jestli opravdu budou reálné, si nechám pro sebe, nenapráskám ti zde úplně vše, to by pak můj záměr ztratil význam a efekt). Bude na každém jednotlivci, jestli dané informaci, skutečnosti nebo situaci uvěří či nikoliv. Je otázkou času a vývoje, jestli kdy od tohoto kdy upustím a projekt bude mít jak začátek, tak i konec. Nejspíš to bude záviset na tom, jak se doopravdy odehrají v mém životě další významné události.

Je ti asi jasné, že tohle mne napadlo ne jen tak ledajak aniž by to postrádalo příčinu. Samozřejmě i tahle má idea příčinu má. Je to reakce jak se mnou právě ostatní lidé naložili v minulosti a nakládají doteď. Nebudu ti tu na závěr psát ani slovo ‘‘věřím‘‘ ani slovo ‘‘doufám‘‘, protože tyhle dvě slova nepopisují žádný můj závěr. Věřit, ani doufat se totiž nedá nikdy ve zcela pozitivním znění, které se má reálně naplnit. A já se chci vyhnout všemu, co by nějakým způsobem rezonovalo a balancovalo na hranici mezi nějakým jasným závěrem ať už pozitivním nebo negativním a naznačovalo tak průběh této věci, této mé myšlenky. Balancovat na hranici, mást a jevit se jako optický klam v procesu dění a v průběhu času, je jedinou určující dimenzí, která se někdy může jevit tak či onak (pozitivně nebo negativně).

Možná, zda-li si někdo v průběhu času zaslouží vědět a znát, přijít na kloub věcí, uvidím, jestli se mu odhalit a skutečně se znovu otevřít, už konečně vyplatí.


 

Pro přidání komentáře se přihlašte.
  • Camay Autor
    Camay
  • 0 bodů
  • 0 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 20. října 2018, 17:33
  • 104 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz