Jde to Dobré Wow!

Historie a budoucnost společnosti s ručením omezeným

Literatura > Krimi / Kritika / Pohádka

 

Historie a budoucnost společnosti s ručeným omezeným

 

kompilace

 

Společnost s ručením omezeným byla poprvé uzákoněna jako forma obchodní společnosti v Německu roku 1892. Pod německým vlivem byl v Rakousku přijat 6. března 1906 zákon č. 58/1906 ř.z. o společnostech s ručením obmezeným, který platil i v Československu až do roku 1950, kdy společnost s ručením obmezeným přestala v Československu existovat; v Rakousku tento zákon platí dodnes. Společnost s ručením omezeným se do československého právního řádu vrátila až novelou hospodářského zákoníku roku 1990. Dnes je upravena zákonem o obchodních korporacích, obecné záležitosti týkající se právnické osoby pak občanským zákoníkem. V Portugalsku byla společnost s ručením omezeným upravena zákonem v roce 1917, v Brazílii v roce 1919, v Chile v roce 1923, ve Francii v roce 1925, v Belgii v roce 1935. Na Slovensku byla společnost s ručením omezeným uzákoněna rozšířením územní působnosti zákona č. 58/1906 ř.z. v roce 1920. Na pozadí textu je ukázáno jak v EU probíhají dvě tendence. Jednak snahy o umožnění obcházení zákona a jednak snahy o přesun odpovědnosti tím způsobem, že velké firmy podle právních úprav se svou spravedlnost zajistí a malé firmy a jejich členové a zákazníci ne ( část o evropské společnosti ).

 

V historii existují různé obchodní a kapitálové společnosti. Obchod jako zvláštní, samostatná hospodářská činnost se začíná objevovat na rozhraní rodové a otrokářské společnosti po oddělení řemesel od zemědělství a města od vesnice. Vzniká zbožová výroba a z jednoduché zbožové výměny se stává peněžní směna. Majitelem výrobku je jeho výrobce a cílem výměny je získat jiný výrobek. Končí tak období prosté výměny zprostředkované kmenovými náčelníky mezi kmeny a rody.

 

Formování obchodu jako oboru lidské činnosti vrcholí třetí velkou společenskou dělbou práce, při které se vyděluje kupec jako člověk výlučně se zabývající směnou zboží. Narůstá místní a časová diferenciace mezi oběma akty směny – koupí a prodejem – a především specializace výroby, a to vyžaduje činnost i osobu, která zajistí směnu zboží mezi městem a vesnicí, mezi jednotlivými výrobci a mezi výrobci a panovníkem (vládnoucí vrstvou).Za kolébku prvního pokroku v obchodě se považuje Babylonská říše. Formalizované principy obchodu v obchodním zákoníku jsou staré 4000 let.To už vedle mezinárodního obchodu kontrolovaného především panovníkem a dvorem (až to, co si nekoupil panovník, mohlo jít na trh) existuje vandrovní obchod, obchod ve velkém ve městech s vybudovanými tržnicemi, veřejnými sklady u bran měst a v přístavištích a drobný obchod řemeslníků v ulicích a uličkách měst.Babylóňané znali už i peníze – vážené kusy stříbra označené značkami, placení na splátky, úrok, kvitanci (písemné potvrzení o přijetí – zejména peněz), zastupování, společné obchodování, dělení zisku apod.

 

Počátky feudalismu signalizují v oblasti obchodu výrazný krok zpět ve srovnání s obdobím rozkvětu otrokářského zřízení. Uzavřené naturální hospodářství feudálního panství má snahu produkovat všechny potřebné produkty pro panovníky a poddané. Služby obchodu a kupců potřebuje feudalismus jen výjimečně – služba obchodu se omezuje na luxusní sortiment. Takový obraz skýtá v 5.–8. století obchod skoro po celé Evropě a trvalo ještě řadu století, než obchod procitl a vyvinul se na vyšší stupeň. Samostatná feudální (církevní) ideologie se stavěla proti obchodování, které svojí podstatou poskytuje možnost úvěru, ale i okrádání a vydírání. Brát úroky za půjčené peníze, bez čehož se obchod nemohl a nemůže obejít, se považovalo za hřích a různá nařízení církve a vrchnosti znemožňovala křesťanům obchodní podnikání (viz termín nekřesťanské peníze). ( Podobně brát úroky za půjčené peníze zakazoval judiasmus a islám.Islámské banky fungují tak, že vkladatel se stává společníkem banky ).

Pozn. :

 

Díky méně spekulativnímu charakteru bývají islámské finanční instituce označovány za odolnější proti krizím a finančním bublinám na trzích.

 

Islámské banky fungují na principu investic a podílnictví na zisku i ztrátách. Dobře je to vidět na příkladu islámských hypoték. Existuje jich několik druhů. Jeden z nich spočívá v konceptu třístranné smlouvy. „Obchodník, v moderním pojetí tuto roli plní banka, nakoupí zboží pro určitého spotřebitele, a to za předem jasnou cenu a domluvenou odměnu,“ vysvětluje. Banka tedy od prodejce koupí nemovitost a klientovi-kupujícímu ji prodá za cenu navýšenou o svou odměnu. Tu přitom kupující splácí po pravidelných, předem domluvených částkách.

 

Jiný typ islámské hypotéky se zase podobá leasingu. Rozdíl je v tom, že majitelem koupené nemovitosti je banka a kupující ji postupně splácí podle smluveného kalendáře. Je tedy zřejmé, že ačkoli oficiálně islámské banky nepoužívají úroky, zadarmo rozhodně nepůjčují.

 

A jak se v islámských bankách investuje? Také tady platí koncept podílnictví: klient bance svěří peníze, ta s nimi obchoduje a investuje je. Poté si odečte vlastní náklady a vrátí investorovi jeho vklad plus podíl na zisku, kterého dosáhla. Je přísně zakázáno investovat spekulativně a přehnaně riskantně, platí také omezení pro určité oblasti. Investovat nelze například do hazardního a sázkového průmyslu, pornoprůmyslu, výroby alkoholu nebo třeba potravinářské výroby orientované na vepřové.  https://zpravy.aktualne.cz/ekonomika/banky-podle-sarii-dobyvaji-evropu-neznaji-urok-a-spekulace/r~c2e5fe22052711e590ae0025900fea04/ ).

 

Formy obchodu za feudalismu byly jednoduché – vandrovní obchod a výroční trhy. Trhové povolení znamenalo pro panovníka příjem z poplatků, a to už vyvolává zájem o obchod.

Vedle klasických kupeckých karavan se objevuje různé zastupování v obchodní činnosti, což je spojeno s růstem objemu zboží. Obchodník sám se nemohl na delší čas vzdalovat ze sídla podniku. Zástupcem byl přímo zaměstnanec či společník obchodníka (kupec – obchodník a jeho zástupce mají stejné sídlo), ale také obchodní zástupce, který trvale dlí v cizině a více či méně samostatně uskutečňuje obchodní operace z pověření svého zaměstnavatele. Později se objevují obchodní kanceláře – kontory. https://is.mendelu.cz/eknihovna/opory/zobraz_cast.pl?cast=2965

 

 

Vznik obchodních společností souvisí se snahou přenést riziko z obchodního podnikání na více osob. Ukázkovým příkladem prvních společností v obchodním podnikání byl námořní obchod – rejdař, kapitán, mužstvo a cestující kupec tvořili jakési obchodní společenství. Podíleli se na nákladech a rizikách cesty (penězi, prací, propůjčením lodi) a dopředu si určovali klíč na rozdělení zisku. Spolupráci (podílnictví) v obchodě znamenala i tzv. komenda – některý kupec mimo své zboží převzal do prodeje zboží jiného kupce – to už byla dělba práce v obchodě, jeden zajišťoval nákup zboží, druhý odbyt.

 

Zámořské objevy přinesly do obchodu zvýšení obratu a rozšíření sortimentu, ale i změny v organizaci obchodu. Zpočátku to byl jednoznačně státní monopol – obchodovat s nějakým artiklem či teritoriem bylo výsadním právem panovníka. Později se objevuje fenomén obchodních společností – stát svůj monopol přenáší na soukromé společnosti, které mají i právo vlastního vojska, loďstva, pevnosti, obchodních stanic, peněžnictví apod. Stát se o jejich hospodaření nestaral, požadoval jen finanční příspěvky (daně).

 

První náznaky veřejné obchodní společnosti můžeme nalézt už ve vrcholném středověku. U zrodu veřejné obchodní společnosti byla klasická římskoprávní societas iuris civilis, která vznikla za účelem podpory a rozvoje obchodu. Společnosti (society) je možné charakterizovat znaky, kterými jsou dovolený účel vzniku a existence společnosti pomocí přínosů společníků v podobě majetkového vkladu nebo osobních výkonů a pak trvající souhlas společníků s její existencí. Společnosti byly ve většině případů zakládány za účelem společného podnikání a stejného nebo poměrného se podílení na zisku a ztrátě. Společností bylo také několik druhů. Za předchůdkyni v. o. s. se obvykle považuje societa questus, ze které se poté vyvinula tzv. societas negotii (obchodní společnost). Od společností (societ) pak nacházíme pokračování ve středověkých tzv. compagniích, ty se však začínají od klasických římskoprávních societ odlišovat. Mezi hlavní rysy compagnií patří:

 

·        provozování pouze výdělečné činnosti,

 

·        jmění společnosti se vyčleňuje zvlášť od ostatního jmění společníků

 

·        provozování činnosti se děje pod společnou obchodní firmou.

 

Typickým znakem je provozování činnosti dlouhodobě či trvale a také to, že společnost není zřizována k vykonávání pouze jednoho obchodu. V 15. století již italská compagnia směřuje k zásadním znakům, které jsou pro v. o. s. typické ve středoevropském právním okruhu a často přetrvávají dodnes.

 

V českých zemích se veřejná obchodní společnost objevuje také již ve středověku, kde se jí říkalo tovaryšstvo. První právní regulaci můžeme nalézt již v tzv. konkursním řádu císaře Karla VI. z roku 1734. Další úprava se pak objevuje v císařském nařízení. Tato úprava byla ale velmi rychle nahrazena Všeobecným zákoníkem obchodním. Právní úprava v. o. s. na Slovensku a Podkarpatské Rusi, kteří byli součástí Apoštolského království Uherského, se řídila Zákonným článkem XXXVII/ 1875 Uherského obchodního zákoníku, který byl po vniku ČSR nazván jako Slovenský obchodní zákoník. První československá republika převzala tuto právní úpravu tzv. recepčním zákonem, pomocí něhož se přebíraly veškeré právní předpisy říšské a zemské platné k 28. říjnu 1918 pro české země. Tím vznikl a udržel se po celou dobu první republiky dualismus právní úpravy, jelikož v českých zemích

stále platily rakouské předpisy, ale na Slovensku a v Podkarpatské Rusi platilo právo uherské.

 

Přehled R – U a Československých obchodních zákonů

 

Rakousko, Rakousko-Uhersko

1811 Obecný zákoník občanský (ABGB), (946/1811 Sb.z.s.)

1859 Živnostenský řád (227/1859 ř.z.)

1863 Všeobecný zákoník obchodní (1/1863 ř.z.)

1890 – o ochraně známek (19/1890 ř.z.)

1896 – o obchodech splátkových (70/1896 ř.z.)

1899 – Akciový regulativ – ( Minsterské Nařízení 175/1899)

1906 – o společnostech s ručením obmezeným (58/1906 ř.z.)

 

Československá republika

1918-1920 – platilo dřívější právo (rakouské,uherské, pruské) – ABGB, AHGB

1920 – rozšíření platnosti některých předpisů i na území Slovenska a Podkarpatské Rusi

(např. zákon o s.r.o.)

1927 – zákon o ochraně proti nekalé soutěži

Obilný monopol solný monopol

1937 – zpracovány osnovy občanského a obchodního zákoníku, ale nikdy nebyly přijaty

 

Idea družstevnictví se zrodila v první polovině 19. století. První družstvo na světě bylo založeno v roce 1844 ve Velké Británii. „Toto družstvo bylo založeno na dvou základních principech, totiž na principu svépomoci a vzájemné spolupráce drobných živnostníků, kteří se v něm sdružili za účelem ekonomického přežití vůči jiným podnikatelům, a na principu vzájemné sociální pomoci a ochrany proti negativním důsledkům tehdy ničím neregulované tržní ekonomiky.“ „Myšlenka družstevnictví se ujala a záhy se začala šířit i do dalších zemí světa.“ V Českých zemích se za první družstvo často označuje Potravní a úsporný spolek v Praze, založený roku 1847. „Záhy začala vznikat družstva všech druhů, družstevní záložny, výrobní družstva aj.“ První družstevní záložnou u nás byla Záložná kasa ve Vlašimi, která vznikla v roce 1858. Průkopníkem idejí malých venkovských záložen u nás byl Dr. František Cyril Kampelík, v Německu je počátek družstevních záložen spojován se jménem Fridrich Wilhelm Raiffeisen. Od těchto dvou pánů se posléze odvozovaly lidové názvy „kampeličky“ a „raiffeisenky“. Právní úpravu z období Rakouska-Uherska převzala samostatná Československá republika a doplnila ji dalšími předpisy. „Za první republiky bylo družstevnictví významným činitelem, a to jak ve smyslu hospodářském, tak i sociálním. Družstva především umožňovala sdružování prostředků občanů k cílům, kterých by samostatně nemohli dosáhnout. Nejrozšířenějším odvětvím bylo peněžní družstevnictví a družstevnictví v oblastech navazujících na zemědělskou prvovýrobu (družstva mlékařská, lihovarská, škrobárenská, ovocnářská, či tkalcovská).“„V době německé nacistické okupace v tzv. Protektorátu Čechy a Morava byla násilně provedena reorganizace družstevnictví zákonem z roku 1942.“„Nebývalého rozvoje dosáhlo družstevnictví po skončení 2. světové války v krátkém období do počátku padesátých let.“ Režimu nastupujícímu v roce 1948 se družstva příliš nehodila. „Základním důvodem nespokojenosti nového režimu s družstvy se stala především skutečnost, že družstva byla vždy subjekty soukromoprávními. Združstevňování se sice stalo státní politikou, avšak pouze tam, kde se to novému režimu zamlouvalo. Tam, kde družstva nevyhovovala bylo rozhodnuto o jejich likvidaci. Především byla v první fázi likvidována družstva živnostenského charakteru (zejména lihovarnická, mlékárenská aj.). Družstevní záložny byly v roce 1952 administrativně sloučeny do státních spořitelen. Oproti tomu zemědělské družstevnictví přežilo, byť v deformované podobě. Politika státního administrativního tlaku a nuceného združstevňování se již záhy ukázala v rozporu se základními družstevními principy, totiž s principy svépomoci a osobní iniciativy, jakož i dobrovolnosti členů družstev.“ „Výsledkem této státní politiky bylo, že sice existovala družstva zemědělská, výrobní, bytová a spotřební, která představovala významný segment ekonomiky, šlo však o družstva spíše podle názvu než podle obsahu. Z hlediska osob, které v nich byly členy, pak nebylo praktického rozdílu mezi tím, zda byl někdo zaměstnán v družstvu nebo v jiném tehdejším podniku. Členství se stalo formálním aktem bez reálného významu.“Dne 1.1. 1992 nabyl účinnosti obchodní zákoník (č. 513/1991 Sb.), který zrušil dosavadní předpisy o družstvech a zavedl jednotnou úpravu bez odlišení rozdílů plynoucích z jednotlivých druhů družstev. Procesem transformace došlo k přeměně původních družstev na podnikatelské subjekty (buď na družstva podle obchodního zákoníku, nebo na obchodní společnosti).

Akciové společnosti měly počátky v Antice. (Nebyla to ta forma, kterou dnes známe ). Již tehdy se jednalo o sdružení majetku za účelem podnikání. Výnosy rozděleny dle podílů. Ručení do výše podílů. Další rozvoj ve středověkých městech růstem obchodu. Od 18. století roste význam akcií v rámci obchodování. První akciová společnost založena v roce 1792. Český název této společnosti zněl C. k. privilegovaná rafinerie cukru ve Zbraslavi u Prahy. Další  společnosti: Plavecký ústav v Praze na Vltavě (1812), Pražská akciová společnost paroplavební (1822). „Kořeny akciové společnosti lze hledat již v klasickém římském právu.“ „Jistý vývojový předstupeň moderních akciových společností přichází až ve středověku v prostředí ekonomicky vyspělých severoitalských měst. Již od 12. století existovaly v této oblasti severoitalské bankovní spolky s omezeným ručením společníků, jejichž podíly se upisovaly a byly zcizitelné, zvané montes.“ „Akciové společnosti v moderním chápání tohoto pojmu vznikají nicméně až v 17. století.“„Impulsem pro rozšíření této podnikatelské formy se stal zámořský obchod s koloniemi a s ním spojený rozvoj námořní dopravy.“ První společností založenou pro tento účel se stala Holandská východoindická společnost (rok 1602), rychle po ní následoval vznik anglické společnosti pro Východní Indii (rok 1603) a francouzské společnosti pro Orientální Indii. „Přitom právní subjektivita akciové společnosti nebyla zpočátku vůbec samozřejmostí.“ „Akciová společnost nabývala právní subjektivitu královskou chartou (tzv. oktrojový způsob zakládání akciových společností). Panovník ji uděloval pouze v případě velkého zájmu na její činnosti. Někdy společnosti přenechával i některá ze svých suverénních práv, např. právo vést války, soudit, tisknout peníze atd. Tyto první společnosti jako právnické osoby tedy nevznikaly na soukromoprávním základě, ale svůj vznik odvozovaly z královské vůle, čili v podstatě z veřejnoprávního aktu.“ Tyto společnosti se rovněž vyznačovaly neomezeným ručením akcionářů. „Omezení majetkového rizika akcionářů bylo výsledkem až dalšího historického vývoje. První akcie na majitele, s nimiž už nebylo spojeno ručení společníků za závazky společnosti, byly emitovány až v 18. století ve Francii.  Do střední Evropy akciové společnosti pronikly zhruba o sto let později. V podunajské monarchii byla mezi prvními Wiener orientalische Compagnie, založená roku 1719. V Čechách se první společnost v této právní formě objevuje v roce 1724; byla založena za značné kapitálové účasti české šlechty a podnikala v hedvábnickém průmyslu.Jako další se často připomíná Pražská paroplavební společnost založená roku 1822.“  „Až do roku 1807, kdy byl vydán ve Francii Code de commerce, platil v celé Evropě tzv. oktrojový systém, tedy založení společnosti bylo možno jen na základě zvláštního právního předpisu, který připustil založení společnosti a udělil jí stanovy. Tento systém byl nesmírně rigidní, pomalý a nepružný a zakládání společností spíše znemožňoval, než podporoval. Code de commerce tento systém prolomil zavedením systému koncesního (povolovacího). V habsburské říši byl koncesní systém poprvé zaveden roku 1838 pouze ve vztahu k železnicím.“Všeobecně byl koncesní systém v Předlitavsku zaveden přijetím všeobecného německého obchodního zákoníku v roce 1863. „V poslední třetině 19. století byl i koncesní systém pociťován v této souvislosti jako nevyhovující a postupně byl měněn na systém normativní (registrační): ve Francii a v Německu už v 60. letech 19. stol. U nás byl systém koncesí zachován až do roku 1990.“ „Nově vzniklá Československá republika převzala recepčním zákonem právní řád dosud platný na území nově vzniklé republiky, tedy rakouský obchodní zákoník v Čechách a uherský na Slovensku. Tento dualismus přetrval až do roku 1950.“„V oblasti akciového práva došlo k zásadní změně zákonem č. 243/1949 Sb., o akciových společnostech.“ „Nový zákon sice výslovně nezakazoval zakládání akciových společností fyzickými osobami (ustanovení týkající se zakladatelů neobsahoval), v praxi k němu nedocházelo. Akciové společnosti byly zakládány pouze v oblasti zahraničního obchodu a mezinárodního zasilatelství, kde jich vzniklo zhruba 30.“ „Existující akciové společnosti založené podle dřívějších předpisů musely požádat o státní povolení a schválení stanov. Pokud tak neučinily, popř. pokud jejich žádost nebyla kladně vyřízena, byly zrušeny opatřením příslušného úřadu z důvodu veřejného zájmu.“

 

Kořeny akciové společnosti je možné nalézt již  v římském  právu, kde se vycházelo z klasického societas iuris civilis, která byla základem zejména pro dnešní v. o. s.

Od  12. století existovaly severoitalské bankovní spolky nazývané montes  (latinsky mons = hora; zde hora peněz). Tyto spolky měly výhodu omezeného ručení jejich společníků.  Jejich  kapitál byl zajišťován upisováním zcizitelných podílů (loca montis). Nejslavnější z nich byl janovský mons S. Georgii, banka sv. Jiřího. Akciové společnosti se více přibližují dnešnímu   chápání až v novověku. V 17. století díky zámořským objevům a obchodování s koloniemi.  Svůj vliv sehrál i rozvoj námořní dopravy. Prvními průkopnicemi na tomto poli byly britská East India Company (Východoindická společnost – 1600 – 1858), její stejnojmenná rivalská  nizozemská společnost nebo francouzská společnost pro Orientální Indii (1628). Tyto společnosti – jakož i jiné obdobné se moderním a. s. podobají jen velmi málo. Byly totiž zakládány privilegiem panovníka či státu.  ,,Akciová společnost nabývala právní subjektivitu  královskou chartou, což byl tzv. oktrojový způsob zakládání a. s. Panovník ji uděloval pouze  v případě velkého zájmu na její činnosti. Někdy společnosti přenechával i některá ze svých  suverénních práv, např. právo vést války, soudit, tisknout peníze atd. Měli i značná privilegia od panovníka – byly vybaveny značnou řadou imunit, měly obchodní a válečné flotily a předmětem jejich činnosti nebyl pouze klasický obchod, ale též objevování, dobývání, sprá

va a exploatace nových koloniálních území. Tyto první a. s. nevznikaly ze soukromoprávní ho základu, ale jelikož je zakládal panovník, vznikaly v podstatě z veřejnoprávního aktu. V prvních a. s. ani neexistovalo omezené ručení akcionářů. Až další historický vývoj měl za následek omezené ručení akcionářů a první akcie na majitele byly emitovány až v 18. století ve Francii. Značné obliby si a.s.získávaly hlavně tam, kde byla ekonomika velmi rozvinutá a spolu se stabilní politickou a hospodářskou situací bylo možné úspěšně rozvinout podnikání ve velkém rozsahu. To bylo hlavně ve Velké Británii a Nizozemí, kde se a. s. těšila veliké oblibě, jelikož obě tyto země už v 17. století prošly buržoazními revolucemi a překonaly feudalismus. Rozmach a. s. v moderním pojetí nastal v 19. století. První obecná úprava v rámci obchodního kodexu byla v Napoleonově obchodním zákoníku (Code de commerce) z roku 1807, který zavedl systém koncesní (povolovací). Stát podmiňoval vznik a. s. státním  povolením (koncesí) vydávanou jako správní akt. Ostatní země později vycházely z principů francouzského kodexu pro vlastní právní úpravu. Ve Francii Colbertovo nařízení o pozemním  obchodě ještě neobsahovalo ustanovení o akciové společnosti. Přestože již předkodifikační

právo tuto formu společnosti znalo, její úprava byla formulována až v Napoleonově zákoníku z roku 1807. Akciová společnost v tomto pojetí byla chápána nikoli jako sdružení osob, ale majetku. Akcionáři byli neznámí, anonymní. Proto se také hlasovalo nikoli podle hlav, ale podle vkladů. Název společnosti musel být tvořen předmětem podnikání společnosti, nesměl obsahovat jména společníků (např. Chemin de fer du Nord nebo Société générale de désechements, dodnes se zachovala Lyonnaise des eaux apod.). Předpokladem vzniku byla  smlouva uzavřená notářským aktem a dekret císaře vydaný na základě stanoviska státní rady  (čl. 37 a 40 Code de commerce). Oba tyto akty musely být v plném rozsahu zveřejněny. Akciové společnosti byla přiznána právní osobnost. Hlavním významem této úpravy byl přechod od a. s. jako společnosti veřejného práva k a. s. jako společnosti soukromoprávní,  jejímž právním základem je smlouva uzavřená jejími zakladateli. Myšlenka kodifikace se  ujala i v dalších evropských státech. V některých státech došlo k přímé recepci francouzských  zákoníků  –  např.  v Belgii, v německých státech někdejšího Rýnského spolku, nebo ve  švýcarských kantonech Ženeva a Bern, ale také na území dnešního Polska. V jiných zemích  se vypracovaly obchodní zákoníky na základě francouzského vzoru. Jako se tomu stalo např.  v Nizozemí, Španělsku, Portugalsku, Sardinii, Valašsku, tj. na části území dnešního Rumunska atd. Rakouský císař František I. vydal v roce 1809 dvorský dekret, kterým  nařizoval přípravu kodifikačních prací. Ale k výraznějším legislativním změnám došlo až vlivem technického pokroku, průmyslového vývoje a potřeby zakládat velké investičně   nákladné podniky (železniční, paroplavební aj.). Úspěšná byla až společná snaha německých  států a Rakouska o přípravu společného obchodního zákoníku. Státy Německého spolku za  tímto účelem vytvořily zvláštní komisi.Z tohoto důvodu se tento zákoník označuje jako všeo

becný německý obchodní zákoník (Allgemeines deutches Handelsgesetzbuch – ADHGB

). Habsburská monarchie osnovu zákoníku jako svůj obchodní zákoník pro předlitavské země přijala jako zákon č. 1/1863 ř. z., s účinností od 1. 7. 1863. Ačkoli zákon č. 1/1863 ř. z. platil v Rakousku do r. 1939 a v českých zemích dokonce do r. 1950, nepředstavoval v oblasti akciového práva definitivní řešení. Akciové právo vyžadovalo podstatnou reformu, jelikož se  v zákonných konstrukcích objevily podstatné nedostatky. Tak např. zakladatelé společnosti  se nemuseli stát jejími akcionáři, u nepeněžitých vkladů nevyžadovalo odborné přezkoumání jejich hodnoty atd. Na konci 19. století byla v mnoha evropských zemích právní úprava a. s. zpřísněna. Byla to reakce na řadu případů zneužití důvěry veřejnosti při zakládání a. s. a její činnosti. Nejpřísněji se k této problematice vyslovilo Rakousko v roce 1899 svým ,,akciovým  regulativem“. Toto nařízení posílilo vliv státu při dohlížení na zakládání, změny a činnost a. s. Zvýšila se tím úroveň právní úpravy a. s. a důvěra v ní. V roce 1918 nově vzniklá ČSR  převzala recepčním zákonem č. 11/1918 Sb. Rakouský obchodní zákoník v Čechách a uherský na Slovensku. Třetím právním obvodem bylo Hlučínsko. Tento dualismu v zásadě přetrval až do roku 1950.  Druhá etapa reforem následovala po druhé světové válce. Jejich obecným cílem bylo zejména:

a) posílit ochranu věřitele

b) přijmout opatření související s koncentrací podniků, tzv. koncernové právo

c) zefektivnění vnitřní organizace

d) brát zřetel na odůvodněné zájmy zaměstnanců

e) posílit práva a ochranu akcionářů, tzv.akcionářská demokracie

Výsledkem těchto snah byla mj. komplexní reforma úpravy obchodních společností ve 

Francii (1966). Na našem území též došlo k zásadní změně a to zákonem č. 243/1949 Sb.,

o akciových společnostech. Tato úprava byla velmi stručná – obsahovala pouhých 20 paragrafů. V zákoně nebylo napsáno, že by a. s. nesměly zakládat fyzické osoby, ale v praxi se tak nedělo. Byly zakládány pouze pro zahraniční obchod a mezinárodní zasilatelství. K oživení a. s. došlo v druhé polovině osmdesátých let, tím, že byl vytvořen širší prostor pro vstup zahraničního kapitálu do ekonomiky formou vytváření podniků se zahraniční majetkovou účastí (joint ventures), jejichž převážná část byla založena ve formě a. s. Zákon č. 104/1990 Sb., o akciových společnostech nahradil dosavadní úpravu.

 

Tradičně to byla akciová společnost, která představovala prototyp kapitálových společností, neboť ta se vyvinula jako první, a to s expanzí interkontinentálního obchodu. Většího  rozkvětu potom dosáhla během průmyslové revoluce, když umožňovala velkou koncentraci kapitálu z mnoha zdrojů. O mnoho mladší je potom koncept společnosti s ručením omezeným, která byla určená primárně pro malé a střední podnikání. Tradiční právní úprava společnosti s ručením omezeným vychází z požadavku zákonné minimální výše základního kapitálu, jenž společně se zásadou reálného vytvoření a udržení základního kapitálu tvoří kontinentálně evropskou koncepci ochrany věřitelů.

 

Společnost s ručením omezeným a její vývoj nesahá do daleké historie. Tato forma společnosti byla vytvořena uměle z vůle zákonodárce na konci 19. století v Německu. Německý právní řád druhé poloviny devatenáctého století umožňoval založení obchodní společnosti ve formě akciové společnosti jako společnosti kapitálové nebo společností osobních. Výhodou akciové společnosti bylo omezené ručení, proto byla její forma využívána pro podnikání nejen ve velkém, ale i v menším rozsahu. Odstranění koncesního systému zakládání akciových společností sice zjednodušilo a zpřístupnilo širšímu okruhu zájemců, právní úprava akciové společnosti však záhy musela reagovat zpřísněním předpisů na množící se případy zneužití formy a obcházení právního řádu. Po novelizaci z roku 1884 zůstala forma akciové společnosti atraktivní pouze pro podnikání ve velkém rozsahu. Impulsem k vytvoření společnosti s ručením omezeným byla chybějící forma, která by byla kompromisem mezi osobní a akciovou společností, tj. s omezením ručení společníků za závazky společnosti a se zjednodušenými podmínkami zakládání, včetně méně náročné právní a organizační struktury. Dalším impulzem k hledání nové formy obchodní společnosti byl kvetoucí obchod s koloniemi a snaha čelit konkurenci anglických společností. Koloniální německé akciové společnosti narážely na technické problémy pramenící ze vzdálenosti ke svému domovskému státu. Selhávala možnost dozorčích orgánů účinně a včas reagovat. Po získání podpory tehdejšího říšského kancléře O. von Bismarcka nebránilo nic tomu, aby se začaly podnikat kroky k vytvoření právní úpravy, které vyvrcholily vypracováním a přijetím zákona o společnosti s ručením omezeným v roce 1892 (RGBI. S. 477). I přesto, že se v tehdejší době zákon setkal s mnoha negativními ohlasy, se nová forma obchodní společnosti ujala velmi rychle. Německý zákon byl několikrát novelizován a je platný dodnes, což svědčí o jeho významu. V roce 2008 proběhla v Německu velká reforma společnosti s ručením omezeným, která přizpůsobila společnost současným potřebám.

 

Co se týče Rakouska-Uherska, konkrétně neuherské části říše, platil v době přijetí německého zákona všeobecný zákoník obchodní (ADHGB), který upravoval obchodní společnosti (veřejnou obchodní společnost, komanditní společnost, na základě státní koncese zakládanou komanditní společnost na akcie, akciovou společnost) a další obchodněprávní instituty, které se používají dodnes. Na počátku 20. století začaly probíhat kodifikační práce, na základě kterých byl přijat zákon č. 58/1906 ř. z., o společnostech s ručením obmezeným. Dá se říci, že současná právní úprava nedosahuje takové úrovně jako tehdejší, která byla díky snaze tehdejších právníků velmi důkladná. Zákon platil pouze v královstvích a zemích zastoupených v říšské radě, tj. v neuherské části. Oproti německému zákonu byl tento přijat s nadšením a umožnil zakládání velkého množství společností s ručením omezeným, také díky výhodnému daňovému režimu a neexistence koncesního režimu. Tato právní úprava byla po vzniku Československé republiky beze změny přijata zákonem č. 11/1918 Sb. z. a. n., o zřízení samostatného státu Československého, kterým byly převzaty téměř všechny říšské a zemské právní předpisy platné k 28. 10. 1918 pro České země a uherské právní předpisy pro území Slovenska a Podkarpatské Rusi.  V roce 1920 nabyla účinnosti nová právní úprava společnosti s ručením omezeným, a to zákonem č. 271/1920 Sb. z. a n., čímž se rozšířila působnost i na Slovensko a Podkarpatskou Rus. V souvislosti s myšlenkou rekodifikace obchodního práva byla ve20. letech zvažována i nová úprava společnosti s ručením omezeným. Avšak byla přijata pouze jedna novela obchodního zákoníku, která zrušila daňové zvýhodnění, což vedlo k zpomalení zakládání společností. Účinností zákona č. 141/1950 S., občanský zákoník, byl zrušen zákon č. 58/1906 ř. z. a tak došlo k vymazání společnosti s ručením omezeným z právního řádu. Všechny existující společnosti tohoto typu byly ex lege zrušeny. (Diplomová práce, Aktuální vývoj společnosti s ručením omezeným, Jana Vilímová)

 

Poslanec říšského a zemského sněmu Ludolf Parisius představil roku 1876 koncepci tzv. průmyslového družstva. Tato forma měla být určena pro velké podniky z oblasti rizikové sféry, k představě omezeného ručení ve smyslu pozdější společnosti s ručením omezeným však měla ještě velmi daleko. V únoru roku 1884 předložil poslanec říšského sněmu Wilhelm Oechelhäuser Návrh zákona o obchodních společnostech s ručením omezeným (dále „návrh GmbHG 1884“), sestávající z osmi paragrafů. Právní úprava společnosti s ručením omezeným (GmbH) měla být začleněna do obchodního zákoníku. Vyjma zvláštních předpisů paragrafů jedna až osm se na společnost s ručením omezeným aplikují ustanovení o veřejné obchodní společnosti, § 2 návrhu GmbHG 1884. Do vnitřní úpravy společnosti s ručením omezeným tak pronikly prvky charakteristické pro osobní společnosti jako je účast společníků na vedení společnosti a na její činnosti a odlišily ji od akciové společnosti, jež je anonymním celkem s manažerským vedením. Společníci ručí za pohledávky společnosti solidárně, avšak pouze do výše vkladů do základního kapitálu, § 1 věta první ve spojení s § 5 větou první návrhu GmbHG 1884. Tohoto rizika si musí být potenciální věřitelé společnosti vědomi, ustanovení § 1 věta druhá návrhu GmbHG 1884 proto zakotvuje povinnost uvádět firemní dodatek „s ručením omezeným“. Základní kapitál je tvořen vklady společníků. Jeho výše se zveřejní v obchodním rejstříku, § 4 návrhu GmbHG 1884. Při vzniku společnosti musí být splacena minimálně polovina základního kapitálu, § 3 věta druhá písmeno b) návrhu GmbHG 1884. Oechelhäuser nepředpokládal u základního kapitálu předepsat jeho minimální částku, za jeho splacení však měli zakladatelé společnosti odpovídat solidárně a své vklady nesměli požadovat nazpět. „Privilegium“ omezeného ručení společníků je tak vyváženo garanční funkcí základního kapitálu.Oechelhäuser považoval svůj návrh zákona nejen za nutný krok k doplnění právního řádu o formu společnosti pro malé a střední podnikání, ale chápal jej i jako krok ke zvýšení konkurenceschopnosti domácích podnikatelů v zámoří. Zkušenost z problematického fungování německých koloniálních společností ve formě akciové společnosti jej inspirovala ke zkoumání právních úprav úspěšnějších modelů zahraničních koloniálních společností, zejména britské Private Company limited by Shares (dále Limited), v níž spatřoval největší konkurenci. Lze se domnívat, že firemní dodatek „s ručením omezeným“ byl vytvořen doslovným překladem anglického výrazu „limited liability“. S ohledem na výše popsané historické motivy pro vytvoření nové formy obchodní společnosti ve formě společnosti s ručením omezeným se nabízí zajímavá paralela se současnou situací. Po více než sto letech se stala konkurence britské Limited vůči německým formám obchodních společností opět palčivým problémem. V důsledku vývoje judikatury Soudního dvora Evropské unie ohledně sekundární svobody usazování vstoupila Limited do přímého „konkurečního boje“ se společností s ručením omezeným. Na tuto situaci byl německý zákonodárce nucen reagovat obsáhlou reformou právní úpravy společnosti s ručením omezeným a vytvořením její nové varianty, tzv. podnikatelské společnosti s ručením omezeným. Následovaly další návrhy, které byly kombinací různých přístupů. V roce 1891 byl předložen Vládní návrh zákona o společnostech s ručením omezeným, zpracovaný referentem Eduardem Hoffmannem. Tento návrh se naprosto odlišoval od všech předchozích návrhů a byl v této podobě (pouze s nepatrnými modifikacemi) později schválen. Úprava společnosti s ručením omezeným neměla být začleněna do obchodního zákoníku, nýbrž měla být komplexně upravena v samostatném zákoně. Společnost s ručením omezeným má právní subjektivitu. Ačkoli čerpá inspiraci z úpravy osobních i kapitálových společností, vychází převážně z principů akciového práva. Tyto zásady se odráží zejména v uspořádání orgánů společnosti, podobě firmy, ustanovení o základním kapitálu a úpravě podílů. Do právní úpravy se promítl také sociální aspekt Bismarkovy politiky.Základní kapitál a velikost minimálních vkladů měly být nastaveny tak, aby založení společnosti s ručením omezeným bylo přístupné i širším skupinám potenciálních zájemců. Dne 7. 4. 1892 schválila zákon bez pozměňovacích návrhů Spolková rada, císař ho podepsal 20. 4. 1892. Dne 26. 4. 1892 byl Zákon o společnostech s ručením omezeným, zkráceně GmbHG, publikován v Říšské sbírce zákonů a 19. 5. 1892 nabyl účinnosti. Prvním státem, který se nechal inspirovat novou právní formou obchodní společnosti německé provenience, bylo Portugalsko. Svůj zákon o společnostech s ručením omezeným přijalo v roce 1901. Od roku 1906 rozšířilo jeho platnost i na své zámořské državy. V roce 1906 přijalo zákon o společnostech s ručením omezeným Rakousko. Ve stejném roce byla právní úprava společnosti s ručením omezeným zakotvena v Ekvádoru a o deset let později v Brazílii. V roce 1925 ve Francii. Velká Británie zůstala nadále věrná principu jednotné kapitálové společnosti, začala však rozlišovat mezi „Private company“ a „Public company“ a později mezi„Public limited company“ a „Private limited company“ (Companies Act, 1907, 1980). Pro některé státy (např. Švýcarsko) je typická velmi liberalizovaná úprava akciového práva, jež vyhovuje podnikatelským záměrům i v oblastech, které jsou v jiných státech doménou právě společností s ručením omezeným. Právní forma společnosti s ručením omezeným zde byla sice rovněž zavedena, v praxi stojí na pokraji zájmu zakladatelů. V roce 1939 předložilo německé Ministerstvo spravedlnosti věcný záměr zákona (vycházející z poznatků Akademie pro německé právo), s cílem přepracovat stávající právní úpravu společnosti s ručením omezeným. Inspirací tohoto záměru byla reforma akciového práva z roku 1937. Věcný záměr obsahoval postupy, jak zamezit případům zneužití právní formy společnosti s ručením omezeným, zlepšit ochranu věřitelů a posílit osobní prvky společnosti.

 

Společnost s ručením omezeným byla v Předlitavsku upravena Zákonem č. 58 ř. z. ze dne 6. března 1906, o společnostech s ručením obmezeným (dále

„GmbHG 1906“). Rakouský zákonodárce se inspiroval německým zákonem o společnostech s ručením omezeným. Stejně jako v Německu, byla i pro rakouský

trh atraktivní konstrukce obchodní společnosti, jež umožnuje svým společníkům osobní zapojení do činnosti společnosti, ale zároveň omezuje jejich ručení. O vznik

zákona o společnostech s ručením obmezeným se významným způsobem zasloužili člen rakouské Říšské rady a profesor Vídeňské univerzity Carl Samuel Grünhut

a tehdejší rakouský ministr spravedlnosti Franz Klein. Uzákonění úpravy obchodní společnosti, jež kombinuje znaky společností osobních i kapitálových, však ve své době vyvolalo velkou diskusi. Poukazováno bylo především na střet konstrukce omezeného ručení se zájmem na ochraně věřitelů. Bylo dovozováno, že společnosti s ručením omezeným budou velmi náchylné k úpadku, a proto nezískají na trhu důvěryhodné postavení. K oblibě formy společnosti s ručením omezeným ze strany praxe a k jejímu rychlému rozšíření přispěla mimo jiné také daňová zvýhodnění. Do československého právního řádu byl zákon o společnostech s ručením obmezeným přejat recepční normou, zákonem č. 11/1918 Sb. z. a n., o zřízení samostatného státu Československého. Na Slovensku neplatilo za Rakousko-Uherska

právo rakouské, nýbrž uherské, proto bylo nutno rozšířit působnost zákona o společnostech s ručením obmezeným i na slovenské území. Stalo se tak zákonem č. 271/1920 Sb. z. a n. „Popularitu“ společnosti s ručením omezeným mezi zakladateli však významně ovlivnily změny v oblasti daňového práva, zákon č. 304/1919 Sb. z. a n. spolu se zákonem č. 31/1920 Sb. z. a n. Těmito předpisy byly zrušeny veškeré daňové výhody a společnost s ručením omezeným tak začala podléhat stejným daňovým předpisům jako akciové společnosti. Tato změna se projevila snížením počtu nově zakládaných společností s ručením omezeným.Později se začala aktuálně pociťovat potřeba úpravu společnosti reformovat, zejména posílit aspekty ochrany věřitelů a menšinových společníků. K provedení § 45 odst. 3

GmbHG 1906, upravujícího podmínky přezkumu účetní závěrky, bylo vydáno vládní nařízení č. 147/1922 Sb. z. a n. Uspokojující řešení mělo být hledáno v rámci rekodifikačního procesu celého obchodního práva. Cílem bylo vypracování československého obchodního zákoníku, kam měla být zařazena i úprava společnosti s ručením omezeným. Právní úprava společnosti s ručením omezeným byla sice ještě dvakrát novelizována, a to zákonem č. 32/1946 Sb., o sjednocení a úpravě některých poplatkových předpisů a zákonem č. 243/1949 Sb., o akciových společnostech, v novém právním řádu ČSSR však pro ni nebylo místo. Zákon č. 58/1906 ř. z., o společnostech s ručením obmezeným byl k 1. 1. 1951 zrušen novým občanským zákoníkem, zákonem č. 141/1950 Sb., a s ním i všechny existující společnosti s ručením omezeným (§ 568 odst. 2 zákona č. 141/1950 Sb.).

 

Do hospodářského zákoníku, zákona č. 109/1964 Sb., byla s účinností od 1. 5. 1990 novelou č. 103/1990 Sb. včleněna ustanovení § 106a a násl. Ustanovení § 106a – 106f o obchodních společnostech obsahovala právní úpravu společnou všem obchodním společnostem, ustanovení § 106n – 106q se vztahovala pouze na formu společnosti s ručením omezeným. Nově přijatá právní úprava společnosti s ručením omezeným navázala na pojetí základního kapitálu podle zákona č. 53/1906 ř. z., o společnostech s ručením obmezeným. Základní kapitál, nazýván „kmenové jmění“, byl upraven v § 106n odst. 4 hospodářského zákoníku a jeho minimální výše činila 100 000 Kčs. Nově přijatý obchodní zákoník, zákon č. 513/1991 Sb., upravil s účinností od 1. 1. 1992 formu společnosti s ručením omezeným v ustanoveních § 105 a násl. Minimální výše základního kapitálu společnosti s ručením omezeným byla v § 108 odst. 1 obchodního zákoníku stanovena na 100 000 Kč. ( V současnosti 200 000kč ).

Důsledky aplikace teorie sídla v národních státech jsou na úrovni Evropské unie v rozporu se svobodou usazování garantovanou články 49 a 54 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále SFEU), dříve čl. 43 a 48 Smlouvy o Evropském společenství. Primární svoboda usazování (čl. 49 odst. 1 věta první SFEU) garantuje přemístění sídla společnosti z jednoho členského státu do druhého, sekundární svoboda usazování umožňuje, aby si společnost z jednoho členského státu zřídila v jiném členském státě zastoupení, pobočku nebo dceřinnou společnost (čl. 49 odst. 1 věta druhá SFEU). Původně měla být tato problematika upravena na úrovni členských států uzavřením mezinárodních smluv podle článku Smlouvy o Evropském společenství, k realizaci tohoto záměru nedošlo. Dalším pokusem o nalezení společného řešení byla Štrasburská evropská úmluva o usazování společností z roku 1966 a Úmluva o vzájemném uznávání společností a právnických osob z roku 1968. Ani jedna z nich nenabyla účinnosti. Úspěch nepřinesly ani instrumenty sekundárního práva. Směrnice o přeložení sídla z 20. 4. 1997 se zastavila ve stádiu pouhého návrhu. V roce 2001 pověřila Komise Skupinu na vysoké úrovni z odborníků na právo společností pod vedením Jaapa Wintera analyzovat situaci a navrhnout další kroky. Winterova skupina se vyslovila ve své závěrečné zprávě z 4. 11. 2002 pro řešení otázky přeshraničního přeložení sídla společnosti z jednoho členského státu do druhého jednotně na úrovni komunitárního práva formou směrnice. Tato úmluva bývá nazývána podle místa svého podpisu také jako Bruselská. V oblasti mezinárodního práva soukromého lze za jejího předchůdce považovat Haagskou úmluvu o uznávání právní osobnosti zahraničních společností, asociací a nadací z roku 1956, ovšem ani tato úmluva nenabyla. Komise zařadila do svého Akčního plánu138 k modernizaci práva obchodních společností a zlepšení Corporate Governance z 21. 5. 2005. Na jeho základě byl vypracován Návrh směrnice o právu kapitálových společností přeložit sídlo společnosti z jednoho členského státu do druhého členského státu, tzv. 14. směrnice o obchodních společnostech. Zatímco na normativní úrovni stále chyběla uspokojující právní úprava, praxe podnítila vyřešení této situace judikaturou. Série judikátů Soudního dvora Evropské unie ve věcech Komise vs. Francie, Segers, Daily Mail, Centros, Überseering a Inspire Art přiměla členské státy přehodnotit přístup v zacházení se společnostmi, jež chtějí využít sekundární svobody usazování. Původní snaha o prosazení domácích protekcionistických pravidel musela ustoupit inkorporační teorii a uznání rozdílných standardů. Členské státy teorie sídla byly nuceny připustit, aby na jejich území prostřednictvím poboček vyvíjely činnost zahraniční obchodní společnosti, podléhající právní úpravě svého domovského státu. A to navzdory tomu, že nesplňují požadavky hostitelského právního řádu na domácí společnosti, například nedosahují minimální výše základního kapitálu vyžadované domácí právní úpravou a ochranu věřitelů budují na odlišných principech. Obchodní společnost se může dovolávat svobody usazování dokonce i za situace, že vznikla podle právní úpravy cizího členského státu, aby mohla prostřednictvím pobočky vyvíjet veškerou svou činnost v domovském státě zakladatelů. Tato zahraniční obchodní společnost je zahraniční společností pouze formálně, proto se pro tento typ společností ustálil výraz „formálně zahraniční společnosti“. Je však nutno zdůraznit, že tato judikatura přinesla obrat pouze v realizaci sekundární svobody usazování. Primární svobody usazování zatím požívají pouze nadnárodní formy společností. I německý zákonodárce tak musel upustit při určování osobního statutu společností z členských států Evropské unie od teorie sídla a přiklonit se k inkorporační teorii. Společnosti z členských států Evropské unie, jež se řídí svým domácím právem, si mohou v Německu zřídit pobočku a nechat ji zde zapsat do obchodního rejstříku. Sekundární svoboda usazování garantuje zakladatelům, že mohou založit obchodní společnost podle zahraniční právní úpravy libovolného členského státu Evropské unie, do domácího obchodního rejstříku si nechat zapsat její pobočku a vyvíjet činnost pouze ve svém domovském státě prostřednictvím této pobočky. Tato situace je označována jako forum shopping neboli „nákupy po právních řádech“. Členské státy Evropské unie si konkurují atraktivitou svých právních úprav, soutěží

o zahraniční zakladatele obchodních společností a naopak domácí zakladatele motivují v zakládání obchodních společnosti podle domácí právní úpravy. Praktické zkušenosti z následujících let ukázaly, že v Německu dávají zakladatelé formálně zahraničních společností nejčastěji přednost britské právní úpravě a rozhodují se pro formu Private Company limited by Shares (dále Limited). Limited je kapitálovou společností a koncepčně se podobá nejvíce evropské formě společnosti s ručením omezeným. Mezi formou Limited a německou společností s ručením omezeným však existují dalekosáhlé rozdíly. Některé z nich, zejména flexibilita, zdánlivě volnější právní regulace a nižší požadavky na kapitálové vybavení Limited mohly motivovat potenciální německé zakladatele k volbě této formy. Ve srovnání s tehdejší domácí německou úpravou společnosti s ručením omezeným probíhá proces založení a vzniku Limited rychleji a je spojen s výrazně nižšími náklady. Není zapotřebí notářského zápisu, formality lze vyřídit z domovského státu elektronickou cestou. Velmi atraktivně rovněž působí představa, že Limited nevyžaduje minimální základní kapitál. Tato informace je však nepřesná. Britská zákonná úprava předepisuje i pro Limited povinnost vytvářet základní kapitál, jeho konkrétní výši však ponechává na uvážení zakladatelů, kteří se mohou rozhodnout pro nejnižší částku odpovídající měnové jednotce. Limited tak může mít teoreticky minimální základní kapitál ve výši jedné libry. V praxi se zakladatelé často rozhodují pro minimální základní kapitál ve výši 100 £. Tato zdánlivě velmi benevolentní úprava má však i své stinné stránky. Ochrana věřitelů sice není podle britského práva navázána na zákonnou úpravu minimální výše základního kapitálu Limited, může se však ve svém důsledku realizovat i osobním ručením jednatelů podle konstrukce fradulent trading a wrongful trading a osobním ručením společníků podle konstrukce odkrývání firemního závoje. PhDr. Marcela Brüning, Společnost s ručením omezeným a reformy její právní úpravy v právních řádech ČR a SRN, Diplomová práce

 

V posledních letech se v Evropě objevují reformní snahy o úpravu společnosti s ručením omezeným. Vše je podpořeno především komunitární právní úpravou a vyvíjející se judikaturou Evropského soudního dvora týkající se svobody usazování, která umožňuje založení společnosti podle práva libovolného členského státu. Relevantní rozsudky pro tuto oblast jsou rozhodnutí ,,Daily Mail“ , ,,Centros“ , ,,Überseering“  a ,,Inspire Art“ . Z dnešního pohledu v nejméně významném rozsudku ,,Daily Mail“ bylo konstatováno, že vzhledem k absenci mezinárodní smlouvy nebo sekundární legislativy, která by výslovně garantovala právo na změnu sídla v případě odchodu společnosti do zahraničí, je na vnitrostátním právu, jaké podmínky určí pro změnu sídla společnosti. Oproti tomu stojí rozsudek ,,Centros“. V tomto případě chtěl dánský manželský pár, který založil společnost Centros Ltd. podle anglického práva se sídlem v Anglii, založit pobočku v Dánsku. Dánské úřady odmítly pobočku zapsat s tím, že dochází k obcházení dánských předpisů o základním kapitálu, neboť společnost vykonává faktickou činnost v Dánsku, nikoli v Anglii. Zápis do rejstříku by tak nebyl pouze zapsáním pobočky, ale založením společnosti, proto je nutné zachovat výši základního kapitálu, která je dánským právem požadována. Společnost, ale dle anglického práva nemusí mít při zápisu žádný kapitál. ESD vyslovil názor, že skutečnost, že společnost, která neprovádí žádnou činnost ve státě, ve kterém má sídlo a podle jehož práva byla zřízena, a provádí své aktivity výlučně ve členském státě, kde má zřízenou pobočku, je nedostatečná pro prokázání zneužití nebo podvodného jednání, které by opravňovalo druhý stát odepřít společnosti výhody vyplývající z ustanovení komunitárního práva o svobodě usazování. V daném případě tedy nic nebránilo zápisu pobočky do dánského rejstříku. ESD tak připustil soupeření právních řádů členských států. V rozsudku ,,Überseering“ ESD mj. konstatoval, že pokud společnost založená podle práva jednoho členského státu, ve kterém se nachází její zapsané sídlo, vykonává svou činnost v jiném členském státě, je tento stát povinen uznat podle článků 43 a 48 Smlouvy o ES její právní a procesní způsobilost, kterou má tato společnost podle práva, dle kterého byla založena. Rozsudek ,,Inspire Art“ má význam především z hlediska nezbytnosti stejného zacházení a posuzování poboček zahraničních společností jako domácí společnosti. Podle tohoto rozhodnutí jsou otázky právní subjektivity a také všechny vnitřní náležitosti podřízeny právu založení. Nezanedbatelný význam má také jeden z nejnovějších rozsudků ,,Cartesio“ . V tomto rozhodnutí rozhodl Evropský soudní dvůr, že ,,za současného stavu práva Společenství musí být články 43 SES a 48 SES vykládány tak, že nebrání právní úpravě členského státu, která nedovoluje společnosti založené podle vnitrostátního práva tohoto členského státu přemístit své sídlo do jiného členského státu a zároveň být považována i nadále za společnost, která se řídí vnitrostátním právem členského státu, podle jehož právní úpravy byla založena“. Současná úprava ES  nebrání tomu, aby členský stát zakázal přemístění sídla společnosti do jiného členského státu se současným zachováním práva, podle kterého byla společnost založena. Na území jednotlivých členských států mohou být zakládány společnosti podle různých právních řádů a tím může dojít k znevýhodnění právních úprav konkrétních států. Jednotlivé státy se proto snaží přizpůsobit své právní úpravy, aby umožnily jednoduší založení společnosti a podpořit tak podnikání podniků, především malých a středních. V Evropské unii již od roku 2001 existuje Evropská společnost, od roku 2003 Evropská družstevní společnost a od roku 1985 Evropské hospodářské zájmové sdružení. Žádná z těchto forem však není vhodná pro potřeby malých a středních podniků. Podnikatelé si žádají takovou právní formu, která bude přístupná (levná, jednoduchá a flexibilní) pro tyto podniky. Od roku 2003 se tudíž členské státy Evropské unie zabývají návrhem jednotné právní formy nazvané Societas Privata Europaea (neboli Evropská společnost soukromého práva či Evropská soukromá společnost). Sdělením Komise ,,Zelenou malým a středním podnikům“, ,,Small Business Act“ (Akt o drobném podnikání)  pro Evropu ze dne 25. 6. 2008 byl přijat balík na podporu malého a středního podnikání. Tímto Aktem byl současně přijat Návrh nařízení o Statutu evropské soukromé společnosti KOM (2008) 396 (European Private Comany, Societas Privata Europaea ,,SPE“), dále jen NNoSPE , čímž by měla být vytvořena nová evropská forma společnosti s ručením omezeným, a to jako forma posilující konkurenceschopnost malých a středních podniků. Podnikatelům by mělo být usnadněno založení společnosti a činnosti na jednotném trhu pomocí stejných a zjednodušených ustanovení práva společností ve všech členských státech. Ostatní otázky související např. s pracovním právem, daňovým právem či právy a povinnostmi společníků SPE, budou nadále upraveny právem vnitrostátním a stávajícími právními nástroji Společenství. Článek  352 Smlouvy o EU (308 Smlouvy o ES) poskytuje právní základ pro činnost Evropské unie k dosažení cílů a stávajících forem evropských společností.  Návrh nařízení o Statutu soukromé společnosti dosud nebyl přijat. Dne 10. 3. 2009 o návrhu hlasovalo plénum Evropského parlamentu a předložilo jisté připomínky. Jednání Rady, které proběhlo 3. až 4. 12. 2009, potvrdilo připomínky Evropského parlamentu a zároveň nebyl ani stanoven předpokládaný termín schválení nařízení. Návrh nařízení o Statutu evropské soukromé společnosti obsahuje důvodovou zprávu, preambuli a text samotného nařízení, který je rozdělen do 10 kapitol, které obsahují obecná ustanovení, upravují založení, obchodní podíly, kapitál, organizace, účast zaměstnanců, přemístění sídla, restrukturalizaci, zrušení a neplatnost, poslední dvě kapitoly se věnují doplňujícím, přechodným a závěrečným ustanovením. Součástí návrhu jsou také 2 přílohy. Příloha č. 1 určuje minimální oblasti, které musí upravovat stanovy SPE. Příloha č. 2 obsahuje formulář oznámení o zápisu přemístění sídla SPE do rejstříku. Působnost statutu je vymezena v článku 4 NNoSPE tak, že SPE se především řídí přímo použitelnými závaznými ustanovení nařízení, nařízení dále požaduje úpravu vnitřní organizace SPE ve stanovách a na věci, na které se vztahuje nařízení, je vnitrostátní právo příslušné, pokud je tak uvedeno v nařízení. SPE se tedy řídí nařízením a pokud jde o věci uvedené v příloze 1, tak svými stanovami. V případě, že se na nějakou věc nevztahují články nařízení ani příloha č. 1, SPE se řídí právem členského státu, v němž má SPE sídlo (,,použitelné vnitrostátní právo“).

Pro přidání komentáře se přihlašte.
FERRIS
kvalita komentáře: 1 FERRIS 07. března 2017, 18:07
3 +
Mesje
kvalita komentáře: 1 Mesje 15. února 2017, 17:27
Kai: děkuji
Kai
kvalita komentáře: 2 Kai 15. února 2017, 08:52
3 -
HumanART
Body od neregistrovaných
  • Mesje Autor
    Mesje
  • 10.5 bodů
  • 3 komentářů
  • 2 hodnocení
  • 12 hodnocení neregistrovanými
  • 06. února 2017, 20:26
  • 1217 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz