Jde to Dobré Wow!

MLHA A PRACH - 3.část

Literatura > Vícedílné

 

 
MLHA A PRACH                                 
3.část
 
 
 
 
Nebylo to zase tak dlouho, co celý svět oslavil vypuštění prvního
člověka do vesmíru, a který se také oficiálně živý i vrátil zpátky
na pevnou půdu matičky země.
 
Ale na tyto okolnosti, zdá se, vůbec nedbal muž v manšestrovém
obleku, který se vměstnal do telefonní budky na kraji města.
"To je skandální!", zašeptala křečovitě tato persóna, která si nechala 
na veřejnosti říkat soudruh Bulis, přitom se mu ruka s ošoupaným
telefonním sluchátkem třásla potlačovanou zuřivostí.
"Spojte mě tedy okamžitě se soudruhem generálním ředitelem 
Kolouchem!"
Hovor nakonec uvázl na bodě, kdy pro momentálně duševní indispozici
nějakých disciplinovaných telefonistek, se přepojování nesmírně vleklo.
Vztekle zavěsil aparát a nastartoval svítivě modrého Tudora.
 
Ohlédl se opatrně za sebe, vycouval z odbočky, která končila
u blízkého pole a zařadil se nakonec mezi řidiče na hlavní silnici.
Právě projížděla celá kolona vojenských vétřiestek.
Do hajzlu, asi se už konečně dočkali rychlíku, tak zvedli šraňky, 
pomyslel si.
 
 
Vláčel se pomaličku v závěsu asi třetí v pořadí a nahlas klel.
Jako naschvál se v tomto úseku silnice vlnila jako slunící se had.
I přesto se několikrát pokusil předjíždět, ale vždycky si to na
poslední chvíli rozmyslel - automobily v protisměru byly přece
jenom riskantní nesnáz.
 
 
Asi po deseti kilometrech si mohl na okamžik oddechnout. 
Pohlédl na dopravní značení o zákazu vjezdu k odbočce do
bývalému lomu, nenápadná cedule všem ohlašovala: Zákaz vjezdu.
Výzkumný ústav HAN.
Přibrzdil, vyhodil blinkr doprava a s gustem praštil pěstí do volantu,
až auto na štěrkové cestě zcela náhodou poskočilo.
Pohlédl na hodinky. Byl nejvyšší čas. Sešlápl plynový pedál - i přes 
to, že se cesta začala prudce svažovat s kopce dolů -
a vjel do nenasytných chuchvalců svěžího přítmí. Zapnul mlhovky 
a naklonil se - až téměř narazil nosem do předního skla vozu. 
Tachometr se nenasytně chvěl na nerozumné dvacítce.
 
 
Muž v mnohoslibném stejnokroji dělnického úředníka vyšel 
z udržovaného domku za vysokým betonovým ohrazením 
a zamířil k němu. 
Ostražitou chůzí - dával si opravdu načas - minul nakonec
spuštěnou závoru mezi betonovou zdí a drátěným plotem 
a nakoukl do automobilu.
Občan Bulis na něj zíral s kamennou tváří, jen asi dvakrát 
nezadržitelně mrkl. Ukázal mužikovi jakousi kartičku a z úst 
se mu ozvala patrně důležitá informace: "Mochomůrka Javor".
Ochránce se pružně vyrovnal a mrštně zvedl pravici.
Z chýše okamžitě vypochodovali další dva, patrně zedníci právě
uprostřed přerušené úmorné práce. Zamířili k červenobílému 
zátarasu. 
"Dneska jede zase sám", utrousil ten starší k pobočníkovi.
"U takových bych chtěl jednou dělat!" 
Závora vylétla vzhůru a vozidlo se rozjelo k travnatému 
přistávacímu a vzletovému plácku pro vrtulníky, který byl  
nenápadně zpevněn děravými betonovými pláty, jimiž si svěží 
zeleň šťavnatě klestila cestu.
Zaparkoval pod maskovací sítí a letmo zamával všudepřítomným 
očím pozorovatelů v malých střeleckých opevněních po stranách údolí.
 
Zaslechl bzučivý zvuk.
Tak jsem ji přece jenom stihl, s ulehčením vykročil k hangáru, který
byl - mohlo se zdát - v zemním návalu pod okrajem narůstajícího
kopce.
Povedlo se, pomyslel si. Parťáci pracovali a profesorka nakonec
včas i přiletěla. 
 
 
"Vážená, jsem rád, že vás můžu přivítat," řekl obřadně a přistoupil 
k baru, 
vestavěného do dubové stěny. U umyvadla si nejprve opláchl ruce,
pak vytáhl z lednice láhev a nalil do dvou pozlacených skleniček.
Pohlédl do zrcadla, v němž se odrážela místnost za ním. "Myslím, 
že asi budeme oba mluvit přes překladač?"
"Proč ne?! Alespoň ho zaměstnáme," odpověděla a mírně sklopila
pohled.
"Pane doktore Bulis - nebo trváte na soudruhovi Bulis?", pohlédla 
na něj, "potěšení je na mé straně. Vaše výsledky, chci říct," 
zakašlala - "výsledky vašeho zemědělského družstva," usmála se," 
jsou pro nás 
konečně mimořádně perspektivní."
 
 
Žena se rozhlédla po místnosti, která byla od stropu po podlahu 
vyložená různými grafy, mapami a popsanými tabulkami.
Zakroutila přitom rozmařile rukou:" Tohleto je sice moc hezké, 
přesvědčivé,ale nás především nadchli vývojové statistiky."
"Ovšem," usmál se na ni. "Musím s omluvou konstatovat, že co 
do aplikace - ... mateřských znamínek? Tak tomu říkáme?" 
Opět se pousmál: " Nu, je to takový čistě symbolický výraz - 
jsme už o krok  dál."
 
Občan Bulis na ni pohlédl až nelidsky mile, naklonil broušenou 
skleničku směrem k návštěvnici a v betonové místnosti hluboko 
pod zemí se rozlehl křišťálově očistný souzvuk.
Otočili se. Do bíle natřených ocelových dveří bunkru právě vcházel 
muž. 
Byl oblečený také do bílého neprodyšného oděvu. Vypadal skoro jako 
nějaký kosmonaut z období hladomoru.
"Soudruhu náčelníku, můžeme?", uctivě se zeptal a mírně se při tom
uklonil.
"Jistě," odpověděl mu šéf.
Chlapík ustoupil trošku stranou a za ním se objevila mladší dívenka, 
oblečená do úboru letušky nebo výstřednější zdravotní sestřičky někde
na velmi vzdálené planetě, která protlačila dovnitř vozík o velikosti 
nemocničního lůžka pro batole. 
Dalo by se klidně říct - takové menší dvojlůžko pro domácí kočku.
Na lesklé podložce se pod přehozem z jakéhosi igelitu objevila dvě 
téměř identická tělíčka velice drobných kádinek.
V jedné byla ovšem temně hnědá a ve druhé světle červená vazká 
tekutina.
 
Dáma, která byla střídavě nazývána i profesorkou, sklouzla pohledem 
na Bulise.
"A máme to tady -" pohlédl na ni a soustředil se na složku papírů, 
které se před ním vytříděně chválily na stolku.
"- v té hnědé je nové sérum, v té druhé protilátka. A když obě složky
smícháme, vypadne nám z toho neškodný lék na bolest hlavy."
"No, smekáme," přeměřila si ho nevyzpytatelným úšklebem,
" ale, expirace je stále nízká." 
Pokývala hlavou: " A ta je, dle názoru našeho konsorcia, ještě stále - 
pro naši společnost - v reálných podmínkách nedostačující." 
Podívala se na nástěnné hodiny, vypadaly skutečně úžasně - takový 
neotřelý historický dokument - snad, pomyslela si.
"Zatím jsme se, bohužel, nedokázali vyhnout jistému omezení
osobní svobody - jak se tady říká. Objekty se vám ztrácejí. 
A to bylo v dohodě stanoveno, že tato nepříjemná okolnost bude 
odstraněna."
 
Bulis se ohlédl na personál a zamračil se. Oba členové srazili 
podpatky a vycouvali tiše z pokoje. Mohutné dveře se za nimi 
zavřely a nad rámem se rozblikala červená žárovka.
"Vážená profesorko, moc dobře víte, že i poloviční úspěch, má mít 
v mém postupu mimořádný ohlas. Dělám, co se mně - vzhledem k místním
okolnostem - může relativně dařit. A my jsme ti poslední, kteří by 
si přáli nějakou pozornost ze strany okolí a i těch zainteresovaných," pohlédl na ni. 
"Ovšem za občasné lesní požáry, výbuchy sopek a nebo za magnetické 
bouře, můj tým přece nemůže nést do budoucna žádné následky? To je 
průvodní jev téměř každého výzkumu, s tím se přece počítalo."
"Jistě, ale celkové dopady - za takových padesát let - už můžou být 
nejen veřejnému mínění podezřelé," pohlédla na obraz od Mistra Daliho, 
který visel nad průčelím.
"Hezké dílo," pochválila čmáranici. "Stojíme tedy všichni před stejnou 
great fascination, jak se to řekne?... kardináles?... zásadní otázkou. 
Co s naší fází dvě - s HXH 9232?! ...Základní materiál jste od nás 
dostal už před měsícem."
 
Na tento přímý dotaz byl muž připraven: "Vy se s tím nějak poměříte, 
viďte?! ...Všichni to vědí! Jsme na Zemi. Suroviny zkoumáme - mám
pokračovat!? Potřebujeme oba ještě trochu času. Říkejme této
prozatímní nedokonalosti raději něco jako pulsující viróza - 
vypadá to tak přiměřeně pozemsky", pokusil se o omluvný úsměv.
"Kolego Bulis - třeba." 
"To nejlepší nakonec - profesorko, dohoda je dohoda...a jen tak pro
přesnost, kdy odsud zmizím?" 
"Pravidla jsou pravidla!", napomenula ho, "nejsme tu přece proto, 
aby v této fázi vznikaly nějaké zbytečné rozpory, že?!"
"Vrátíme se tedy k těm současným devadesáti procentům úspěšnosti?",
srovnal si bleskově opadající optimismus z tváře.
"K devadesáti?", zakroutila ve vzduchu nečekaně levým ukazováčkem.
 "Jsem přesvědčena, že to do příště bude konečně stoprocentní."
"Ovšem - ale napřed jsem vám chtěl ukázat výběr z naší pracovní
kazety."  
Jedním pohybem dopila svoji skleničku: "Tak se dejme do toho."
Podívala se na svoje platinové hodinky. "Za tři hodiny mám jednání
ve Vídni, stihneme to?
 
 
(pokračování)
 
Pro přidání komentáře se přihlašte.
Kai
kvalita komentáře: 1 Kai 19. října 2016, 08:55
FERRIS a Mesje,
děkuji.
FERRIS
kvalita komentáře: 0 FERRIS 17. října 2016, 16:48
3 +
Mesje
kvalita komentáře: 0 Mesje 14. října 2016, 20:30
3 -
  • Kai Autor
    Kai
  • 6 bodů
  • 2 komentářů
  • 2 hodnocení
  • 14. října 2016, 09:00
  • 639 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz