Jde to Dobré Wow!

O muži a lese

Literatura > Povídka
Vyšlo v časopise H_aluze roč. 2014 (zde s drobnými změnami a bez redakčních úprav).

Dřív než červ do dřeva vlez,
vlezl si do červa les.

Andrej Stankovič

 

 

Bloudil po tři hodiny v cizím nočním lese. Bez jasnějších myšlenek narazil opět na známou cestu a po chvíli již otevíral dveře svého domu. V polospánku se miloval se ženou, nos mu plnil pach hlíny a vlhkosti. Pak tvrdě usnul, aniž by pomyslel na to, kam chtěl dojít a odkud šel.

 

Druhý den, aniž by pocítil jakoukoli povědomost, šel opět nocí. Přenechal vedení svým nohám a polohlasem si zpíval jakousi melodii, v níž se střídala nejrůznější, zřejmě nesmyslná slova. Došel opět do lesa a pokračoval mlčky. Uslyšel kroky a zahlédl obrys postavy, připomínající spíše prodloužené stíny větví. Nevěnoval chodci zvláštní pozornost, protože po chvíli narazil na známou cestu a dal se k domovu. Uvnitř bylo světlo, žena jej uvítala a zatímco si muž sundaval oblečení, žena řekla: “Dnes jsi přišel brzy, můj milý,” ale muž už téměř spal a jeho myšlenky se neubíraly žádným přímým směrem.

 

Třetí den se v lese setkal s mužem, který jej oslovil. Vedli tento rozhovor:
“Kam jdete?”
“Domů, nějak přes les.”
“Touto cestou?”
“Ano, tady je mi to povědomý.”
“Jdu po téže cestě, tady odbočuji z lesa.”
“Tady bydlíte?”

“Ano, tudy.”

“Počkejte, nejsme sousedi?”
“Je to možné, nikdy jsem vás neviděl.”
“Tohle jsou ale dveře mého bytu.”
“Nebo že bych se spletl.”
Oba muži vcházejí dveřmi a sundavají kabáty. Do chodby přijde žena a říká: “už jsem se bála, milý, dlouho nejdeš.” Muži se na sebe krátce podívají a jdou za ženou do ložnice, kde si svlékají oblečení. “Tohle ne,” probere se jeden z mužů. “Proč říkáš ne?” říká žena a hledí kamsi mezi oba muže jako by nepozorovala nejmenší změnu. “Ale nic, jen mě… něco napadlo,” řekne jeden z mužů a pokročí k posteli, aniž by dál věnoval pozornost druhému muži. Druhý muž se chvíli zdá být zmatený, pak se svlékne také a je zřejmě odhodlán strhnout na sebe ženinu pozornost. Milují se ve třech, muži s jistou nevolí, v pohybech pečliví, aby se navzájem nedotkli, žena bez nejmenšího náznaku vědomí o zvláštním mužově zdvojení. Když jsou u konce, žena mluví a oba muži upadnou do hlubokého spánku. Ráno se muž probudí, bolí ho hlava a cítí odpor k sobě samému, pro který v paměti nenalézá žádnou příčinu.

 

Čtvrtý den se vrací muž výrazně opilý, vrávorá a několikrát skoro zakopne o padlý kus dřeva. Proti němu kráčí dvě postavy ve vzrušeném hovoru, rozveselené pitím. Muž si jich všimne až v poslední chvíli, zakopne o pařez a zůstane ležet. Dva muži jdoucí v opačném směru zmlknou a zastaví se. Když se muž po jistý čas nehýbe, zvednou ho na nohy a přimějí k řeči.
“Kam jdete?”
“Tady kousek, jenom.”
“Vás doprovodíme asi, ‘ste si rozbil držku.”
Muž nijak neodpovídá a tak jdou dva muži s ním a dovedou ho až před dům, jako by znali cestu. Zazvoní, a když jim otevře žena, jdou za ní do domu. Tam složí muže na zem a začnou si svlékat šaty. Muž se probere a vidí dva muže, kteří se milují se ženou a žena je oslovuje jeho jménem.

 

Ráno se muž probudí a nemůže se ani hnout. “Co děláš na zemi, ‘poď vstát, aspoň do postele,” říká jemný ženský hlas. Muž vstane, umyje si obličej vodou a začne za domem sekat dřevo. Když se unaví, vrací se do domu a spolu se ženou sní pokrm. “Dnes nikam nejdeš?” říká žena. “Je mi blbě,” říká muž. Několik hodin oba sedí a věnují se drobné práci. V tom někdo klepe na dveře. Muž a žena se na sebe krátce podívají, žena se zvedá a mizí muži z dohledu. Do obývacího pokoje dolehne ženin tázavý hlas a zvedne se vítr, v němž je cítit vlhký hliněný pach. Pak zabouchnutí dveří a kroky. “Nikdo tam nebyl,” říká žena, vrací se k židli v obývacím pokoji a za ní jdou tři muži. Muž se s úlekem vymrští, tři muži si ho nevšímají a stojí v půlkruhu za ženinou židlí. “Milý, co je ti? říká žena. Muž mlčí, jako by nemohl ovládnout vlastní hlas. Tři muži zpívají jakousi melodii, v níž se střídají napůl nesmyslná slova. Muž, jako by stále zápasil s hlasem, vydá místo zamýšleného projevu zpěvný zvuk. Přechází po pokoji, oči napřené k podlaze, a nalézá ve společném zpěvu čím dál větší jistotu.

 

Když vzhlédne, všimne si, že svět potemněl. Chce si znovu sednout na židli, ale je v lese. Je slyšet chřestění větví. Muž chvíli zpívá zastřeným hlasem jakousi melodii, pak splete tón a zmlkne. Ve tmě před sebou rozezná věkovitý dub a ve výšce očí obrovský otvor v kmeni. Sevře ho závrať, když vítr zavane místem, kde stojí. Kolem něho je jen suché listí a bloudící vůně vlhké hlíny. Vykročí a není nohou, které by ho provázely; natahuje ruce a poznává ztrátu. Kdyby byl stromem, bylo by na místě, odkud vyšel, slyšet zvuk umírajících a rašících listů. Z otvoru jeho úst tam zbývá ticho, soulad, který roztříštil jediný tón.

Pro přidání komentáře se přihlašte.
Mesje
kvalita komentáře: 0 Mesje 15. srpna 2017, 22:46
2 -
  • Slepec Autor
    Slepec
  • 2 bodů
  • 0 komentářů
  • 1 hodnocení
  • 13. srpna 2017, 20:07
  • 337 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz