Jde to Dobré Wow!

Mezi vlaky, část 3.

Literatura > Jiné / Vícedílné / Drama
30. 5. 2018
 
 
Co bych měla chtít ještě více vidět, než co jsem už spatřila.
Být konečně někde, kde bych mohla volně dýchat bez cizích očí a uší,
kde by se má mysl přestala trápit.
Pokud tento pláč je nyní očistou do nebe
Pokud pláč je přípravou na cestu k osvobození.
Němý křik a řev musím tutlat, velmi často, kdekoliv a s kýmkoliv. 
Náhle rozvířená úzkost, jako metelice prachu, který se bryskně vzedme z vyprahlé země vichrem.
Má mimika tak nevýslovně rozjitřená, 
ale pod vlastní hambou, že bych byla spatřena byť jen náznakem záchvěvu rtů něbo víček,
že nenesu zhola nic statečně,
dusím vše uvnitř.
Uvnitř velkého pokoje, potichu a v utajení kvýlím bolest.
Uvnitř velkého srdce, které je dost láskyplné pro všechny blízké.
 
Chtěla bych však nežli opravdu vše pomine zažít a prožít jeden velký tanec, zpěv a jásot, kde bych mohla být sama sebou.
Plačící z toho, jak je to krásné a zároveň z toho, že je to naposledy.
Kde bych byla šťastná, smějící se, ječící z plna hrdla, kde bych vydala tu obrovskou energii, která ve mne vře a která chce ven.
 
Hlubokým nádechem očekávám něco bytostně mocného, proto svůj skloněný pohled vznesu od práce vzhůru.
Zvedá se vítr.
Mé vzdušné znamení mi posílá prudký úderný ''výdech'', který přivání bouři.
Divám se do oblak, kde bouře je už blízko, na dohled
a já, chvějící, se hluboce nadechuji
To ve mně rezonují věty, co mi byly sděleny, stále se mi opakující v hlavě
To ve mně vzdoruje příjímání přítomnosti a skutečnosti
....vypořádávání se....
To ve mně bojuje minulost, která nechce pryč
Jenže ona budoucnost je tak strašně zmatená, ztracená, beze smyslu
a s utopenými slovy ve množství slz a soplu.
Téměř už skoro vyčpělá a němá.

Ty věty, slova tak strašně bolí.
A pokaždé, když přijíždím do míst s nimi spjaté, cítím, jak se mi pokradmu derou do srdce,
jako pomalý pohyb jedového ostří,
jako krásný meč, co pomaličku a tak nějak ušlechtile zajíždí do hrudi, 
přes kost do toho masa.
A tam mi podřežou žíly a tepny zevnitř.
Všechno se to zpřetrhá, jako rezavá lana, co už neudrží starý poškozený most
Div bych už přes oči cedila krev, kdyby i vzduch byl v těch místech kam vjíždím otráven.
 
Hvězdy dostávají elektrická křesla
Velryby dostávají roubíky
ve své neopravdovosti v postoji k určitým věcem
chcouc podléhat extázi
můžeš vidět a slýchávat právě toto
protože život a svět je nespravedlivý
protože ty seš
protože láska je vášeň i nenávist zároveň
protože mi mohou lidé závidět sílu mé lásky
ale něco takového
nemůže vydržet
 
Dáváme si sami se sebou schůzky na střechách,
tam, kde si mladé páry domlouvají dostaveníčka. 
Abychom viděli východ anebo západ Slunce.
Ale rozhlížíme se tam každý zvlášť a sám.
V tu dáli díváme se odděleně, osamoceně.
 
Hvězdy dostávají elektrická křesla
Protože jednou odhalená Lež už svůj názor nikdy nezmění.  
 
 
 

   
 
Pro přidání komentáře se přihlašte.
  • Camay Autor
    Camay
  • 0 bodů
  • 0 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 03. června 2018, 01:42
  • 93 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz