Jde to Dobré Wow!

Zpověď

Literatura > Jiné
Dnes 28.12.2017
 
Se mi strašně rozbušilo srdce z toho, co jsem se chystala udělat a málem mi tou intenzitou vyskočilo z těla při tom, co jsem nakonec učinila, čeho se nepřiměřeně obrovsky bojím. A to je, že jsem si jen otevřela a přečtla zprávy, ze kterých mám strach. Nedělá mi to dobře. Vůbec a s věkem mám pocit, že se to zhoršuje. Šla jsem se z toho uklidnit do koupelny a v domění, že mi teplá koupel zklidní nervy, jsem si napustila plnou vanu teplé vody. Voda ve vaně tentokrát tak vřelá, že mne po chvilce opařila sotva jsem do ní vlezla a nic jsem v první minutě necítila, do té doby, než jsem se pohla. Měla kolem 60°C...teda aspoň podle kotle.... a bylo to poznat.
Nicméně (nemám ráda tohle slovo neboť je nonsens) jsem to vydržela, ale ''nečekaně'' se zároveň spustila opět lavina smutku.
Nevím, proč má teplá voda na mne takové účinky, když se při ní smrští cévy a tím se sníží krevní tlak - tudíž bych měla být omámená, ospalá a uvolněná.
To sice jsem, zároveň ale nesmírně pod návalem potlačovaných emocí z hlouby duše.
Dochází mi všechny události a situace. Navíc i v takových chvílých se mi ledacos rozleží v hlavě - jako by to ta teplá voda uvolňovala a odplavovala.
 
Má domělá a na první pohled působící arogance, potažmo arogantní chování v určitém období, je výsledkem potlačované frustrace, pocit nenaplnění, neopětování
pocit, že nejsem šťastná a celkové vnitřní napětí i díky bolestem hlavy. Protivné chování, jednání, vystupování, mluva a veškeré projevy, je prostě obranný mechanismus a program, který se spustí, když nechci dát najevo svou slabost a psychické ohrožení. Zkrátka řečeno, když nechci plakat. Nechci aby mě lidé viděli, jak pláču. Nechci, aby věděli a viděli, jak jsem velmi zranitelná, jak jsou mé probuzené a stále velmi pulsující city křehké. Velmi mne bolí a mrzí mne, že mne mé okolí kritizuje, hubuje a vyčítá mi, když pláču. Nejsem nikdy dostatečně silná jim říct, co je toho příčinou a ani nejsem nikdy dostatečně trpělivá na to, unést hromadu jejich otázek a požadavků, abych jim něco vysvětlila anebo přesně to, proč pláču. Nedokážu akceptovat jejich náhlý zájem a dotěrnost jen proto, abych je ujistila, jen proto, aby se ONI nebáli, aby oni neměli v sobě negativní emoci. Nedokážu je stejně od toho uchránit tím, když se jim svěřím, tak proč to chtějí vědět? Proč se mě zbytečně ptají, když stejně uvnitř sebe ví proč? 
Já nechci, aby se o mne lidi báli, ale nemohu přece pokažé utíkat s pláčem do lesa jen proto, abych jim nedělala starosti, nemohu se přece skrývat jen kvůli ostatním.
Jsem už taková, ale lidé to nechápou, nerozumí mi a chtějí to někdy ve mně za každou cenu zlomit. I když je potřebuji, za nic na světě bych nechtěla ztratit lidi, na kterých mi tak moc záleží, ale proč mne nenechají projevovat se jak je mou potřebou?
Mám strach z druhých lidí a z toho plyne strach ze sebe samé, neboť jsem ostatními nepřiměřeně ovlivňována. Nemyslím si, že by mnou okolí manipulovalo. Je to ve mně, protože pokud se to děje, mohu za to já, že to dovolím. Jenže proč to dovolím? Protože mi přezevešechno nejvíce zaleží na nich a sebe mám někde na konci? Je to tak a vím to, ale nedokážu to změnit, nejde to. Jsem už prostě taková. Jen nechápu, jakto, že když mi nejvíc zaléži na druhém a na sobě skoro vůbec, to na lidi působí někdy úplně obráceně? Nejsem sobec - to v žádném případě, jsem hodná. Vím proč si ale lidé někdy myslí, že sobec jsem. Protože když toho tolik ze sebe dávám, když vydávám pro ně tolik energie, která se mi v nějakou chvíli přestane dostatečně vracet nazpět, hroutí se má představa, že mne někdo má rád tak moc, jako já jeho. Že je pro mne schopný toho, co já pro něho a jsou to opravdu mnohdy velké věci a gesta. Pakliže ucítím, že jsem za blbce, pohlcuje mne zlost, smutek, žal a trápím se. Jenže dělám, že je vše v pořádku a potlačuji to do chvíle, kdy už mám těsně před rozlícením se v horkost - pak to maskuji arogancí, protivností a vším tím, co vlastně nechci, protože asi v tu chvíli mám za to, že je to lepší, než aby bylo vidět, že jsem nešťastná. Dokážu být zlá, protože vidím, že je vše najednou jinak - stala se změna, kterou nechápu a nedokážu se s ní stotožnit a přijmout ji. Dokážu v určitých chvílích ranit druhého, protože jsem zraňována - buď jím samotným anebo někým jiným. Vše to má souvislost a návaznost na zhroucení mých očekávání a snů, které jsem si vybudovala s mou nejbližší osobou - s láskou.  
Samotu jsem si vyzkoušela a bylo to to nejhorší období. Neustále jsem scházela z cest. Ztrácela jsem se uvnitř sebe tak progresivně, až jsem potřebovala odbornou pomoc. Jenže jsem se před pár dny dověděla, že jsem brala v té době (dlouho) silné léky, než jsem byla v domění, že beru, a ty jsem si dovolila ze dne na den vysadit - kdysi. A teď mi z toho zbyly zdravotní problémy, které jsem si nejspíše způsobila nevědomostí. Do toho se přidala jedna, dvě věci před rokem, které nejspíše taky zavdaly příčinu, anebo tomu mohly napomoct, že se u mne objevilo chronické onemocnení zvané migréna. Když mne jednou za měsíc, někdy i častěji, zachvátí, je to celodení bolest, která začíná nenápadně den předem a druhý den se rozproudí jak ta nejdivočejší řeka. Dohání mne na pokraj sil a zhroucení, je to opravdu obrovská bolest hlavy, která se pak rozbují po celém těle, tak, že zvracím, motám se a mám pocit, že je to má poslední hodinka. Nikomu to nepřeju. Nejvíc mne ale trápí má paměť, mé prožívání dějů a situací a v neposlední řadě i těžká ovladatelnost mých činů anebo jednání či chování. Zraňuji s tím okolí a lidi, na kterých mi záleží, ale když mám za to, že jsou ke mně falešní, nespravedliví ba dokonce bezdůvodnbě zlí? Určitě by mé reakce neměli takovou prudkost a intenzitu, kdyby tam nebyl alespoň z polovic reálný a faktický důvod. Nepovažuji se za blázna, spíše jemně vychílenou citlivou osobnost s poděděnými nechvalnými (jak v čem nechvalnými) charakterovými vlastnostmi. A přece musí existovat míra tolerance i pro MNE. Když já to dokážu... tolerovat a respektovat něčí komplikované vlastnosti, pak by mělo okolí logicky respektovat i ty mé, ne? Já jsem sice leckdy hubatá, drzá anebo protivná... Ale vždy jsem to já, co se při rozloučení otáčí - ohlédá. Vždy jsem to já, ta, která čeká než vlak s dotyčným odjede až není na dohled. Vždy čekám na nástupišti a ještě nějakou chvíli utíkám po peróně když se rozjede. A to pokaždé, ať je ten člověk pro mne velmi vzácný a blízký nebo ať je ten člověk pro mne méně vzácný, prostě u jakéhokoliv člověka.
Bojuji sama se sebou a někdy je to tak intenzivní, těžké, nezvladatelné a šílené, až mne to vede k sebeobviňování, které prožívám hluboko uvnitř sebe každý den. Tak mi Bože, Satane nebo kdo chceš, řekni, co to je?
Mne ničí zvířený prach ve stopách mých vzpomínek.
 
 
 
 
 
 
Pro přidání komentáře se přihlašte.
Mesje
kvalita komentáře: 0 Mesje 04. ledna 2018, 10:01
3 -
HumanART
Body od neregistrovaných
  • Camay Autor
    Camay
  • 3.4 bodů
  • 0 komentářů
  • 1 hodnocení
  • 1 hodnocení neregistrovanými
  • 03. ledna 2018, 04:00
  • 337 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz