Jde to Dobré Wow!

Úvaha

Literatura > Úvaha / Teorie

Dokážeme všechno cokoliv chceme. Když pohlédneme do slunce, na sníh či na kapky vody při dešti nebo když ucítíme vítr, neexistuje v tu chvíli nic co by nás zastavilo.
Jdeme proti proudu myšlenek, které nás nahlodávají, že je něco nemožné...
Vše je možné v naší mysli, abychom to tak skutečně pociťovali, že děláme, co jsme chtěli.

 

Jako národ máme nízké sebevědomí. Vidím to v některých lidech okolo mne, vidím to v projevech a kritice tisku a médií na naši adresu. Posměšky jedněch na druhé, na úspěšné nebo naopak neúspěšné a vyzdvihování laciných brakových pozlátek, je nenápadně sugestivní proces propagovaný vymoženostmi, telekomunikacemi, stádovým myšlením, šířeným prostřednictvím poutavě vytvořenými programy, jen na oko kulturní, zábavné, na oko na úrovni či schválně ''vtipně'' bez úrovně. 
Drtit sebedůvěru národa si navzájem, je bezpáteřní a slabošské. 
Vyzdvihovat cizí kultury nad tu naši, je cizopasnictví a parazitismus, které, myslím si, jiné národy k sobě nedělají - aspoň to tak výrazně nevnímám.
Nekonečné nespokojení lidu (častokrát až agresivní a pejorativní) se subjektivními problémy, který už nemá energii a chutě porovnávat s jinými krajinami, je demagogií linoucí ze zapšklé vštípené povahy, která se uhnizďuje nejen v důchodcích, ale i v mladých studentech, mladých lidech a ''dědí'' se z generace na generaci napříč dekádami, celým národním duchem a národnostní povahou od jejich ''založení'', která je, zdá se, po staletí stále stejná.
Je demagogií, která čas od času vtlačována někým... např. okolními národy do našich hlav, ale také vlastní ubíjená sebeúcta vlastními pochybnostmi spolu v pozadí se vzpomínkami na naši historii, na naše dějiny. Nechat si líbit- něco; a nechat si vtlačovat- něco; je odjakživa charakteristickým problémem, který oslabuje naši suverenitu a národní sebeuvědomění a jasné sebepojetí.
Bohužel ataky okolního prostředí na náš stát, jdou ruku v ruce s jeho polohou na mapě, jdou ruku v ruce s dobrým vědomím cizinců o našich slabých článcích nejen v české povaze, ale i velikosti našeho území a z té odvíjející se síly našeho státu. I když máme být na co pyšní a tím dávám najevo sympatie s letošním projevem našeho pana prezidenta, stále mám pocit, jako on, že zdejší lidé nejsou hrdí na to, že žijí tady a že jsou Čechy.

 

Píšu tento zdlouhavý politický odstavec proto, že tím chci naznačit a poukázat na podobný profil modelu - osobnostního modelu u některých jednotlivců v mém okolí. Je to příklad, protože ti, s jimiž jsem se setkala a o nichž teď mluvím, postrádají sebejistotu a důvěru samy v sebe.

 

Mnoho lidí pěstuje nenávist vůči něčemu a tu dávají ostentativně najevo. Například: Mnoho lidí hnidopišsky popuzuje jiné ''rejpaly'' a tyto vzájemné střety pak sledujeme zprostředkovaně neúčastněně se zrakem zabodnutým do elektroniky či paralizovaní na ulici. Mnoho lidí pěstuje umělou lásku, umělé (leckdy líbivé nebo naopak nelíbivé či alespoň prudce kontroverzní) hodnoty anebo např. tzv. ''americký sen''. Jiní je za to soudí a ti se pak ''umísťují na opačné břehy'' ve snaze dostat se z věcí, kterých je příliš a všude plno, díky dráždivé intuici a pudu psychické sebezáchovy. Už jen tolik propagovaný přítomný okamžik v opozici s nárůstem myšlenky se z něj naopak vymanit, je narážka na to, že kritizovat tuhle dualitu, která je ke všemu individuální a hodně lidí má snahu ji naopak objektivizovat, je nesmyslná a příliš mnoho lidí se jí zabývá a žije tím, ji analyzovat a definovat co je tedy správné. 
Chvíli se odsuzuje, že se společnost řídí právě pudovostí a přirozenými instinkty. Pak se to vystřídá a chvíli se zase odsuzuje svázanost etickými kodexy a snaha regulovat neřízenou svobodu.
Společnost je tvořená různými skupinami, které určují životní styl, trend, sílu, rychlost, světlo, tmu a barvy, málem i den a noc a tím koriguje mnohotvárnost různorodosti a možnosti výběru nebo naopak možnosti výběru rozšiřuje - leckdy se mi tyhle tendence zdají být už zcela absurdní - to je ten vykřičník v rozumu každého zdravě smýšlejícího člověka, který v něm zcela přirozeně už probouzí chuť utéci.

 

 

Pokud budu chtít chodit roky na jedno místo, pokud nebudeme chtít jíst, pokud budu chtít vidět krásu ve ''zlých'' věcech anebo se budeme usmívat na lidi v dopravních prostředcích zcela bezdůvodně...
Nebo pokud budeme chtít dělat, co se vymyká pravidlům, ale povznáší to našeho ducha, i proto že chceme přečkat a odžít si nějaká období, pak si to nenechme rozmluvit. Dělejme to, co právě teď cítíme, že dělat chceme. Chceš se chvíli vidět jako zlej a stylizovat se do fantomase, a za týden se budeš cítit jako motýl... nech to tak. V každém je dobro i zlo, záleží na různých věcech, které ovlivňují to, co převládá. 
Myslím si, že život je jedna velká prolínající se dialektika. A tahle dialektika se prolíná s jinými pod-dialektikami.
A to z jednoho prostého důvodu....Pro uchování rovnováhy ve všech slupkách/vrstvách/sekcích (jak chcete).
Není chaos bez pořádku, stejně jako světlo beze stínu. Nejefektivnější je, porozumět těmto proměnám a naučit se je přijímat bez katarzí a bez uskutečnění nevratných činů, o kterých pak přemýšlíme, jestli jich litovat anebo naopak nelitovat ničeho.
Ten kdo se těžko vyrovnává se změnami (jako například já), ten kdo je vnímá příliš citlivě a v kontrastech, je pravděpodobně odsouzen, kdoví jak dlouho, k výraznému psychickému prožívání, kde si střídání emocí a pocitů neustále podávají dveře.
Je naprosto nevýlučné a potřebné, aby dobrá nálada, úsměv, chcete-li i smích, převládali ve všech chvílích v čase a prostoru každé bytosti a nepostradatelnou součástí toho všeho, aby tvořila rodina, přátelé a lidé co vás mají rádi. Jakékoliv opačné smýšlení a praktikování je bezprecedentní, neboť mám za to, že v každém je zakořeněn pozitivismus (láska) ke všemu, co ho dělá šťastného. 
Život každého člověka a vidění světa, je relativní, neboť každý vidíme jinak díky různým faktorům.
Je ale důležité nebýt zbytečně konsternován zbytečnostmi, neboť časomíra naší existence nám geneticky (anebo náhodou) ''vyměřené'' (zaokrouhlené), je ve srovnání s časomírou se vším ostatním co je nad námi anebo mimo nás, jen jako plivnutím do moře.

 

 

Pointou je:

Abychom dělali věci s úsměvem a věřili, že vše co děláme má smysl. Je dobré mít trpělivost se sebou samým a vytěsnit smutky, na který není čas. Abychom si kolektivně víc věřili a na příkladu povědomí lidu o naší národní ''podprahové'' identitě, jsem chtěla říci, že je potřeba být více sebejistí a celkově působili a cítili se tak i skutečně šťastně, prostě tak, jak neustále si předhazujeme navzájem že je ten ideál. A to je přece být pozitivní i za předpokladu že není nutné být za každou cenu. Problémy tu budou vždy, ale je to o tom, jak se ti lidé v tom státě (čiže každý uvnitř sebe) cítí. Pokud se budem cítit dobře, budeme i tak působit a ve téhle zpětné vazbě od okolí se budeme mít ještě lépe.

 

 

 

 

Pro přidání komentáře se přihlašte.
Camay
kvalita komentáře: 1 Camay 27. prosince 2017, 22:45
Jinak děkuji oběma :-)
Camay
kvalita komentáře: 0 Camay 27. prosince 2017, 22:44
MMM:
To je pravda. Ale ne vždy a ne všichni jsou bezprostředně nonstop s rodinou :-) Mohou nastat časy kdy je člověk ''sám''
MMM
kvalita komentáře: 0 MMM 27. prosince 2017, 21:16
2 Rodina je základ státu. Je to sice směšné a nemoderní, ale rodinu partičkou přátel nikdy nenahradíš.
Mesje
kvalita komentáře: 0 Mesje 26. prosince 2017, 23:04
3 -
HumanART
Body od neregistrovaných
  • Camay Autor
    Camay
  • 5.4 bodů
  • 3 komentářů
  • 2 hodnocení
  • 1 hodnocení neregistrovanými
  • 26. prosince 2017, 21:31
  • 401 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz