Jde to Dobré Wow!

R Ů Ž E - 2.kapitola

Literatura > Povídka

 

 
R Ů Ž E
2.kapitola
 
 
 
 
Světla v hledišti postupně slábla, ozval se zvuk
elektronického gongu. 
Šum v sálu utichal, až nakonec úplně zanikl.
Po chvíli se dala do pomalého pohybu opona.
Z orchestřiště se začaly ozývat rytmické
údery tympánů, které postupně zesilovaly.
K nim se nakonec přidal i silně echovaný sólový
tón kytary a vzápětí i opakované trioly basy.
Mezitím se po stranách jeviště začaly objevovat 
ve světle bodových reflektorů charakteristicky
zatuhlé postavy, před nimiž se tlumeně rýsovaly
mříže.
Scéna měla působit dojmem, že kolem prázdného
prostoru uprostřed, jsou v půlkruhu v klecích
rozmístněni uvěznění lidé.
Hudebně-rytmický scénický úvod utichl.
Do středu jeviště proniklo více světla.
Objevil se stůl s telefonem, prázdná židle, 
obstarožní věšák, na kterém visela jakási
dlouhá, bílá kápě a umývadlo na zrezivělé
trojnožce.
Ze stínu do děje rázně vkráčel muž.
Měl na sobě uniformu, na níž se blýskaly
medaile, za pasem mu visel dlouhatánský
obušek, jehož konec se při chůzi odrážel
od země.
Právě v tom okamžiku se z přední klece po
levé straně ozvalo silné zachrčení.
Dozorce se prudce zastavil, až mu jedna
medaile upadla.
V hledišti to zašumělo - a patrně tento okamžik
ani nebyl režijně připravený.
Dráb se na okamžik zahleděl na podlahu před
sebou, musel logicky posoudit vzniklou situaci -
má drahocenný kov zvednout, nebo ho pro tuto
chvíli nechat být?
Z okamžité nejistoty ho vysvobodila intuice.
Obrátil se k vězni z přední klece na levé straně
a zařval na něj: "Co má v životě smysl? Ses ptal?!"
Kamenná kreatura ožila.
Přiložila si obě ruce k ústům, mohlo se zdát, že
mluví do nějakého trychtýře: "Jo, všechno je na 
hovno! Akorát, že se rodí nový děti."
"A ty, dementní stoprocente, znáš nějaký starý děti?!"
Do nastalého ticha se rozezvučely táhle unylé tóny 
kytary, přidala se celá kapela - celkově ta pasáž 
vyznívala jako počátek jazzového jam-sessionu, 
zatím pro posluchače na neujasněné téma.
Bachař jakoby chvíli poslouchal, pak se začal 
do nerytmického tempa vlnit, prohýbal se v bocích, 
prsty náznakově propichoval kolem sebe pomyslné,
létající mýdlové bublinky.
Přibalancoval k zamřížovaným celám. 
Vytáhl zpod opasku pendrek a začal jím namátkově 
mlátit do mříží. Nyní se pevně držel scénáře - tudíž
byl připraven na to, že si musí při této akci i nově 
tvarovat svoje povislé ušní lalůčky. 
Vrátil pendrek za kožený pás a začal si boltce 
pantomimicky protahovat.
Prudce se zastavil. Otočil se a o krok se vrátil.
Pomalu pohlédl do tváře, z níž dlouhatánský
jazyk právě olizoval mříže.
"Tak, ty tak?!", a začal si mnout prsty sevřené
v zaťaté dlaně, "Snad nemáš, co by sis dal dobrého?"
Nečekal na odpověď, zakroutil hlavou a mávl nad
nebožákem rukou.
Přikročil k další kleci.
"...A co ty!?.. A ty?", rozběhl se obloukem po
jevišti.
Když oběhl kolečko, zastavil se u věšáku s bílou
kápí. Zarazil se. Začal si svršek prohlížet - plácl se
po bradě - a dostal jakoby nápad: "Ale já vás 
všechny vyléčím... to se budete, vy hastroši, divit!"
Sundal dlouhý bílý pléd a snažil se ho obléknout.
Ale pravá ruka ne a ne proklouznout rukávem.
To ve scénáři přece nebylo - málem vykřikl do sálu.
Jak se marně snažil, aby se mohl konečně do kostýmu
navléknout, napětí v hledišti se střídalo s rozpačitými
pohledy na sousedy. 
Herec v souboji s rukávem - právě v okamžiku, kdy se 
mu přehoupla, přes na hlavě se otáčející dlouhovlasá 
paruka, a odhalujíc tak jeho lepidlem potřenou pleš - se 
konečně profesionálně opět našel. Mezitím ovšem
nervózně vrazil do stolu, který se s hřmotem několikrát 
v letu obrátil, až málem upadl mezi muzikanty pod 
forbínou.
V poslední chvíli ho zastavila svým tělem herecká
kolegyně, která vyběhla z přední části jeviště
s pozvednutou pravicí a s výkřiky: "Pusťe ty 
defraudanty!", a "Sme všichni na stejné lodi!",
vklouzla opět do dalšího pokračování dosud
záhadného děje.
Inu dramaturgie společně s režií a autorem 
scénické hudby vytvořili, bez ohledu na původní 
autorský text, tak avantgarní dílo, že se domotali 
v závěru až někam do říše totální tvůrčí zkázy.
 
Na konci představení zmatení diváci připravili
pro herce několik děkovaček - šatny se vyprázdnily
a světla v sále pozvolna pohasla.
 
Ale v dominantní herecké šatně to nepříjemně vřelo.
"Kdo mně sešil ten rukáv?", vyprskl již po několikáté -
a byl čím dál choleričtější - představitel vězeňského
hlídače, "to ty!?", zastavil se před hlavní hrdinkou,
a - to už nebyl při smyslech - když všichni ostatní
nechápavě kroutili hlavami. 
"Uklidni se. Kdo z nás by ti chtěl tak pitomě komplikovat
premiéru?", pokusila se o přívětivý tón favoritka.
"Ano, bylas to ty!", to už mu však od úst vyrážely
bublavé chomáče nažloutlé pěny. Rozběhl se ke
své pracovní skříňce. Prohrábl naházené svršky
a vytáhl pistoli H+K. Kolegové ztuhli.
"On úplně zešílel!", vykřikl kdosi.
Prvním výstřelem se trefil přímo doprostřed čela
ambiciózní frontmanky a druhým si prostřelil vlastní 
hlavu od ucha k uchu.
 
 
 
 
 
 
 
 
 

 

Pro přidání komentáře se přihlašte.
  • Kai Autor
    Kai
  • 0 bodů
  • 0 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 27. srpna 2018, 09:01
  • 104 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz