Jde to Dobré Wow!

Divortium

Literatura > Báseň v próze
Čili o věcech obecných.

Dostal dopis, ale neodpověděl na něj. Noc je příliš dlouhá na to, aby věděl, co odepsat, ráno, poledne a den odkládal den a vzdaloval ho možnosti jakkoli odpovědět. Záchytné body času zápasily s přitažlivostí černé díry, kterou otevírala minulost. Nemluvím už ani o jeho vlastní minulosti. Co minulo, nemá v přítomném místo a nemůže mít ani tvář. Fotografie, fráze, místa a pohyby známých lidí, zde žije přítomnost. O čem to vlastně mluvím?

 

Klec tři-krát-tři metry, v níž na betonu zabalen do přikrývek nebo v podřepu strávil několik týdnů muž z minulosti. Ve slunečním žáru, za deště se dusil vlastními myšlenkami. K posměchu nebo k netečnosti. V noci ho bylo nutné osvětlovat ostrým elektrickým světlem, aby zůstával na očích.

 

Popiš mi jeho celu.

Pole nezorané, chůze náročná a takřka zbytečná. Neznal jsem řád, který tam vládne. Slunce nezapadalo, pálilo celé dny. Klouzalo po obloze ze strany na stranu nebo zíralo zpola kryté horizontem. Stromy vzrůstaly a sesychaly, viděl jsem je vzpínat se a klesat, lámat se a znovu vzrůstat. Plevel a náletové dřeviny rostly tak rychle, až se zdálo, že se pohybují. Na jednom místě odumřely a na jiném rašily zas.
Kde je to místo?
Odkapávala tam voda. Nemůže to být zde, říkal sem si, ale v té tmě bylo všechno zde. Z výšky dolů do mě zatékalo. Střeva vydechovala prostor a ledvina jej sála jako houba. Kolem dokola jen zhroucené tvary věcí, hlína a život, který hýbe hlínou. Slepý hlad.

Jaký je čas?
Slyšíme hlas, ale nerozumíme slovům. Neznáme ani místo, ze kterého zní. Víme jen, že to není toto místo. Nutí mě se pohybovat a naslouchat. Je to nesrozumitelné. Nic to neznamená. Není možné to za nic směnit. Ostatní je zřejmé. Stůl u okna, dvě židle. Vstát z postele, pomalu se napřímit a mžourat do světla.

 

Stýkají se s tebou často i několik desítek let, ale když chtějí vzpomínat, zjišťují, že nic neulpělo. Žádné kamení, tíha vin, nic o co by se dalo opřít. Vděčně přijímáš vše, co ti nosí, ale nežádáš nic. Postupně se zdá, že se jejich zapomnění obrací zevnitř ven. Tváře jakoby jim tmavly a věty jejich řeči se propadají do jednotlivých slov. Postávají na místech rozlehlých ozvěn bez jediného hnutí.

 

Myslí si snad, že se tak naučili předstírat spořádaný život, ale to jen proto, že zdánlivě s nikým nesouvisí a nikam neústí. Občas ještě mluví o nějakém citu, o němž dříve neměli ani tušení, o lásce k troskám a věcem, které padají. Pokud je láska bezvýhradnou touhou spojit se s jistým pohybem, zmnožit jej a dovést k zániku. To není láska, říkáš. Dojdeme na poušť a nebe bude mezi námi bez vyznačených cest.

 

Šli vedle sebe aniž by na sebe pohlédli. Oba se svými vzpomínkami, které již nejsou jejich vlastní. Jsou jen náhle zde a halí je do lehkých, nelidsky trpělivých pohybů. Hledíce k jedinému bodu rozhodli se k němu být slepí. Vdechovali pak cosi, co ještě dlouho budou nacházet jako tichou radost, až se opět rozejdou.

Pro přidání komentáře se přihlašte.
  • Slepec Autor
    Slepec
  • 0 bodů
  • 0 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 10. září 2017, 22:16
  • 58 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2014 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | Inzerce aut - Autofrc