Jde to Dobré Wow!

Dopis Vincentovi XI

Literatura > Úvaha / Kritika
Vincente, zdravím Tě.
Předem ti píšu, že tento dopis, je tentokrát dost osobní, ale napíšu ti ho i tak. Vracím se žít do Brna. Prosím, už ke mně nevysílej ty sny se skrytými vzkazy. Nemá to smysl, já je stejně neposlechnu a udělám si to po svém. Neposílej mi ani sny o mé někdejší dívce, která v nich stejně většinou nemá a skoro nikdy neměla svou tvář. Sny o ní byly nejzvláštnější, které jsem kdy o nějaké ženě měla. Neměla v nich jasnou, rozpoznatelnou podobu. Proč Vincente? Co mi ty sny chtěli říct? Nevíš to, ale já to vím. Zůstalo jen to, že mne opustila. Já bojovala a byla silná, věřila jsem, že vše spolu zvládneme, všechny obtíže, aby ta budoucnost pak byla nejlepší. Ale byla jsem silná spíše sama. Jsme rozdílné, to je pravda, spojovalo nás jen jedno jediné. A to, co nás navzájem na té druhé fascinovalo, se otočilo. To pouto nebylo silné nebylo vyvážené. Já sama byla schopná přehlížet křivdy nebo na ně rychle zapomenout a milovat prostě a jednoduše jen dál. Tuším, že se spolu ještě setkáme a vím, že bolet to bude už napořád i po čase. Čas nehojí rány, čas jen dokáže, abychom na ně nemyslely, ale nikdy nezapomeneme. Nezapomeneme na prožité štěstí, proč bychom měli zapomínat na neštěstí a zradu? Ty řeči o zapomnění nejsou k ničemu. Jedna doktorka mi v nemocnici řekla, že tohle si musíme prostě odžít, nedá se to zrušit, nedá se zapomenout, nedá se vrátit čas, dá se to jen překonat a hledět dál dopředu. Ale dopředu se zakaleným zrakem? Lze to vůbec vydržet? Nerozloučila se se mnou, neprojevila mi poslední gesto a nedošla. Já jí na prvním setkání dala tu nejhezčí růži, co měli v krámě a to jsem ji viděla poprvé – také jsem neměla důvod to dělat, ale já ho ještě neměla – zatímco ona teď už ho neměla ani po té době spolu? Prostě se mi nemohla po tom, co udělala, podívat do očí a ani mému tátovi, protože moc dobře ví, že se zachovala jako prvotřídní svině. Zklamala mě, myslela jsem, že při tom rozchodu bude větší formát, ale ne…ještě je mi schopná dál sypat sůl do rány všema možnýma prostředkama škaredýma, které má po ruce, i když už jsem dobrovolně odešla z našeho společného bydlení. Proč se z lásky stává nepřítel? Proč? Vždy jsem se k ní chovala hezky, i když mi nadávala a ubližovala mi hnusnýma větama a vulgarismy nejvyššího stupně, a ona zatím jen dál přiškrcuje řemen a dokonce se tím baví s úsměvem na tváři, že jsem z toho zdrcená. Nevím, Vincente, jestli jsem tak špatný člověk a zasloužím si zrovna od ní tohle sprosté zacházení. Ale možná právě že zrovna od ní, jejíž očekávání nebylo naplněno, mě za to trestá, ale není to správné, není to hezké. Moje reakce nebyly takové, jaké očekávala, že budu mít, no a? Mě taky mrzelo moc věcí, o kterých doteď ani neví. Nikdy jí neodpustím a též jí nic nevěřím. To jak se ke mně teď zachovala, se neslučuje s nějakou láskou, co ke mně ‘‘cítila‘‘. Přece člověk co miloval, neubližuje ještě dál a nedělá naschvály, když už ublížil dost a když už je po všem.
Vincente, mé srdce je uzavřené. Já rezignovala na velkou, opravdovou lásku ještě před ní. Ale rozhodla jsem se dát svému srdci ještě jednu šanci. U ní jsem dala do toho vše, co mi zbývalo. Někdo má štěstí, že se zamiluje ještě teda potřetí a už mu vztah víceméně vydrží. Někomu to vyjde a investovaná láska, která je ještě vitální a mladá vše překoná a je konečně tou pravou a pevnou a třeba opravdu napořád. Mě mladá láska, čistá, velká, ještě celkem neposkvrněná už teď zcela opustila spolu s třetí osobou, s ní, která ji ve mně ještě dokázala probudit, ale odnesla si ji s sebou daleko, daleko pryč a nejen ji, ale i důvěru v lidi. Mně není prostě souzeno velké lásky. Protože když ji produkuji, zabíjí, nežli vzkvétá a sílí. Když u těch protějšků pomine to okouzlení a zamilovanost, bezprostřednost, opustí mě, protože nedokážou čelit problémům nějaké dočasné tísni. Mám pocit, že jsem nejsilnější na světě, protože jsem schopná trpět a snášet problémy, které vztahy přináší, i když se obětuji, i když ze sebe velmi ukrajuji. Jak to, že tohle dopustím? Jak to, že dopustím, abych potlačovala samu sebe kvůli někomu jinému? Jak to, že mám v sobě natolik odhodlanou umanutost a potřebu se zalíbit nebo být taková, kterou se po mně chce, i když tím zatracuji samu sebe a především svou důstojnost? Víš proč? Když jsem sama sebou, věčně zahleděná do lístku padajícího z javoru, tak mě lidé nechápou, nerozumí, diví se nebo jsou zneklidnění. Mám tak velké tendence neskonale se nechat věznit svým světem, že vytrhnout mě do přítomného okamžiku, je pro mnohé, obzvláště pro neurotiky jakou byla ona, dost asi obtížné. Soužití se mnou vyžaduje velkou míru trpělivosti, kterou zdá se, ženy samy o sobě nemají. Ale dost už o tom. Vždyť Ty víš, co myslím, znáš mě a měl jsi to dost podobné. Zatímco ty sis z hádky s kamarádem byl schopný uříznout lalůček ucha, tak já z těch hádek byla už tak nešťastná a zoufalá, že jsem si z toho málem ustřihla vlasy v koupelně jednoho odpoledne, protože jsem si myslela, že nestojím za nic, jen já dělám všechno špatně. Nakonec jsem nůžky položila, ale už jsem nevěděla, jak se té nespravedlnosti zbavit. Stejně je mám řídké od jisté doby, a teď navíc ještě i proškubané od ní, že by to bylo stejně jedno... Proč na hlavě nosit minulost..zbavím se jich tak jako tak, třeba ze mě odpadne všechno to zlé, co mi udělala.
Vinci, jsem tak šíleně opět znechucená lidma. Mám pocit, že je snad flek na slunci i na měsíci...Tohle člověk nepochopí...Mně jako oduševnělému člověku to hlava prostě nebere...Dyť já jsem hodná, milá a snaživá. Mám své mouchy, to je jasné, ale v životě bych si nedovolila k někomu milovanému vysílat taková negativa! Jen pro představu: Volá mi znovu v jedenáct v noci: ,,Chtěla jsem tě ještě slyšet”, má reakce: ,,Ano miláčku, copak ještě? Povídej...” / opačná situace, já volám podruhé, někdy i potřetí, protože mě velmi často nenechala dokončit větu a sekla mi s telefonem: ,,Zlati, ještě jsem se tě zapomněla zeptat na něco”, její reakce: ,,Co je zas? Budíš mě, tak to zkrať a rychle, chcu jít spat.” - tak myslím, že tu bylo něco špatně odjakživa, nemyslíš? Zatímco já byla za každé situace ochotná vyslechnout, ona ne. Já chápu, že ne každý je romantik, ale slušné, milé chování má snad každý NORMÁLNÍ člověk k bližnímu svému. S takovým zacházením, s jakým jsem se mnohdy u ní setkala, nad tím zůstával rozum stát a mnohdy jak ten telefonát někdo druhý vedle mne slyšel, zeptal se mě: A to jako je tak zlá na tebe furt? To s ní ještě jsi? Já bych tohle neunesla, divím se ti, Kači. Ne, tam nebyla láska, tam byla jen pohodlnost, dostupnost, já šla na ruku pokaždé, když se jí to hodilo, když jsem potřebovala já, neoplatila mi to a když už, tak s jasně viditelným donucením, přemáháním se a otráveně. Když jsem potřebovala já, tak jsem obtěžovala. Když měla špatnou náladu, vysílala ji okamžitě i ke mně, já byla na všechno její hromosvod, ne člověk, kterého se to netýká. Nedokázala být na mě milá a hodná, když se jí něco stalo - protože to prej přece nebude předstírat...hahaha. Kdežto já byla na ni vždy milá i když jsem prodělala, často kvůli ní, hádku s mýma rodičema. Dost už o ní. Potřebovala jsem se ti svěřit, protože ti musím prostě ukázat, že zlo má mnoho podob a ona zlo je, to největší, co mě kdy potkalo.
Už nikdy se sebou nenechám takhle jednat. Už nikdy na sebe nenechám vztáhnout ruku, aby mě někdo zbil, tak že z toho budu mít následky ještě několik dní, až mě to donutí jít s tím k lékaři. Už nikdy si nenechám udělat na svým těle jizvy, který mám viditelné nadosmrti, ne tak, aby mě někdo jiný znovu hryzal z hysterického záchvatu a abstinenčního syndromu. Špatný člověk to byl, špatná osoba. Nešťastná osoba předně, která se sama se sebou nesmířila. Nemá ráda samu sebe, jak by mohla mít ráda pořádně někoho jiného? Já už ani nevěděla jakým způsobem jí zvedat sebevědomí...odmítala mé poklony, nepřijímala mé lichotky, nevěřila tomu, co jí říkám. Těžko s takovým člověkem, co si nevěří, a má hromadu komplexů, spokojeně žít. Já mám komplexy nějaké taky, ale trestám za ně někoho? Leda tak pláču v ústraní, aby mě nikdo neviděl a rozhodně nejsem na nikoho díky tomu hnusná. Problémy neřeší, když se vyskytnou, nemá zábrany zbaběle utíkat a poohlédnout se po někom jiném, vždyť svět je plný lidí, tak proč neustále nehledat ideály, že? A tak jak píše v rozhovoru v jednom časopise jedna v naší zemi známa osobnost: ,,Lidé se neustále poohlíží, co kdyby se našel někdo lepší..." - s tím s ní musím naprosto souhlasit a to tu mladší slečnu, až tak nemusím. Dokud tohle budou lidé dělat, nebudou nikdy šťastní, nikdy. Promiň, že se ti s tím tady rozsáhle vypisuji, ovšem tenhle příběh opravdu stojí za jednu pořádnou zmínku. První a poslední zmínku. Buďto člověk žasne, nebo se zděsí anebo je to k smíchu. To jen, aby sis nemyslel, že smůlu jsi měl jen ty, protože jak se říká, na hodného i piáno spadne (a to jsem teď použila slušnej obrat). A řeknu ti jednu věc. Všechno, všechno se jí vrátí, protože je falešná a zachází s lidmi jen jak se jí to hodí a naprosto není soudná. Velice mi ublížila a ponížila, jak ještě nikdo, nikdo před ní! Nejlepší na tom je, že jí to vůbec nedochází... a dělá se ona ublíženou, to není nevyzrálost a tupost, to je naopak bestiální vychcanost :-) Ani ti raději nebudu psát, co dělá za práci, chytil by ses za hlavu :-D Jestli už teď se z mé naivity nechytáš...Víš jak, já na každém člověku vidím předně, PŘEDNĚ to dobré a říkám si, přece nemůže být špatný, když se tak krásně usmívá, ale to je omyl, i tak je tě schopný bodnout do zad :-) Ona bodla, zákeřně a k tomu všemu, co jí před tím nevadilo na mě, otočila ve finále proti mně a ještě mě pomluvila a naprosto překroutila jak vše bylo a mé zásluhy, skutky pro ni zlehčila a zasklila na nejnišší stupeň nějakých nepodstatných činů, a ještě aby toho nebylo málo, tak lže nejen cizím lidem, co do toho strkají rypák, ale i mně samotné o tom, jak co bylo, abych si snad myslela ještě, že já si to blbě pamatuju..Nene, pamatuju si moc dobře jak co bylo. Já se jen nepřestávám divit, s kým jsem vlastně víc jak půl roku žila... Vincente...to snad taková nebyla ani ta tvá prostitutka se kterou si žil a staral se jí o děcka...!
Mohu nenávidět stejně tak moc, jak jsem milovala? Mohu? Vincente? Ještě teď mi v noci samy od sebe škubají ruce a nohy...
Teď k mým úvahám. Musím říct, že některé věci, už nevím jak jsem udělala, vytvořila, myslím v tom výtvarném umění. Dívám se na své staré věci, kresby, grafiky atd. a už se mi zdají nepochopitelně provedené. Já si opravdu dávala na hodně věcech, co mě zajímaly, záležet...
Též jsem došla k závěru, že přes veškerou extrovertnost a otevřenost, mé myšlenky a má fantazie, zůstávají světu a lidem neviditelné. Já se nedivím, že na většinu lidí, působím divně, ale každý má ten svůj svět a mně ten můj málem vzali, málem jsem ho opustila, kvůli někomu jinýmu, kdo si to navíc ani nezasloužil, jak teď zpětně vidím, a kdo mě nepodporoval a dokonce se mi za ten můj svět posmíval, zatracoval, kritizoval anebo neměl názor. Dyť já se styděla být taková, jaká jsem. Nemohla jsem si zatancovat, nemohla jsem si zazpívat, nemohla jsem pak už ani poslouchat mou oblíbenou hudbu, mé písně, protože mi byly znechuceny, víc a víc jsem si přestávala pouštět, co se mi vždy líbilo! Neměla jsem na to nějak chuť ve všem tom pesimismu kolem mě. Nemohla jsem se odpojit a přemýšlet si ve své hlavě, ve svých myšlenkách. Při každém mém dumání ve společnosti jsem byla nařčena, zkrátka, vše bylo špatně. Dusila mě, nepochopila mě, neznala mě - nechtěla mě pořádně poznat. A ten, kdo to bude dělat jako ona, ode mě okamžitě vycouvá a půjde na kilometry pozpátku!
Další mé zamyšlení pojednává o smrti. Mám za to, že po smrti se ocitneme ve svých snech, které se nám zdají, anebo si je vědomě představujeme, za života. Domnívám se, že smrt bude vypadat tak, jak si ji dokážeme nyní představit. Nebude černá, bílá nebo odstíny šedé, ve snech také vidíme barvy, i když máme zavřené oči a i když bychom byli šeroslepí.
A tak ti znovu píšu dopis, to když spletu slova písně, kterou přeci tak dobře znám, ale jsem ji dlouho neposlouchala. Učím se je znovu.
Zatím se měj pěkně, můj příteli, má spřízněná duše.

 

Pro přidání komentáře se přihlašte.
Camay
kvalita komentáře: 0 Camay 31. ledna 2017, 19:44
Mesje, děkuji :-) Není nad jasnou výpověď bez zaobalení do poezie že ano... ;-)
Furt se jen nemůžu rozhodnout, jestli nenávidím, je mi líto, nebo je mi jedno a je to pro mě NIC. Každopádně lidé nikdy nepřestanou překvapovat a být optimistickým melancholistou je snad jediná spása.
Mesje
kvalita komentáře: 0 Mesje 31. ledna 2017, 19:32
3 -
HumanART
Body od neregistrovaných
  • Camay Autor
    Camay
  • 3.4 bodů
  • 1 komentářů
  • 1 hodnocení
  • 1 hodnocení neregistrovanými
  • 31. ledna 2017, 19:20
  • 138 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2014 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | Inzerce aut - Autofrc