Jde to Dobré Wow!

Ke státnímu svátku 28. října, který odmítám slavit

Literatura > Krimi / Erotické / Kritika

 

Historie nás učí, že lidé a národy se chovají moudře teprve tehdy, když vyčerpali všechny ostatní možnosti.

Abba Eban

 

Ke státnímu svátku 28. října, který odmítám slavit.

 

Země Koruny České

 

Byly oficiálně ustanoveny králem Karlem I. (císařem IV.) 7. dubna 1348. Země Koruny české (Koruna království českého, Koruna česká, České království) byly země pod svrchovaností českého krále: České království, Moravské markrabství, Slezská knížectví, Horní Lužice, Lucemburské hrabství a Chebsko. V roce 1370 byla připojena Dolní Lužice a Horní Falc, v roce 1373 Braniborské markrabství.

 

Země Koruny české ustanovil český král Karel IV. bulou ze 7.4.1348 a upřesnil tak název Koruna království Českého, který byl poprvé použit za krále Jana Lucemburského v roce 1322. Země Koruny české jako stát patřily české svatováclavské koruně. Král si mohl korunu a vládu nad touto zemí pouze vypůjčit od dědice a hlavního panovníka české země sv. Václava.

 

Země, které patřily k Českému království za Vladislava II. Jagellonského: Čechy, Morava, Slezsko, Bosna, Dalmácie, Horní a Dolní Lužice, Polsko, Uhry a Lucembursko. Po volbě Ferdinanda I. v roce 1526 se Země Koruny české připojily k území Habsburků a staly se součástí pozdější Rakouské monarchie.

 

 

České království

 

České království, či Království české, vzniklo povýšením Českého knížectví na království. Do roku 1918 se jednalo o plný oficiální název Čech. Označení by nemělo být zaměňováno s termínem Koruna česká (resp. Koruna království českého), což bylo soustátí všech historických českých zemí (tj. zemí Koruny české). V lenní závislosti na panovnících Českého království byly v minulosti další celky, především Moravské markrabství, slezská knížectví, Lužice a další země, přičemž kromě lenní závislosti v nich měli čeští panovníci různě velký rozhodující vliv.

 

Prvním českým králem byl v letech 1085–1092 Vratislav II., druhým pak jeho vnuk Vladislav II. v letech 1152–1172. Vladislavův královský titul byl již možná dědičný, ale jeho synové jej neudrželi. Dědičnost titulu českého krále zajistil obratnou diplomacií pro sebe a své potomky až třetí panovník s touto hodností, Přemysl Otakar I. Německý král Filip Švábský roku 1198 uznal jeho dědičný královský titul a tímto oficiálně vzniklo české království. Později bylo roku 1204 potvrzeno císařem Otou IV, papežem Inocentem III. a také Zlatou bulou sicilskou (1212). Oficiálně zaniklo až roku 1918, kdy vznikla Československá republika.

 

Země Koruny české (latinsky: Corona regni Bohemiae, německy Länder der Böhmischen Krone) nebo Koruna království českého či zkráceně Koruna česká (latinsky: Corona Bohemiae, německy Böhmische Krone), někdy zvané České království a přidružené země nebo zjednodušeně jen České království je název historického státního útvaru, který byl tvořen svazkem zemí pod svrchovaností českého krále. Jádro tvořily české země, tj. České království, Moravské markrabství, Opavské knížectví a jednotlivá slezská knížectví, která ovšem byla s královstvím spojena jiným způsobem, a to lenním vztahem (každé z nich bylo samostatným státem s vlastním vladařským rodem, armádou a státní správou - s královstvím je vázaly lenní smlouvy uzavírané jednotlivými vladaři). Po většinu doby existence tohoto státního útvaru jeho součástí byla také celá Lužice. Jednotlivé země také měly v jejím rámci značnou autonomii a tento státní útvar v poněkud odlišné podobě přežily.

 

Korunu českou právně ustanovil Karel IV. svými bulami ze dne 7. dubna 1348. Pojem Koruna představoval nadosobní princip, přirovnatelný k dnešní instituci státu, který stál nad panovníkem i nad zemskou obcí. Lenní propojení jednotlivých zemí tak už do budoucna nebylo vázáno ani na osobu panovníka, ani na vládnoucí dynastii, nýbrž na Korunu, monarchii jako takovou. Viditelným symbolem tohoto principu byla česká, tzv. Svatováclavská koruna, které celý tento státní celek oficiálně patřil. Na jednu stranu tak byl koncept Koruny české jakousi obranou před zneužitím královské moci, neboť si král korunu, a tím i vládu nad svými zeměmi, jen vypůjčoval od svatého Václava. Na druhou stranu tento koncept mohl vést k centralizaci moci v rukou panovníka, neboť to byl právě a jedině král, kdo měl právo na hlavě nosit Svatováclavskou korunu, a kdo byl jejím prostřednictvím bytostně spojen nejen se svými zeměmi, s českým zemským patronem svatým Václavem, ale i se samotným Kristem, jakožto Králem králů. Termín Koruna a stůl Českého království se  poprvé objevuje už roku 1322 za vlády Jana Lucemburského.

 

Ve smyslu historického a státoprávního termínu (jako sjednocujícího pojmu vyjadřujícího příslušnost té které korunní země k teritoriu ovládanému českým králem) zanikla Corona regni Bohemiae teprve se vznikem Československé republiky roku 1918.

 

Karel IV. ustanovil korunu v rozsahu územních zisků svého otce Jana Lucemburského – kromě Čech, Moravy a Slezska území zahrnovalo i Chebsko, Horní Lužici a četná léna v německé oblasti. Během Karlovy vlády ještě přibyla Horní Falc a Dolní Lužice (1370). V letech 1373–1415 bylo volně připojené Braniborské markrabství.

 

Zvolením Ferdinanda I. českým králem v roce 1526 se Koruna česká připojila k územím ovládaným rodem Habsburků, čímž byl položen základ budoucí Habsburské monarchie.

V letech 1619–1620 se země Koruny české změnily na čas v konfederaci. Během třicetileté války (1635) postoupil císař Ferdinand II. území obojí Lužice Sasku. Další územní ztrátu Koruna česká utrpěla v roce 1742, kdy byla Marie Terezie nucena vzdát se ve prospěch Pruska většiny území Slezska, které tehdy bylo hospodářsky nejvyspělejší částí habsburského soustátí. Ačkoliv země Koruny české postupně ztratily v rámci rakouské monarchie svoji samostatnost a jako samostatný útvar v jejím rámci fakticky zanikly se zánikem svých centrálních orgánů, formálně zanikly až rozpadem Rakouska-Uherska v roce 1918, kdy se s výjimkou části Těšínska, připojené Polskem, staly základem české části nově vzniklé Československé republiky.

 

Země byly spojeny zejména společným panovníkem - českým králem, a dále pak řadou úřadů (mimo slezské státečky). Nejvýznamnějším z nich byla Česká královská kancelář, v jejímž čele stál nejvyšší kancléř, a která koordinovala chod státní správy a přes níž šla veškerá korespondence pro panovníka a od panovníka (různé akty, stanoviska a nařízení). Dalším orgánem byl nejvyšší mincmistr, který se staral o ražbu mincí v celém státě.

 

Roku 1527 král Ferdinand I. ustanovil Radu komory královské jako orgán dohledu nad všemi zeměmi v oblasti státních financí. Zvláštní postavení měly dvorské úřady, které se úzce pojily k osobě panovníka, a také demonstrovaly jednotu českého státu. Jednalo se například o dvorského sudího, dvorského maršálka či číšníka. Šlechta všech zemí se účastnila Generálního sněmu, který se skládal z delegátů zemských sněmů a z členů českého zemského sněmu. Jednalo se o společný stavovský orgán.

 

Termín „vedlejší země Koruny české“ je novodobý a bývají jím označována území ležící mimo České království, tj. zpravidla Slezsko a Lužice. Někdy k nim bývá řazena i Morava.

Lucemburská Morava nebyla jednotným zemským či státoprávním útvarem. Její území tvořilo nejen Moravské markrabství, ale i biskupství olomoucké a Vévodství opavské. Všechny tyto tři celky byly vázány přímo na Korunu království českého, respektive na samotného českého krále, který o nich rozhodoval. Moravský markrabě se sídlem v Brně nestál vůči Olomouci a Opavě v nadřazeném postavení. Olomoucký biskup, opavský vévoda i moravský markrabě podléhali přímo českému králi jakožto svému lennímu pánu.

 

Česká koruna se za vlády Lucemburků nestačila vnitřně upevnit a srůst v jednotný stát. Zejména v 15. století rostlo stavovské sebeuvědomování. Stavy se ovšem neidentifikovaly s celou Korunou, nýbrž se zemí, v níž žily a jejíž zájmy chtěly hájit. Tento zemský princip vedl k partikularismu uvnitř českého státu. Tomuto emancipačnímu úsilí stavů na zemské úrovni napomohla nejen slabá ústřední vláda Václava IV., ale především rozštěpení Koruny české za husitských válek. Žádná celokorunní stavovská instituce nevznikla a v rozdělené Koruně ani vzniknout nemohla. Zemsky uzavřenému stavovství dále přihrávalo rozpolcení České koruny za Jiřího z Poděbrad (a po něm za Vladislava Jagellonského) a Matyáše Korvína. K větší centralizaci Koruny nedošlo ani po roce 1490, kdy vládu nad celou Českou korunou převzal Vladislav Jagellonský. Dílčí integraci prodělala pouze tříšť slezských zemiček, které si vytvořily společný orgán reprezentující celé Slezsko. Ze stavovského hlediska zůstala Česká koruna svazkem samostatných zemských korporací, z nichž každá měla vlastní orgány i možnost obracet se přímo na krále. Přestože nebo právě proto, že se české stavy cítily být nadřazené nad stavy ostatních zemí Koruny (osobovaly si například právo volit českého krále), žádnou stavovskou integraci, která by upozadila jejich výlučnost, neiniciovaly. Soustředily se na vlastní problémy a pouze proklamativně na králi žádaly, aby dbal o teritoriální celistvost České koruny. Habsburkům vnitřně nesjednocená Koruna vyhovovala, neboť jim umožňovala snáze prosazovat vlastní zájmy v jednotlivých zemích a podporovat jejich vazby na nově vytvořené centrální úřady ve Vídni, a proto se o nějakou její hlubší integraci nepokusili.

 

Přestože Česká koruna byla formálně součástí Svaté říše římské, dokázali jagellonští králové uhájit její nezávislý charakter a vyvázali se i z finančních závazků vůči říši. České země tak nebyly zahrnuty do říšské reformy, kterou tehdy uskutečnil císař Maxmilián I.

 

Odhaduje se, že kolem roku 1500 žily na území České koruny, která měla rozlohu přibližně 125 000 km2, asi 2 300 000 obyvatel, kolem roku 1600 pak už asi 2 950 000 obyvatel.

 

Počátek konfederace jednotlivých zemí Koruny české je datován do období po sesazení řádně zvoleného a korunovaného českého krále Ferdinanda II. českými stavy. Vznik měl řešit nadřazenost Českého království nad vedlejšími zeměmi, což bylo důležité proto, aby se tyto země sjednotily a jednaly společně proti Ferdinandovi.

 

Z výše zmíněných důvodů byl 31. července 1619 svolán generální sněm stavů zemí Koruny české, aby byl dohodnut další postup a schválena konfederace. Všechny země měly být stmeleny jediným panovníkem s omezenými pravomocemi, měly mít společné tyto instituce: českou dvorskou kancelář, generální sněm a společné velení armády. Měla zde fungovat evangelická církev s defenzory, přičemž katolíci neměli být utlačováni, pokud budou uznávat Majestát a jezuité museli odejít ze všech zemí.

 

Podle této smlouvy byl zvolen a panoval pouze jeden král, a to Fridrich I., s kterým je také osud konfederace spojen, protože nedlouho poté, co na trůn nastoupil Ferdinand II., bylo vydáno Obnovené zřízení zemské, které výrazně zmenšilo svobody českých stavů. Poněkud později na počátku roku 1620 na sněmu v Prešpurku byla konfederace rozšířena území ovládané Gabrielem Betlenem, tedy Uherské království a Sedmihradské knížectví a Dolní a Horní Rakousy.

 

Horní Rakousy byly přinuceny vzdát císaři hold 20. srpna 1620, poté co je vojensky obsadil vrchní velitel ligistického vojska, Maxmilián I. Bavorský. Čechy padly prakticky okamžitě po bitvě na Bílé hoře, kdy 13. listopadu vydaly konfederační listiny vítězům. Morava, především Karel starší ze Žerotína, začala jednat o vyrovnání s císařem 20. prosince a Slezsko poté co král Fridrich odjel 22. prosince. Obě Lužice mezitím dobyl Jan Jiří I. Saský. Poslední, kdo zůstal z konfederace, Betlen s Uherskem sám jednal s císařem již delší dobu za zády všech konfederovaných zemí.

 

Nedlouho po vrácení moci nad zeměmi Koruny české Ferdinandovi II. byl oktrojován nový systém státního zřízení - Obnovené zřízení zemské (1627). S tímto zřízením došlo k okleštění mnoha stavovských pravomocí, nejenže listina nebyla schválena stavy, ale nebyla ani nikdy v úplnosti přeložena do češtiny. Jazyk německý byl také zrovnoprávněn s českým. Nejdůležitějším ustanovením nového zřízení byla definice „zapůjčování“ Svatováclavské koruny, které se mělo dít dědičně, a ne voleně, tak jak tomu bylo zvykem po mnohá staletí. Zajímavé je, že legálnost tohoto kroku byla opírána o usnesení moravských stavů v době volby Ferdinanda I., kteří naschvál stavům českým potvrdili dědická práva Anně Jagellonské a jejího muže přijali jen za svého pána.

 

Pozn. :

 

Obnovené zřízení zemské je název pro zemské ústavy Čech (z 10. května 1627) a Moravy (z 10. května 1628).

 

Český král a moravský markrabě Ferdinand II. obě zemská zřízení oktrojoval, tj. vydal bez souhlasu sněmu, na základě vítězství nad stavy v občanské válce a teorie o propadlých právech. Na závěrečné redakci zřízení se podíleli olomoucký biskup František kardinál z Ditrichštejna a pražský arcibiskup Arnošt kardinál z Harrachu.

 

První vytištěné exempláře českého zemského zřízení byly k dispozici koncem května 1627. Byly vydány německy (autentické znění) pod názvem Verneuerte Landesordnung des Erbkönigreichs Böhaimb; úřední překlad do češtiny zůstal nedokončen.

 

 

    Místo dosavadního stavovství byl uzákoněn absolutismus.

    Česká koruna vyhlášena za dědičnou (tedy nepřestala existovat) v habsburském rodě až do vymření mužského potomstva (posílena moc české královské – dvorské – kanceláře ve Vídni).

    Duchovenstvo zaujalo první místo v zemském sněmu (za ním teprve stav panský, rytířský a královská města – ta měla na sněmu jen jeden hlas).

    Katolické náboženství bylo prohlášeno za jediné povolené vyznání v českých zemích (ti, kteří se nechtěli „srovnat“ s panovníkem ve víře, museli se vystěhovat ze země, ovšem s výjimkou poddaného lidu, který musel přestoupit ke katolictví buď po dobrém, nebo po zlém).

    Jazyk německý byl zrovnoprávněn s českým (ve skutečnosti mu však byl nadřazen).

    Stavům bylo ponecháno povolování, rozvrhování a vybírání daní.

    Zemské úředníky směl jmenovat pouze panovník (jemu byli také zodpovědní).

    Ústní řízení nahrazeno písemným.

 

Obnovené zřízení zemské obsahovalo ustanovení státního, soukromého a trestního práva, předpisy týkající se soudního a deskového řádu, připojena byla Svatováclavská smlouva z roku 1517 a Narovnání o hory a kovy z roku 1534 (a z r. 1575). V roce 1640 (1650 na Moravě) bylo doplněno Královskými deklaratorii a novelami, sbírkou královských rezolucí, vysvětlení a nových ustanovení. Obnovené zřízení zemské právně utvrzovalo podřízení českých zemí habsburskému absolutismu. Jedná se o důležitý pramen českého státního práva.

 

Ustanovení obnoveného zřízení zemského se udržela až do roku 1848 (snahy české šlechty o podstatnou revizi a zmírnění OZZ během 1. pol. 18. století se nezdařily).

 

Obnovené zřízení zemské dědičného markrabství moravského z roku 1628 představovalo významnou revizi dosavadní zemské "ústavy". Ztělesňovalo dovršení procesu, který začal krátce po bitvě na Bílé hoře a znamenal přechod od stavovského státu k panovnickému absolutismu. Ferdinand II. bezezbytku využil teorii o propadlých právech, podle které stavy povstáním proti legitimnímu králi ztratily svá práva a je na panovníkovi, jaká jim ponechá. Z textu je patrné, že cílem OZZ bylo zabránit vzniku nové stavovské opozice a potlačit protestantismus. Král jistě zamýšlel uzákonit nové poměry v českých zemí již dříve, vyčkával však na vhodný okamžik. Důsledná reforma omezující moc stavů mohla vyvolat nové povstání jak mezi zbytky protestantské šlechty, tak v řadách dosud loajálních katolických pánů. Příhodná doba nastala roku 1627, kdy zemřel český místodržitel Karel z Lichtenštejna. Ve snaze nahradit mocného místodržitele standardním byrokratickým aparátem proto král ještě téhož roku vydal Obnovené zřízení zemské pro Čechy. Na Moravě pracovala od roku 1625 kodifikační komise vedená kardinálem Františkem z Dietrichštejna. Jejími členy byly přední osobnosti té doby. Nabídku podílet se na tvotbě zemského zřízení dostal i Karel starší ze Žerotína. OZZ je tak, i přes kontroverzní obsah, na svou dobu velmi kvalitním právním pramenem. Formou navázalo na podobu dřívějších zemských zřízení a zachovalo i mnoho starých obyčejů. Na druhou stranu autentickým jazykem zákona byla němčina. Český překlad měl sloužit jen jako pomůcka. Slavnostní vyhlášení Obnoveného zřízení zemského se uskutečnilo 1. července 1628 ve Znojmě. Všichni stavové země se sešli na Dolním náměstí, kde za osobní účasti císaře a císařovny složily slib věrnosti. Vedle toho byl vydán zvláštní Kundmachungspatent, který měl seznámit s obsahem zákona veškeré moravské obyvatelstvo. Ačkoli v pozdějších letech byla některá ustanovení OZZ zmírněna nebo nahrazena jinými předpisy, jeho převážná část se udržela v platnosti až do roku 1848.

 

 

Morava zůstává nadále přední zemí Koruny české s vnitřní samosprávou. Zemské hranice se nezměnily. Pouze Opavsko se od té doby pokládá za součást Slezska.

    Rod Habsburský je prohlášen za dědičný. Právo nové volby náleží stavům pouze v případě vymření vládnoucí dynastie, nebo kdyby se poslední dědic vzdal trůnu, nebo kdyby nemohl vládnout kvůli duševní chorobě, nebo byl bezdětný.

    Obyvatelé markrabství moravského přísahají věrnost svému panovníkovi zdvižením dvou prstů pravé ruky. V přísaze musí být slova "Panně Marii, Matce Boží a Všem Svatým".

    Nastupující panovník přísahá stavům na evangelium za mše svaté sloužené olomouckým biskupem.

    Panovnické regály jsou nedotknutelné.

    Nejvyšší zemské úředníky jmenuje výhradně panovník. Jmenování je pouze na 5 let, ale může být panovníkem prodlouženo. Zemský hejtman, nejvyšší komorník a nejvyšší sudí jsou vybíráni za stavu panského. Úřad nejvyššího hofrychtéře a zemského písaře je obsazován stavem rytířským. Nejvyšší podkomoří je střídavě vybírán ze stavu panského a rytířského. Historické nároky některých rodin na zemské úřady pozbývají platnosti.

    Menší zemští úředníci jsou vybíráni ze stavu rytířského. Museli být v zemi usedlí a zachovalí.

    Prvním stavem se stal stav duchovní. Církevní statky se nesměly prodávat bez svolení panovníka.

    Druhým stavem byl stav panský, třetím stav rytířský, čtvrtým stav královských měst.

    Právo svolávat zemský sněm náleží bezvýjimečně panovníkovi pod trestem ztráty hrdla i statku.

    Stavy nemají právo činit návrhy zemskému sněmu ve věci panovnické moci a královských regálů. Tyto návrhy musí být nejprve předloženy panovníkovi.

    Ve věcech menšího významu smí stavy podávat návrhy, ale jen se svolením královských komisařů. (České stavy toto právo neměly.)

    Povolování berní bylo ponecháno stavům, ale nesměly si tím vynucovat nová privilegia nebo souhlas podmiňovat omezením panovníkovy moci.

    Tajné schůze sněmovníků jsou zakázány. Hlavní organizátor může být potrestán ztrátou hrdla i statku.

    Nařízení celé zemi smí vydávat pouze panovník po poradě se stavy. (České stavy toto právo neměly.)

    Němčina byla zrovnoprávněna s češtinou. Zemský sněm jednal česky i německy.

    Zakazuje se smlouvání moravských stavů se stavy jiných zemí.

    Svolávat zemskou hotovost, najímat vojsko, vést vojsko, povolovat průchod cizího vojska Moravou mohl pouze panovník pod ztrátou hrdla i statku.

    Uzavírat spojenectví se sousedními zeměmi mohl pouze panovník pod ztrátou cti, hrdla i statku.

    Žádný ze stavů nesměl pod ztrátou hrdla i statku vstoupit do vojenských služeb proti moravskému markraběti.

    Jediným povoleným náboženstvím je víra katolická. Všechny dřívější svobody a privilegia ve prospěch vyznání pod obojí se ruší. Kdo se je pokusí obnovit, bude potrestán ztrátou cti, hrdla a statku. Do země mohou být přijati jen cizinci katolického vyznání.

    Větší soud zemský zasedal čtyřikrát ročně. Dvakrát v Olomouci a dvakrát v Brně. Zasedal zde olomoucký biskup, zemský hejtman, nejvyšší komorník, nejvyšší sudí a 17 přísedících stavu panského a 6 přísedících stavu rytířského. Členy jmenoval panovník.

    Ústní řízení bylo nahrazeno řízením písemným.

    Proti rozsudku většího soudu zemského bylo možné odvolání k panovníkovi.

    Zemské desky zůstaly v Olomouci a Brně. Zápisy mohly být vkládány Česky i Německy. Vklady bylo možno činit osobně nebo prostřednictvím zplnomocněnce. Vkládat nesměly osoby nepočestné ženského pohlaví, nemanželští synové, psanci a osoby toho nehodné. Úředníci nesměli nic měnit pod ztrátou hrdla.

    Lichva je přísně zakázána. Je dovoleno brát úrok 6 %.

    Inkolát (zemské občanství) udělují nadále stavy, ale jen na žádost panovníka. Cizinec si směl v zemi koupit statek a ujmout se jeho správy jen se souhlasem panovníka. Obyvatelé ostatních českých zemí se považují za domácí.

    Povyšování do šlechtického stavu, udělování titulů a erbů náleží panovníkovi.

    Poddanské poměry i postavení Židů zůstalo beze změny.

    Vyšší stavové a jejich služebnictvo směli na svou obranu nosit ručnice.

    Bezpečnost v zemi měl na starosti zemský hejtman. Žebráci, tuláci a povaleči nesměly být v zemi trpěni ani podporováni.

 

Habsburská centralizační opatření směřovala k Vídni, nikoliv k Praze. Posilováním pouta jednotlivých zemí s habsburskou monarchií jako celkem, docházelo k uvolňování svazku mezi zeměmi Koruny české jakožto svébytného celku uvnitř této monarchie. A tak českou státnost zpřítomňovala především svatováclavská koruna a s ní spojovaný pojem Česká koruna, užívaný ve smyslu český stát, aniž by záleželo na jeho přesně vymezené podobě.České královské korunovace se pak stávaly okázalými demonstracemi jednoty zemí Koruny české pod vládou společného krále, zmocněného k vládě nad těmito zeměmi právě korunou svatého Václava.

 

Během třicetileté války byli Habsburkové v důsledku pražského míru v roce 1635 nuceni postoupit obojí Lužici saskému kurfiřtovi Janu Jiřímu. Saský kurfiřt však měl obě Lužice držet jako léna České koruny a český král jakožto vládce nad celou Korunou směl nadále užívat lužické markraběcí tituly. Právně byla lénní vazba obou Lužic na Českou korunu zrušena až roku 1815 vídeňským kongresem. Přestože od roku 1635 Lužice sdílely své osudy se Saskem, zejména tamní katolické instituce (kapitula v Budyšíně, kláštery cisterciaček v Mariensternu a Marienthalu) nadále udržovaly kontakt s českým katolickým prostředím.

 

Slezsko, kromě měst Těšín, Opava a Krnov, připadlo roku 1742 Prusku. Po rozpadu Svaté říše římské v roce 1806 Česká koruna také definitivně ztratila všechny državy na území říše.

 

Kolem roku 1815 obývalo území České koruny (tedy České království, Moravské markrabství a Slezské vévodství) na 5 milionů obyvatel, z nichž téměř dvě třetiny považovaly za svou mateřštinu češtinu.

 

Podle některých byla roku 1749 Česká koruna správními reformami Marie Terezie de facto zrušena, když byla česká dvorská kancelář ve Vídni sloučena s kanceláří rakouskou do spojené česko-rakouské dvorské kanceláře. Zřízení přetrvalo bez větších změn až do revolučního roku 1848, kdy museli habsburští panovníci v mnohém ustoupit národům spojeným ve svém císařství. I po tereziánských reformách byli nadále korunováni čeští králové jakožto páni celé České koruny, neboť české korunovace a samotná svatováclavská koruna demonstrovaly jednotu českých zemí pod vládou společného v Praze korunovaného krále. Poslední korunovace se konala roku 1836.

 

Pozice Českého království a potažmo celé České koruny byla velmi vážně oslabena zánikem Svaté říše římské v roce 1806. České země tehdy ztratily dosavadní možnost skromného vnějšího politického zastoupení, které hrálo klíčovou roli zejména při volbě římského krále, na stálém říšském sněmu v Řezně a na říšském soudu ve Wetzlaru. V nově ustaveném Německém spolku po roce 1815 už historicko-politická individualita Českého království reflektována nebyla – formálně bylo království navenek zastupováno výhradně osobou panovníka, který užíval jen titul císaře rakouského.

 

Na jaře 1848 žádali zástupci tzv. Svatováclavského výboru císaře o užší propojení rozvolněného svazku zemí Koruny české a o jeho autonomii v rámci Rakouského císařství. Tento státoprávní požadavek se však setkal s odporem českého německojazyčného obyvatelstva a v polovině dubna 1848 byl odmítnut i moravským zemským sněmem. Německy hovořící Češi (a Moravané) začali svou budoucnost spatřovat spíše ve velkém sjednoceném Německu, historických práv České koruny se tak dovolávali především jen zástupci českojazyčného obyvatelstva. Podstatně odlišné názory na budoucí politické a státoprávní postavení Čech (a Moravy) ve střední Evropě tak vedly k rozchodu obou jazykových skupin žijících na území České koruny. Ty se pak začaly chápat jako dva odlišné národy s rozdílnými cíly a zájmy. Společné soužití českých "Čechů" a "Němců" bylo napříště poznamenáno permanentním státoprávním a národnostním bojem.

 

Ačkoli František Josef I. několikrát přislíbil svou českou korunovaci, nakonec k ní nikdy nedošlo. Poslední český král Karel se české korunovace nedočkal, již v roce 1918 totiž zaniklo České království (a s ním i jeho Koruna) přeměnou v Československo.

 

Svatá říše římská

 

Svatá říše římská (latinsky Sacrum Imperium Romanum, německy Heiliges Römisches Reich) je název zaniklého mnohonárodnostního velmi volného komplexu států, který se rozkládal ve střední Evropě a zahrnovala Německé království, České království, Italské království, Burgundské království a stovky knížectví, vévodství, hrabství, svobodných říšských měst a jiných oblastí. Od 15. století se začal užívat rozšířený název Svatá říše římská národa německého (latinsky Sacrum Romanum Imperium Nationis Germanicæ, německy Heiliges Römisches Reich Deutscher Nation), ale jen v těch částech říše osídlené Němci.

 

Dne 25. prosince 800 papež Lev III. korunoval franského krále Karla Velikého na císaře, který se stal na území západní Evropy prvním císařem po více než 300 letech. Až do roku 899 (s drobnou pauzou) tento titul získávali členové dynastie Karla Velikého, Karlovci. Poté je vystřídali členové různých italských dynastií až do roku 924. Následně byl tento post neobsazený do roku 962, kdy byl na císaře korunovaný Ota I. Veliký, který sám sebe označoval za pokračovatele Karla Velikého.

 

Králové Svaté říše římské byli voleni voliteli, tzv. Kurtfiřty. Poté se museli u papeže nechat korunovat na císaře. V 16. století byla povinnost korunovace papežem zrušena. Říše nebyla nikdy politicky jednotná, skládala se z mnoha knížectví, vévodství, svobodných říšských měst a Českého království.

 

Říše byla zrušena císařem Františkem I. Rakouským v roce 1806 poté, co Napoleon Bonaparte založil Rýnský spolek. Až do roku 1157 se říše označovala jako Říše římská. Přídavné jméno "svatá" bylo k označení říše přidáno toho roku Fridrichem I. Barbarossou, který chtěl změnou názvu demonstrovat své ambice vládnout i na území Itálie a v Papežském státě.

 

Na říšském sněmu konaném v roce 1512 v Kolíně nad Rýnem bylo rozhodnuto o další změně názvu, tentokrát na Svatou říši římskou národa německého. Toto označení se ale začalo v písemnostech používat dříve, první zmínka se dochovala z roku 1474. Takto se říše označovala až do konce 18. století.

 

V kratší podobě Imperium Romanum byl tento název užíván již v dobách franského krále a prvního císaře říše římské Karla Velikého (který roku 800 obnovil na Západě císařství), ale teprve od vlády východofranského krále Oty I. (936–973) lze hovořit o vzniku státního celku, který se s tímto názvem kontinuálně identifikoval. To, že se tak stalo právě ve východní části bývalé franské říše, souviselo jednak s mimořádnou slabostí západofranské / francouzské monarchie v raném středověku (v protikladu k silné ústřední vládě za Oty I. a jeho nástupců), jednak s tím, že na východě zahájil Ota I. dlouho nepřerušenou tradici císařských korunovací v Římě. Již od panování Konráda II. ze sálské dynastie, konkrétně od roku 1034, se proto název Imperium Romanum stal oficiálním pojmenováním někdejší východofranské monarchie. Přívlastek sacrum, doložený až v listinách Fridricha I. Barbarossy (1152–1190), měl zdůraznit sakrální povahu středověké říše, zejména ve vztahu k církvi.

 

Od roku 1512 se užíval rozšířený název „Svatá říše římská národa německého“ (Imperium Romanum Sacrum Nationis Germanicæ, Heiliges Römisches Reich Deutscher Nation), avšak pouze pro části říše osídlené Němci. Teprve od 17. století sílily tendence chápat název Svatá říše římská národa německého jako označení celého teritoria říše, včetně např. Itálie či Burgundska. Formálně říše zanikla v 6. srpna 1806, kdy se Habsburk František II. po vojenské porážce Napoleonem v bitvě u Slavkova (viz Prešpurský mír) vzdal titulu římského císaře a místo něj začal na prvním místě užívat titulu císaře rakouského, jejž přijal již roku 1804. O formálnosti lze hovořit proto, že od vestfálského míru (1648) byla Svatá říše římská pouze volným seskupením samostatných států (císař bezprostředně ovládal už jen své vlastní rodové državy).

 

V německé literatuře se místo názvu Svatá říše římská často používá zjednodušeného označení Německá říše, popř. Římsko-německá říše (někdy i Stará říše v protikladu k moderní Německé říši vytvořené v 19. století). Sacrum Imperium Romanum mělo nicméně po celý středověk univerzalistické, nadnárodní aspirace a tak bylo i chápáno „v cizině“ (jakkoli tam jeho nároky ne vždy uznávali). Nebylo ani státem čistě německým, protože vedle Němců v něm žili i Francouzi, Italové, Nizozemci, Dáni, Češi, Moravané, Slovinci či Lužičtí Srbové. Přesto je převažující německý charakter říše nepopiratelný, už jen vzhledem k tomu, že králové a císaři se až na naprosté výjimky rekrutovali z řad německých knížecích rodů.

 

Od vrcholného středověku náležely ke Svaté říši římské vedle Německa dnešní státy Nizozemsko, Belgie, Lucembursko, Švýcarsko, Rakousko, Slovinsko a Česko; dále pak části dnešního Polska (Slezsko, bývalé Zadní Pomořansko a Nová Marka), severní třetina Itálie (Piemont, Lombardie, Tridentsko, Toskánsko), většina pohraničí Francie (Artois, Lotrinsko, Alsasko, část Burgundska, Savojsko a JV část Okcitánie) a také jih Dánska (Šlesvicko). Nizozemsko a Švýcarsko přestaly být součástí říše po vestfálském míru, frankofonní kraje ovládla spolu s Alsaskem do konce 17. století Francie. Naopak někdejší německé Východní Prusko nikdy k říši nepatřilo.

 

České knížectví se stalo součástí Svaté říše římské začátkem 11. století. Zlatá bula sicilská roku 1212 potvrdila Přemyslovci Přemyslu Otakarovi I. dědičnou královskou hodnost a další privilegia Českého království. Český panovník měl být napříště osvobozen od všech povinností vůči Svaté říši římské až na účast na říšských sněmech. Karel IV. byl první český král, který se stal římským císařem (1355), poté i vládcem všech království Svaté říše římské. Také je autorem Zlaté buly, která potvrzovala výjimečné a nezávislé postavení České koruny v rámci říše.

 

Roku 1073 byl zvolen papežem Řehoř VII. (1073-1085). Byl odhodlán získat pro církev výsadní postavení a podřídit její moci i moc světskou. Požadoval, aby jmenování opatů a biskupů bylo záležitostí pouze církve - papeže. Velké války mezi císařem a papežem o jmenování říšských církevních hodnostářů vešly do dějin jako boje o investituru. Byly ukončeny až roku 1122 wormským konkordátem, dohodou mezi papežem Kalixtem II. a císařem Jindřichem V. Znamenalo to dočasné vítězství církve, neboť vliv císaře na jmenování opatů a biskupů byl značně omezen.

 

Severní část Itálie byla od verdunského dělení součástí Středofranské říše. Pokusy o vytvoření úřední moci zde byly oslabovány stálými boji šlechticů, které vedly k feudální roztříštěnosti. Ve střední Itálii zaujímal významné postavení papežský stát. Za vlády Otonů se dostala severní Itálie do závislosti na Svaté říši římské, zůstávala ale i nadále rozdrobena na samostatné politické útvary, feudální panství, biskupství, města. Závislost na císaři byla pouze formální. Snaha posílit v Itálii císařskou moc je spojena především se jménem Fridricha I. Barbarossy z rodu Štaufů. Podnikl pět válečných tažení za Alpy a s pomocí českého krále Vladislava II. dobyl Milán. Itálie se tak rozdělila na dva tábory: na příznivce římsko-německého krále (ghibellini) a na příznivce papeže (guelfové). Císař byl nakonec poražen v bitvě u Legnana r. 1176.

 

České knížectví

 

České knížectví byl raně středověký státní útvar na území Čech. Trval od 10. století do roku 1198 (s výjimkou let 1085–1092, kdy měl královský titul Vratislav II. a 1158–1172, kdy byl králem Vladislav II.). Hlavami českého knížectví byli Přemyslovci, krátce též polští Piastovci. Po dobytí Moravy asi roku 1029 vládli v moravských knížectvích rovněž Přemyslovci (převážně z moravské větve), rod tak ovládal území zhruba odpovídající dnešní České republice.

 

V době Velké Moravy Čechy neměly jen jediného panovníka, v čele menších územních celků zde stáli místní náčelníci – knížata Čechů. Mezi nimi se postupně nejvíce prosadili Přemyslovci sídlící na Levém Hradci a v Praze. Ti pak svoji moc rozšiřovali ze středních Čech.

 

První historicky prokázaný český panovník Bořivoj I. podřízený velkomoravskému knížeti Svatoplukovi, stal se jeho místodržícím v Čechách přibližně v roce 867. Pravděpodobně za vlády Bořivojova syna Spytihněva I. v Praze vznikl knížecí palác a Praha se stala centrem rodícího se českého státu, který se v roce 895 zbavil vlivu Velké Moravy. Spytihněv se také začal více orientovat na Bavorsko Východofranské říše. Z Pražského hradu a dalších hradišť ve Středních Čechách začali přemyslovští vládci spravovat okolní území a vybírat daně za jejich ochranu: vzniklo tzv. knížecí rodové patrimonium.

 

Za zakladatele české státnosti lze považovat Boleslava I. (935–972; za knížete Václava I. na území Čech dosud chyběla centrální moc), za jehož vlády zmínky o kmenových knížatech mizí, až se nakonec celé Čechy dostaly pod jeho přímou vládu. Tento proces si vyžadoval vydržování poměrně silné armády, zemědělci však jen těžko dokázali vyprodukovat více, než sami spotřebovali, a vojsko potřebné k udržení přemyslovské vlády nad Čechami tudíž muselo získat prostředky kořistí z expanze na severní Moravu, do Slezska a Malopolska. Tímto krokem český kníže ovládl důležitou obchodní stezku z Evropy do Kyjeva, Chazarské říše a dále do Číny.

 

Vzápětí došlo k vzestupu polských Piastovců, kteří dobyli Slezsko a Malopolsko, čímž český kníže ztratil svůj důležitý zdroj příjmu. Dalším zdrojem byl i obchod s otroky, kteří byli vyváženi do muslimského Španělska. Do té doby se jednalo o otroky pohanské, poté, co byla ztracena kontrola nad obchodní stezkou, začal Boleslav II. (972–999) zotro čovat i křesťany, což následně kritizoval např. biskup Vojtěch. Tato krize podporovala podezřívavost k dalším českým rodům, která byla ještě více prohloubena polským vpádem do Čech a která nakonec vedla k vyvraždění Slavníkovců (995) či k vraždění Vršovců.

Polský kníže Boleslav Chrabrý na český trůn dosadil záhadného příbuzného Přemyslovců Vladivoje (vládl 1002–1003). Český kníže Jaromír chtěl upevnit svoje nejisté postavení, proto požádal v roce 1004 německého krále, aby mu udělil Čechy v léno. Tím umožnil začlenění českého státu do Svaté říše římské.

 

Z krize vyvedl zemi až kníže Oldřich (1012–1034), jehož nemanželský syn Břetislav zřejmě roku 1029 k Českému knížectví téměř trvale připojil Moravu. Tím však možnosti expanze byly vyčerpány a kníže musel hledat jiné způsoby než kořistnictví jak získat prostředky na zajištění své vlády – začal se opírat o hradskou soustavu, čímž stát začal být zajišťován daněmi a poplatky

 

Oldřicha vystřídal Jaromír a po krátké vládě (1033–1034) se již oslepený vzdal trůnu ve prospěch svého synovce Břetislava I. (1035–1055). V té době se Polsko dostávalo do krize, pozornost římského císaře byla odvedena na západ a Břetislav se proto rozhodl pro vpád do Polska (1039), kde dobyl Poznaň, Hnězdno a část Slezska včetně Vratislavi. Poté na římský trůn nastoupil Jindřich III., který hodlal nastolit původní rozložení sil. Podnikl proto dvě tažení do Čech – první (1040) bylo neúspěšné a byl poražen v bitvě u Brůdku na Šumavě. V druhém (1041) však oblehl Břetislava na Pražském hradě a donutil ho vzdát se všech dobytých území v Polsku. Břetislav byl na trůně ponechán, jelikož byl pro císaře vhodným pomocníkem pro připravované tažení do Uher.

 

Břetislav si byl vědom, že řád v zemi stojí a padá s osobou panovníka, a snažil se proto, aby přechod moci z jednoho panovníka na druhého proběhl pokud možno co nejvíc hladce. Stanovil proto roku 1054 v otázce nástupnictví zásadu seniorátu, knížetem měl být nejstarší mužský člen přemyslovské dynastie, čímž však zároveň bylo do značné míry potlačeno právo českých předáků na volbu svého panovníka.

 

I přes Břetislavovu snahu vnést do nástupnictví řád, nebyly po jeho smrti vztahy mezi jeho syny zprvu klidné. Kníže Spytihněv II. (1055–1061) dal svým bratrům tvrdě pocítit svou ruku, Vratislav před ním dokonce prchl do Uher. Vzápětí na říšský trůn nastoupil Jindřich IV., který se rychle sbližoval s uherským králem, jehož dcera se stala Vratislavovou manželkou. Spytihněv se zalekl a rychle se snažil si bratry usmířit a vrátil jim jejich moravská údělná knížectví.

 

Vratislav II. (1061–1092) se po nástupu na knížecí trůn podobně jako Spytihněv snažil uchovat si nad Moravou kontrolu. Obnovil proto olomoucké biskupství (1063), které navázalo na biskupství z doby Velké Moravy, a skrze dosazeného biskupa tak mohl do jisté míry svou moc uplatňovat. To vyvolalo spory s nejmladším bratrem knížete, pražským biskupem Jaromírem, jehož moc se Vratislav pokusil omezit pomocí zřízení vyšehradské kapituly. V důsledku těchto sporů se zintenzivnily kontakty mezi českým knížectvím a papežem.

Zároveň se Vratislav II. začal sbližovat s Jindřichem IV., se kterým společně bojoval proti vzmáhajícímu se Polsku. Když proto vzápětí došlo mezi papežem a římským králem k vyhrocení sporu, který je znám jako boj o investituru, stál český kníže na králově straně a účastnil se i Jindřichova tažení do Říma (1081–84). Za věrné Vratislavovy služby mu (nyní již císař) Jindřich IV. udělil osobní královský titul, čímž se Vratislav II. stal prvním českým králem.

 

Udělení královského titulu zároveň znamenalo ukončení spolupráce českého knížete s římským císařem, současně také v rámci přemyslovského rodu rostlo napětí – biskup Jaromír dosáhl zrušení olomouckého biskupství (1086), tento akt nebyl králem respektován a dosadil do Olomouce nového biskupa. Současně rostlo napětí mezi králem a moravskými údělníky, Vratislav se taky snažil odstavit od moci svého syna Břetislava a prosazoval na základě seniorátu nástupnictví svého bratra Konráda I. Brněnského.

 

Konrád na knížecí trůn roku 1092 skutečně dosedl (čímž bylo naplněna zásada seniorátu), ještě téhož roku zemřel. Vystřídal jej jeho synovec Břetislav II., který se snažil omezit vliv Říše na český stát a zároveň upevnit svou knížecí moc – vybíral si proto například biskupy z ciziny, kteří neměli v Čechách oporu v nikom jiném než v knížeti, nebo vyhnal představitele rodu Vršovců. Ke konci vlády Břetislav kontakt s císařem znovu navázal, když se na něj obrátil s žádostí, aby Čechy udělil v léno jeho mladšímu bratru, který roku 1100 na knížecí trůn skutečně dosedl jako Bořivoj II. Touto císařskou intervencí bylo zcela pominuto právo českých předáků na volbu knížete i zásada seniorátu, takže prosazení Bořivoje jen ještě více prohloubilo v knížectví neklid.

 

Žádný z českých předáků nedisponoval takovou mocí, aby sám mohl Bořivoje svrhnout, a tak se přemyslovský senior Oldřich Brněnský obrátil na římského krále Jindřicha V., aby mu za vysokou sumu peněz udělil Čechy v léno, což král také učinil. Mezitím se ale situace v českém knížectví změnila – Polsko chtělo neklidu v české zemi využít a podnítilo olomouckého Přemyslovce Svatopluka k tažení do Čech (1105). Tažení sice bylo neúspěšné, Svatopluk však získal podporu českých předáků, kteří jej nakonec roku 1107 zvolili svým knížetem místo Bořivoje. Bořivoj se rozhodl utéci se k římskému králi, který se jej i přes dřívější podporu Oldřicha zastal a Svatopluka zajal. Když se však Bořivoj do Čech vracel, předáci jej nepřijali a císař se proto rozhodl propustit Svatopluka a vrátit jej na český trůn. Neklidná situace lákala Polsko i Uhry k vpádům do českého státu, na které Svatopluk odpověděl odvetnými taženími. Při tažení do Polska byl ale Svatopluk roku 1109 zavražděn.

 

Tím se situace znovu zkomplikovala – Svatoplukova družina si zvolila jeho bratra Otu, čeští předáci zase Bořivojova bratra Vladislava I. Ota nakonec ustoupil, stejně jako Oldřich, nikoli však Bořivoj II., který se přihlásil o svá dřívější práva a obsadil Prahu a Vyšehrad. Nakonec však byl zajat a vlády se ujal Vladislav (1109–1117). Vladislavova vláda byla nadále provázena spory s jeho mladším bratrem Soběslavem. Roku 1117 Vladislav I. překvapivě uvolnil trůn Bořivojovi II., ten však byl znovu roku 1120 sesazen a místo něj opět dosazen Vladislav I. Když Vladislav roku 1125 těžce onemocněl, vrátil se Soběslav z polského vyhnanství do Čech, kde se mu podařilo získat velkou popularitu, takže když Vladislav téhož roku zemřel, zaujal jeho místo.

 

Důsledkem bojů o moc nebylo jen oslabení českého státu, říšské intervence, polské a uherské vpády, ale také vzestup zemské aristokracie, která se zrodila z družin okolo jednotlivých uchazečů o trůn. Knížecí družina tak stále více přejímala zodpovědnost za plnění vůle knížete (i posmrtné) a za nastolení nového knížete.

 

Moc knížete se opírala v tomto období o soustavu hradů, na které byli dosazováni za služby knížeti družiníci, kteří získávali prostředky na svou obživu tím, že si postupně podmaňovali obyvatelstvo v okolí a zdaňovali je – daň byla vládnoucí vrstvou chápána jako poplatek za mír a ochranu knížetem. Hradní páni pak museli část svých příjmů odvádět knížeti, který získával další finance také z výnosů knížecích dvorců, regálů či obchodních cel. Z těchto příjmů pak kníže financoval vojsko, hodnostáře a církevní instituce. Král po velkou část roku objížděl jednotlivé oblasti, aby nad nimi neztratil kontrolu. Purkrabí byli také čas od času překládáni z hradu na hrad, byť s postupem času stále více sílila jejich snaha udržet „svůj“ hrad pro svou rodinu.

 

Po svém nástupu začal Soběslav I. (1125–1140) uplatňovat politiku samovlády, porazil v bitvě u Chlumce (1126) Otu II. Olomouckého, který se spojil s novým římským králem Lotharem III. Když roku 1130 popravil představitele opozice, kteří proti němu osnovali spiknutí, situace se uklidnila, nikoli ale natolik, aby opozice zanikla. Soběslav si toho byl vědom a snažil se svému synu Vladislavu Olomouckému zajistit následnictví tím, že si u římského krále Konráda III. vyžádal, aby Vladislavovi udělil Čechy v léno.

 

Král Soběslavovi vyhověl, když kníže roku 1140 zemřel, čeští předáci Vladislava Olomouckého nepřijali a místo něj si zvolili jeho bratrance Vladislava II. (1140–1172), kterého vzápětí podpořil i Konrád III. Proti tomu se vzepřel Konrád II. Znojemský, ten byl ale po útoku na Prahu zatlačen říšským vojskem zpět na Moravu. Spojenectví českého knížete s římským králem se prohloubilo v několika společných válečných taženích (tažení do Polska, druhá křížová výprava). Po nástupu Fridricha I. Barbarossy na římský trůn sice vztahy s Říší na několik let ochladly, brzy český kníže stál znovu po boku římského císaře při tažení proti vzpurnému Milánu či při dalším tažení do Polska (1157). Za to si Vladislav II. vysloužil královský titul, čímž se stal druhým přemyslovským králem.

 

Královský titul ale nebyl příliš vyjasněn, což uvádělo českého krále v nejistotu, které římský císař bohatě využíval ve svůj prospěch. České země tak stále více byly připoutávány k Říši. Vladislav II. se zas snažil královského titulu použít k potlačení práv českých předáků tím, že se skrze něj prosazoval zásadu primogenitury. V otázce nástupnictví se Vladislav proto o české předáky opřít nemohl a o císaře se opřít nechtěl, aby se nedostal do ještě větší závislosti na Říši. Rozhodl se proto na svou funkci roku 1172 rezignovat ve prospěch svého syna Bedřicha. Tento nestandardní krok opět vedl ke sporům – Fridrich I. Barbarossa slíbil trůn Oldřichovi, čeští předáci si zvolili Soběslava II., kterému nakonec také Oldřich svou vládu postoupil.

 

Styky s Říší a technologický rozvoj zemědělské techniky vedly k ekonomickému a vzápětí i populačnímu růstu. Rozsah osídlení se začal zvětšovat a začala tzv. vnitřní kolonizace, při které osídlení dosáhlo nadmořské výšky 500–600 m a přičemž někteří kolonizátoři se stali významnými pozemkovými vlastníky (Vítkovci, Markvartici, Ronovci), a šlechta se tak začala dělit na „beneficiární“ (šlechta v královských službách) a „pozemkovou“. Celý proces se neobešel bez nejrůznějších sporů, což vedlo k propracování práva. Vzestup pozemkové šlechty a církve probíhal na úkor hradské soustavy, která tak byla nucena se transformovat – okolí hradu se stávalo dějištěm obchodu a v podhradí se tak pozvolna rodila středověká města.

 

Soběslav II. (1173–1178) nebyl panovníkem, který by tento proces podporoval, ale naopak se opíral o pozvolna mizející skupinu svobodných sedláků. Zničením několika kostelů v Rakousích si navíc vysloužil klatbu. Situace využil Bedřich (1178–1189), který si u Barbarossy vymohl udělení Čech v léno. Trůn skutečně získal, nedokázal však své stoupence náležitě odměnit, a tak se proti němu čeští předáci po několika letech vzbouřili (1182) a za knížete si zvolili Konráda II. Otu. Císař se pokusil krize obratně využít k rozdrobení českého knížectví – Čechy udělil zpět Bedřichovi, Moravu zase Konrádu Otovi, který se začal nazývat moravským markrabětem. Svého cíle ale císař nedosáhl, protože Konrád Ota uznal Bedřichovu nadřazenost, a navíc když Bedřich roku 1189 zemřel, stal se Konrád II. Ota českým knížetem (1189–1191).

 

Po jeho smrti se znovu rozhořely spory o nástupnictví – Václav II. (1191–1192) byl rychle svržen cílevědomým biskupem Jindřichem Břetislavem. Ten místo něj dosadil svého bratrance Přemysla Otakara I. (1192–1193), kterého však záhy také svrhl a Jindřich Břetislav se sám za podpory císaře Jindřicha VI. stal knížetem (1193–1197). Poté, co byly v české církvi papežským legátem zjištěny závažné poklesky, pozice Jindřicha Břetislava se prudce zhoršila a Přemysl Otakar proto vpadl do Čech. Vpád ale přišel příliš brzy, Přemysl nezískal dostatečnou podporu, a tak se musel stáhnout. Roku 1197 Jindřich Břetislav zemřel a na trůn nastoupil Přemyslův mladší bratr Vladislav Jindřich. Přemysl se však nehodlal vzdát, znovu vpadl do Čech a Vladislav Jindřich mu po dohodě trůn předal.

 

Ve stejné době se vyhrotil spor mezi Štaufy (Filip Švábský) a Welfy (Ota IV. Brunšvický). Přemysl Otakar se rozhodl podpořit Filipa Švábského, za což byl roku 1198 odměněn královskou korunovací v Mohuči, tentokrát již byl titul dědičný. Později přešel Přemysl krátce na stranu Welfů, kteří Přemyslovi královský titul uznali. Roku 1212 byla veškerá privilegia shrnuta a potvrzena Zlatou bulou sicilskou. České knížectví se přerodilo v České království, které mělo ve znaku nejdříve lvici (jeden ocas), později lva (dva ocasy). Přemyslovci nadále používali orlici jako svůj rodový znak.

 

České země

 

České země je pomocný historicko-geografický termín, který je používán zejména v historickém kontextu.

 

V období od středověku se českými zeměmi rozumí země Koruny české (země podřízené českému králi) v závislosti na územních a politických změnách: České království, Moravské markrabství, od 14. století slezská knížectví (od roku 1742 jen menší část), po většinu doby do Třicetileté války též Lužice. Současně se však pro státečky ve Slezsku používá termín přidružené země, protože nebyly přímou součástí Koruny (pouze lenní závislost). Ve vztahu k době vlády Lucemburků, kdy byly ke Koruně přičleněny země českému prostředí vzdálené (např. Lucembursko, Braniborsko), se jako české země obvykle označuje pouze jádro korunních zemí. Moravská a zbytky slezských území byly v průběhu historie několikrát sloučeny do Moravskoslezské země.

 

Po zániku monarchie (jinými slovy po vzniku Československa) se českými zeměmi rozuměly tři země: Čechy, Morava a česká část Slezska (Morava a České Slezsko byly od roku 1928 do roku 1948 opět spojeny do Moravskoslezské země), jimž odpovídají přibližně hlavní povodí. Po zániku zemského zřízení se pomocí označení „české země“ vymezovaly kraje nespadající pod působnost Slovenské národní rady.

 

 

 

 

Vývoj českého území

 

 

České území se dlouhodobě rozvíjelo, kdysi poněkud nepřesné hranice se postupem času ustálily. Mnohdy hranice Českého státu sahaly daleko od těch současných, některá území s ním byla spjata po staletí a křivdou či špatně vedenou válkou byla ztracena (lze zmínit např. Kladsko, Žitavsko, Slezsko nebo Lužice). Poslední větší změnou “tvaru” Českých zemí bylo rozdělení Těšínska v roce 1919 za války s Polskem, nejviditelnější změnou však bylo rozbití Československa. Prvním velkým státním útvarem po Sámově říši byla na našem území Velká Morava.

 

Vznik Velké Moravy se datuje k roku 833 kdy se Moravskému knížectví podařilo vypudit knížete Pribinu z knížectví Nitranského (dnešní západ Slovenska).

 

Není znám přesný letopočet vzniku Velké Moravy a o jejím pojmenování taktéž nepanuje jistota. Název Velká Morava se objevil poprvé v roce 950 v díle byzantského císaře Konstantina VII. Porfyrogenneta “O spravování říše”. Je možné, že Velká Morava byla mnohem starší a Pribina nebyl sesazen, nýbrž “odvolán”.

 

Druhý velkomoravský kníže Rostislav chtěl odtrhnout Velkou Moravu od vlivu Východofranské říše a tak navázal styky s říší Byzantskou.

 

Byzantský císař vyslal roku 863 na Moravu věrozvěsty Cyrila a Metoděje, kteří šířili v zemi křesťanství, sepsali pravidla jazyku dnes známého jako Staroslověnština a vytvořili pro něj písmo “hlaholici”.

 

Úpadek Velké Moravy se datuje kolem roku 900, kdy se odtrhávají některé kmeny (v Čechách a Lužici), země je postižena rozsáhlými povodněmi a navíc ji začaly ohrožovat kmeny Maďarů.

 

V roce 907 došlo k vojenskému střetnutí mezi Velkou Moravou a maďarskými kmeny, které vedlo k rozvrácení Velké Moravy a jejímu úplnému zániku.

 

Vznik Českého státu není přesně znám. Za Velké Moravy existovaly na dnešním území Čech různorodé kmeny, z nichž se nejvíc prosadili Přemyslovci.

 

První historicky doložený panovník je Bořivoj I. z 9. století. Přemyslovci pravděpodobně sídlili v Levém Hradci a později přesídlili na území dnešního Pražského hradu.

Významným panovníkem a správcem území byl Boleslav I.,bratr jím zavražděného sv. Václava, který upevnil moc Přemyslovců ve středních Čechách a později k Českému knížectví připojil Slezsko, Krakovsko a Moravu.

 

Jeho syn kníže Boleslav II. dosáhl roku 973 vystavění pražského biskupství, které zvýšilo prestiž státu. Po smrti Boleslava II. byl Český stát nestabilní. Na začátku 11. století byly Čechy připojeny ke Svaté říši římské.

 

V dalších letech je Český stát christianizován a původní slovanské pohanské zvyky ustupují. Prvním českým králem se stal Vratislav I., korunovaný v Praze r. 1086, jako dar od císaře Fridricha Barbarossy za pomoc a vítězství při obléhání Milána. Ve 13. století vládne vynikající diplomat a král Přemysl Otakar I., který z Českého státu utvořil středoevropskou velmoc. Podařilo se mu získat dědičný královský titul (r. 1212 – Zlatá Bula sicilská).

 

Záměrně neobsadil Moravské úděly a Moravu nechal spravovat synem Jindřichem, od té doby bylo Moravské markrabství spravováno vždy buď přímo králem nebo jeho přímým příbuzným.

 

Stabilizovaná a rozvíjející se země skýtala skvělé možnosti pro územní expanzi – král Přemysl Otakar II. (1253-1278) postupně dobyl rakouské a některé alpské země.

 

Bohužel nedošlo k jejich přímému připojení k Českým zemím kvůli smrti krále na Moravském poli. Oproti němu Václav II. směřoval své snahy na sever a tak díky dobré politice a sňatku dosáhl roku 1300 polské koruny a pro svého syna zajistil taktéž trůn uherský, avšak brzká smrt Václava II. zhatila jeho postup pro ovládnutí středoevropského prostoru a jeho syn Václav III. se v tak mladém věku (16 let) raději vzdal nároků na uherskou korunu.

 

Mladý král o rok později zemřel při atentátu, když táhl na Polsko.

Situace se z počátku zdála bezvýchodná, jelikož Čechy neměly žádného nástupce na trůn, což se povedlo rychle vyřešit sňatkem Elišky Přemyslovny s lucemburským králem Janem.

 

Jan Lucemburský dokázal pro Čechy získat Zhořelecko a Budyšínsko, tedy prakticky celou Horní Lužici. Jeho nástupce Karel IV. v roce 1348 inkorponoval (navždy připojil) k Českému státu Horní Lužici a v roce 1360 i nově nabytou Dolní Lužici.

 

Král Karel IV. také jako první spojil císařský titul s titulem českého krále. Poté propojil Čechy, Moravu, Slezsko, obojí Lužice a později i Braniborsko rodovou základnou Lucemburků.

 

Mocenské postavení českého státu dosáhlo v té době vrcholu a to i přesto, že česká ekonomika za západní mírně pokulhávala, o to však byl větší kulturní a duchovní přínos a rozvoj. Především pak po založení Pražské univerzity (1348) a povýšení pražského biskupství na arcibiskupství (1344). Po smrti Karla IV. sedl na český trůn jeho syn Václav IV. Za jeho vlády propukne občanská válka, známá jako Husitská revoluce, poté, co je 6. července 1415 v Kostnici upálen kazatel Jan Hus, který usiluje o reformu církve.

 

Proti “husitským kacířům” bylo vedeno pět křížových výprav, avšak Husité vždy císařská vojska porazili. Konec husitství přinesla až porážka radikálních Husitů (Táborité a Sirotci) v bitvě u Lipan, kde je porazilo mírnější husitské křídlo a katolíci.

 

Úplný konec husitství nastal roku 1434 uznání “Basilejských kompaktát”. V zemi poté 16 měsíců vládl husity nemilovaný Zikmund Lucemburský, po jeho smrti vládl zemi 2 roky Albrecht Habsburský, Zikmundův zeť.

 

V dosud katolických Lužicích považovali husity za kacíře a k revoluci se nepřipojili, stejně tak učinilo Žitavsko. Vlivem rozdílných pohledů na reformaci a revoluci se Žitavsko připojilo k protihusitskému odporu po boku lužických měst a později se stalo součástí Horní Lužice.

 

Po smrti Albrechta nastala v Českých zemích krize – stát byl bez panovníka a o českou korunu nejevil nikdo zájem. V roce 1458 se stal prvním českým voleným králem Jiří z Poděbrad, který stál v očích Evropy jako kacíř kvůli jeho husitského vyznání.

 

Jeho význam tkví především v přetvoření Kladska na jediné české hrabství. Své syny učinil Hrabaty kladskými. Kladsko se tím oddálilo od Čech a započalo silnější komunikaci se slezskými knížectvími.

 

Po skonu Jiřího Poděbradského se České země na několik let rozdělí. Čechy přijmou za svého krále Vladislava Jagellonského, ale Moravské markrabství, Slezsko, Kladsko a obojí Lužice přijmou za svého krále císaře Matyáše Korvína, to skončilo roku 1490 Matyášovou smrtí a země se opět spojily pod vládu polského krále Vladislava.

 

Právě za vlády Matyáše Korvína vznikne pojmenování Horní a Dolní Lužice pro území tzv. šestiměstí (Budyšín, Žitava, Kamenec, Zhořelec, Lubáň a Lobava – Horní Lužice) a okolí Chotěbuze (Dolní Lužice).

 

Po vládě polských Jagellonců je na český trůn zvolen Habsburský panovník Ferdinand I, nikdo nečekal, že se rod Habsburků dostane k moci na dlouhých 400 let.

 

Když propukne stavovské povstání, připojí se k odbojným Čechám i Lužice a některá další území, právě Lužice budou za tento čin krutě potrestány.

 

Nejen, že dojde k vyvraždění šlechty, ale v roce 1635 je Ferdinandem II. obojí Lužice prodána saskému kurfiřtu za permanentní mír, Lužice se k Českým zemím už nikdy nepřipojí (i když v letech 1918 a 1945 proběhnou jisté snahy o připojení k Československu).

V dnešní době Český stát nejeví o Lužici zájem a její slovanské obyvatelstvo se z většinového za pouhých 100 let zmenšilo na pár desítek tisíc lidí.

 

V roce 1741 nastupuje na český trůn Marie Terezie, která je neuznávaná a o své dědictví musí bojovat proti velké přesile. Ve válce ztrácí Slezsko a Kladsko, nejbohatší část Rakouska, která získává Prusko.

 

České země tak přišly o další území, na jednu stranu to mělo jistou výhodu – Čechy a Morava se postupně stávají nejrozvinutějšími a nejbohatšími částmi Rakouska.

 

Rok 1867 po prohrané Prusko-Rakouské válce změnil situaci v Rakouské monarchii – ta byla rozdělena na unii dvou států tzv. “Dualismus” – Rakousko-Uhersko.

České země spadaly pod Předlitavsko (vláda z Rakouska z Vídně), naopak dnešní Slovensko spadalo pod Zalitavsko (vláda Uherska). Česká politická scéna usilovala o “trialismus”, tj. unii Rakouska, Českých zemí a Uher. Habsburkům vyhovovalo České země uvádět jako samostatné provincie.

 

Československo stálo na vítězné straně světové války, Rakousko-Uherská říše se rozpadla, přičemž Maďaři tuto situaci nepřijali nikdy kladně a do dnešní doby ji berou jako černou část svých dějin, naopak Rakousko se s rozpadem poměrně rychle srovnalo (až na snahy o sjednocení Tyrolska, jehož část je v Itálii).

 

Československo v roce 1919 přijalo i Podkarpatskou Rus, samotný stát byl rozdělen na několik “zemí”: zemi Českou (Praha), zemi Moravskoslezskou (Brno), zemi Slovenskou (Bratislava) a zemi Podkarpatskou (Užhorod).

 

Na plánech budoucích hranic Československa se uvažovalo o připojení Horní a Dolní Lužice, v jižním Slezsku probíhal plebiscit o připojení k ČSR a uvažovalo se i o navrácení Čechy obývaného Kladska. Ani jedno z území se nepodařilo získat.

 

Naopak České země po téměř půl tisíciletí ztrácejí část Těšínska při válce o Těšínsko. I když mají československé legie převahu nad polskými vojsky, tak státy Dohody rozhodnou stanovit demarkační linii a Těšínsko rozdělit mezi Polsko a Československo.

 

Idea čechoslovakismu počítala s vytvořením politického národa československého, jehož součástí by byli jak Češi a Slováci, tak i ostatní národnosti žijící v ČSR (po vzoru Švýcarska). Po zradě Francie, kdy přistoupila 29. září 1938 k podepsání tzv. “Mnichovské dohody”  podle níž muselo Československo odstoupit rozsáhlá území Německu (tzv. “Sudety”), později i Těšínsko a části severního Slovenska Polsku a značnou část jižního Slovenska a Podkarpatské Rusi Maďarsku.

 

Smlouvu podepsali zástupci Anglie (Chamberlain), Francie (Daladier), Itálie (Mussolini) a Německa (Hitler), českoslovenští zástupci neměli do dohody dovoleno zasahovat.

Ač smlouva byla později uznána jako neplatná přímo v roce 1938 (tyto státy neměly nárok zasahovat do suverenity Československé republiky), Československo ji po nátlaku přijalo bez obrany.

 

Otázka je, jak dobře byly vybavené armády Francie a Velké Británie. Historie vypovídá o totálně nepřipravených a špatně vyzbrojených armádách. Nejen to mohl být důvod proč se obávali války. Nejhlavnějším důvodem potopení Československa měla být vize “protibolševické” hráze, kterou mělo zosobňovat právě Německo. Na Slovensku byla brzy po Mnichovu vyhlášena autonomie (Hlinkova slovenská ľudová strana), taktéž i v Podkarpatské Rusi, jejíž hlavním městem se stal Chust (po odstoupení území včetně Užhorodu) a 17. listopadu byla přejmenována na Karpatskou Ukrajinu.

Doba po září 1938 se nazývá “Druhá republika”.

Dne 14. března 1939 vyhlašuje Slovensko samostatnost, vůdcem byl Němci zvolen Josef Tiso. Tiso byl z domácího vězení převezen za Hitlerem a ten mu dal volbu – buď se Slovensko osamostatní jako satelit Německa, nebo bude rozděleno mezi Polsko a Maďarsko. Podkarpatská Rus se snaží připojit k Rumunsku (jako Rumunský protektorát), to se jí nepodaří a je obsazena Maďarskem.

 

Po vítězství nad nacismem a fašismem roku 1945 se má znovu Československo obnovit v předválečných hranicích. To nedodrží Sovětský svaz obsazením Podkarpatské Rusi, připojí ji ke svému území a vyžene všechny Čechy a Slováky. Na Stalinův nátlak prezident Beneš zbavuje všechny Rusíny československého státního občanství. Dne 1. ledna 1993 vzniká Česká republika a Slovenská republika.

 

Shrnutí - Koruna česká

 

Země Koruny české či pouze Koruna česká je název historického státního útvaru, někdy zvaného České království a přidružené země nebo poněkud nepřesně jen České království, který byl tvořen svazkem zemí pod svrchovaností českého krále. Jádro tvořily české země, tj. České království, Markrabství moravské, Vévodství opavské a jednotlivá slezská knížectví. Po většinu doby existence tohoto státního útvaru jeho součástí bylo také celé Slezsko a Lužice. Jednotlivé země také měly v jejím rámci značnou autonomii a tento státní útvar v poněkud odlišné podobě přežily.

Korunu českou právně ustanovil Karel IV. svými výnosy ze dne 7. dubna 1348, stalo se tak vlastně na jakousi obranu před zneužitím královské moci - jak totiž napovídá název, tento státní celek oficiálně patřil české, tzv. Svatováclavské koruně. Král si mohl korunu, a tím i vládu nad svou zemí, jen vypůjčit od sv. Václava.

 

Od dob Karla IV. se symbolem českého státu stává svatováclavská koruna, jíž jsou podřízeny jednotlivé země Koruny české.

 

Karel IV. ustanovil korunu v rozsahu územních zisků svého otce Jana Lucemburského - kromě Čech, Moravy a Slezska území zahrnovalo i Chebsko, Horní Lužici a četná léna v německé oblasti. Během Karlovy vlády ještě přibyla Horní Falc a Dolní Lužice (1370). V letech 1373-1415 bylo volně připojené Braniborské markrabství.

 

Zvolením Ferdinanda I. českým králem v roce 1526 se Koruna česká připojila k územím ovládaným rodem Habsburků, čímž byl položen základ budoucí Habsburské monarchie. V letech 1619-1620 se země Koruny české změnily na čas v konfederaci. Během třicetileté války (1635) postoupil císař Ferdinand II. území obojí Lužice Sasku. Další územní ztrátu Koruna česká utrpěla v roce 1742, kdy byla Marie Terezie nucena vzdát se ve prospěch Pruska většiny území Slezska, které tehdy bylo hospodářsky nejvyspělejší částí habsburského soustátí. Ačkoliv země Koruny české postupně ztratily v rámci rakouské monarchie svoji samostatnost a jako samostatný útvar v jejím rámci fakticky zanikly se zánikem svých centrálních orgánů, formálně zanikly až rozpadem Rakouska-Uherska v roce 1918, kdy se s výjimkou malé části Těšínska, zabrané Polskem, staly základem české části nově vzniklé Československé republiky.

 

Pozn.

 

Karel IV.

 

Karel vládl na dvojím trůnu. Byl nejen českým králem, ale také panovníkem Svaté říše římské, přičemž roku 1355 dokonce úspěšně absolvoval náročnou římskou jízdu do Itálie, jejímž triumfálním vyústěním byla korunovace císařským diadémem. Karlovy úspěchy v Říši se úzce odvíjely od stability Českého království. Karel chápal české země jako jádro rodové moci Lucemburků v Evropě a zároveň politicky i hospodářsky nejsilnější článek komplikovaného a rozsáhlého soustátí Svaté říše římské, jehož volnou součástí byly naše země prakticky od počátku. Silným panovníkem v Říši mohl být pouze tehdy, pokud by se mu podařilo uspět v Čechách a zajistit si tak bohaté zdroje z českých zemí, jimiž nemohl disponovat žádný jiný říšský kníže ani kurfiřt.

 

Pro Karla bylo prvořadé, aby v Čechách obnovil silnou panovnickou moc ukotvenou v jasně daném právním rámci, aby se tak do budoucna již neopakovaly vnitřní otřesy známé z minulosti a také počátku vlády jeho otce Jana Lucemburského. Aby Karlova snaha získala plnou legitimitu, hlásil se vždy ke svému českému původu, jelikož byl po matce Elišce pokrevním potomkem přemyslovské dynastie. Karlova usilovná péče o povznesení a zvelebení Českého království tak nebyla vedena pouze pragmatismem, ale skutečným vztahem k rodné zemi. Karel totiž i pod vlivem traumatického dětství, které neprožil v Čechách, projevoval na středověké poměry ojedinělý zemský patriotismus. Čechy byly pro Karla domovem, k němuž se hrdě hlásil a k jehož obyvatelům cítil silné pouto vyvěrající z vědomí společných předků a historických i kulturních kořenů.

 

Ve snaze přihlásit se k odkazu Přemyslovců a demonstrovat české veřejnosti i okolním zemím, že počínaje jeho osobou pokračuje vláda přemyslovské dynastie v českém státě alespoň po přeslici, projevoval Karel okázalou úctu k hlavnímu zemskému světci sv. Václavovi. Z tohoto důvodu obnovil v dřívější velikosti starobylé sídlo českých králů na Pražském hradě, jelikož zde byly uloženy světcovy ostatky. Hrad si navíc zvolil za svou hlavní císařskou a královskou rezidenci. Spolu s tím zahájil stavbu katedrály sv. Víta, kde zřídil honosně vybavenou kapli sv. Václava. Karel kromě toho nechal vyhotovit nové korunovační klenoty, jimž vévodila právě koruna zasvěcená hlavnímu zemskému patronovi. Z tohoto důvodu se jí tradičně říká Svatováclavská koruna. Ve své úctě k svatováclavské a přemyslovské tradici šel Karel dokonce tak daleko, že jím sepsaný korunovační řád českých králů zahrnoval bezpočet prvků narážejících na odkaz předchozí vládnoucí dynastie.

 

Svatováclavský kult se úzce promítl také do dalších Karlových státnických počinů. Sv. Václav byl Svatováclavská koruna považován již od 12. století nejen za patrona země, ale také etablujícího se českého středověkého národa. Karel proto zasvěcení nové královské koruny sv. Václavovi využil k tomu, aby svatováclavskou symboliku přenesl i na státní úroveň a stvořil tak první propracovanou státní ideologii českých dějin. Za Karlovy vlády se již běžně používal pojem „Koruna česká“, jakožto oficiálního názvu pro celé soustátí. Pevný právní rámec Karel českým zemím udělil v roce 1348, kdy na základě početného souboru jím vydaných listin došlo k jejich upevnění, scelení a zároveň jasnému definování vzájemnému vztahu. Teritorium zemí Koruny české spravoval jako vrchní vládce český král, který měl být však v dobové symbolice chápán pouze jako zástupce sv. Václava na zemi, jenž se tímto stával skutečným pánem nad českým státem a jeho obyvateli. Lenní propojení jednotlivých zemí Koruny české a tím pádem i jejich svébytnost tak napříště nebyly vázány na vládnoucí dynastii, ale na monarchii (Korunu) jako takovou. Toto zcela jedinečné a dějinotvorné Karlovo rozhodnutí způsobilo, že integrita zemí Koruny české přečkala celá staletí a existovala i dlouho poté, co samotná dynastie Lucemburků už dávno zanikla.

 

Jádro zemí Koruny české tvořilo České království a Moravské markrabství, které se stalo nezcizitelným lénem českého krále. V této podobě český stát přetrval dalšího půl tisíciletí a jeho faktickým i symbolickým dědicem je dnešní Česká republika. Za Karla byly země Koruny české navíc rozšířeny o celé Slezsko, Horní a Dolní Lužici, Braniborsko a také četná zahraniční léna. K české Koruně formálně patřilo i vzdálené Lucembursko, původní vlast Lucemburků, avšak zde drželi skutečnou vládu v rukou Karlovi příbuzní. Nejprve prastrýc z otcovy strany Balduin a poté až do roku 1383 Karlův polorodný bratr Václav, který pocházel z druhého manželství jeho otce s Beatrix Bourbonskou.

 

Stabilita Karlovy české vlády byla dána především tím, že se uměl obklopit kompetentními i oddanými rádci a vytvořit si fungující efektivní byrokratický aparát, který stát nezatěžoval a nezpomaloval, ale naopak mu výrazně pomáhal v rozvoji pozitivních hospodářských i ekonomických procesů. Zároveň, a i to představuje v českých středověkých dějinách kuriozitu, Karel udržoval smír mezi hlavními silami podílejícími se na správě státu. Vedle panovníka to tehdy byla zejména šlechta a církev. Velké podpoře se za Karla těšila především církev. K ní Karla táhla nejen hluboká zbožnost, ale také politický realismus, neboť církevní moc byla ve středověku do značné míry rivalem moci šlechtické. Z církevních kruhů Karel navíc povolával vzdělané muže, jež využíval při správě státu nebo v diplomatických službách. Plné podpoře se za Karlovy vlády těšila i města, jež od něj obdržela řadu výhod v hospodářské i politické oblasti.

 

I přes všechnu svou aktivitu však Karel v Čechách tvrdě narazil, když se snažil v roce 1355 kodifikovat zemské právo. Psaný zákoník Majestas Carolina, na jehož vzniku se Karel podílel, a který měl upevnit postavení panovnické moci a zároveň zabránit šlechtické svévoli, nebyl přijat právě pro tvrdý odpor šlechty. Karel proto musel zákoník takticky obětovat na úkor korektních vztahů s předními panskými rody v Čechách. Vícekrát se jej jako celek nesnažil prosadit, neboť se smířil s politickým dualismem v českých zemích, kde se panovník o moc dělil se šlechtou. Šlechta tento postoj nepovažovala za projev slabosti, ale naopak za Karlovu úctu k jejich požadavkům, a proto mu zachovávala až do konce života bezpodmínečnou věrnost.

 

Vrcholem Karlovy vlády v Říši bylo vyhlášení Zlaté buly v letech 1355 – 1356. Prvních 23 kapitol bylo vyhlášeno na říšském sněmu v Norimberku, zbylých 8 kapitol o něco později v Métách. Tento výjimečný dokument evropského významu upravoval volbu římského krále kurfiřtským sborem, jenž se zároveň stával do budoucna i jakýmsi poradním orgánem panovníka. Kurfiřtům byl navíc jejich titul přiznán dědičně, dostali právo razit mince, celní právo a také právo výkonu soudní pravomoci. Z českého hlediska je Zlatá bula Karla IV. výjimečná z celé řady důvodů, neboť Karel při jejím sestavování pamatoval na své státnické dílo v Čechách. Českému králi totiž zajistila zcela výsadní právo v kurfiřtském sboru, jež se bez mála rovnalo předsednictví, a znovu demonstrativně potvrzovala výjimečné i nezávislé postavení českého státu v rámci Říše. Výjimečnost českých zemí byla mimo jiné deklarována i tím, že se synové kurfiřtů měli povinně učit vyjma němčiny a italštiny i češtinu, kterou tímto Karel povýšil na diplomatický jazyk střední Evropy. Zlatá bula platila ve Svaté říši římské až do jejího oficiálního zániku v roce 1806.

 

Frankfurtský sněm

 

Frankfurtský sněm nebo Frankfurtský parlament byl první sněm demokraticky volených zástupců z členských států Německého spolku, který zasedal od 18. května 1848 do 31. května 1849 v Pauluskirche ve Frankfurtu nad Mohanem. Přes 800 poslanců, většinou akademiků, vysokých úředníků a právníků, přijalo návrh poměrně liberální Frankfurtské ústavy, která zřizovala Německé císařství jako konstituční monarchii s dědičným císařem a voleným parlamentem. Rakousko nemělo být jeho součástí (Maloněmecká koncepce), takže role hegemona připadla Prusku. Když pruský král Fridrich Vilém IV. nabízenou korunu odmítl, záměr ztroskotal, návrh ústavy byl ale důležitým krokem na cestě německého sjednocení a ovlivnil i pozdější německé ústavy. Čeští zástupci byli k účasti pozváni, z podnětu Františka Palackého však účast odmítli. Sněmu se nicméně zúčastnilo přes 40 německých poslanců z českých zemí.

 

Roku 1806 se císař František II. na nátlak Napoleonův vzdal říšské koruny a Svatá říše římská tak zanikla. Porýnské státy vytvořily Rýnský spolek, z něhož po porážce Francie roku 1815 vznikl Německý spolek 35 států a 4 svobodných měst. Největší váhu v něm mělo Rakouské císařství a Pruské království. Spolek se stal nástrojem metternichovské reakce a politického útlaku, takže zejména vzdělané městské vrstvy usilovaly o větší svobodu, jakou jim nabídlo napoleonské zákonodárství. Zároveň sílilo německé národní hnutí, které chtělo jednotný stát.

 

Úspěch Únorové revoluce ve Francii vyvolal v březnu 1848 velké hnutí v německých státech, panovníci povolali liberálnější vlády a ve Frankfurtu se 31. března sešel přípravný parlament, většinou z opozičních politiků. Během několika dnů se rozhodl ve spolupráci se sněmem Německého spolku vypsat volby do ústavodárného parlamentu a připravovat celoněmeckou ústavu. Volby se konaly podle jednotlivých zemí, někde jako přímé, většinou jako nepřímé s volenými sbory volitelů (tak i v Rakousku). Volební právo bylo různě omezené, nicméně asi 85% mužské populace se mohlo voleb zúčastnit. V 649 volebních obvodech bylo zvoleno jen asi 585 poslanců, protože řada neněmeckých obvodů volby bojkotovala.

 

S různými doplněními bylo nakonec zvoleno 809 poslanců, z velké většiny městských vzdělanců: téměř všichni měli maturitu, asi 75 % univerzitní vzdělání, nejčastěji právnické. Převažovali vysocí státní úředníci, soudci a akademici. Jen 149 poslanců reprezentovalo podnikatele a svobodná povolání a jen hrstka řemeslníky a sedláky. Proto se parlamentu posměšně přezdívalo „profesorský parlament“. Jejich názory byly většinou liberální a zároveň vlastenecké až nacionalistické. Příklonem k maloněmecké koncepci bez Rakouska se jednoznačně posílilo postavení Pruska, kdežto Rakousko bylo z dalšího rozhodování vyloučeno. F. Palacký se rozhodl pozvání odmítnout známým "Listem do Frankfurtu", protože se obával, že by tím oslabil vyjednávací pozici v Rakousku. Naději pro Čechy viděl ve federalizaci Rakouska a všeněmecké hnutí sledoval spíš s obavami.

 

Dne 18. května 1848 se v Pauluskirche sešlo asi 330 poslanců, kteří zvolili předsedou známého liberála Heinricha von Gagern. Ten ve své zahajovací řeči vytyčil jako hlavní úkoly vytvoření ústavy pro Německo a německé sjednocení. V celkem 230 zasedáních, s 26 výbory a pěti komisemi poslanci připravili návrh tzv. Frankfurtské ústavy. Jednání, zprvu chaotické, brzy vytvořilo různé frakce či kluby, které se scházely a diskutovaly odděleně v různých lokálech, podle nichž se pak také nazývaly. Hlavní frakce byly tři:

 

    demokratická levice (Deutscher Hof)

    nejpočetnější liberální střed, rozdělený na pravé (Casino) a levé křídlo (Würtemberger Hof)

    konservativní pravice, zejména protestantská.

 

Parlamentu chyběla hlava státu i vláda a volby nesvolal Německý spolek, takže mu chyběla legitimita. Proto jej hlavní evropské mocnosti, zejména Francie a Rusko neuznaly. Levice chtěla revoluční ustavení moci, velká většina však odhlasovala kompromisní řešení: „Říšským zákonem“ z 28. června 1848 vznikla provizorní ústřední moc pro Německo. Místo hlavy státu byl zvolen „říšský správce“ (Reichsveweser), arcivévoda Jan Habsbursko-Lotrinský, ministerský předseda a vláda.

 

Parlament musel kromě toho řešit řadu krizí. Pruská armáda z pověření Německého spolku obsadila Šlesvicko-Holštýnsko, ale na nátlak evropských mocností musela 26. srpna 1848 uzavřít příměří. To parlament zprvu odmítl, protože chtěl Šlesvicko-Holštýnsko připojit k Říši, a přijal je až po dlouhých jednáních 16. září. To vyvolalo novou vlnu bouří a násilností, které musela rozhánět pruská a a rakouská armáda. Dva liberální poslanci byli zavražděni. Když při říjnovém povstání ve Vídni musela vláda z města uprchnout, chtěl parlament mezi oběma stranami vyjednávat. Rakouská vláda však povstání potlačila a dala popravit levicového poslance Roberta Bluma. Tím se projevila bezmoc Frankfurtského parlamentu.

 

Největším problémem byl územní rozsah budoucího Německa, otázka neněmeckých oblastí Pruska a hlavně Rakouska. Parlament sice odhlasoval, že Čechy a Morava jsou částí Německé říše, ale velkoněmecká koncepce, kterou zastávala hlavně levice, nakonec prošla jen s vyloučením Uherska. Císař František I. však rezolutně odmítl rozdělení Rakouska a ministerský předseda Felix Schwarzenberg prosazoval začlenění celého Rakouska, sněm přesto v prosinci 1848 přešel k maloněmecké koncepci bez rakouské účasti. Navrhovaná ústava s pozdějším přístupem Rakouska počítala.

 

Dne 27. prosince 1848 vydal parlament zákon o základních právech německého národa, který rušil všechna stavovská privilegia, vyhlásil ochranu osoby, svobodu svědomí, shromažďování, tisku a podnikání, soudcovskou nezávislost a zrušil trest smrti. Dne 28. března 1849 schválil parlament velmi těsnou většinou celou ústavu s dědičnou hlavou státu, totiž pruským králem. Dolní komora budoucího parlamentu měla být volena přímo, horní delegována členskými státy. Ačkoli poslanci věděli, že Fridrich Vilém IV. se na činnost parlamentu dívá s podezřením, pruská vláda s tímto řešením souhlasila. Když  3. dubna 1849 velká parlamentní delegace králi korunu nabídla, Fridrich Vilém ji odmítl. Odvolával se na práva panovníků jednotlivých států, ve skutečnosti se nechtěl vzdát principu vlády „z Boží milosti“ a stát se závislým na parlamentu. Tak byl potom Vilém I. skutečně provolán německým císařem v roce 1871.

 

Dne 5. dubna 1849 opustili Frankfurt rakouští poslanci a 18. května složili mandáty také pruští zástupci. Zbylých 154 poslanců, „parlamentní torzo“ (Rumpfparlament) se dále snažilo prosazovat Frankfurtskou ústavu, což vedlo k řadě konfliktů a místních revolucí, museli se však přestěhovat z Frankfurtu do Stuttgartu a 18. června 1849 posledních 99 poslanců vojsko  rozehnalo.

 

Velkoněmecká koncepce byla jedna ze dvou variant sjednocení Německa v letech 1848-1849. Měla zahrnovat všechny státy mluvící německy, Země koruny české, západní část Habsburské monarchie. To se však nelíbilo Rakousku. Proto byla zvolena maloněmecká koncepce. Ta nezahrnovala Rakousko. Avšak ani maloněmecká koncepce se neujala, jelikož pruský král Fridrich Vilém IV. odmítl přijmout císařský titul.

 

Maloněmecká koncepce (německy „Kleindeutsche Lösung“) byla politická idea sjednoceného Německa vedeného Pruskem a nezahrnujícího území Rakouské monarchie. Maloněmecké řešení bylo v kontrastu Velkoněmeckým řešením, jež byla ideou „Velkého Německa“. Postupem času se však vytvořil názor na koncepci tzv. třetího Německa tj. Německa bez Pruska i Rakouska, tahle myšlenka se téměř neujala.

 

Rýnský spolek (německy Rheinbund) vznikl v západní části bývalé Svaté Říše Římské, která zanikla po 844 letech v roce 1806.

 

Rozpad říše a vytvoření Rýnského spolku bylo zaviněno porážkou říšských vojsk Napoleonem v prosinci roku 1805 v bitvě u Slavkova nazývanou také bitvou tří císařů. Po této bitvě byl uzavřen bratislavský mír, kde se právě František II. zřekl titulu římského císaře a ponechal si pouze titul rakouského císaře (stal se tedy Františkem I.). V říjnu 1806 po francouzském pokoření Pruska přistoupily do Rýnského spolku i státy středního a severního Německa. Do roku 1808 přistoupilo k Rýnskému spolku dalších dvacet států a státečků a dosáhl svého největšího rozmachu.

 

Pouze státy Rakousko, Prusko a knížectví Holštýnsko náležející k Dánsku, a švédské Pomořansko zůstaly mimo spolek. Knížectví Erfurt bylo anektováno přímo Francií a tvořilo tak francouzskou enklávu uvnitř Německa.

 

V roce 1810 byla velká část severozápadního Německa s územím mezi řekami Emže, Vezera a Labe přičleněna k Francii, kvůli utužení kontinentální blokády. K rýnskému spolku náleželo skrz personální unii se Saskem také Varšavské velkoknížectví. Celkem zahrnoval spolek 325 752 čtverečních kilometrů s 14 608 877 obyvateli.

 

Rýnský spolek zanikl po porážce francouzských jednotek na podzim roku 1813, kdy se většina jeho členů pod tlakem spojeneckého postupu na západ přidala na stranu spojenců, nebo byla vojensky okupována spojeneckými vojsky.

 

Rýnský spolek byl roku 1815 po vídeňském kongresu nahrazen Německým spolkem.

 

Německý spolek byl politický svazek německých států (hlavně Rakouska (včetně Českých zemí), Pruska, Bavorska, Württemberska, Hannoverska a Saska) v letech 1815 - 1866. V roce 1815 se rozkládal na 630 100 km² a měl 29,1 mil. obyvatel (v roce 1865 47,7 mil.).

 

Byl vytvořen 8. června 1815 na vídeňském kongresu jako „náhrada“ za Svatou říši římskou, která zanikla v roce 1806.

 

Původně do něj patřilo 38 států (z toho 34 knížectví a 4 svobodná města – Frankfurt nad Mohanem, Hamburk, Brémy a Lübeck). V Prusku a Rakousku patřila do Německého spolku jen ta území, která předtím patřila do Svaté říše římské. V roce 1863 se v důsledku koupí nebo dědění mezi státy jejich počet ve spolku snížil na 35. Po krizi v letech 1848-1849 byl v roce 1850 obnoven Rakouskem, které mělo stálé předsednictví. Jeho sněm zasedal ve Frankfurtu nad Mohanem. V roce 1864 na krátké období se státy spolku spojily během války proti Dánsku o území Šlesvicka a Holštýnska. Prusko pak chtělo území od Habsburské monarchie odkoupit. Odmítnutá nabídka vznesená na svolaném sněmu byla příčinou zániku celého spolku v roce 1866 po prusko-rakouské válce.

 

Vídeňský kongres bylo setkání zástupců téměř všech zemí Evropy po napoleonských válkách, které upravilo mezinárodní vztahy soustavou smluv. Kongres se konal od 1. října (někdy je uváděno 16. nebo také 18. září) 1814 do 9. června 1815 ve Vídni pod předsednictvím rakouského císaře, uherského a českého krále Františka I., který byl ve funkci předsedajícího zastoupen ministrem zahraničí Klemensem Metternichem. Kongres tedy začal již po první abdikaci Napoleona Bonaparta v roce 1814 a pokračoval až do doby těsně před jeho definitivní porážkou v bitvě u Waterloo dne 18. června 1815. Pro své téměř každodenní plesy, které byly pořádány hlavně v salónech význačných šlechtičen, a výlety pro hosty je také nazýván tančící kongres. Na Vídeňském kongresu bylo poprvé postulováno právo národů na sebeurčení.

 

 

 

 

 

Hlavní myšlenky, ke kterým byl kongres veden:

 

    Restaurace – snaha o nastolení do původního stavu do doby před Velkou Francouzskou revoluci a obnovit feudální a klerikální uspořádání, uspokojit územní požadavky vítězných velmocí a na trůny dosadit původní panovnické rody – tzv. legitimismus.

    Kvietismus – snaha o naprostý klid v Evropě, snaha zabránit revolucím za každou cenu.

 

Největší územní změny zaznamenaly vítězné mocnosti, tedy Rakousko, Rusko a Prusko.

 

    Rakousko si připojilo Benátsko, Terst, Tyrolsko, Lombardii a Dalmácii, ztratilo však Belgii.

    Prusko se rozšířilo o Porýní a část Saska, Gdaňsk, Poznaňsko a Švédské Pomořany.

    Rusko získalo Besarábii a Finsko, vytvořilo z Varšavského knížectví Polské království, které bylo v personální unii s Ruskem.

    Holandsko a Belgie se spojily do Nizozemského království a personální unií k nim připadlo také Lucembursko.

    Spojené království Velké Británie a Irska získalo Maltu, mys Dobré naděje, Jižní Afriku a Cejlon.

    Švédsko získalo Norsko, které bylo do té doby součástí dánského státu. Tím byl potrestán dánský král za svoji věrnost Napoleonovi.

 

Vídeňský kongres vytvořil Německý spolek, což bylo volné soustátí 39 zemí, ke kterým patřily Rakouské císařství (včetně Království českého a Markrabství Moravského) a Pruské království.

 

Svatá aliance bylo spojenectví Ruska, Rakouska a Pruska, které mělo dohlížet na dodržování kvietismu na základě „křesťanské solidarity“ (nehledě na to, že Romanovci byli pravoslavní, Habsburkové katolíci a Hohenzollernové luteráni). Tato aliance byla ztělesněním reakční spolupráce.

 

Jelikož tvůrcem politiky rovnováhy byl do značné míry kníže Metternich, mluvíme někdy také o metternichovském systému. Ráz této politiky, která fungovala v Evropě od vídeňského kongresu v podstatě až do první světové války, označujeme také jako koncert velmocí.

V roce 1818 se na základě rozhodnutí z kongresu v Cáchách připojila ke Svaté alianci i Francie.

 

Kongresy aliance

 

    v Cáchách 1818

 

Při kongresu bylo rozhodnuto o předčasném odvolání okupačních vojsk z Francie, dále se řešila práva židovského obyvatelstva a obchodu s otroky.

 

    v Karlových Varech 1819

 

V Karlových Varech byly řešeny studentské a národní manifestace v Německém spolku a byly vydány Karlovarské dekrety.

 

    v Opavě 1820/1821

 

Popudem k jeho uspořádání byl revoluční vývoj v Neapoli v červenci roku 1820.

 

    v Lublani 1820/1821

 

Lublaňský kongres je pokračováním Opavského, který byl z důvodu vzájemných neshod předčasně ukončen.

 

    ve Veroně 1822

 

Rozhodnutí o Francouzské intervenci do Španělska, kde vypuklo povstání armády a španělský král byl přinucen přijmout ústavu.

 

Britský premiér David Lloyd George také požadoval vysoké válečné reparace, ale menší než Francie. Obával se, že pokud francouzské podmínky budou splněny, Francie se stane nesmírně mocnou ve střední Evropě, což by vedlo k nerovnováze sil. David Lloyd George se také obával návrhu Woodrowa Wilsona na právo národů na sebeurčení, neboť, spolu s Francií, si chtěli zachovat svá impéria. Stejně jako Francie, David Lloyd George také podporoval námořní blokádu Německa a možnost uzavírat tajné smlouvy. Nakonec možnost uzavírat tajné smlouvy nebyla povolena a omezení množství výzbroje bylo uvaleno na všechny státy. Předpokládalo se, že to nepřímo omezí schopnost loďstva vytvářet námořní blokády.

 

Německý spolek

 

Vestfálský mír (1648) mezi německými zeměmi ukončil náboženskou válku, ale říše byla rozdělena do mnoha nezávislých knížectví. V 18. století se Svatá říše římská skládala z přibližně 1 800 takových území.

 

Pruské království byl největší německý stát, který existoval od roku 1701. Pruské království čím dál více sílilo a tak ve slezských válkách v letech 1740–1745 dobylo od Habsburské monarchie část Země Koruny české - většinu Slezska i s Kladskem.

 

V roce 1806 byla Svatá říše dobyta v důsledku napoleonských válek. Po pádu Napoleona byl v roce 1814 svolán Vídeňský kongres a byl založen německý spolek ("Deutscher Bund") - volná liga 39 svrchovaných německých států. Nesouhlas s restaurátorskou politikou částečně vedl k vzestupu liberálních hnutí, který následovaly nové represe ze strany rakouského státníka knížete Metternicha. Celní unie Zollverein podporovala hospodářskou jednotu v německých státech.

 

Národní a liberální ideály francouzské revoluce získaly rostoucí podporu mezi mnoha, zejména mladými, Němci. Festival Hambach byl v květnu 1832 hlavní událostí v podpoře sjednocení Německa, svobody a demokracie. Ve světle revolucí v Evropě, které pomohly založit francouzskou republiku, začali intelektuálové i prostí občané revoluci v německých zemích. Králi Fridrichu Vilémovi IV. byl nabídnut titul císaře, ale se ztrátou moci; korunu a navrhované stanovy odmítl, což pro hnutí vedlo k dočasnému zádrhelu.

 

Král Vilém v roce 1862 jmenoval Otto von Bismarcka novým pruským ministerským předsedou. Ten úspěšně vedl druhou šlesvickou válku v roce 1864 a pruské vítězství v prusko-rakouské válce v roce 1866 mu umožnilo vytvořit severoněmecký spolek ("Norddeutscher Bund") a Rakousko z jeho záležitosti vyloučit. Po francouzské prohře v Prusko-francouzské válce bylo v roce 1871 ve Versailles vyhlášeno německé císařství, sdružující všechny rozptýlené části Německa s výjimkou Rakouska. Prusko bylo dominující složkou nového státu; pruský král z rodu Hohenzollernů vládl současně jako císař.

 

Vestfálský mír, uzavřený 24. října 1648, byl soubor dvou smluv, Münsterské a Osnabrücké, ukončující třicetiletou a Osmdesátiletou válku, které byly uzavřeny Svatou říší římskou (císař Ferdinand III. a další německá knížata), Španělskem, Francií (Ludvík XIV. a kardinál Jules Mazarin), zástupci Republiky spojených nizozemských provincií a Švédskem. První jednání byla započata už na začátku 40. let 17. století a byla vedena v zimě, zatímco v létě se bojovalo. Byl to jeden z nejvýznamnějších mezinárodních traktátů v historii novověké Evropy a první politicko-geografický mezník.

 

Všechna jednání o míru byla vedena ve dvou německých městech - v Münsteru, který leží v dnešním Severním Porýní-Vestfálsku (proto také vestfálský mír) a Osnabrücku, který leží v Dolním Sasku. Nejednotnost byla způsobena tím, že Švédsko upřednostňovalo protestantský Osnabrück, zatímco Francie katolický Münster. Vzhledem k neochotě katolických a protestantských vůdců se setkat, došlo k oddělení těchto táborů.

 

Byla výrazně omezena moc císaře nad celou říší. Vládcové jednotlivých částí Svaté říše mají právo vládnout na svém území podle „cuius regio, eius religio“- mají právo na vlastní náboženství.

 

Versailleská smlouva

 

Rusko pozváno nebylo. Americký prezident Woodrow Wilson měl velice rozdílný pohled v otázce, jak potrestat Německo. Už před koncem války vypracoval čtrnáct bodů, které nebyly tak tvrdé jako požadavky Francie a Velké Británie. Aby se podobná válka nemohla již opakovat, Woodrow Wilson chtěl vytvořit Společnost národů. Základní myšlenka byla, že pokud slabší národ je napaden, ostatní by mu zajistili ochranu před útočníkem. Dále Wilson prosazoval právo národů na sebeurčení (alespoň mimo území Spojených států). To se nelíbilo Francii a Velké Británii, neboť to ohrožovalo existenci jejich impérií. Wilson pochopitelně neměl zájem na tom, aby se zvětšovala velikost Francie, Británie či Itálie. Na druhou stranu, požadavek práva národů na sebeurčení byl vítanou podporou pro národy toužící po samostatnosti. Ve výsledku to přispělo k pádu Rakouska-Uherska a Osmanské říše spolu s vyhlášením samostatnosti nových států ve střední a východní Evropě, jako např. Československa a Polska.

 

Velká trojka od začátku chtěla potrestat Německo. Francie chtěla odplatu. Velká Británie chtěla relativně ekonomicky silné Německo jako protiváhu francouzské dominanci v Evropě. Spojené státy americké chtěly rozbít stará impéria. Výsledkem byla smlouva vycházející z francouzských požadavků, s minimálním ohledem k ostatním účastníkům. Versailleská smlouva ochromila německou ekonomiku ve dvacátých letech (okolo roku 1920) a nechala ji zranitelnou během zničující Velké hospodářské krize ve třicátých letech. Ve výsledku to umožnilo nástup nacismu a následné převzetí moci Adolfem Hitlerem.Francie si prosadila smlouvu ponižující Německo, ale nedokázala na její plnění dohlížet. Například v roce 1936, když Hitler vojensky obsadil demilitarizované Porýní, se Francie nezmohla ani na diplomatický odpor. Výsledkem této nečinnosti byla druhá světová válka.

 

Versailleská konference začala 18. ledna 1919. Dříve než začala se všechny státy připravovaly na diplomatická jednání. Vítězové chtěli největší výhody, poražení co nejvíce zmírnit následky porážky.

 

Francouzský prezident Raymood Poincaré přednesl zahajovací projev, v němž za viníky války označil centrální mocnosti. Versailleské konference se účastnili pouze zástupci vítězných států (nejdůležitějších pět států – všeobecné zájmy (USA, Francie, Anglie, Itálie, Japonsko); ostatní – omezené zájmy (mj. i Republika Československá)).

 

Hlavním orgánem v konferenci byla nejvyšší rada (rada deseti), v níž byli zastoupeni premiéři vlád (+ prezident USA) a ministři zahraničí 5ti vítězných států. Tento orgán se nakonec zúžil jen na radu tří (Woodrow Wilson, David Lloyd George, Georges Clemenceau). Rozporuplným bodem byl postup vůči Německu. Nejtvrdší postoj měla Francie; mírnější Anglie, která chtěla zachovat rovnováhu sil a obávala se radikalizace poměrů v Německu; USA zastávaly názor, že Německo má vystupovat nejenom jako protiváha Francie, ale také (hlavně) Anglie.

 

Mimo mírová jednání zůstalo Rusko, které nebylo, ač patřilo k vítězným státům, přizváno. Cílem velmocí bylo likvidovat socialismus v Rusku a připravovat intervenci do Ruska, zabránit, aby se Ruské revoluční myšlenky šířily do Evropy.

 

V červnu 1919 byla ve Versailles uzavřena mírová smlouva s Německem.

 

    teritoriální změny:

        Německo ztratilo všechny kolonie ve prospěch především Britů a Francouzů (+ Alsasko-Lotrinsko ve prospěch Francie)

        ztráta území ve prospěch

            RČS: Hlučínsko

            Polska: Poznaňsko, Horní Slezsko, východní a západní Prusko, Gdaňsk

            Dánska: část Šlesvicka

            Belgie: drobná území

        Německu odňato i Sársko (pod správou SN)

            po patnácti letech se zde měl uskutečnit plebiscit, zda připojit k Německu či k Francii

            uhlí ze Sárska bude po dobu 15 let směřovat do Francie

    vojenské podmínky:

        v Německu zrušena všeobecná branná povinnost a generální štáb

        rozpuštěna armáda (max. 100 000 vojáků pro řešení vnitřních problémů)

        ztráta loďstva a ponorek

        zákaz modernizace zbraní a leteckých zbraní

        v Porýní vytvořeno demilitarizované pásmo (o šířce 50 km) na pravém břehu Rýna

        levý břeh Rýna okupován dohodovými vojsky

    hospodářské podmínky:

        reparace (ve zlatě, zboží (uhlí, železná ruda), cenné papíry)

        reparace velmi vysoké, pro Německo neúnosné (nesplnitelné)

        několikrát revidovány

 

Tato smlouva nezajistila stabilitu (stanovila pro Německo příliš tvrdé podmínky), vyvolávala potřebu revanše (odplaty). V některých ohledech však nebyla dost tvrdá na to, aby zamezila nové německé agresi v blízké budoucnosti.

 

Smlouva s Rakouskem byla podepsána v září 1919 v Saint-Germain. Potvrdila rozpad Rakouska – Uherska na nástupnické státy; potvrdila územní ztráty. Dávala Rakousku výrazná vojenská omezení a stanovila reparace. Obsahovala přísný zákaz spojení Rakouska s Německem.

 

Smlouva s Maďarskem byla uzavřena v červnu 1920 v Trianonu.

Stanovila ztrátu 70% maďarského území a 60% obyvatel:

 

    Slovensko, Podkarpatská Rus  přechází do Republiky Československé

    Sedmihradsko, část Banátu přechází do Rumunska

    Chorvatsko, část Banátu přechází do Království Srbů, Chorvatů a Slovinců

    Burgenland přechází do Rakouska

 

Smlouva s Tureckem byla podepsána také v roce 1920 v Sévres. Potvrdila rozpad Osmanské říše a ztrátu 4/5 území. Černomořské úžiny vešly pod mezinárodní kontrolu; bylo omezeno loďstvo a stanoveny reparace.

 

V roce 1919 byla uzavřena smlouva s Bulharskem v Neuilly. Pro Bulharsko znamenala ztrátu území ve prospěch východních sousedů (Rumunska, Řecka, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců). Bulharsko také muselo omezit svojí armádu.

 

Versailleský mírový systém nevytvářel pevné základy pro mír. Byl založen na mocenské převaze vítězů, vyvolával nespokojenost nejen v poražených zemích, ale i v zemích vítězných (např. Itálie). Ve Versailleském mírovém systému bylo také ustanoveno založení SN. Byla též vytvořena Malá dohoda (1920–21; spojenecká smlouva mezi RČS, Rumunskem a Jugoslávií pod patronací Francie). Polsko stálo mimo kvůli sporům o území (Těšínsko).

 

V letech 1921 – 1922 probíhala Washingtonská mírová konference, která uspořádala poměry v Tichomoří a na dálném východě (posílení vlivu USA v daných oblastech). Na konferenci měly hlavní roli USA, Evropské mocnosti (Francie, Anglie, Itálie) a Japonsko.

 

Byly uzavřeny tři traktáty (smlouvy) mocností:

 

    nedotknutelnost v držbě ostrovů v Pacifiku

    stanoveny válečné lodě (velikost, tonáže), které tam mocnosti směly udržovat

    princip otevřených dveří v Číně pro všechny mocnosti

 

 

 

Rok 1918

 

Dne 8. ledna 1918 vydal americký prezident Woodrow Wilson 14 bodů - koncepci mezinárodního uspořádání světa, jak by měl vypadat po skončení první světové války. V bodě deset se prezident Wilson dotkl i Rakouska – Uherska, když požadoval autonomní vývoj všech národů v rámci Rakousko – Uherské monarchie. Rakousko se tou dobou potýkalo se stálo hlubší vnitřní krizí. Sílilo protiválečné hnutí, jenž se projevovalo demonstracemi a stávkami (generální stávka v lednu 1918 v celé monarchii), objevovaly se i vzpoury v armádě (Rumburk, Kragujevac). Rakousko – Uhersko postihl i hospodářský rozvrat,vláda nezvládala zásobovat ani frontu, která se postupně rozpadala, ani zázemí.

 

Dne 14. října se uskutečnila generální stávka, kterou zorganizovala Socialistické rada, proti vývozu potravin, uhlí a dalších surovin z území Čech. Císař Karel I 16. října vydal Manifest, v němž oznámil přeměnu Rakouska – Uherska ve federativní stát a nabídl autonomii národům v rámci RU. Poslední slova habsburského panovníka vládnoucího území budoucí Československé republiky, 12 dní před oficiálním rozpadem Podunajské monarchie, zněla: "Rakousko se má státi, jak tomu chtějí jeho národové, státem spolkovým, v němž každý národní kmen tvoří svůj vlastní státní útvar na území, jež obývá. Tím se nijak nepředbíhá spojení polských území Rakouska s polským neodvislým státem. Městu Terstu s obvodem dostane se podle přání jeho obyvatelstva postavení zvláštního..."

 

Wilson 18. října zasláním nóty Rakousku – Uhersku deklaroval, že Spojené státy nebudou s RU jednat o československé otázce. Císař Karel I. následně souhlasil s tím, aby 25. října delegace reprezentující domácí odboj (vedl ji Karel Kramář) odjela na jednání do Ženevy s reprezentanty odboje zahraničního (Edvard Beneš).

 

Rakousko – Uhersko se začalo postupně rozkládat. Již 17. října vypovědělo Uhersko dualismus, samostatný stát vyhlásili i rakouští Němci.  27. října vydal rakouský ministr zahraničí Gyula Andrássy nótu, v níž Rakousko – Uhersko přijímalo americké podmínky k jednání o kapitulaci. Vydání Andrássyho nóty de facto znamenalo i definitivní konec rakouského císařství. 28. října 1918 byla Andrássyho nóta přijata v Českých zemích jako souhlas k vyhlášení samostatnosti. Večer téhož dne vyhlásil Národní výbor samostatný Československý stát, když zákon o jeho vzniku podepsala pětice mužů 28. října, a to Alois Rašín, Antonín Švehla, František Soukup, Jiří Stříbrný a Vavro Šrobár. Ve dnech 29. a 30. října byl nenásilný vznik státu v podstatě dokončen. Moc převzal do svých rukou Národní výbor, dosavadní právní předpisy z doby RU zůstaly v platnosti (recepční norma). 30. října byla také přijata Martinská deklarace, v níž se Slovensko definitivně stávalo součástí samostatného Československého státu. Definitivně byla existence samostatného státu potvrzena na Pařížské mírové konferenci v roce 1919.

 

Hranice Československa

 

Právní zakotvení hranic ČSR v letech 1919-1938

 

    řadu měsíců po vyhlášení československého státu ještě nebyly určeny státní hranice, pro jejich vymezení neexistovalo spolehlivé vodítko

    v souvislosti se vznikem nových států ve střední Evropě byl propagován postulát sebeurčení (princip etnický), který akceptovaly vlády vítězných západních mocností

    v komplikovaných poměrech střední Evropy však etnický i historický princip selhaly

    Československo argumentovalo tím, že jeho území bylo součástí bývalého českého království

    to však naráželo na obdobné argumenty sousedních států, případně též důvody etnické, ale i na požadavky strategické a hospodářské

    hned po vyhlášení ČSR se pokusily odtrhnout německé pohraniční oblasti

    německy hovořící poslanci vídeňského parlamentu totiž v posledních dnech R-U připravovali plán na sjednocení rakouských Němců do jednoho státního celku

    vídeňský parlament vyhlásil na konci října 1918 4 německé provincie (Deutschböhmen - Liberec, Sudetenland - Opava, Böhmerwaldgau v Pošumaví a části jižních čech - Český Krumlov, Deutschsüdmähren - Znojmo), které se později prohlásily za část Rakouska

    v prosinci 1918 je ale obsadilo československé vojsko a místní proněmečtí úředníci složili slib pražské vládě

    historická česko-německá a česko-rakouská hranice už poté nebyla zpochybňována a stala se východiskem pro stanovení odpovídající části hranice ČSR

    na počátku r. 1919 se vyhrotil spor mezi vládou ČSR a Polska o území bývalého těšínského knížectví, které připojil ke státu České koruny již Jan Lucemburský v r. 1327; oba státy se snažili území získat vojenskou silou, což vyřešil až diplomatický zásah dohodových velmocí

 

Pařížská mírová jednání

 

    O poválečném uspořádání Evropy se rozhodovalo na Versailleské konferenci v Paříži na počátku roku 1919 (27 států, hlavní slovo USA,VB,FR, IT a JAP)

    došlo k podepsání mírových smluv s poraženými státy → základ tzv. versailleského systému, poválečného uspořádání v Evropě, která se však rozpadl pod tlakem agresivní politiky nacistického Německa

    kritéria pro určování hranic: sebeurčovací, historický, vojenský a hospodářský princip + geografická kritéria

    Československá delegace (vedl ji předseda vlády Karel Kramář, hlavním mluvčím byl ministr zahraničí dr. Edvard Beneš) předložila velké územní požadavky:

        historické území Čech, Moravy, Slezska s Těšínskem a Slovenska - s posunutou hranicí vůči Maďarsku na jih

        připojení Podkarpatské Rusi

        připojení Vitorazska, Valticka na hranici s Rakouskem a Kladska, Hlučínska a Hlubčicka na hranicích s Německem (dnes Polsko)

        koridor, spojující ČSR se spojeneckým srbo-chorvatským státem

    československá argumentace se opírala především o argumenty historickoprávní, národnostní, strategické, komunikační i jiné

    požadavek koridoru byl však nereálný, nedošlo ani k připojení Kladska ani Hlubčicka, kde byly čs. nároky vázány na stanovení hranic mezi Německem a Polskem; podstatně byl redukován i rozsah přiděleného území Slovenska, Těšínska, Vitorazska a Valticka

    jednotlivé státní hranice byly určeny mírovými smlouvami: Versailleskou s Německem (1919), Saint-Germainskou s Rakouskem (1919), Trianonskou s Maďarskem (1920) a v roce 1920 byla podle neratifikované smlouvy ze Sevres upřesněna hranice s Polskem a Rumunskem

    Ústava ČSR požadovala, aby byly územní změny potvrzeny formou ústavního zákona

    prvotní určení v podobě mírových smluv toto potvrzení nepotřebovala, následné kroky v rámci pozdějších změn z doby první republiky již byly stvrzeny ústavními zákony

 

Začlenění Podkarpatské Rusi do ČSR

 

    Podkarpatská Rus (PR) patřila původně k uherské části R-U

    v r. 1919 se rusínští politici přihlásili k ČSR, což potvrdila i Pařížská mír. konference

    na základě tzv. malé smlouvy St. Germainské, uzavřené mezi Dohodou a Československem 10. září 1919, byla podkarpatská Rus připojena k ČSR

    ke stabilizaci vnitřních poměrů PR později výrazně přispěl „Generální statut“ pro správu území Podkarpatské Rusi, na jehož základě se vytvořilo 5-ti členné direktorium ze zástupců místních obyvatel

 

Další potvrzení hranic za první republiky

 

    1920 - zákon o inkorporaci (začlenění) Vitorazska a Valticka

    1922 - úmluva mezi ČSR a Rakouskou republikou o vedení hranic

    1920-1924 - vyřešení sporů na polské hranici o Těšínsko, Oravu a Spiš rozhodnutími konference velvyslanců.

 

Hranice Československa byly stanoveny na pařížské mírové konferenci a dalšími dokumenty:

hranici mezi Československem a Německem určila Versailleská smlouva z 28. 6. 1919, ve které Německo uznávalo nezávislost Československa, odstupovalo mu Hlučínsko a zavazovalo se mu poskytnout na dobu 99 let svobodná pásma v přístavech Hamburk a Štětín.

    hranici mezi Československem a Rakouskem určila Saint-Germainská smlouva z 10. 9. 1919. Touto smlouvou byl formálně uznán vznik svrchované Československé republiky. Rakousko uznávalo nezávislost a územní nedotknutelnost Československé republiky, zříkalo se územních nároků vůči Československu a odstupovalo Československu okrajová dolnorakouská území (Vitorazsko, Valticko a Dyjský trojúhelník).

    hranice s Maďarskem byla určena Trianonskou smlouvou 4. 6. 1920.

    o Těšínsku, Oravě a Spiši rozhodla Rada vyslanců 28. 7. 1920

    celá hranice Československa byla zdokumentována 10. 8. 1920 Sèvreskou smlouvou, která nebyla ratifikována. Československo tak nakonec zdědilo 21% území zaniklého Rakousko-Uherska a žilo na něm 25% obyvatel této zaniklé monarchie.

   

 

Locarnské dohody

 

Locarnské dohody (anglicky Locarno Treaties of 1925, Treaty of Locarno, Treaties of Locarno) představovaly sedm smluv uzavřených na konferenci ve švýcarském Locarnu, která se uskutečnila mezi 5. až 16. říjnem 1925. K formálnímu podpisu zainteresovaných stran došlo 1. prosince téhož roku v Londýně. Smlouvu signovali zástupci československé, německé, britské, belgické, francouzské, italské a polské vlády. Dohoda měla bezpečnostní charakter mezinárodních záruk německých západních hranic prostřednictvím Rýnského garančního paktu, ovšem východní hranice Německa smluvně zaručeny nebyly, naopak zde existovala možnost jejich revize.

 

Tato konference je hodnocena jako rozhodující moment předurčující svými důsledky další vývoj na evropském kontinentě až ke druhé světové válce.

 

Mezinárodní situace po rúrské krizi, vycházející z okupace Porúří, znamenala pro Německo jakožto poraženou velmoc první světové války vzhledem k přijetí Dawesova plánu posílení pozice. Velká Británie vzhledem k britsko-francouzskému antagonizmu ve velmocenské politice podporovala touhu Německa po znovunabytí velmocenských pozic. Naopak Francie se svými spojenci zaznamenala pokles vlivu v mezinárodním řádu. Negativním bezpečnostním momentem byla také neochota Velké Británie podepsat Ženevský protokol, což způsobilo konec snah mezinárodních garancí kolektivní bezpečnosti.

 

Německo podalo skrze svého ministra zahraničí Gustava Stresemanna 9. února 1925 memorandum Francii, Itálii a Velké Británii, ve kterém sdělovalo ochotu přistoupit na záruky svých hranic vytyčených na Rýnu po první světové válce. Cílem bylo také zmírnění historického francouzsko-německého napětí; všichni čtyři účastníci se měli zříci války jako nástroje vedení politiky (pozdější Briand-Kelloggův pakt). O východních hranicích a jejich garancích se však nemělo vůbec jednat. To se shodovalo s britským vedením politiky, nikterak se smluvně neangažovat ve střední Evropě. Spory měly být řešeny prostřednictvím arbitrážních smluv. Takové dohody chtělo Německo vytvořit i s dalšími zeměmi. Za orgán arbitráže, který měl vynášet nálezy, byla označena Rada Společnosti národů. Tento krok nutně předpokládal přijetí Německa do této mezinárodní organizace.

 

Československo a Polsko, díky neochotě aplikovat stejné záruky i na východní německé hranice jako na ty západní, se postavily k ideji Rýnského garančního paktu vlažně až odmítavě. Francouzské příznivější přijetí tohoto plánu umožnila výměna na postu ministra zahraničí, kterým se stal Aristide Briand. Jeho snahy o změnu plánu, který by zaručoval garance také pro středoevropské země (východní hranice Německa), narazily na neochotu Velké Británie. Na konferenci v Locarnu 5. až 16. října 1925 byly přítomny Německo, Francie, Velká Británie, a také Belgie, protože se smlouva o vzájemných zárukách mezi signatáři měla týkat nejen francouzsko-německých, ale také belgicko-německých státních hranic. Byly zde přítomny i delegace Československa a Polska. Hlavní smlouva, nazývaná jako Rýnský garanční pakt, obsahovala uznání statu quo této oblasti, tedy i nově zřízeného demilitarizovaného pásma, všemi přítomnými. Jejími garanty se staly Itálie a Velká Británie, což vedlo k poklesu prestiže Francie jako hlavní evropské velmoci. Za základ byl považován text versailleské smlouvy.

 

Součástí locarnských smluv se staly arbitrážní smlouvy Německa s Francií a Belgií (ve formě doplňku paktu), dále i rozhodčí smlouvy Německa s Polskem a Československem. V den podpisu sjednala Francie doplnění existujících spojeneckých dohod se svými nejbližšími východními spojenci o Garanční smlouvu, která měla Polsku a Československu přinést zmírnění obav z neochoty zabezpečit německé východní hranice.

 

Německo následně signovalo 24. dubna 1926 zajišťovací smlouvu o přátelství a neutralitě se Sovětským svazem (již 12. října 1925 byla uzavřena obchodní smlouva) a 8. září téhož roku se stalo členem Společnosti národů. Edvard Beneš přenechal místo v Radě této organizace nově příchozímu německému ministru zahraničí Stresemannovi. Ten obdržel se svým francouzským protějškem Briandem Nobelovu cenu míru za rok 1926. Oba dva se dohodli na schůzce v Thoiry, krátce po vstupu Německa do Společnosti národů, že by se francouzské vojsko stáhlo z levého břehu Rýna a Německo uhradilo většinu svých reparací. Tento postup však narazil jak na vnitropolitický odpor v obou státech, tak i nesouhlas Velké Británie, která nebyla nakloněna francouzsko-německému sbližování a jejich bilaterálním smlouvám.

 

Pro přidání komentáře se přihlašte.
FERRIS
kvalita komentáře: 1 FERRIS 31. října 2016, 15:53
3 Výsledkem je transplatační zázrak v dějinách: "Přestěhování srdce Evropy do konečníku USA." ;-)
HumanART
Body od neregistrovaných
  • Mesje Autor
    Mesje
  • 5.8 bodů
  • 1 komentářů
  • 1 hodnocení
  • 7 hodnocení neregistrovanými
  • 28. října 2016, 17:36
  • 768 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz