Jde to Dobré Wow!

Sen, vzkaz z mého nevědomí od intuice pro můj rozum.

Literatura > Sci-fi / Jiné / Povídka
předevčírem 3. 9. 2017
Zdál se mi dnes sen, že z okna dětského pokoje pohlížela jsem na domy od naproti. Tu náhle zjevil se kdosi na tenké línii v prostoru mezi domy. Provazochodci a lidé veselící se nad vynálezem létání díky vzdušné trysce, která je vháněla do mé blízkosti, brilantně pohybovali se v prostoru nade mnou i pode mnou. Vyklonila jsem se, a najednou těsně přede mnou skočil muž ze střechy dolů. Zaskočeně jsem uhla. Však zanechána v úžasu dál nevěřícně zírala na tuto nebezpečně vznešenou událost. Pomyslila jsem si, že Ty, neznámo proč zazděna v útrobách stěn i vrostená do očí jiné dívky, jsi tady a teď a zároveň nejsi, tady u mne. Vtahnuta v myšlence nad námi, přesunula jsem se do rudého terénu při doprovodu rostodivných písní z mého mladistvějšího repertoáru. Nedalo mi to a krásu rudých písečných plání jsem chtěla natočit na fotoaparát. Naprosto uchvácená vyhlídkami okolo mne, jsem procházela písečné pláně, kde těžká technika a stroje těžili písek. Však pozastaven okamžik všech činností a jen zapadající slunce na horizontu tak rudé, tak nevěřícně úžasně krvavé, mě oslepil natolik, že jsem si neuvědomila, oč přicházím. Že tu krásu nenatáčím skutečně, ale pouze ji nechávám procházet objektivem do digitálního okénka, aby pak v téže chvíli a v tomhle odcházejícím světle pozbyla nakonec svou existenci a zanikla. V širou dál pozorovala jsem jak krvavé červánky zapadají mezi stromy. Šla jsem za nimi. Šla jsem a nedávala pozor kudyma jdu a jak daleko. Jako průzkumník všech krás světa a magických okamžiků náhodně zachycených a střetnutých jsem kráčela houští a snažila se západ slunce dohnat a ještě ho aspoň jednou vyfotit z pěkného místa. Inu zastavila jsem se, protože už nebyl čas dále hledat vhodný úhel pro dokonalou fotku zachycující tak nevšední nadpozemskou atmosféru. Fotoaparát scvaknul spoušť a v tu chvíli slunce zapadlo úplně. Ani nevím jestli se mi obrázek povedl. Zbyla mi najednou jen tma a vítr se náhle ochladil. Poslední proužky paprsků prosvítajících temno ve mě vzbuzoval neklidný pocit, že vše najednou nějak příliš rychle skončilo, začala být tma tmoucí veskrze do pár sekund a já se ocitla sama uprostřed neznámé krajiny, kde ani nevím jak jsem se dostala. Jediná vzpomínka, kterou jsem v tomto snovém životu měla, byla na autobusovou zastávku, která měla být někde nad těmi písečnými propastmi a vytěženými dolinami. Jediná tahle myšlenka mne vzpamatovala ze stavu propadajíc panice. Schovala jsem přístroj a pospíchala na autobus s jedinou větou v hlavě...
aby mi neujel, protože může další jet až za hodně dlouho.

 

 

 

Pro přidání komentáře se přihlašte.
Mesje
kvalita komentáře: 0 Mesje 07. září 2017, 17:18
3 -
  • Camay Autor
    Camay
  • 3 bodů
  • 0 komentářů
  • 1 hodnocení
  • 07. září 2017, 01:16
  • 152 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2014 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | Inzerce aut - Autofrc