Jde to Dobré Wow!

Dopis Vincentovi X

Literatura > Úvaha
Dopis Vincentovi X
 
Drahý Vincente. Kdysi letos v létě jsem ti rozepsala dopis. Ale skončila jsem hned u třetí věty. Už ani nevím co to bylo za myšlenku, proč už mě nic dál nenapadalo a proč jsem to psala. Tedy píšu znovu něco jiného.
Je opět konec roku a místo abych psala Ježíškovi o dárky a přání, píšu opět Tobě, jak již též tradičně poněkud v rozpacích. Ten nedopsaný letní dopis asi už nemá smysl řešit. Nic zajímavého jsem stejně na jazyku neměla, jen zapřemýšlení se nad tím, kde je čas, který se nám vytrácí. Teď to bude jinak.
Já nevím. Nevím jestli má cenu ještě něco vůbec řešit. Ohlížení se za minulostí byť trpkou anebo něčím zvláštní, nemá smysl. Mám v sobě od jisté chvíle takovou zvláštní tíseň, útlak a nutkání. Za výsledek to má, že buď něco započnu a tvořím, jednám, činím, konám, jezdím, utíkám a jdu. Opačně někdy stagnuju, zastavím se a přivírám oči, v takovém případě se velmi ponořuji do svého světa, do svého vnitřního vidění, představ a fantazie. Představuji si scénáře událostí, které se ještě nestaly, ale plánuji je tak. Vystavím si sen a ať už končí špatně anebo dobře, vždy z něj vyjdu jako solitér. Sama se svým vnitřním zrakem. Jenže stává se též, že už nedokáži tohle dělat. Už mi jde stále více hůře stavět sny ve své mysli. Nesoustředím se a nemám trpělivost. Hudba mi v poslední době pomáhá kdysi takto prožívané vize zpodobňovat přímo před sebou. Jako kdyby se mýma očima protlačovaly přede mně, když kráčím po chodníku. Většinou se jedná o nesouhlas, o kritiku. Mám chuť bořit a ničit. Jsem jako polární medvěd, co ho něco probudí z letního spánku. Kdy mám obzvláště v zimě chuť se projevovat, koncentrovat v sobě cíle a záměry.
Já bývala ’’šťastná’’ (spokojená) ve svém zlomeném srdci. Já ’’byla’’ mladá ve své duši z peří. Nevím, jestli toužím po prázdnotě nebo po zaplnění. Jen vím, že jsem přecpaná informacemi a vzpomínkami, tvářemi, lidmi a zážitkama. Tolikrát je člověk na kolenou soužen, teskní a zpívá ze žalu. Možná, když mi dědeček zpíval, houpal na zahradě v síti jako malou, možná tím tehdy něco vtiskl i do mne. Až jako dospělá jsem si vzpomněla a uvědomila si, že to byly písně smutné, ale já to tehdy tak nebrala, mně se prostě líbily. Je docela možné, že i teď v dospělosti spatřuji krásu ve melancholii. Nejen v ní, ale i v napětí, nebezpečí, krutosti i naopak něze. Vždy mi šlo o transformaci svých vidin, svých obrazů reálna i nereálna. Jsme zde sami se sebou. Nikdo nikdy nebude naší součástí natolik, aby nám byl sto absolutně porozumět. Jen pouhá komunikace a kontakt nás činí napovrch živými pro okolí. A jedině eskalace dějů a skutečností mě dělají prožívající a naplněnou, abych následně padla vypuštěná jako prasklá přehrada.
Svět je krutý a velmi dynamický. Lidé složití, až z nich někdy nakláním hlavu na bok, jako nechápavé štěně. Jsem schopna zasvětit dlouhý čas bádání, objevování a utváření nového, spravování starého, chránit jej a opečovávat. Jsem schopna obětovat své zdraví pro výzkum a hlubší pochopení či naleznutí očima na první pohled neviditelného a vytrvat v tom a podstoupit množství energie, aby to bylo dobré, pečlivé, adekvátně prozkoumané. Pro jednu myšlenku se dokáži nadchnout a rozvíjet ji, obohacovat o objevy a vynést ji na světlo do okolí. Jsem tu abych pochopila, objevovala, abych žila a učila se. Jako Marco Polo zaznamenávat, dokumentovat, debatovat a spoluutvářet. Jenže po nějaké době je zkrátka nevyhnutelné se od svého zájmu a tvrzení distancovat. Dnes se mi zdál sen, že jsem utíkala z velké budovv (vily) po centrálním vnitřním schodišti uprostřed, i když to byl utajený prostor, který jsem objevila jen já. Našla jsem způsob úniku v epicentru problému, uvnitř systému. Nezapomněla jsem drapnout za rukáv kamaráda a vyvést jej také z nebezpečí. Milý Vincente, já ani ve snu nedokážu myslet jen na sebe.
Milý Vincente, neustále plodím něco. Nějaké otázky a na ně odpovědi po uplynutí času a po poznání. Neustále produkuju a spřádám jako Morouší pavouček. Abstraktna i hmotu. Vincente, jenže já se zapomínám a nedokáži se soustředit na klid. Nedokáži na nic nemyslet a nic neřešit. Říkají, že jsem hyperaktivní. Ano, ve své oduševnělosti a vnitřní samotě a snech jsem rozpolcená a zaujatá mnoha věcmi. A nejen tam, i v okolí, v realitě.
 
 
 
Pro přidání komentáře se přihlašte.
FERRIS
kvalita komentáře: 0 FERRIS 03. ledna 2017, 14:09
3 +
Mesje
kvalita komentáře: 0 Mesje 22. prosince 2016, 20:40
3 -
  • Camay Autor
    Camay
  • 6 bodů
  • 1 komentářů
  • 2 hodnocení
  • 22. prosince 2016, 02:08
  • 474 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz