Jde to Dobré Wow!

Krám zázraků

Literatura > Povídka

Krám zázraků

Říkají, že jsem osvícený. Chcete prožít pravdivý sen? Pohlédněte mi do očí. Soustřeďte se. Za okamžik se všechno změní a rozplyne. Obklopí vás svět, který jsem vybudoval. Stane se zázrak. Ano, tak to nazývají. Pravdivé sny. A já jim to nemám za zlé. Ne v téhle době. Alvin nemluví o ničem jiném. Každý večer sledujeme uhlíky dohořívajícího ohně. Všichni se choulíme k sobě a je nám zima. „Poslouchejte,“ vykřikne a přihne si z láhve. Pije ten zatracený sajrajt, ze kterého se mi zvedá žaludek. „Jsem tu s vámi jenom díky tomuhle parchantovi.“ Významně se na mě podívá přes hustý kouř a zase pokračuje. „Před lety jsem neměl nic. Ani sám sebe. Doufal jsem, že jedné chladné noci zavřu oči a už je neotevřu. Pak jsem narazil na ten krám, kde se dějí zázraky. Podvodníků je tu jako krys a já nikomu nevěřil.“ Tady se Alvin zarazí. Myslím, že má pokaždé co dělat, aby mu po tvářích netekly slzy. Všechny oči se upírají na mě. Je mi to nepříjemné, ale nedávám to najevo. Po chvíli Alvin zase mluví. „Ten sen byl úžasný. Kamarádi, nikdy jsem nebyl šťastnější. Chtěl jsem, aby to trvalo věčně. Pak se všechno rozplynulo. Bylo to tak pomíjivé. Dlouho jsem o tom uvažoval. Najednou jsem věděl, že jsou tu i dobré věci. Myslím, že mě to zachránilo.“ V téhle části vyprávění se obvykle zvednu a zmizím ve stínech. Z dálky slyším Alvinův hlas. Dívám se na chladné hvězdy. Představuji si jiné světy a chci být sám. Nikdy jsem nestál o to, čemu Alvin s oblibou říká krám zázraků. Ale neměl jsem na vybranou. Prý mám dar. Zkuste nahlížet do cizích duší a všechno se vám zaručeně obrátí vzhůru nohama. V noci už neusnete, to vám povídám. A to nemluvím o té zatracené bolesti. Nikdy jsem nevytvářel pravdivé sny, jak to popisuje Alvin. Nemám takové nadání. Přivolávám vzpomínky. To je vše. Jenom drobné útržky paměti skryté v podvědomí. Tak vítejte v krámku zázraků! Dveře jsou všem otevřené. Stačí krátký pohled do očí a změním vám život. Tedy, pokud o to stojíte.

Cinkání zvonečků mi prozradí, že mám nového zákazníka. Odtrhnu se od starých knih. Pokaždé mezi regály objevím ztraceného chudáka. Bloudícího a vyhladovělého. O pár minut později začneme s terapií, nebo jak tomu chcete říkat. Vyvolávám náhodné vzpomínky a pak mi zbytek dne bloudí v hlavě. Snažím se přes to přenést. Někdy cítím záchvaty úzkosti. Jindy jenom tupou bolest ve spáncích. Obvykle jsem už večer vyrovnaný. Když odešel ten muž v černém plášti, definitivně jsem se rozhodl. Krám zázraků zavřu a nadobro odejdu z města. Možná jsem to měl udělat dávno. Alvinovi jsem to neřekl. Bojím se, že ho zklamu. Bude se mi po nich stýskat, po všech. Umím si je představit, jak sedí kolem těch věčně dohasínajících uhlíků a vypráví o zázracích. Nad hlavou jim blikají malá světýlka. Myslí si, že zase někde zachraňuji svět. Byl k tomu předurčen, říkají. Dělá život snesitelnější a přivádí chudáky k životu. Pokaždé přehání. Ale to už budu daleko. Někde tam, kde večer dohasínají paprsky slunce. Jenom doufám, že mě můj osud nedostihne.

Když muž v černém vstoupil do mého krámu, vypadal jako běžný typ zákazníka. Ošuntělý kabát, seprané džíny a popelavě bledá tvář, kterou mu zakrývalo strnisko neupravených vousů. Jediné, co mě zaujalo, byly boty. Neobvykle šité, ale přesto bytelné. Ještě než stačil promluvit, už jsem ho vedl ke křeslu. „Co pro vás můžu udělat?“ Zeptal jsem se, i když moje otázka pozbývala smyslu. „Říkají, že umíte zázraky. Přivolat pravdivé sny. Nechci to samozřejmě zadarmo, pane.“ Prohlásil muž chraplavě a z kapes vytřepával různé předměty: balíček cigaret, žiletky, masovou konzervu a bavlněné ponožky. „Počkejte,“ zarazil jsem ho. „Žádné pravdivé sny. Pouze vzpomínky, nic víc.“ Muž chvíli přemýšlel. „Ano, myslím, že i přesto bych to chtěl zkusit.“ Posadil jsem ho do křesla a pohlédl mu do tváře. „Proč chcete vzpomínat?“ Hezkou chvilku tam seděl, nevěděl co s rukama. Dýchal přerývaně a pak se rozhovořil. „Víte, já…nevím kdo jsem, ani čím jsem byl. V noci nemůžu spát. Nedokážu si nic vybavit…vždycky to tak nebylo. V minulém životě jsem byl šťastný…je to tak strašně vzdálené…věřím tomu. Nemůžu si nic vybavit. Prosím, pomozte mi. Cítím se tak prázdně. Chci zase někdy mít…ten pocit, víte? Chtěl bych, aby to ve mně zůstalo…aspoň na chvíli. Prosím…pomozte mi.“ Odstoupil jsem. Potřeboval jsem být klidný. Přivolání vyžaduje určitou dávku soustředění. Nemohl jsem si dovolit, aby mě rozrušil. „Kde vlastně bydlíte?“ Zeptal jsem se. „V jedné části metra, ale budeme muset odejít, už se tam nedá žít.“ Už tehdy jsem měl pochybnosti o své práci. Ale nevěděl jsem, že to bude právě on, kdo mě přesvědčí, abych toho nechal. „Prosím vás, začněte.“ Jeho hlas zněl prosebně. Poklekl jsem k němu a dělal jsem to, co umím ze všeho nejlíp. Začal jsem vyvolávat.

Oči jsou tunelem do nitra. Bránou do vnitřního světa podvědomí. Když se dostatečně dlouho soustředíte, dokáže rozkmitat sítnici. Připomíná ostrov pulzující v oceánu všech odstínů. Nezáleží na tom, jestli vám od malička vštěpovali, že máte krásnou barvu očí. V téhle fázi jsou všechny stejné. Nezávisle na všem. Je jenom na vás, jestli se soustředíte dostatečně dlouho, abyste bránu otevřeli. Ale nikdy nevíte, co je na druhé straně. Stačí se jen dívat a všechno se kolem vás změní.

Malá světýlka. Rozlévají se pode mnou a připomínají inkoustovou skvrnu. Fouká chladný vítr a z nebe padá sníh. Na nohou mám brusle. Nerozhodně se odrážím od ledové plochy. Chci projet přes celé kluziště. Bruslím poprvé v životě. Vyhýbám se malým hokejistům. Divím se, že ještě hrají, když je takové šero. Ztrácím rovnováhu a hned ji vyrovnávám. Konečně jsem u konce. Těším se, až budu stát na pevné zemi. Někdo do mě vráží. Padám. Příšerně si narazím zápěstí. Bolest mi vystřeluje do celého těla. Nade mnou stojí mladá dívka. Ptá se mně, jestli se mi něco nestalo. Podává mi ruku. Dívá se na mě a pramínky vlasů jí splývají na ramenou. Říká, že se jmenuje Sandra.

Stojím v dlouhé chodbě. Nad hlavou problikávají zářivky. Jsem nervózní. Čekám tu dlouho. Někde se otevřou dveře. Po chodbě se rozléhá klapání podpatků. Pak mě někdo zavolá. Vcházím do osvětlené místnosti. Spatřím Sandru. Něco tiskne k sobě. Takový uzlíček a z něho vykukuje malá tvářička. Jsem skutečně šťastný. A ona září jako vánoční stromeček. Jakoby rozkvetla do opravdové krásy, pomyslím si. Všímám si, že mají stejné oči.

Držím Sandru za ruku. Z rádia se line klidná melodie. Obklopuje nás a my se jí necháváme unášet. Mluvím o našem synovi. O jeho talentu a sportovním nadání. Jsem na něj pyšný a Sandra taky. Představuji si, jak jednou budu jeho tvář v novinách. Pohleďte, sportovní hvězda! A my nevynecháme jedinou událost, abychom byli s ním. Věřím, že až jednou zaplane, nikdy nevyhasne.

 Vracím se večer z práce. Míjím trafiku, kde si každé ráno kupuji cigarety. Hlavu mám plnou starostí. Zase hrozí, že budou propouštět. Nevím, kde bych našel něco jiného. Je to těžké. Přicházím domů. Kluk už s námi nebydlí a Sandra je pryč. Na stole je lísteček se vzkazem. Zase je u toho svého. V místnosti je šero. Žaluziemi pronikají proužky světla z ulice a rozsvěcí protější stěnu. Mám pocit, že slyším saxofon. Možná je to jenom vzlykání větru. Dívám se na fotku své ženy pověšené na zdi a myslím na ni. Rád bych to s ní zkusil znovu, už kvůli klukovi. Nakonec jí přeci pořád miluji.

Blíží se Vánoce. Sedím v křesle u stromečku a dívám se na ozdoby. Její tvář se v nich kdysi odrážela. Držela našeho syna v náruči. Byl ještě malý, aby dosáhl na horní větve. Baculatými prsty zavěšoval skleněné koule. Oba se smáli svému odrazu. A jejich oči se nedaly rozeznat. U nohou mi leží hromady novinových výtisků. Jsou v nich znepokojivé zprávy. Občas se zadívám na telefon. Doufám, že mi kluk zavolá. Ale vím, že má jiné věci na práci. Zase se sjíždí nějakým svinstvem a kolem sebe má tu bandu hlupáků. Jeho nadání je nadobro pryč. Tentokrát mám strach, abych ho v těch novinách nezahlédl. Měl bych se sebrat. Zítra se uvidím se Sandrou. Třeba se něco změní.

Skláním se nad Sandrou. Říkám, že je mi to líto. Že jsem tohle nechtěl. Z nosu jí stéká pramínek krve. Obrací se ke mně zády. Pláče. Nevím, co mám dělat. Neovládl jsem se a uhodil jsem jí. Mluvila o svém partnerovi. Prostě jsem to nezvládl. Nenávidím se za to. Chtěl bych to vrátit zpátky. Přeji si to. Ale je pozdě. Všichni nás sledují. Připadám si malý. Chtěl bych se někam schovat. Naposledy ji vezmu za ruku. Vyškubne se a odchází. Najednou vidím všechny ty roky, které se ztrácí společně s ní.  Dívám se za ní a ona mizí v kapkách prosincového deště.

Opírám se o zábradlí. Dívám se pod sebe. Nekonečná hlubina a dole samí lidé. Jsou jako mravenci. Hemží se z místa na místo. Třeba jsou šťastní. Stačí jenom přelézt zábradlí. Dole na dlažbě bych našel klid. Ale je tohle řešení? Už půl roku sháním práci. Sára je nadobro pryč a já nevím, co mám dělat. Stýská se mi po synovi. Přál bych si být s ním, ale mám strach. Vždycky jsem se bál výšek. Tak tam tak stojím, je mi zima a myslím na něho.  

Probral jsem se v krámku zázraků. Měl jsem zpocené čelo. Třásly se mi ruce a srdce tlouklo o překot. Pohlédl jsem na toho muže. Po tvářích mu stékaly slzy. „Bylo to krásné…pane…bylo to to nejkrásnější, co jsem za poslední roky zažil.“ Chtěl jsem promluvit, ale nemohl jsem se nadechnout. „Děkuji. Tyhle krásné vzpomínky na ženu, kluka i na život mi stačí. Děkuji vám, pane.“ Chvíli tam tak seděl a pak zamířil ke dveřím. Na chvíli se zastavil s rukou na klice. Pohlédl na mě. „Ještě jednou vám děkuji. Máte opravdové nadání.“ Pak otevřel dveře do vybombardovaného a zničeného světa. Vyšel mezi trosky města, které zarůstalo plevelem a trávou. Slyšel jsem křupání střepů a sledoval, jak mizí v dálce. Nakonec zůstal jenom černý obrys, který se zastavil a hleděl před sebe. Z nebe se snášel popel. Dopadal mu na kabát. Možná si představil Sandru, která se na něj kdysi usmála. V úplně jiném desetiletí pod jinou oblohou. Tehdy z nebe padal sníh. A ona ho měla ve vlasech. Třeba ji tam viděl jako tenkrát, když mu pomohla postavit se na nohy. Teď jsem to byl já, kdo ho zachránil a bylo mi z toho smutno. Naposledy jsem se zadíval na toho muže stojícího v dešti vzpomínek. Definitivně jsem se rozhodl. Zavřel jsem dveře a sliboval si, že už je nikdy nikomu neotevřu. Krám zázraků zavírá. A to navěky. 

Pro přidání komentáře se přihlašte.
FERRIS
kvalita komentáře: 0 FERRIS 03. listopadu 2016, 11:27
3 +
Mesje
kvalita komentáře: 0 Mesje 27. října 2016, 23:07
2 -
HumanART
Body od neregistrovaných
  • tala Autor
    tala
  • 5.4 bodů
  • 1 komentářů
  • 2 hodnocení
  • 1 hodnocení neregistrovanými
  • 27. října 2016, 18:40
  • 694 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz