Jde to Dobré Wow!

Chudoba, variace.

Literatura > Povídka
Psáno pro časopis Nájezd, jaro 2014 (beze změny).
Zhrzek měl drobné asymetrické tělo a v obličeji tiky. Náhodou se sem přibelhal po svém útěku z blázince. Zalézal a nikdo ho nebral vážně, často se mu smáli - rezavý suchý zvuk podobný chrchlání. Zhrzek chodil k ohni a mlčel - jednou ale promluvil a my poznali že viděl věci z nichž by zřejmě šíblo i nám: Zhrzkovi rodiče onemocněli a zemřeli, byl mladej a viděl je trpět. Pak žil u nějakých lidí a hrozně se bál aby něco podobnýho nechyt... chodil po městě a kdykoli někoho viděl škrábat se nebo s obvazem cejtil, jak se mu tělem něco rozlejzá - poznal na lidech jestli sou chycený ale ta choroba měla vždycky propuknout na jeho těle - našli ho jak leží zabalenej do nějakýho starýho mantlu a poslali ho do cvokárny. Prej se mu líbilo - dostával najíst a lidi si snim povídali. Byl na dvoulůžku a souseda akorát pustili; ležel na posteli a slyší: dostaneš nájemníka, teď ho vyslýchaj. Zhrzek vykouk a viděl obličej a viděl sám sebe - byl to jenom mžik. Zhrzek dál nevyprávěl, rozklepal se a mlčel a bylo vidět, že se bojí. Vzal roha a tušil, že nikdo stejně nic nepozná - bylo nám jasný, že ten druhej měl v obličeji jasně vepsanou tu nemoc o který Zhrzek nebyl schopnej mluvit. Zhrzek tak utek z říše smrti a přines nám zprávu o kterou jsme nestáli - byli sme rádi když se jednoho dne už neukázal... některý ho chtěli umlátit a naporcovat psům. 
 
--
 
Druhý muž čekal na noční tramvaj. Pomalu přecházel, aby vystřízlivěl a aby zahnal únavu. Když nastoupil, sedl si a po chvíli usnul. Probudily ho rány a hlas a v tom hlase tušil otázku: něco zamumlal a na vteřinu znovu zavřel oči. Když je otevřel, zjistil, že je veden dvěma dopraváky. Pocítil chlad, dveře tramvaje se zavřely a stroj se rozjel do tmy. Měl nejasný pocit, že je stále něčím postrkován - nezřetelný tah. Vykročil po betonu a matně si skládal dohromady, na které je konečné. Zastavil se, aby se vymočil a zíral před sebe - po chvíli si uvědomil, že se nachází v jakési tmavé kamenné chodbě připomínající neudržované toalety čtyřkové hospody. Šátral po vypínači, ale žádný nenašel a tak kráčel potmě. Když ušel asi deset kroků, ztratil pevnou půdu pod nohama a několik vteřin letěl vzduchem. Zaslechl tón z jakési skladby známé z rádia - mihl se kolem něj jako zlomek pohybu, v němž je již obsaženo celé gesto. Pak dopadl. Kolem něho bylo tísnivé, prázdné ticho. Ležel v čemsi měkkém a několik chvil trvalo, než se dokázal zvednout. Necítil žádnou bolest - vykročil do kalného světla, jež mu nos plnilo pachem zeminy smíšené s něčím hnijícím. Šel mlčky bez jediné myšlenky. Neklopýtal a jeho kroky zněly jednoduchým rytmem a jeho ústa se otvírala ve zvucích, ale nic z toho si neuvědomoval. Po určitém čase se světlo pročistilo a vzduch se otevřel. Poznal pod nohama beton a poznal ulici, v níž je třeba zahnout a došel domů: byla tam jeho žena, své problémy měl v šuplících a policích a postel rozestlanou. Ulehl a trápila ho jakási myšlenka. Žena mu něco domlouvala, ale on přemýšlel a na prstech sčítal: ženu mám i postel, děti i práci mám..., než ale dopočítal, usnul a měl neklidný sen. 
 
Kousek od řeky je rozrytá zem. Nad nezpevněnými břehy ční továrny a administrativní komplexy - tady všude se bude stavět. Dnes tu mají chudí svůj stan. Sedí kolem ohně, společně jedí. Je slyšet proud vody a vane sem chlad a je slyšet město jako temný hukot. Jejich jazyk je zedraný na kost nutnosti a často sklouzává k signálním zvukům a posuňkům. Zírají do plamenů a jeden mluví - 
 
řikáme mu Sokrates, mudřec ulic a pajzlů kterej odhodil morálku a několikrát i sebe sama, měl zkušenosti a taky přežil vlastní smrt pohřbenej ve směsnym odpadu - mluvil takto: lidi dávaj anebo se vokrádaj - je tu moloch a nebylo by hrdý stavět se mu jako oběti a je skrytej za frázema o pracovní morálce - dá se mluvit s jeho věřícíma, ale náš jazyk ukazuje jenom chudobu jejich víry a ta chudoba z nás promlouvá - ten pohled nesnesou; Sókrates mudřec opuštěnejch chatrčí a černejch skládek hleděl do plamenů a mluvil o odpudivejch seschlejch lidskejch slupkách, vrásčitejch stínech života - odvracej se a přemejšlej jak nás uštvat; sou různý slova písně nezbytnosti a těm jsme se učili naslouchat a naše pauperita musí bejt ženská svůdná i v prostejch šatech a radostná a nebezpečná - tak mluvil náš Sókrates mudřec zasutejch pocitů a studenejch škarp; a tak jsme hledali svý druhy a zkoušeli hodnoty a často si nabili hubu to sme věděli a Sókr zvýšil hlas a smál se svejm slovům - hromadit a shromažďovat a zadusit se mamonem - 
 
tančilo se jako v prastarejch společenstvích lovců a sběračů což my sme byli kontejnerový sběrači a lovci úřednickejch hlav - hulákalo se a často nás rozháněli měšťáci; mnozí z nás měli v sobě bídu hluboko zahryzlou špínu kterou už nesmejou museli alespoň občas vyplivat... slyšeli sme o mladý Olze která ze zoufalství a pěstěný nenávisti vjela autem do lidí čekajících na tramvaj, vim kam můžou lidi zahnat hrdýho člověka - nesrat se se životem mručel k tomu Sókr a my přikyvovali, vorvaný saka hadry a rozrytý tmavý obličeje mluvily jasně, jako symboly nějakýho hodně starýho prastarýho jazyka kterým jsme mluvili v prudkejch pohybech a suchejch nadávkách a spíš ten jazyk sám mluvil skrze naše těla a byl to jazyk nebezpečnej, blízko hraně kde už tyhle slova nic neznamenaj a kde je mysl snadno uvržena do hluchoty lhostejnosti; byla to úmluva nevytahovat řeči vo konci to byla jediná jistota těch dní.
 
Druhý muž o tom dobře věděl, ale musel to skrývat - bál se i ve spánku a byl to jeho velký stud. Navíc tu byla ta myšlenka: byla to jeho jedinečnost a on trpěl svým údělem. Když na sebe hleděl ráno do zrcadla, nepromluvil nikdy ani slovo a nemyslel si nic - jeho skrývání vyžadovalo vážnost a on se naučil velmi dobře skrývat sebe sama.
 
V ten čas se mi vracel sen, věděl jsem jak sou sny důležitý - mý vzpomínky na žití často nasátý chlastem nebo otupující únavou s těma snama splývaj a proto jsem byl bystrej i ve spánku a zapamatoval si ho pokaždý i když jsem nevěděl, jak ho chápat a takovej byl ten sen: nejdřív mě vedli dva chlapi a moje mysl byla pomalá, jako v letargii, prošli se mnou kamennou chodbou a zastavili před jámou, dole se něco lesklo a byl slyšet i nějakej pravidelnej mlaskavej zvuk a taky dusivej zemitej pach, stáli se mnou nad jámou a mlčeli a já taky mlčel a jak sem se díval do propasti cejtil sem závrať a pak jsem padal, bylo to neuvěřitelně hladký a nijak nepříjemný; dole byl svět nějak gumovej a nejasnej, pak se objevovalo světlo a věci se vynořovaly ve svejch tvarech; v jinejch snech jsem v tý jámě už byl a cejtil ten dusnej pach a viděl jsem postavy: byl tam stařec kostnatej bez zubů shrbenej dlouhym životem v jámě, ale jeho úsměv byl úsměvem dítěte a svítivý očka připomínaly Sokrata když zíral do ohně a stařec v jámě něco mumlal, nemohl jsem mu nikdy rozumět; taky tam byl Ještěr a říkal tady nejsi zavřenej, podivoval se a ukazoval do tmy - tam se rozbíhaj tunely a stoky ústěj do kanálů a na ulice a do sklepů, nejsi zavřenej říkal Ještěr změněnej drogou a taky zkušenej ukázal do tmy a náramky chřestily. A všechny pohyby v tom snu byly rytmický a já slyšel celou bytostí hudbu jako jedinej pocit kterej mi zůstal po probuzení někde mezi očima trochu temnej tísnivej pocit kterej zároveň otevíral k něčemu slibnýmu, ale já ještě nevěděl jak ho chápat.
 
A jeden z těch dní sme potkali jinou partu s krosnama jezdili čechama a nová píseň veselý chudiny se jim nesla od úst - vyměnili s náma pozdravy a mluvili o svý cestě bohatsví a oslav a rozdávali sílu i když měli hubený tváře a taky věděli jak skončili ti, kteří jim ukazovali v temnejch časech cestu - divili jsme se a vyslechli si jejich řeč a byla to tato slova: prošli sme kraje a města plný znaků a světelných písmen a ptali se lidí - mumlali a byly to slova jednoduchý písně, slyšeli jsme je i z rozhlasů a ampliónů: efektivita, produktivita, prosperita zněla ta odrhovačka a ani znaky a blikavý písmena a různý symboly, kterýma ty lidi měli pokrytý ochablý těla nám nesdělovaly nic jinýho. Prošli sme kraje a města plný lidí a mysleli si, že rozumíme jejich slovům - mumlali práce, bohatství, rovnost a za vším zněla jejich klopotná veršovánka a my brzy pojali k jejich slovům nedůvěru; náš jazyk se bouřil a my museli věci znova pojmenovávat: otroctví, prázdnota, výčitka - to jsme odpovídali lidem a ti se od nás odvraceli. Prošli sme kraje a města a chtěli hrát svou píseň popelnicovejch bubnů a skleněnejch fléten, ale žádný uši nás nevydržely dlouho poslouchat a žádná hlava nerozuměla našim slovům, žádná noha nevydržela naše tempo a žádný oči nesnesly pohled na nás a lidi se zavíraly ve svejch domech s rádiema. Tak se stalo že jsme kočovníci a tuláci a hledači a přátelé těch, kteří s námi dovedou zpívat.
 
Pro druhého muže to nebylo lehké - to často připomínal - ale zapřel se. Každé ráno vstával a nutil mozek k bdělosti a jeho schopnosti strádaly. Když večer uléhal s plným břichem, cítil se občas jako kladivo nebo šroubovák, které zítra znovu vezme čísi velká ruka a bude jimi tlouct nebo šroubovat, ale zapřel se. Jeho život plynul ve stálých cyklech a on získal různé výhody a komforty - jednoho dne otevřel svou peněženku a zeptal se peněz: co s váma? Pálila ho jakási vzpomínka, ale jeho schopnosti už pošly; to ticho nečekal a nebylo mu příjemné, ale zapřel se - vstal a nechal sebou dál mlátit a šroubovat.
 
Druhý muž šel obvyklým směrem, ale po několika krocích zaváhal - jakýsi vír myšlenek ho na okamžik znehybněl. Pak vykročil a kráčel se zastřeným vědomím - jasně cítil pouze tah směrem k místu, jež zval svým domovem a kterému se po práci vždy snažil vyhnout. Vstoupil do bytu a děti ho zdravily; tušil, že jim chtěl něco sdělit, ale při pohledu na ně pocítil nedůvěru. Otevřel si pivo a očima sledoval stěny pokoje týrán myšlenkou toho, jež zahlédl v odrazu jakýsi obličej a nemůže se rozpomenout, koho to vlastně viděl. Cítil jakési nenaplnění a do nosu se mu vtíral pach zeminy. Než se ale smyslové vjemy spojily v nějaké jasnější myšlence, přišla jeho žena - usmívala se, dostal jídlo a cosi v něm pookřálo. Jez, řekla mu žena, budeš dlouho živ a mnoho dobrého vykonáš. Ulehli a milovali se. Muž pocítil podivnou závrať a v hlavě měl pusto a černo a v prázdnu zněl jediný tón rozestřený v syrovém pohybu jejich těl - z rytmu a tlumených vzdechů se pomalu odvíjela struna, jejíž vibrace ho naplňovala zvláštním, děsivým pocitem cizoty. Když pak ležel a tisklo se k němu tělo jeho ženy a její klín sálal teplem, zjevovaly se mu před očima tváře mrtvých; zbloudilé odrazy a skvrny světla se měnily v lebky - muž otevřel oči a chodil po pokoji a musel rožnout než znovu ulehl - kruhové světlo ozářilo nízký strop. Žena vycítila neklid a pustila rádio - čistá melodie proměnila vzduch a muž a žena usínali při světle ve zděděné iluzi jeho bezpečí a hlas říkal: budeš dlouho živ a mnoho dobrého vykonáš.
 
--
 
Chudí jdou - na to navykli. Přehlušit hlad a strast a ti kdo padnou zůstanou ležet. Na konci cesty vystrojí slavnost. S některými, kteří ještě zcela neotupili své smysly, jde očekávání - těch ubývá. Jdou městem a vzbuzují rozruch. Jdou podél silnice a poli až se před nimi vynoří starý obchoďák. Velká stavba připomíná chrám jakýchsi podbízivých bohů. Její průčelí nese písmena vyhaslá a pochroumaná.
 
Zaplnili prázdnou halu těly a hlasy. Zdravili se a podávali si lahve a cítili cosi obřadného. Byl mezi nimi i první muž – někteří ho znali, ale oslovovali ho jen v neurčitých slovech – mít jméno znamená přežít vlastní smrt a vrátit se a první muž byl ocel bez rzi tak jim připadal trochu vystrašenej a nejistej v prostředí, který ho teprve začínalo prostupovat. Byl z těch, kteří si nesli očekávání. Mnozí zapomněli, kam měly vést jejich kroky, než došli sem – i vzpomínky prvního muže zmatněly a znělo z nich pouze jakési nenaplnění a odér stesku. Paměť k němu mluvila jen o tom, co se prolínalo a znělo v přítomnosti a ohlížet se znamená uvěřit překonaným a odcizeným slovům.
 
Když zahlédl ženu v červených šatech, paměť mu řekla, že ji zná. Byla v jeho snech a v jámě, ale nikdy na ní nepohlédl - byla tím pocitem, který měl po probuzení. Všiml si i druhé ženy v bílém, která měla housle a hrála melodii. Slyšel v ní vítr a vůni hlíny. Červená chodila v kruhu a ten kruh se zvětšoval - tvořil kolem ní jeviště a těla se ve zvucích tiše vlnila. Zachytil její pohled: cosi chlípného cítil v tom mžiku. Žena začala pomalu tančit. Byla jako zhypnotizovaná, ruce se jí míhaly. Bylo slyšet údery a bubny a byl to rytmus jejího tepu. Odhazovala nějaké papíry - cinklo to a muž si uvědomil, že to jsou peníze. Těla v kruhu kolem žen sledovala jejich tanec v podivném ochromení. Pak červená přešla k houslistce, otočila se zády a smála se ostrým smíchem. Začala močit a housle se svíjely. Ženská postava se hrbila jako by z ní s tekutinou odcházel život, a když se otočila, byla pomačkaná vráskama a její tělo se třáslo.
 
To se už ozýval křik - patřil těm, kdo se probudili z těžkého snu. Hlasy se slily v hukot a nastal chaos. Těla vířila a tlačila se, proti něčemu se vzpouzela. Svět se nepřátelsky rozvlnil. První muž chyt nějaký rány, chvíli ho vláčeli a pak spadnul bál se že ho ušlapou ale cejtil jak ho dvojice rukou tahne pryč; otevřel oči a nad sebou uviděl kotouč otáčející se v šílený rychlosti jako vesmírný hodiny - krásný slunce a jeho ostří vrhalo odlesky; najednou zahlíd jak jej něco vychýlilo šutr nakopla těžká bota a ostří zasvištělo jako ničící cirkulárka - byl to jen záblesk, znovu viděl kotouč krásnej jako slunce ale byla to hvězda před explozí nevyzpytatelná damokleovská atomovka zavěšená nad světem.
 
První muž nehybně ležel. Všímal si, že se na něj snáší drobný prach a jeho tělo těžklo. Necítil potřebu vstávat - vnímal, že je izolován, vsazen do krychle průhledné a pevné jako zmrzlý vzduch. Něco se k němu snažilo dostat. Zaslechl tóny a poznal pocit ze snu - přicházela k němu myšlenka. Skrze snášející se smítka pohlédl na strop. Byl těžkej a dusivej, ale měl se každou chvíli otevřít. Najednou jím projel ostrý zvuk. Musel se zvednout a zjistil, že může. Hlava se mu točila a svět se proti němu vzdouval. Chyt se nějaký ženský, něco mumlala ale nerozuměl - strh jí pod sebe a chtěl se do ní dostat a jeho tělo běsnilo a rvalo se se svojí nahodilostí, s tim co zahlíd když se strop pootevřel. Pak znova slyšel ten zvuk a byl to skřípot kterej šel zevnitř, v kostech ho zamrazilo a uslyšel hlas: co děláš je mrtvý, co chceš je zbytný. Mozek se zatměl a na hrudi cítil tlak obrovských ňader a nějakého kovu co měla ta ženská na krku. Slyšel smích. Celé tělo měl ochrnuté, rozřezané obrovskou cirkulárkou a mysl ocejchovanou myšlenkou - bylo to tušení všech jeho dnů, byly to vzpomínky projasněný a spojený obrazem.
 
Stál tam a říkal: nechci. Kolem proudili další a někteří se ho snažili k čemusi přemlouvat - to mu přidávalo na hrdosti a odpovídal jim hlasitě: nechci. Měl myšlenku a ta myšlenka byla vzpomínkou na jiný proud a na jiné další - jak tam stál a odmítal, nikoho nepoznával a jeho hlas slábl. A nikdo z dalších se nedozví, zda byla jeho vzpomínka jen myšlenkou nebo jestli chtěl... o tom nemluvil. Stál tam a říkal: nemám a to byla jeho nová mantra. Ti další se ho trochu báli, ale měli za sebou společnost a to jim dávalo převahu. Jan nepřežil zimu a pošel v nějakém podchodu jako pes.
 
Klepali jsme u vás po mnoho dní a zvonili - odmítal jste, pamatujete? Kolik krásných věcí mohl jste teď mít a zážitků a fotoaparátů. Ale vy... neměl jste zájem - nepoptával jste. Mrzuté... ale je to mocenská otázka, rozumíte? Potřebuju: to je teď vaše slovo a my slyšíme dobře - není to jazyk toho, kdo spolupracoval. Nepoptával jste - tedy vám nebude nabízeno. Klepali jsme na vás a zvonili, teď vás zamykáme - je to mocenská otázka a my jsme každý klíč, přece jste na to nezapomněl...?
 
Druhý muž cítil celé dny podivnou nechuť, která se proměnila v žízeň. Vešel do hospody. Přinesli mu pivo a on seděl a mluvil. Po chvíli se zvedl aby se vymočil. Znal tu knajpu, ale záchody nenašel. Místo toho vešel do temné chodby, jejíhož konce nedohlédl. Když ušel asi deset kroků uvědomil si, že před sebou vidí dva muže - stáli a zírali na něj a on si všiml, že hledí spíše skrze něj. Otočil se a popatřil do hluboké černé jámy a zaslechl temný, dunivý tón. Měl pocit, jako by padal, ale každou myšlenkou se ještě zachytl... žádná ale nebyla dost pevná a on hmatal po svých myšlenkách ve víře, že ho udrží... chtěl myšlenky sečíst aby ho držely a vytáhly, ale nedopočítal a ztratil pevnou půdu pod nohama. Pak dopadl. 
 
První muž se belhal ulicí zapřenej očima o zem, někdo na něm vábil prachy jako by z něj chtěl sedřít poslední zbytky kůže; šel bez cíle prázdnej a vyčerpanej a svět byl nejasnej a zatmíval se jako by šel tunelem - když vzhlídnul spatřil Sókrata zarostlýho vousem a špínou, byl to dědek z jámy a on věděl že je dole, svrženej do bahna a cosi se mu pohlo ve vnitřnostech - chtěl na něj mluvit ale zevlák si ho nevšímal, něco naháněl v popelnici dlouhym klackem a on ucítil ostrý pach hniloby a hlíny, chtěl jím zatřást aby ho slyšel a řek mu nějaký slova ale celym jeho tělem náhle projelo mrazení jako by se propojil s elektrickejma drátama vysoko nad sebou - zaslech skřípot kterej šel zevnitř, zdálo se mu že se k němu stařec otočil a slyšel hlas: co děláš je mrtvý co chceš je zbytný; zahlíd i Ještěra, ležel kousek od něj, obličej strnulej v divnym šklebu a celej hadrovej a prozelenalej; sem v jámě a je to sen mluvil sám k sobě ale kolem bylo tísnivý ticho a hluchota a on se z posledních sil doplazil do nějakýho kouta a tam seděl a zíral do tmy. Vracel se mu obraz kterej zahlíd v nějakym podchodu když procházel - paměť ho ušetřila ale teď v tý tmě viděl jasně, jak dva muži surově klátí hubenou ženskou v červenejch šatech. 
 
Druhý muž ležel v čemsi měkkém, vonícím po čerstvě rozryté hlíně. Pokusil se dostat na nohy, ale neměl dostatek sil a tak zůstal ležet. Tma mu nedovolila se významněji orientovat v prostoru. Najednou uslyšel znovu ten dunivý tón, z něhož se vinul blížící se rytmus. Muž si pomyslel, že by to mohly být kroky a snažil se ostřit do tmy. Ta byla však neprostupná. Pak se mu zdálo že zaslechl nějakou melodii - byl to útržek a neustále se opakoval. Připomínal dech a muž jej ucítil na tváři. Světlo se mírně zakalilo a rozlilo se po pevných konturách a odhalilo před mužem tvář: byla hubená a zírala velkýma očima. V těch očích byla otázka a týkala se ho. Najednou jím projela křeč a jeho tělo naléhalo - zvedl se, odvrátil se od té tváře. Běžel tmou a byl sám a ticho kolem bylo najednou tísnivé, dusivě těsné ticho prázdného prostoru. V hlavě mu slabě pulsovalo tušení nějaké volby, ale on nevěděl mezi čím má volit a jak a ta myšlenka po chvíli zmizela a on kráčel a nevnímal již ničeho. Po několika minutách našel zastávku a v duchu děkoval své paměti a svému zvyku, že ho dokázaly vyvést.
 
Čekal na noční tramvaj a cítil chlad. Pomalu přecházel, aby ho zahnal a aby vystřízlivěl a cítil zvláštní úlevu, podivnou zaslepenou vděčnost, kterou by nedovedl nijak vyjádřit. Tramvaj přijela - on nastoupil, sedl si a po chvíli usnul.
 
--
 
Zmrzek měl oblek a nad opaskem množství tuku. Zvedl telefon a promluvil: "golfíček bude hele místo u řeky jen škoda že tam neni ten hřbitov to by bylo fotogenický". Zmrzek pracoval každý den a jeho prací bylo mluvit - to uměl a cvičil se před zrcadlem. Znal jenom slova, ale uměl jich hodně a zpaměti. Když měl znovu promluvit, řekl: "chudoba není když se buduje".
 
Zmrzek nesnášel špínu. Myl si ruce vždycky když se s někým pozdravil; musel se mýt ale i po tom, co zahlédl špínu na někom druhém – nemohl si pomoct. Jednou Zmrzek onemocněl a myslel si, že zemře. Měl ale zdravotní pojištění a nezemřel. Zaplatil si pokoj s televizí a rádiem a mohl si opakovat slova - bylo to jako hra a Zmrzek si rád hrál: slova k němu chodila různě zpřeházená a pozměněná, ale on je vždycky postavil dohromady a postavil je tak, aby byla správně. To uměl, ale když se chtěl cvičit před nemocničním zrcadlem, svá slova nepoznával, zakoktával se a z úst mu vycházely zvuky beze smyslu. Rostl v něm vztek a když ho pustili domů, byl rád - musel by nemocniční personál nechat zabít, připomínali mu jeho bezmoc. Po čase ale na všechno zapomněl a když měl promluvit, říkal: "nemocní nejsme když pracujeme a chudoba je nemoc". Zmrzek odnikud neutekl a nikam neuteče – vyléčil se a byla to samozřejmost: všechno v jeho životě byla samozřejmost a on se moc podivoval, když na něj někdo chtěl mluvit – uměl mluvit sám a zpaměti a správně.
Pro přidání komentáře se přihlašte.
Mesje
kvalita komentáře: 0 Mesje 08. července 2017, 11:33
2 -
  • Slepec Autor
    Slepec
  • 2 bodů
  • 0 komentářů
  • 1 hodnocení
  • 07. července 2017, 14:12
  • 62 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2014 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | Inzerce aut - Autofrc