Jde to Dobré Wow!

Akrofon

Literatura > Jiné / Povídka
Akrofon
 
Napsáno při inspiraci těchto skladeb...
 
Náhle se vše utlumilo. Zavřely se mi oči. Za vteřinu se otevřely a já se ocitla v dlouhé, široké, potemnělé chodbě vedoucí ještě více do tmy. Vykročila jsem vpřed. Na zemi bylo sytě hnědé linoleum, stěny s tmavě hnědými obkladačkami ve tvaru cihel do úrovně mé výšky. Tak zvláštní nevětraný ozón obklopoval mne a snad i nějaké minimální náznaky pachu toho starého lina. Ty to také slyšíš... ? Z dálky jak se line z té tmy tak vzdálená hudba, jako kdyby se pračky v prádelnách a sušárnách starých sklepení rozhodly si notovat při své každodenní službě. Jakoby stroje neznámých mechanizmů zapadlé dílny se připomínaly svým stejně opakujícím se rytmem, že vše běží jak má, den po dni a vše funguje. Ty to také slyšíš? Mně to připomíná tu čistírnu kolem které plyne čas každý den tak provokativně stejně. Já jdu hlouběji do tmy až ke dveřím na konci chodby, odkud to slyším. Natáhnu ruku. Nejsou ty dveře vlastně vůbec uzamčené, takové náhody se dějí, já vím a pousmívám se. A tak otevřu dveře zcela. Najednou tak zvláštní, neznámý, přesto nyní teď tak blízký svět se přede mnou odkryl. Stojím již za těmi dveřmi, které se za mnou tiše vrátily. Jsem zavalena dotekem. Hudba tak svébytná. Jsem v prostoru velkého sálu, kde zrovna zkouší kapela o čtyřech členech a kde se tóny rozléhají v dunivých ozvěnách a odráží od vysokého bakelitového stropu, starého táfování na stěnách a od nějakých pár tonetek a stolů. Kouř přede mnou, kouř za mnou celou tu broadwayskou atmosféru staré americké undergroundové zkušebny ještě více umocňuje. Nebo je to spíše jako kabaret někde v Texasu, v Ohiu nebo až v Austrálii? Cítím červený prach, cítím zatuchlou vlhkost. Je to snad tak známý náš hradišťský hudební klub Mír, kde zábava, hudba a scénky bujely stejně, jako alkohol tekl proudem a cigarety venku v zimě v mrholení svítily v noci jako známka sdílených uvolněných nálad a požitků....? Je to cafeé noir, kabinet někde v centru Brna...Zde střídmá, skromná melodie, na hory vzdálená, vzdálená, že znovu natahuji ruku. Natahuji ruku po tom lehkém zpěvu, tak titěrném jako když pírko poskakuje nad uhlíky... Jsem zavalena doteky...vidím prázdnotu, unylost, strohé úsměvy, plandající košile a příliš tenké přiléhavé kalhoty. Vidím zády ženskou postavu, jak se dívá na zpěváka, který úzkým pohledem očí uniká ostrému světlu reflektorů někam za naše postavy, co zde stojí jen tak mimochodem a poslouchají ten tak vábivý nářek. Je myslí daleko, dívá se pod zažloutlým světlem osvěcujíc jeho nedbalou uměleckou eleganci připomínající zkrachovalého bohéma, co prožil již příliš mnoho lásek. Ona...dívá se na něj, je mi to jasné. Dívá se, jak plouživě míjí slovo za slovem, co kolébaje její utlumenou mysl v uvolněném opojení po vydechnutí hustého mléčného dýmu. A snad má také přivřené oči a vnímá jedinečnost této chvíle....leč jedinečnost? Třeba takovýto okamžik zažívá nepravidelně poněkolikáté. Pomyslím si. Já pozoruji a jsem stále za ní. Tu sklouzne mi zrak i do stran po okolí... je možné že vidím i na jedné tonetce zkroušeného mladého muže zaměstnaného svými problémy a strastmi. Já se však z nějakého důvodu rozhodnu přiblížit se více do stínu dívky stojící stále zády. Jsem těsně za ní. Nakloním se a poohlédnu se jak vypadá. Přepadne mě klidný pocit, myslím, že mám netečný výraz, zároveň však se čímsi usmívá. Ani ji nikterak nepřekvapí, že ji obejmu kolem ramen a konejšivě s ní kolíbám ze strany na stranu. Omámeny, okouzleny, unášíme se v objetí... V zátiší bílých košil, riflí, dýmu, šachovnice s liknavě rozmístěnými pěšci, se sklenkou koňaku,...to vše v ležérních polohách, které tvarují staré křesla. Zvuk jako ze studiových nahrávek, pitoreskní, nenáročná hudba s procítěným zpěvem v hávu noční esence. Ten moment, místo a čas... splynutí...
To byly lásko chvíle protkané nevyslovenými větami. To byly chvíle existující ve svých němých ústech. To byly lásko momenty, které tvořily jen monology našich očí, mých a tvých zvlášť. Jestli kdy našli souhru v dialogu, víš jen Ty. Jestli se kdy protnuli...Protli byť v jediném komorním bodě....
Pak kdo byl ten zpěvák? Jehož zpěv, připomínající vzlyk, mne tam přivedl, do tak hutné, intimní atmosféry, tak tíživé svým lehkým nářkem samoty... Pak kdo byla ta dívka v oparu kouře stojící vprostřed sálu se svým tajemstvím? Pak kdo jsem byla já? To byli figuranti opředeni záhadou, opředeni sekundárním významem,... lásko....? ...
Probudila jsem se do snu....
Kde vlastně jsem usnula s uchem přilepeným na mříži větrací šachty, odkud slyším cizí nářek, cizí volání a něčí vrzání, dupání a bouchání... Kde padající slzy na plech znějí jako blesky a hromy. Tam na konci pod tou šachtou, je také někdo smutný...Minimalistická melancholie rezonuje a pokládá svou příjemnou utišující linku probouzející slepou a nepřítomnou letargii vzešlou tam odněkud z Brooklinu...
Slyšíš to? To je akrofon. To je nástroj, který jsem právě stvořila z tohoto snu a představ. To je přeci akrofon, o kterém tam zpívá. Třebaže slyším špatně ozvěny a mám svou domněnku, kterou ti předkládám stejně tak procítěně, upřímně a nevinně, však vždy s úsměvem na rtech anebo alespoň s úsměvem, jež se mi ze strachu schoval za uši... jež se mi ze smutku schoval do koutků,
očí, úst a...
srdce
potrtanec jeden.
 
 

 

Pro přidání komentáře se přihlašte.
Camay
kvalita komentáře: 0 Camay 21. ledna 2017, 13:42
Odkazy spraveny... :-)
Kai
kvalita komentáře: 0 Kai 20. ledna 2017, 08:55
2 -
Mesje
kvalita komentáře: 0 Mesje 19. ledna 2017, 18:59
2 -
  • Camay Autor
    Camay
  • 4 bodů
  • 2 komentářů
  • 2 hodnocení
  • 19. ledna 2017, 17:20
  • 686 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz