Jde to Dobré Wow!

Zánik EU

Literatura > Citát / Krimi / Sci-fi

 

 

Zánik EU

 

kompilace

 

Bárta : Všechny pády byly vesměs doprovázeny faktory jako nekontrolovatelný růst byrokracie a mandatorních výdajů, úpadek vzdělanosti a duchovna, eroze funkční administrativy. V reakci na to stále upadající stát reagoval úpornou snahou vše regulovat a kontrolovat a tím svůj pád ještě urychloval. Systémy se postupně stávaly více a více nestabilní a obvykle pak nebyly schopny se vyrovnat s vnitřní krizí, ani eventuálními vnějšími vlivy jako například klimatickými výkyvy.

 

Sir Arnold Toynbee, anglický historik, který vystudoval v Oxfordu a dlouhá léta vyučoval na londýnské univerzitě, došel před padesáti lety k překvapujícímu a znepokojivému závěru. Napsal dvanáctisvazkovou analýzu vzestupu a pádu světových civilizací, kterou nazval Studium historie. V tomto rozsáhlém díle pečlivě analyzuje dějiny jedenadvaceti různých světových civilizací od starověkého Říma k imperiální Číně, Babylonu, Řecku, Aztékům, Japoncům atd. Pátý díl se 712 stránkami nese podtitul "Rozpad civilizací" a pojednává o šesti důkazech úpadku a zániku civilizací.

 

Hluboce znepokojující je na jeho závěrech skutečnost, že těchto šest důkazů zní jako prorocká předpověď. Vztahuje se těchto šest charakteristik, i na civilizaci, ve které žijeme my dnes? Je naše civilizace na pokraji zhroucení a rozpadu? Jsme podobně jako Titanik na cestě, na které nás čeká zkáza? Nechám na vás, abyste odpověděli na tyto otázky, když budeme krátce zkoumat šest důkazů Sira Arnolda Toynbeeho.

 

1. Kulturní sebevražda

 

Charakteristika číslo jedna určuje civilizaci na pokraji zhroucení takto: Podle Toynbeeho společnost, která je v rozkladu je zřídkakdy nahrazena nějakou jinou civilizací - spíše dojde k něčemu, jako je kulturní sebevražda, utrpení, které nazývá "schisma (rozbití nebo zlomení) duše". Stalo se to již v dějinách? Ano, samozřejmě. Stál jsem u hojně navštěvovaných památek slavného římského Kolosea, jehož rozpadávající se pozůstatky jsou dodnes jedním z klasických příkladů tohoto "schismatu duše" nebo kulturní sebevraždy. Uvnitř Kolosea - aby si příjemně zkrátili chvíle volna - se shromažďovali obyvatelé zanikající říše, aby sledovali a těšili se z toho, jak jsou zabíjeni lidé přímo před jejich dychtivýma očima a tleskajícíma rukama. Kdo může pochybovat o tom, že v dnešní době opakujeme tragický pád Římské říše.

 

2. Únik z reality

 

Charakteristika číslo dvě rozpadající se společnosti, která je odsouzena k zániku: Toynbee popisuje pocit, který nazývá "absentérství". To je jen jiné slovo pro "únik z reality", duševní útěk od společenských problémů ústupem do světa rozptýlení a zábavy. Příkladem jsou takzvané "extrémní sporty". Ty nyní zaplavují městské ulice, venkovské cesty a televizní obrazovky... Získávají stále rostoucí díl z více než 40 miliard, které Američané utrácí za sportovní potřeby. Od bruslení na kolečkových bruslích při rychlosti 20 km/h po skákání z letadla z desetikilometrové výšky kvůli vzdušnému surfování nebo k skákání z budov, mostů, anténních vysílačů a skalních útesů s padákem, kdy vychutnáváte volný pád - extrémními sporty jsou lidé posedlí po celém světě. Týden trvající X Games, což je olympiáda extrémních sportů, svede dohromady více než 400 "extrémistů" světové špičky. Vše je satelitem přenášeno do téměř 200 zemí "pro divoké vzrušení a úplné odrovnání" v hlavní vysílací době.

 

Nikdo není proti tělesnému cvičení a radosti, kterou přináší sport a rekreace. Toynbeeův závěr jen říká, že upadající společnost stále více propadá útěku před realitou holdováním pokleslé zábavě. K tomu lze ještě přidat miliardy dolarů, které lidé po celém světě utrácejí za únik v podobě alkoholu, drog a nevázaných večírků.

 

3. Pasivní postoj

 

Charakteristika číslo tři, která svědčí o nastávajícím kolapsu civilizace: Projevuje se "pasivní postoj", ve kterém lidé podléhají bezcílnému determinismu (nic, co děláme, nemůže ovlivnit přítomnost, osud to tak chtěl), jako kdyby vůbec nezáleželo na jejich úsilí a oni vůbec nemohli ovládat svůj život. Toynbee popisuje fatalismus davů- pocit beznaděje a bezmocnosti. Nízká návštěvnost při volbách, projevující se po celém světě, je dostatečným důkazem, že veřejnost se stala nejen cynickou, pokud jde o politiku, ale že lidé podlehli dojmu, že "je to jedno, stejně to neovlivním". To je odraz onoho pocitu bezcílnosti. Zdědili jsme chaotický světě a s tím mnoho nenaděláme, stěží se podaří sem tam něco vylepšit. Co však dokážeme dlouhodobě změnit?

 

4. Pocity viny

 

Charakteristika číslo čtyři rozpadající se společnosti: Existuje v ní "vědomí hříchu", sobecká neochota a pocit viny, který pochází z opuštění morálních zásad civilizace. Sledujte americký televizní pořad "Živě v sobotu večer a některé noční talk show a můžete sami zakusit tento pocit viny, který je "oblečen" do nervózního smíchu a nemravných vtipů. Zeptejte se psychiatrů a psychologů po celém světě, kolik z jejich klientů jsou lidé těžce podléhající pocitu viny.

 

Navštivte různá náboženská místa na této planetě a naleznete muže, ženy i děti nejrůznějšího věku, kteří se pomocí určitých náboženských úkonů snaží očistit a zbavit pocitu viny. Toynbee na základě svého pečlivého výzkumu poznamenal, že masový prožitek viny a hříchu předchází pádu civilizace.

 

5. Vědomí promiskuity

 

Charakteristika číslo pět: Toynbee to popisuje jako "vědomí promiskuity", které pohltilo zanikající společnost. Není to myšleno jen v sexuálním slova smyslu. Autor spíše popisuje stav mysli, která nekriticky přijímá vše ve snaze najít smysl věcí a možná tak zastavit blížící se zkázu. Tato promiskuita je nekritickou tolerancí, neuspořádaným soustředěním na "vřící kotel" v náboženství, literatuře, umění, chování a zvycích.

 

Podívejme se blíže na hnutí New Age, které stále silněji ovlivňuje intelektuální kruhy po celém světě. Je to nejroztodivnější směsice pohanství a náboženství, duchovnosti a filozofie, humanismu a teismu, jaká se kdy na světě objevila. Inteligentní, vzdělaní lidé, kteří se snaží najít smysl života, naději a pocit jistoty v těch nejpodivnějších věcech, nepozorovaně spojují, ve svém úsilí chytit se stébla, do zvláštní směsice magii a naději!

 

6. Bezzákonost

 

Probrali jsme pět ze šesti bodů - ale je to právě šestý důkaz, který nejzřetelněji ukazuje, že naše civilizace stojí na pokraji zkázy. Toynbee popisuje, jak rozpadající se společnosti upadají do stavu nevázanosti neboli bezzákonosti.

 

Bezzákonnost - to je očividné pohrdání morálkou, zákony společnosti, zřeknutí se zákona. Jak jinak bychom mohli vysvětlit náhlý a rychlý rozmach terorismu, genocidu ve Rwandě a Kampučii - copak to není důkaz svědčící o bezzákonnosti? Jak jinak bychom mohli popsat Hollywoodem produkované barevné velkoplošné vyvyšování lidské brutality, vraždění, poškozování zdraví a násilí Vždyť to je neomluvitelné vyzdvihování bezzákonnosti, provozované naším zábavním průmyslem.

 

Bezzákonnost. Neprojevuje se jen v teroristických akcích, genocidě a Hollywoodu - svědčí o ní bezpočet věcí, které každodenně občané otevřeně i tajně dělají ve svém životě - krádeže domácích mazlíčků z hotelových pokojů, malé záměrné nepřesnosti v daňovém přiznání - lhaní, podvádění, krádeže. Každá civilizace poznala příliš pozdě starou pravdu, že drobné otvory v přehradě rychle přivodí pád celé stavby.

 

Kolaps společnosti neznamená její definitivní zánik, ale změnu dosavadního systému, jeho zásadní zjednodušení, ztrátu komplexity. Vždy však pak následuje postupná regenerace, cesta k obrodě. V dějinách takových zvratů proběhlo nespočet a vždy jim předcházelo pět zásadních krizových faktorů – krize identity, participace, penetrace, legitimizace a distribuce. Alespoň tak to popisuje obsáhlá publikace více než třiceti vědců nejrůznějších odborných disciplín Kolaps a regenerace: Cesty civilizací a kultur – Minulost, současnost a budoucnost komplexních společností.

 

 

 

AENEWS (AE News (American European News) je nezávislý internetový zpravodajský portál připravovaný českými a slovenskými krajany žijícími v Holandsku, Rusku a v USA. Přinášíme informace z alternativních zdrojů, dešifrujeme politické události, dezinformace a mediální propagandu a píšeme o dopadech a souvislostech. Píšeme bez cenzury, bez politické korektnosti, bez servilnich postojů k palčivým problémům z domova i ze světa. ) :

 

Teorie zániku civilizací: Migrace uprchlíků je jenom kamínkem v mozaice!

 

V poslední době se nám do redakce AE News scházejí dotazy a otázky v souvislosti s uprchlickou krizí. Dotazy jsou vesměs podobné a čtenáři se nejvíce zajímají o to, jak tuto vlnu uprchlíků zastavit, kdo za touto situací stojí, kdo z ní profituje, co má být cílem islamizace Evropy, proč proti tomu EU a potažmo česká vláda nic nedělá. Z těchto dotazů je patrné, že většina čtenářů chápe proces imigrace jako „chybu v systému“ nebo „problém“, ale nikoliv jako součást vzorce procesu řízení v Evropě. V tomto článku se pokusím trochu zeširoka objasnit jednu z teorií, která popisuje procesy, které předchází tzv. pádům a zánikům civilizací.

 

Společenský vývoj uvnitř každé civilizace se opírá o několik nosných pilířů, které když jsou narušeny, vedou neodvratně ke kolapsu společenského systému a civilizace jako takové. Abychom pochopili problém tzv. „uprchlické krize“, musíme si nejprve objasnit, co je to civilizace a jak funguje.

 

Pilíř č. 1  – Rodina

 

Prvním základním pilířem civilizace je rodina. Rodina je nosným pilířem civilizace už od pravěku, kdy jednotlivé kmeny divochů tvořily na patriarchálním nebo matriarchálním principu velké kmenové rodiny, které si udržovaly zvyky a tradice. Spolu s tím, jak se kmeny rozrůstaly, docházelo k separaci kmenů a rodin, které se stěhovaly o několik desítek kilometrů jinam, protože na jednom místě začaly docházet zdroje. Rozmach civilizací tak byl od pradávna úzce svázán s dostupností zdrojů. Naprosto přirozeným projevem civilizací byla schopnost migrace, ale také rychlejší a flexibilnější forma, totiž kočování. Uvázání k jednomu místu nastalo až ve chvíli rozvinutí agrokultury, kdy člověk začal vlastními rukami pěstovat obilí. Do té doby totiž civilizace do značné míry putovaly spolu se zvířaty, protože původní člověk byl lovec, nikoliv pěstitel nebo pastevec. Zánik civilizace je mnohdy velmi rychlý, zubu času uniknou jen některé stavby a pár písemných dokladů…

 

Pokud se podíváme na původ slova „civilizace“, je odvozeno od latinského „civilis“, tedy občan. Civilizace tak historicky jako název je používána v lidské historii až od chvíle, kdy začala vznikat první osídlení a později města, protože příslušnost k městu byla projevem místní příslušnosti, tedy „občanství“. Ale tento pohled není některými historiky uznáván, protože civilizace je podle jiných názorů projevem technologického pokroku, který nebyl nezbytně svázán s rozvojem měst. Hlavním faktorem byla podle všeho tradiční rodina, která dětem předávala těchto 5 morálních imperativů:

 

    Kdo je vládcem (Bůh / Vladař / Rada starších)

    Jaké je časové období (Od kdy se datuje existence mé civilizace)

    Jaké jsou zvyky a obyčeje (Co se sluší, co se nesluší, co je nutno, co je zakázáno)

    Jaké jsou povinnosti (Co musím dělat)

    Jaká jsou práva (Na co mám právo)

 

Těchto pět základních informací určuje strukturu civilizací dodnes, jakkoliv je to neuvěřitelné. Rodina je základním elementárním pilířem uchování civilizace, bez něhož civilizace nemůže existovat. Protože je-li dítěti vštěpeno těchto pět základních informací, stává se dítě místně příslušným členem civilizace. Rodinný pilíř je základním a klíčovým pilířem civilizace. Je-li tento pilíř narušen, dochází velmi rychle k zániku civilizace, ale k tomu se ještě dostanu.

 

Pilíř č. 2  – Vzdělání

 

Druhým pilířem civilizace je vzdělání. Jedinec, který na základě prvního pilíře má vytyčené obrysy civilizace, získává schopnost vědění. V některých tezích pozdní eugeniky z počátku 20. století byla ražena teorie, že vzdělání samo o sobě je pilířem civilizace, že rodina je nejen nepotřebná, ale v určitých pohledech zpátečnická a zadržující jedince v jeho rozvoji.

 

To se však ukázalo jako zkratkovité uvažování, protože vzdělání, není-li opřeno o pět atributů rodiny, je naopak prostředkem k zániku civilizace, protože vědění, které je zbaveno těchto pěti morálních imperativů pilíře rodiny, je cestou k destrukci civilizace. Proto všechny diktatury, ať už to byly levicové nebo pravicové, důsledně potlačovaly v historii pilíř rodiny. Vzdělání je však nenahraditelné a pomáhá urychlovat rozvoj civilizace. Každá civilizace, kde nastane úpadek vzdělání, dříve či později zanikne. První a druhý pilíř jsou tzv. „komplementární pilíře civilizace“, které se vzájemně doplňují. Zlepšení situace v rodině zlepšuje předpoklady pro získání lepšího vzdělání. A obráceně, lepší vzdělání zlepšuje šance a vyhlídky rodiny na lepší život rodiny.

 

Pilíř č. 3  – Kultura

 

Třetím pilířem civilizace je kultura. Zatímco druhý pilíř pomáhá civilizaci obstát v technologické konkurenci s jinými civilizacemi, pilíř kultury pomáhá rozvíjet intelektuální rozvoj ve společnosti v oblasti umění, poezie, literatury a architektury. Třetí pilíř je nezbytný pro rozvoj a zachování občanských práv, je nezbytný pro uchování jazyka, umění a v neposlední řadě místně příslušného uvědomění obyvatelstva. Pilíř kultury má ale mnohem důležitější úlohu, a to konzervaci kulturní historické identity obyvatelstva.

 

Čas plyne a kultura pomáhá uchovávat odkaz civilizace, její začátek, průběh, výsledky, úspěchy i neúspěchy. Kultura je trezorem 3. morálního imperativu rodiny (zvyků a obyčejů). Civilizace tak díky pilíři kultury buduje svoji budoucnost na základě kulturních odkazů (např. v Evropě je to odkaz křesťanství, Bible, Ježíše Krista, Desatera). Pokud dojde k likvidaci kulturního pilíře (viz. likvidace památek v Sýrii, které demoluje Islámský stát), civilizace ztratí paměť své vlastní historie. To vede k úpadku civilizace a k přejímání cizích hodnot a cizích kultur do civilizace. V Evropě tento úpadek známe pod názvem „multikulti obohacování“.

 

Pilíř č. 4  – Právo

 

Civilizace stojí a padá se systémem práva a ochrany obyvatelstva. Narušení 1. pilíře (rodiny) a 4. pilíře (práva) jsou nejrychlejšími cestami k úpadku civilizace. Jedinec i rodina má právo na svoji ochranu. Pokud někdo ohrožuje existenci jedince, rodiny nebo celé civilizace, musí civilizace přijmout taková opatření, aby pilíř práva zůstal intaktní, v opačném případě nastává rychlý rozvrat celé civilizace a dochází k narušení všech 4 pilířů civilizace.

 

Ten, kdo vládne, musí vládnout na ochranu těchto 4 pilířů! Pokud vládne jinak anebo dokonce s cílem poškodit tyto 4 pilíře (rozvrat rodiny, podpora homosexualismu, juvenilní justice, desintegrace systému vzdělání, inkluze ve vzdělávání s mnohem zaostalejšími, podpora etnik, které útočí nebo ohrožují majoritní obyvatelstvo civilizace), potom je osud civilizace prakticky zpečetěn. Civilizace je jako organismus, který když se přestane bránit anebo dokonce sám podporuje uvnitř sebe zhoubné bujení, proti kterému neumí anebo nechce zasáhnout, tak zkrátka zahyne.

 

Když tedy nyní víme, na jakých pilířích stojí civilizace, už chápeme jednotlivé informační rozházené kamínky z vyšší perspektivy a najednou už to nejsou náhodně rozházené oblázky, najednou je to mozaika, která dává jasný obraz o cílech a záměrech muslimské imigrace do EU. Je to cílená, chtěná, plánovaná likvidace tzv. křesťanské Evropy, resp. tzv. západní civilizace. Nyní už jste privilegovaní a víte, o které pilíře se civilizace opírá a můžete sami vidět, jak evropské vlády se samy podílejí na tomto rakovinovém bujení uvnitř Evropy. Pojďme si je ale ještě jednou vyjmenovat. Mozaika likvidace pilířů civilizace kolem nás

 

V Evropě klesá porodnost původních Evropanů, neboť společenský model odsunul úlohu rodiny a rodičovství. Mizí podpory rodinám, kapitalistické systémy v jednotlivých zemích zrušily podpory rodinám, novomanželské půjčky, rychlejší odchody do důchodů při více dětech. Zmizely státem podporované kroužky, mimoškolní aktivity, sportovní vyžití dětí. To vše je dostupné pouze na komerční bázi, na což nemají rodiny peníze.

 

Juvenilní justice v zemích EU získává na podpoře a dochází tak k cílenému odebírání dětí a jejich předávání vyškoleným komerčním pěstounům. To je systém, který vznikl ve 30. letech minulého století v Německu pod názvem „Lebensborn“. Mateřství podle plánu a pod dozorem a po narození odebrání dítěte a přesunutí dětí do rodin ideologicky prověřených pěstounů.

 

Podpora homosexualismu je nejúčinější zbraní proti rodině. Sodomická společnost podle biblického modelu je obráceným vrcholem civilizace. Jde o tzv. „jalové“ svazky, které nahrazují princip rodiny a díky neplodnosti likvidují populaci civilizace. Ta je poté více náchylnější k akceptaci a přijímání jiných fertilních etnik, jejichž porodnost je vysoká. Představte si smečku jezevčíků, kteří mají nízkou porodnost a situaci se pokusí vyřešit tak, že si odsouhlasí přijetí vlků a vlčic do své smečky, protože vlci nemají s porodností žádný problém. Co se ale stane po několika vrzích vlčat ve smečce s jezevčíky? Odpověď znáte, ale stejně tak byste měli vědět, že totéž se stane v EU po několika „vrzích“ dětí muslimských imigrantů s původními obyvateli Evropy.

 

Likvidace vzdělání je k vidění všude. Snižování latěk, zjednodušování, rušení krasopisu a přechod k tiskacímu písmu, rušení psaní perem a přechod k tabletům a počítačům, přepisování osnov ohledně historie. Mnohem horší je likvidace výukové náročnosti kvůli inkluzi ve vzdělávání. Přesunování cikánských dětí do běžných škol, které nezvládají laťku výuky, následuje snižování laťky na neúnosné minimum. Společenská nepřizpůsobivost inkluzně zařazených dětí v běžných školách. Šikana bílých dětí ze strany inkluzivně zařazených nepřizpůsobivých dětí. Školní inkluze v ČR je součástí likvidace 2. civilizačního pilíře v EU

 

Likvidace učebních oborů, likvidace technických oborů a inženýrství, přesun vzdělání do oblasti administrativy a humanitních studií. Vybudování podvědomí v dětech o přínosu multikulturní inkluze. Likvidace národní hrdosti dětí, podpora multikulturního mísení ve školách.

 

Likvidace kultury, přejímání cizích literatur a cizích filmů, amerikanizace a anglikanizace mládeže, mediální podpora nadnárodních kolosů, značek, úpadek národní kulturní identity. Podpora cizích kultur na komerčních i státní televizi, podpora vzdělávacích pořadů o multikulturní inkluzi, o judaismu, sionismu, holokaustu. Upozadění národní kulturní identity v médiích, vytěsnění české literatury z podvědomí mládeže.

 

Likvidace bezpečnosti, mlácení obyvatel při protestech proti násilnému chování cikánů, při protestech proti islámským migrantům. Zkorumpované soudnictví, divoký systém exekucí, extrémně dlouhé soudní procesy, nedosažitelnost práva. Neschopnost vlády a lokajství. Zatahování ČR do amerických válek ve světe, změna bezpečnostní doktríny armády z obranné do expedičně útočné. Neschopnost EU zajistit si vlastní bezpečnost, neochota vést vlastní politiku bez nadvlády USA.

 

Jak tedy vidíte, proces imigrace muslimů do EU je pouze jedním z kamínků v mozaice, která vytváří obraz zániku západní civilizace a její proměnu v civilizaci bez existence 4 pilířů. Je ale otázka, zda-li takové civilizační uskupení bude možné ještě nazývat civilizací. Protože bez rodiny, bez vzdělání, kulturní identity a bezpečnosti nebude možné společnost nijak formovat, modelovat nebo posouvat k vyšším cílům, protože taková společnost nebude ani splňovat podmínky pro vznik civilizace, natož pro nějaký její rozvoj.

 

Taková společnost bude do značné míry beztřídní, s výjimkou elit, které tuto společnost multikulturního tavícího kotle zkonstruovaly. Společnost bez tříd bude společností chudých, globálně zchudlých. Každý bude mít něco málo, ale nikdo nebude mít tolik, kolik by potřeboval. Společnost bude vykazovat známky feudálního systému, kdy člověk bude pracovat za minimální mzdu, která stačí jen na přežití a zaplacení pronájmu malého bytu, ale nebude se moci kvůli životu na dluh, úvěrům a hypotékám stěhovat. Omezí se cestování, nejprve napříč kontinenty letadly, později i na území kontinentu a nakonec i mezi městy. Prohloubí se elektronická komunikace, omezí se osobní styky a návštěvy. Zdroje, které dokáže planeta poskytnout, budou přerozděleny tak, aby nový světový řád byl zachován po stránce sociálního smíru, ale ne po stránce blahobytu, který si jako západní civilizace užíváme dnes.

 

Největším ohrožením pro realizaci NWO je tak prosazování ochrany 4 nosných pilířů západní civilizace. Každý z nás se můžeme zasadit o ochranu naší civilizace a naší vlastní kultury. Rodiny ještě existují, ještě je možné dát děti na dobré školy, i když mnohdy už jen placené, ještě pořád jsou k dispozici české knihy, ještě pořád je možné jít na ulici bez obav, že člověka podřeže islámista. Ale možnosti obrany jsou omezené. Je potřeba se sjednocovat a sdružovat, nedovolit implementaci NWO do českých zákonů.

 

Bárta :  

 

 Jak zanikají civilizace

 

    Stejně jako v minulosti i dnešní doba je plná mýtů. Jeden z nich se týká takzvaného kolapsu společností a civilizací. Na rozdíl od přírodních věd, kde kolaps obvykle označuje kratší dobu epochy masového vymírání a velkoplošného zániku fauny a flóry, u vývoje lidských společností nastává jen ojediněle.

 

        Civilizace

 

    Miroslav Bárta

    28.8.2016

    Vydržel stěhování národů a zánik Carnunta, vydržel barbarská království i příchod Slovanů. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vydržel stěhování národů a zánik Carnunta, vydržel barbarská království i příchod Slovanů. | foto: Jiří Peňás

 

    V naprosté většině případů se slovo kolaps (nevhodně) používá k označení procesu, v jehož rámci nastává „pouze“ velká ztráta složitosti systému. Nositelé kultury obvykle nevymřou, ani nejsou předmětem genocidy.

 

    V okamžiku, kdy se lidé nadechnou k novému vzestupu, novému uspořádání a novým projevům myšlení, máme často jako archeologové sklon hovořit o nové kultuře. Ztráta složitosti, podobně jako její nárůst, přitom tvoří dvě strany téže mince jakéhokoliv vývoje dané společnosti. Jaké jsou aktuální teorie kolapsu?

    Stále více energie

 

    V roce 1988 zveřejnil americký antropolog Joseph A. Tainter knihu Kolapsy složitých společností. Jeho studie vznikala v době, kdy o toto téma nebyl skutečný zájem. Západní civilizace prožívala skvělé roky vzestupu a spotřeby, Západ vyhrával souboj s komunistickým blokem na plné čáře a blížil se pád železné opony. Proč by mělo něco natolik dokonalého jako tehdejší svět kolabovat? Nota bene, proč si takovou myšlenku vůbec připouštět?

 

        Všechny civilizace, které známe, nakonec „zkolabovaly“ především proto, že se odehrál efekt zákona snižujících se výnosů – společnosti vynakládaly stále více energie jen na udržení své úrovně a řešení nových problémů

 

    Tainter se ve své práci soustředil na obecné charakteristiky kolapsu a k tomu přidával konkrétní studie, zejména ty zabývající se Římskou říší, kulturou Chaco (Anasazi) a starými Mayi. Jeho hlavní dva směry úvah se zabývaly konceptem rostoucí komplexity a zákonem zmenšujících se výnosů. Za principiální hnací motor lidského vývoje Tainter považoval narůstající společenskou složitost civilizací, která vychází z neustálého řešení problémů, jež ji přirozeně posouvají dále.

 

    Čím je však civilizace složitější, tím roste potřebná energie na řešení nových problémů a zmenšuje se efektivita jejího vynakládání. Toto zpomalovací stadium lze překonat technologickou inovací nebo objevem nového významného zdroje/způsobu získávání energie. Všechny civilizace, které známe, nakonec „zkolabovaly“ především proto, že se odehrál efekt zákona snižujících se výnosů – společnosti vynakládaly stále více energie jen na udržení své úrovně a řešení nových problémů.

 

    Tainter ve své pozdější studii Social Complexity and Sustainability (Společenská složitost a udržitelnost) z roku 2006, která se zabývala otázkou nákladů na řešení problémů a udržitelným rozvojem, ukázal, že náklady na množství registrovaných patentů v USA (přepočteno na patent na stovku vědců) neustále rostou, stejně jako náklady na zvyšování expertní vzdělanosti. A celkem pochopitelně se domnívá, že takový trend musí jednou skončit.

    Demografická exploze

 

    V roce 2005 americký ornitolog Jared Diamond přišel s další knihou na toto téma – Kolaps. Proč společnosti přežívají či zanikají. Pokrývala rovněž osudy mnoha civilizací a kultur, byla však o něco determinističtější v tom smyslu, že při hledání příčin kolapsů společností zdůrazňovala zejména pět faktorů – vyčerpání přírodních zdrojů, změnu přírodního prostředí a klimatu, nepřátelské sousedy a ztrátu obchodních kontaktů. Právě ty vždy navodí kolaps v tom horším a stále méně používaném smyslu skutečného zániku a vymizení.

 

        Americký ornitolog Jared Diamond skoro za všemi kolapsy objevuje jako hlavní příčinu demografickou explozi

 

    Diamond pracuje s fenomény, které v minulosti vedly ke kolapsu společností – odlesnění a zničení přírodních ekosystémů, problémy s půdou (například úrodnost či zasolení), nadměrný lov a rybolov, import rostlinných a živočišných druhů a jejich zdomácnění, přelidnění a problémy s vodou.

 

    Diamond také uvádí čtyři faktory, které můžeme identifikovat i v současnosti – vliv člověka na změnu klimatu, hromadění toxinů v přírodě, nedostatek energie a vyčerpání kapacity fotosyntézy naší planety. Skoro za všemi kolapsy ale objevuje jako hlavní příčinu demografickou explozi.

    Ničení ekosystému

 

    Je zřejmé, že Diamond ve svém, do jisté míry mechanistickém diskurzu nepřipouští agendu vztahující se k dlouhodobým vnitřním procesům nejen krize, ale zejména následné regenerace. Stejně nevěnuje takřka žádnou pozornost dlouhodobým společenským procesům, které se řadí k vnitřním faktorům a jsou pro vývoj dané společnosti neméně důležité.

 

        Nestabilita přírodního prostředí s sebou přináší nestabilitu politickou. A politická či ekonomická nestabilita může vést k neřízenému využívání přírodních zdrojů a ničení ekosystému.

 

    To vzbudilo v odborných kruzích značnou diskusi a někdy vedlo i k nepěkným kritikám, a to i u nás. Nicméně jedno dobré, obecné a svou povahou nadčasové poučení z Diamondových případových studií vyplývá – nestabilita přírodního prostředí s sebou přináší nestabilitu politickou. A politická či ekonomická nestabilita může vést k neřízenému využívání přírodních zdrojů a ničení ekosystému.

 

    Musíme si uvědomit, že každá civilizace je formována vnějšími a vnitřními procesy, které spolu těsně souvisí. K těm vnějším patří vždy zejména geografická poloha a dynamika proměn klimatu. Bližší pohled na mapu například starověkého světa ě ukazuje, že nejranější civilizace vznikaly v klimaticky optimálních oblastech a povodích velkých řek, které umožňovaly extenzivní zemědělskou produkci s relativně malým, tedy velmi výhodným výdajem energie.

    Role v expanzi

 

    Kromě starověkého Egypta šlo o Přední východ s Eufratem a Tigridem, Pákistán a severozápadní Indii s povodím Indu a zaniklé Džaggar-Hakry, povodí Žluté řeky a řeky Jang-c’-ťiang v Číně a v neposlední řadě pánev řeky Coatzacoalcos v dnešním Mexiku. To byla ohniska, ve kterých starověké civilizace vznikly a rozvíjely se.

 

        Řeky, jakkoliv jejich původní význam spočíval zejména v jejich ekonomickém potenciálu, hrály mimořádně významnou roli i v expanzi, a s tím související oblastí komunikačně-obchodní

 

    Zajímavé je, že velké řeky hrály a stále hrají významnou roli i v moderních dějinách a dnešní supervelmoci, jako jsou USA, Rusko či Čína, nejsou žádnou výjimkou. Řeky, jakkoliv jejich původní význam spočíval zejména v jejich ekonomickém potenciálu, hrály mimořádně významnou roli i v expanzi, a s tím související oblastí komunikačně-obchodní.

 

    Podívejme se nyní na faktory vyplývající z vnitřní dynamiky vývoje společnosti. Americký časopis Foreign Affairs je významné periodikum, jež se věnuje soudobé politice a je vydávané v hlavním městě USA Washingtonu. Proto možná překvapí, že právě v něm se v roce 2010 objevil článek světoznámého britského historika Nialla Fergusona věnovaný starým civilizacím.

 

    Ferguson, toho času harvardský profesor, jenž má blízko ke konzervativnímu křídlu amerického politického systému, odešel podle vlastních slov do USA, aby mu bylo více nasloucháno. Možná že nikoli náhodou se právě tam začal více zabývat kolapsy a obecnějšími trendy ve vývoji civilizací. V podobě příměrů Ferguson připomíná, že „zaniknou“ (ztratí svou složitost a vyspělost, která je právě jejich hlavní charakteristikou) všechny říše bez ohledu na svou velikost a charakter.

    Thomas Cole

 

    Jde o velice propracované zamyšlení na téma ani dnes nejsme jiní. Tuto hlubokou zkušenost historika dokládá několika alegorickými obrazy angloamerického malíře Thomase Colea (1801–1848), který v cyklu Course of Empire (Cesta impéria) namaloval pět hlavních epoch vývoje anonymní říše – hlavním zdrojem inspirace byl starověký Řím.

 

        Angloamerický malíř Thomas Cole v cyklu Cesta impéria namaloval pět hlavních epoch vývoje anonymní říše – hlavním zdrojem inspirace mu byl starověký Řím

 

    První obraz se jmenuje Doba divokostia zachycuje krajinu prakticky nedotčenou člověkem, do které přichází bouře a pár lovců a sběračů vyhledává úkryt. Druhý obraz nazvaný Pastorální krajinaukazuje již krajinu zemědělskou, zbavenou lesa, s poli a s malým chrámem řeckého stylu. Třetí dějství, Vrcholná říše, představuje obraz říše na vrcholu sil – vidíme velké kamenné město s mnoha vznosnými stavbami a chrámy se spoustou bohatě oděných lidí představujících politické zástupce říše, obchodníky a občany.

 

    Po tomto dosažení vrcholu následuje obraz nazvaný Zkáza. Zachycuje totéž město ponořené v bojích a postupném zániku v důsledku vnitřních konfliktů a náporu nájezdníků. Konečně závěrečný obraz této série, Zármutek, se jakoby vrací do počátečního bodu – je zde opět přírodní krajina, vyčerpaná a ponořená do ticha. Nové nadechnutí a oddych, kde předchozí události připomínají pouze ojedinělé ruiny.

    Rychlé zkolabování

 

    Ferguson ve své práci upozorňuje, že většina skutečných říší kolabovala velice rychle – od Říma až po zánik britského impéria na počátku druhé poloviny 20. století. Například Římská říše, respektive její západní část, podlehla nájezdu barbarů během necelých dvou generací, zhruba za polovinu století.

 

    Tento počátek konce začal možná roku 406, kdy Germáni překročili Rýn a napadli nejprve Galii a nakonec vstoupili na italskou půdu. Město Řím bylo dobyto Góty v roce 410. Vzápětí musela Západořímská říše bojovat s Vandaly o nadvládu nad Španělskem. Mezi lety 429 až 439 vedl Genseric (389–477) Vandaly v severní Africe od jednoho vítězství k druhému, až nakonec dobyl Kartágo.

 

        Britský historik Niall Ferguson upozorňuje, že většina skutečných říší kolabovala velice rychle – od Říma až po zánik britského impéria na počátku druhé poloviny 20. století

 

    Potíže a ztráta kontroly ve východním Středomoří vedly k výraznému oslabení říše, která z Afriky dovážela především obilí. Finanční problémy způsobily, že Římané ledva odrazili nápor Attilových Hunů z Balkánu. V průběhu roku 452 ztrácí impérium celou Británii, velkou část Španělska, Galie a Afriky. De facto se Římská říše vrátila do hranic dnešní Itálie.

 

    V roce 455 připluli z Kartága Vandalové a dobyli znovu Řím. Následné plenění trvalo nepřetržitě dva týdny, mrtví se počítali na tisíce, spousta lidí byla na lodích společně s kořistí odvezena zpět do Kartága, včetně dvou dcer a manželky zesnulého císaře Valentiniána III. (419–455).

 

    Rokem 476 Západořímská říše zanikla, samotné město Řím se stalo válečnou kořistí a centrem vlády gótského náčelníka Odoakera (433–493). Vytratily se technologické znalosti, postupy a fungování administrativy rozvinuté říše, jako by zmizeli kompetentní úředníci, upadl mezinárodní obchod i velkovýroba.

    Vyčerpání

 

    Podobně rychle a skokově zaniklo britské impérium. Paradoxem je, že tento propad nastal záhy po druhé světové válce, která byla nad poměry a možnosti tehdejšího britského impéria. Musíme si uvědomit, že ještě v únoru 1945 se britský premiér Winston Churchill sešel na Jaltě se sovětským lídrem Josifem Vissarianovičem Stalinem a americkým prezidentem Franklinem Delano Rooseveltem a rozdělili si svět.

 

        Faktory, které považujeme za prorůstové nebo zásadně stimulační, se po jisté době vyčerpají a nakonec systém přivedou do období stagnace a posléze krize

 

    Churchill sice svou zavilostí a vizí zachránil ostrovní stát před téměř jistou porážkou, ale Britové se ho již v červencových volbách raději zbavili. Během následujících deseti let Britové ztratili (respektive jim postoupili nezávislost) tyto své původní kolonie: Bangladéš, Barmu, Bhútán, Egypt, Eritreu, Indii, Írán, Izrael, Jordánsko, Libyi, Madagaskar, Pákistán a Srí Lanku.

 

    Dějiny civilizací slouží zároveň jako velmi zřetelný doklad, že právě faktory, které stojí za vzestupem společenského systému, jej nakonec přivedou i do krize. Na základě srovnání různých dějinných období odehrávajících se na odlišných kontinentech se ukazuje, že obvykle faktory, které považujeme za prorůstové nebo zásadně stimulační, se po jisté době vyčerpají a nakonec systém přivedou do období stagnace a posléze krize.

    Fenomén byrokracie

 

    Jako klasický příklad lze uvést růst byrokracie. To je fenomén na první pohled jednoznačně pozitivní – s rostoucí složitostí systému je třeba budovat i třídu odborných administrátorů různého zaměření, kteří jsou například schopní systému rozumět, organizovat jej, vybírat daně či kontrolovat ekonomické toky.

 

        S rostoucí složitostí systému je třeba budovat i třídu odborných administrátorů různého zaměření, kteří jsou například schopní systému rozumět, organizovat jej, vybírat daně či kontrolovat ekonomické toky

 

    Podobně je to například u budování hierarchicky členěné společnosti, která umožňuje rychlý přenos rozhodnutí a jejich realizaci. Po jisté době v takovém společenském systému nastane, že některé prvky systému začnou využívat a nakonec nutně i zneužívat svého dominantního postavení a systém se rozpadne na segmenty a začne projevovat značný sklon k nepotismu a k nepřiměřenému růstu vlivu takzvaných zájmových skupin.

 

    Pokud se to odehraje na větší ploše státu, můžeme tento jev označit za regionalizaci, vše končí značnou a rychlou ztrátou komplexity, protože systém se neustále více prodražuje. Ostatně stopy této úvahy můžeme nalézt i u předsókratovského filozofa Hérakleita, který prohlásil, že „cesta nahoru–dolů, jedna a táž“ (zlomek B 60).

    Nárůst problémů

 

    Toto pravidlo, kterému říkám Hérakleitův test, lze nejlépe a nejjasněji demonstrovat na práci Nialla Fergusona Civilizace. Západ a zbytek světa. V této knize Ferguson vypočítává a charakterizuje hlavní pilíře, na kterých vyrostla naše západní civilizace. Řadí sem svobodné vědecké bádání, volnou soutěž, soukromé vlastnictví, spotřebu, zdravotní péči a práci. To vše při dodržování etických principů. Podíváme-li se na tyto faktory s odstupem, najdeme u všech, alespoň podle mého názoru, narůstající problémy.

 

        Práce již dávno neznamená, že se člověk může realizovat a pracovat nad stanovené minimum, jak chce a uzná za vhodné

 

    Vědecké bádání je stále více svazované úřednickými předpisy, komerční poptávkou a komercializací obecně, která rozhoduje, co je dobré a co zbytečné (z krátkodobého hlediska, ovšem – a nedělejme si iluze, patří sem i egyptologie či archeologie). Volná soutěž je podvázána předpisy a právnickou džunglí a dalšími negativními jevy, které dobře zná každý podnikatel. Soukromé vlastnictví je nahrazováno anonymním a korporátním. Spotřeba je stále více používána společně s masmédii k indoktrinaci početných segmentů populace.

 

    Zdravotní péče se stává významnou politikou a součástí technologie moci (kde základní mantrou se stává heslo udržení člověka při životě za každou cenu). A konečně práce již dávno neznamená, že se člověk může realizovat a pracovat nad stanovené minimum, jak chce a uzná za vhodné. Z toho všeho vyplývají regulace a často uměle vytvořenou poptávkou pokřivené vztahy, pokles kvality institucí – mimochodem další pilíř, který je třeba k Fergusonově výčtu dodat – v důsledku narůstajícího vlivu zájmových skupin.

    Dostupnost informací

 

    Na tomto místě je třeba zmínit, odkdy datujeme počátek takzvané západní civilizace. Řešení je více, ale podle mého názoru dává velký smysl její počátek zhruba ztotožnit s vynálezem knihtisku Johanna Gutenberga okolo let 1447 až 1448, který odstartoval nejpozději od počátku 16. století obrovský rozmach bádání, vynálezů a inovací, jež jsou charakteristické pro náš svět.

 

        Dostupnost informací vedla – stejně jako dnes – k tomu, že naše část světa byla vystavena obrovskému impulzu vedoucímu k rozvoji lidského ducha a civilizace jako takové

 

    Tomu totiž odpovídá i obrovským tempem narůstající výskyt zásadních objevů v astronomii, biologii, chemii, geologii, fyzice, matematice, medicíně a technologiích po roce 1500, který figuruje jako jakási magická hranice, za kterou se rozběhla věda ve všech svých odvětvích mílovými kroky kupředu.

 

    Do značné míry za to „mohl“ právě knihtisk a rychlé tempo výroby knih a jejich šíření po roce 1500. Díky knihtisku začaly být tištěny bible v národních jazycích. Díky němu mohlo být také 95 tezí Martina Luthera rozšířeno po Evropě závratnou rychlostí a nastoupena cesta k reformaci. Dostupnost informací vedla – stejně jako dnes – k tomu, že naše část světa byla vystavena obrovskému impulzu vedoucímu k rozvoji lidského ducha a civilizace jako takové.

 

    V dnešní době jako by vše vrcholilo, zažíváme proměnu demokracie v mediokracii, zcela v duchu Hérakleitovy myšlenky o cestě nahoru a dolů. To vše se neodehrálo izolovaně, není pochyb, že dalším významným impulzem byly například zámořské objevy. Ale to by byla již jiná kapitola.

    Cyklus

 

    Další významnou prací, která se objevila v poslední době na téma nejsme jinía kolapsy civilizací, je článek Human and Nature Dynamics (HANDY): Modeling Inequality and Use of Resources in the Collapse or Sustainability of Societies (Lidská a přírodní dynamika. Modelování nerovnosti a použití zdrojů v kolapsu nebo udržitelnosti společností) Safy Motesharreiho, Jorgeho Rivase a Eugenie Kalnayové z roku 2014 zabývající se dynamikou vývoje společnosti a využíváním přírodního prostředí. Jejich studie nazývaná také model HANDY začíná konstatováním:

 

        Proces vzestupu a pádu je ve skutečnosti stále znovu se v historii objevující cyklus, který ukazuje, že je důležité nalézt obecné vysvětlení tohoto procesu

 

    „Je běžné popisovat lidskou historii jako neúnavné a nevyhnutelné směřování ke stále vyšším úrovním komplexity, politické organizovanosti a ekonomické specializaci, doprovázeným vývojem komplexnějších a účinnějších technologií vedoucích ke stále rostoucí populaci. Toto vše je zajišťováno získáváním stále většího množství surovin, energie a informací. Přesto toto vše není jediná možnost.

 

    Ve skutečnosti případy, kdy byl tento zdánlivě univerzální, dlouhodobý trend tvrdě přerušen prudkým kolapsem – často trvajícím staletí –, jsou docela běžné. Krátký přehled několika příkladů kolapsů naznačuje, že proces vzestupu a pádu je ve skutečnosti stále znovu se v historii objevující cyklus, který ukazuje, že je důležité nalézt obecné vysvětlení tohoto procesu.“

    Model World2

 

    Ve své studii se Motesharrei, Rivas a Kalnayová pomocí modelování zamýšlejí nad otázkou, k čemu vedou proměnlivé hodnoty u následujících hlavních parametrů specifické populace – porodnost, úmrtnost, úživná kapacita přírodního prostředí, velikost elit a ne-elit („masy“) a konečně míra přerozdělování/sdílení ekonomického potenciálu. Studie není ve svém pojetí a záměru zcela inovativní. Spíše vychází ze studií, které se postupně objevily v posledních desetiletích 20. století.

 

        Model World2 se zabýval poměrně složitými vztahy lidských společností v rámci základních pěti kategorií – populace, přírodní zdroje, znečistění, zemědělství a pedologie a ekonomika

 

    Již v roce 1968 se na pozvání manažera italské firmy Fiat Aurelia Peceia a skotského vědce Alexandra Kinga sešla v Accademia dei Lincei v Římě skupina politiků, obchodníků a vědců z různých oborů s cílem řešit již tehdy vyvstávající otázku krátkozrakého budování států a přetěžování obnovitelných i neobnovitelných přírodních zdrojů. Výsledkem bylo založení Římského klubu, dodnes vlivného a existujícího think tanku.

 

    Během následujících let vznikl rozsáhlý a propracovaný teoretický model Jaye Wrighta Forrestera a Dennise Meadowse, známý jako World2 a později World3. Tento model se zabýval poměrně složitými vztahy lidských společností v rámci základních pěti kategorií – populace, přírodní zdroje, znečistění, zemědělství a pedologie a ekonomika. Jeho základním přínosem zejména bylo, že upozornil na zvětšující se rozpory mezi praxí a skutečnými možnostmi Země.

    Nárazníková zóna

 

    Navzdory tomu je model HANDY velmi užitečný, protože umožňuje odpovědět obecně na otázku, co se stane „když“. Tato „když“ představují zejména proměnné v diferenciálních rovnicích popisujících tři základní situace. Model se zabývá společností rovnostářskou, v níž neexistuje společenská nerovnost a nerovnoměrné přerozdělování. Ta má dobré vyhlídky na dlouhodobý rozvoj.

 

    Pak je to společnost, u které nastává kolaps typu „L“. Jde o společnost s malým počtem elit, kde nerovnost přerozdělování a využívání zdrojů vede ke zničení většinové populace. Po kolapsu je taková společnost schopná regenerace.

 

        Existence nárazníkové zóny oddělující elity od většinové populace je vědeckým zdůvodněním starého českého přísloví „Kapři sami sobě rybník nevypustí“

 

    Konečně třetí typ situace pracuje s pojmem kolapsu typu „N“, kde elity spotřebovávají mnohonásobně více než většinová populace. V takovém modelu nejprve zkolabuje většinové obyvatelstvo a následně i elity, které ještě nějaký čas fungují na principu „BU“ – „business as usual“, chovají se, jako by se nic nedělo. Pozice a prostředky elit jim dovolují, aby své možnosti a zdroje používaly na „pochytání“ ubývajících zdrojů a prostředků.

 

    Ve srovnání s elitami většinová populace takové nástroje nemá, což vede k tomu, že je první vystavena vlivu negativních událostí a procesů, zatímco „zásobené“ elity jsou schopné negativním faktorům odolávat – setrvávají na svých daných pozicích a pokračují ve stereotypním chování a v dosavadních způsobech řešení problémů. Existence této nárazníkové zóny oddělující elity od většinové populace je vědeckým zdůvodněním starého českého přísloví „Kapři sami sobě rybník nevypustí“.

    Demokratické přehlušení

 

    Díky české vánoční rybě se dostáváme i k formulaci obecného principu, který vysvětluje, proč jsou obvykle elity značně inertní vůči nastupující krizi. Ta ve svých prvních fázích postihuje primárně většinovou populaci, která celkem logicky nemá prostředky a často ani možnost si nejen všimnout, ale zejména reagovat na přicházející obtíže. Až když je tento největší segment společnosti zasažen a zničen, stane se „membrána“ propustnou a krizi si uvědomí i větší část elit.

 

        Zejména mezi elitami, ať jsou jakékoliv povahy, se prakticky vždy najdou jedinci schopní na nastávající tendence upozornit, jsou ale nejčastěji demokraticky přehlušeni

 

    V tu chvíli je však často pozdě na přijetí účinných řešení, jež navíc nemohou nalézt respekt u již zasažené většiny obyvatelstva – elity ztrácejí legitimitu, nejsou schopné prosadit leckdy i správná opatření. Ta přicházejí pozdě a je pro ně nezbytné získat většinovou populaci, jež již není ochotná naslouchat elitám, které zklamaly. Krize udeří plnou silou. Přirozeně, že zejména mezi elitami, ať jsou jakékoliv povahy, se prakticky vždy najdou jedinci schopní na nastávající tendence upozornit, jsou ale nejčastěji demokraticky přehlušeni.

 

    Oba tyto modely však mají navzdory svým obrovským přínosům a podnětům jednu velkou nevýhodu. Nepočítají s nutnými lidskými adaptacemi na proměny přírodního prostředí, o kterém víme, že prochází víceméně rovněž danými cykly, jimž se nedá vyhnout, natož je ovládnout.

 

    Zdroj: http://ceskapozice.lidovky.cz/jak-zanikaji-civilizace-0sm-/tema.aspx?c=A160819_000134_pozice-tema_lube

 

Ludvik von Mises institut, Polách :

 

Naše instinkty nás nabádají ke kooperaci, protože spolupracující skupiny lidí byly díky dělbě práce konkurenceschopnější.

 

Dnešní společnost je postavena na dělbě práce milionu lidí. Denně naše potřeby uspokojují davy lidí, které nás neznají, nikdy nás nepotkaly a velmi pravděpodobně o naší existenci ani neví. Je to naprosto jiná společnost, než do které se vyvinuly naše těla a instinkty. Jak je tedy možné, že existuje? Odpovědí je obchod.

 

„Tam, kde zboží nemůže překračovat hranice, překračují je armády.“

 

Frédéric Bastiat

 

Před asi 120 000 lety náš druh překonal své primitivní pudy a limity své kmenové kultury. V této době naši předci opustili hranice svých skupin. Jejich kultura prošla vývojem. Překonali své nepřátelství vůči cizím lidem a začali s nimi obchodovat. Poprvé v historii naší planety si nějaký živočich „uvědomil“, že je lepší s cizinci směňovat než s nimi válčit. Známý evoluční biolog Matt Ridley uvádí, že obchod je asi desetkrát starší než zemědělství. Ve své knize The Rational Optimist  prosazuje názor, že za současnou civilizaci vděčíme právě obchodu. Bez obchodu by nemohla existovat složitá dělba práce. Lidstvo by přišlo o jeden z nejdůležitějších vynálezů – snad stejně důležitý, jakým byl vynález ohně. Stejně jako se nikdy zvířata nenaučila ovládat oheň, nenaučila se využívat výhod dělby práce mezi geneticky nespřízněnými jedinci. Nebýt obchodu mezi různými kmeny, zůstali bychom technologicky v době kamenné 

Obchod byl hlavní důvod, proč vznikala první města a my začali žít ve větších společenstvích  Slavný skotský filosof a historik David Hume si všiml, že rozvinuté civilizace dospěly ke stejným základním kulturním pravidlům. Tyto pravidla se objevují i u kultur, které se nikdy nemohly setkat. Zastával názor, že existence těchto pravidel je výsledkem skupinové selekce a přírodního výběru. Není překvapivé, že jsou úzce spjata s obchodem, jelikož je obchod pravděpodobně to, co současnou civilizaci umožňuje a drží pohromadě. Humeovy pravidla jsou 

 

 

1) Stabilita vlastnictví

 

2) Zákon dobrovolného převodu vlastnictví

 

3) Zákon dodržování slibů

 

Základní rozdíl mezi Humeovými zákony a Newtonovými fyzikálními zákony je ten, že Newtonovy zákony není možné porušit. Humeovy zákony porušovat krátkodobě lze. Vynechání a omezení jen jednoho z jeho pravidel učiní obchod problematickým. Pokud je současná společnost postavena na obchodu, povede porušování Humeových zákonů k její stagnaci nebo kolapsu – tímto se projevovala skupinová selekce.

 

Humeova pravidla nejsou zapsána v našich genech – 120 000 let je na to příliš krátká doba. Jsou součástí naší kultury. Friedrich August von Hayek viděl právě kulturu jako to, co hraje prim ve skupinové selekci na úrovni komplexní společnosti 

Umět si pomáhat

 

"Není třeba vynucovat spolupráci skrze zákony, nespolupráce penalizuje samu sebe."

Ludwig von Mises

 

Jak jsme se přesvědčili na příkladu malé společnosti, evoluce má ráda spolupráci a vytváření nadsystémů. Zákon Davida Ricarda platí na směnu mezi dvěma lidmi stejně tak jako na směnu mezi kmeny, firmami, státy, buňkami či jednoduchými organismy. Spolupráce a dělba práce je výhodná pro všechny – je výhodná i z toho nejsobečtějšího úhlu pohledu každého zapojeného jednotlivce. Například i naše buňky obsahují dvě sady DNA - jedna je v buněčném jádru a druhá je přítomna v mitochondriích, které jsou zodpovědné za tvorbu energie pro celou buňku. Tato skutečnost poukazuje na fakt, že to kdysi byly velmi pravděpodobně dva samostatné organismy. Ty začaly spolupracovat a dělit si práci, až srostly dohromady. Snad nikdo nechce tvrdit, že máme mitochondrie v našich buňkách kvůli tomu, že by byly bohulibé a mravní. Jsou tam, protože na tom spojení vydělaly.

 

Pro každý komplexní systém postavený na spolupráci je naprosto stěžejní najít co nejefektivnější způsob předávání informací. Každý takový systém musí být také hrou s nenulovým součtem (je výhodný pro všechny), jinak je nestabilní. Máme tedy jeho dvě základní charakteristiky – využívá sobeckých zájmů jednotlivce a zároveň ho neviditelnou rukou (informacemi) směřuje k tomu, aby pracoval pro dobro celku.

 

Stejně jako se náhodným evolučním procesem vyvinul obchod mezi kmeny, stejnou náhodou se vyvinul cenový mechanismus, který tyto charakteristiky splňuje.

 

Spousta lidí hloupě kope do maximalizace zisku. Považují zisk za něco zvráceného, smradlavého. Nic nemůže být vzdálenější pravdě. Dnes žijeme ve společnosti, ve které se všichni neznáme a ani nemáme přehled o potřebách druhých lidí. Cenový mechanismus je úžasný nástroj, který nám takovéto informace dokáže poskytnout. Snahou maximalizovat zisk využíváme nám dostupné zdroje tím nejlepším způsobem pro blaho obrovského množství druhých lidí. Snaha si vydělat nás naviguje k dělání činnosti, kterou po nás druzí lidé chtějí. Následováním zisku v komplexní společnosti jsme tak altruističtí jak jen můžeme být 

 

Svět není dobrý i přesto, že se lidé snaží vydělávat. Je dobrý právě díky tomu. Jediným způsobem získání peněz na volném trhu je dlouhodobě poskytovat druhým lidem to, co chtějí. Bohatství pak není měřítkem vykořisťování, ale přínosu pro společnost.

 

Bohužel dnešní byrokratický systém pokřivuje tržní signály. Zanáší do nich chybu. Podnikatelé v něm mohou tvořit zisk, aniž by museli uspokojovat potřeby zákazníků. O jejich konkurenceschopnosti rozhoduje spíše talent na vyplňování dotačních formulářů, schopnost plnit obálky úplatky či prolobovat zákony šité na míru. Čím více se trh pokřivuje, tím více společnost degeneruje. Stává se hloupější, protože zničila systém k přenosu informací. Zároveň je takové společenské uspořádání výhodné jen pro určitou skupinu lidí. Dobrovolná směna zvýhodňovala všechny strany, stát aplikací násilí zvýhodňuje jen jistou část populace. Hra s nenulovým součtem byla nahrazena hrou se součtem nulovým.

Hrajme podle pravidel

 

Humeovy pravidla ani cenový systém nejsou produktem našeho rozumu, nýbrž evolučního výběru – nikdo je neplánoval, nikdo je nevymyslel, proto je sami od sebe nechápeme a musíme jejich krásu a přínos objevovat (stejně jako objevujeme fyzikální zákony, protože se nerodíme automaticky s tím, že bychom je chápali). Naše emoce a rozum jsou uzpůsobeny malým společenstvím, řídit se jimi na úrovni komplexní společnosti je pro danou civilizaci osudně domýšlivé.

 

Ať se už v životě pokoušíme o cokoliv, je nutné znát pravidla hry. Pokud nerespektujeme Newtonovy zákony při stavbě mrakodrapu, velmi pravděpodobně se nám sesype. Stejně tak to platí u pravidel, kterými se řídí malé a velké společnosti.

 

Nejste-li dostatečně hodní ve své malé společnosti – skupině lidí, se kterou se pravidelně setkáváte a udržujete vztahy - jistě nebudete moc spokojení a ani konkurenceschopní. Porušujete pravidla a vaše tělo vám dá feedback v podobě menší produkce dopaminu a jiných hormonů štěstí. Na těchto základech stavějme firmy, rodiny a komunity. Buďme na sebe hodní, pomáhejme si.

 

Na druhou stranu je velmi nebezpečné se řídit emocemi v oblastech komplexní společnosti. Nevyvinuly se do ní. Komplexní společnost stojí na obchodě. Pokud začneme dobrovolnou směnu omezovat na základě našich morálních instinktů a v ušlechtilé snaze pomáhat bezbranným, ublížíme tím všem. Zejména pak těm, kterým se naše srdce snažilo nejvíce pomoci.

 

Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Nechme si je na svou rodinu, své blízké, své okolí. Používejme je v situacích, do kterých se vyvinuly. Nenuťme je však druhým skrze stát, napácháme tím mnoho škody. Omezováním dobrovolné směny si sami pod sebou řežeme větev.

 

Pamatujme, že vždy, když se obracíme na stát a požadujeme regulaci obchodu a společnosti, tak používáme Prsten moci, který svou vůlí nemůžeme ovládat = nestvořili jsme ho, nejsme jeho pány. A i když jej použijeme v touze konat dobro, neuvědomíme si, že skrze nás vládne obrovskou a zlou silou. Slovy J. R. R. Tolkiena:

 

„Ani ti nejmoudřejší nedohlédnou do všech konců.“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Co je kolaps?

„Společnost zkolabovala, pokud vykazuje rychlou a významnou ztrátu úrovně sociopolitické komplexity.“

( Tainter 1988, 4)

Pokles stratifikace a sociální diferenciace

Pokles dělby práce a specializace

Méně centralizace v ekonomické i politické rovině, méně norem a regulací

Propad objemu předávaných informací, obchodu, koordinace

Demografický pokles,

deurbanizace

Ne všechny typy zkázy jsou společenskovědně

zajímavé

Pro SV není zajímavý jaderný výbuch, ale spol. jevy, které k němu vedly, a reakce přeživších na jeho následky

Studium

kolapsu

spíše přechází existenciální rizika

(zájemci o ně viz

Bostrom

2002)

Kontext

Sborník

Kolaps a regenerace

a jeho výzvy

Neskromné téma kolapsu a užitečnost společenských

věd

Teorie a historie

Konec velkých vyprávění?

(

Lyotard

1993)

Makrohistorie a univerzální historie

(Christian 2005, 2010)

Historicismus a zákony dějin

Metodologická analýza diskurzu o kolapsech

Konkrétní hypotézy brány jako data

Předmětem zkoumání je způsob argumentace spíše než

„věc o sobě“

Základní otázky

1.

Má diskurz o kolapsu pouze deskriptivní ambice, nebo chce dospět k teorii, jež by měla prediktivní potenciál?

2.

Jaká společenská struktura je relevantním předmětem zkoumání, hovoříme -li o kolapsu?

3.

Které parametry lze považovat za prediktory kolapsu?

1. Ambice: Narativ versus teorie

Narativ jako snaha o zachycení jedinečného versus teorie založená na předpokladu obecných

kauzálních vztahů

Pouze teorie má potenciál předvídat

„Kolaps naší společnosti je možný.“

není

výrokem vědecké teorie

Je nutné hovořit v jazyce pravděpodobnosti

Jaké faktory zvyšují či snižují pravděpodobnost kolapsu ?

Jak pravděpodobný je kolaps za určitých podmínek v určitém časovém horizontu ?“

Je kolaps u společnosti

x

pravděpodobnější než u společnosti

y ?

 

Diskurz o kolapsu obecně má teoretické ambice

(

Homer

-

Dixon

2006;

Diamond

2008; Bárta

2011;

Ehrlich

a

Ehrlich

2013)

První varovný signál: naprosto neexistuje konsenzus ohledně mechanismu za pohybem dějin

2. Předmět zkoumání: civilizace nebo stát?

Stát = politické vymezení předmětu zkoumání

Znaky: „teritoriální

organizace, rozlišení [lidí] na základě třídy a povolání spíše než podle příbuzenství, monopol na násilí, autorita k mobilizaci přírodních a lidských zdrojů a právní jurisdikce

” (

Tainter

1988, 29)

Stát jako ideální typ

Civilizace = kulturní vymezení předmětu zkoumání

Překlenuje různé „fluktuace“ státních útvarů v určité kulturní

oblasti

Problém arbitrárnosti vymezení a normativních konotací

(

Spengler

2010,

Huntington

2001, Morris 2010)

Existuje d

nes globální civilizace? Do jaké míry je současnost bezprecedentní?

Stát, civilizace, globální společnost

Přeskakování mezi různými úrovněmi analýzy není možné jen tak

Analýza na nadstátní úrovni přidává k problematice nový rozměr

Chyby, kterých je snadné se dopustit:

Falešné analogie, selektivní zdůrazňování podobností a zanedbávání rozdílů

(

pattern

recognition

)

Příliš zjednodušujícího obecného nálepkování velmi komplexních a v čase heterogenních jevů

3. Relevantní parametry

(Bárta 2011, 37)

Environmentální parametry

Změny přírodního prostředí (+)

Přístup k

surovinám (

-

)

EROI (

-

)

Úspěšnost adaptací civilizace na prostředí (

-

)

Sociální a demografické parametry

Fungování instituce rodiny (+)

Pohyby etnik (+)

Komplexita dané společnosti (+)

Kulturně

-

náboženské a sociální transformace (?)

Duchovni vykořeněni (+)

Populace

(+)

Vzdělanost (

-

)

Politické parametry

Legitimita vládnoucí elity (

-

)

Ochrana strategických zdrojů (

-

)

Rychlost reakce na závažné podněty (

-

)

Zvládnutí migrací (

-

)

Ekonomické parametry

Stupeň blahobytu (?)

„Neproduktivní“ výdaje

(+)

Mandatorní výdaje

(+)

Daňové zatížení

(+)

Ceny surovin

(+)

Technologické parametry

Schopnost předvídat budoucí vývoj (

-

)

Problémy nastíněného modelu

Zvolené „parametry“ jsou často spíše označením pro velmi komplexní samostatné podproblémy

Změny přírodního prostředí

,

Zvládnutí migrací

,

Legitimita vládnoucí elity

Velká heterogenita parametrů, nerovnoměrná relativní důležitost, komplikované vzájemné vztahy

Problémy v oblasti vymezení či nejasného směru působení

Duchovni vykořenění

,

Vzdělanost; Stupeň blahobytu

,

Pohyby etnik

Tříštění problematiky místo jejího teoretického sjednocení

Podhodnocení vlivu vědy a technologie

Návrat k Tainterovi jako krok kupředu

Tainter

(1988, kap. 4 a 6) navrhuje jednotný teoretický rámec, který má zastřešovat všechny dílčí příznaky

Zákon klesajících výnosů z komplexity

Low

-

hanging

fruit

gets

picked

first

Energetické zdroje, surovin, informační procesy, vzdělávání, zdraví, R

&D

Společnost odpovídá na různé šoky zvyšováním komplexity (komplexita jako strategie řešení problémů)

Když je společnost „za zenitem“, stává se

křehkou, náchylnou vůči kolapsu do méně komplexních forem

Zachránit nás může jen nová energetická infuze

Nízká predikční síla ALE unifikující vědecká teorie, se kterou lze dále pracovat

Je zároveň dost dobře možné, že jiné než vágní „generické“ predikce vytvořit nelze

K teoretické perspektivě tohoto typu se blíží často spíše autoři píšící z přírodovědné perspektivy

Stín Karla Poppera

(2008, 89)

(

1) Průběh

lidských dějin je silně ovlivňován růstem lidského po

znání. (...)

(

2) Racionálními či vědeckými metodami nemůžeme předpovídat budoucí růst našeho vědeckého poznání. (...)

(

3) Nemůžeme tudíž předpovídat budoucí průběh lidských dějin.

(

4) To znamená, že musíme odmítnout možnost teoretické historie, tj. historické sociální vědy, která by odpovídala teoretické fyzice. Nemůže existovat žádná

vědecká teorie historického vývoje, která by sloužila za základ historické předpovědi.

 

Konkrétní příčiny kolapsů byly překvapivě obdobné u drtivé většiny dosud zkolabovaných společností. V zásadě lze říci, že každý systém se paradoxně vyčerpal faktory, které stály za jeho vzestupem. Každá civilizace procházela křivkou vzestupů a pádů, přičemž společnými příčinami byly a evidentně i jsou faktory, které evropskému a případně českému čtenáři nepochybně mnohé připomenou:

 

    nekontrolovatelný rozmach a proliferace byrokracie;

    rozvoj technologií – nárůst komplexity a problém sofistikovaných systémů

    nárůst mandatorních výdajů;

    narušení mechanismu sdílení zdrojů a jejich přerozdělování;

    eroze funkční administrativy;

    krize legitimity;

    ztráta vertikality (duchovna) a navyšující se frustrace;

    krize vzdělávání, krize řemesel a výroby;

    homogenizace v důsledku globalizace a

    neschopnost správně reagovat na uvedené problémy – státy se obvykle snažily výše uvedené problémy vyřešit regulací a kontrolou, čímž ovšem pád ještě urychlovaly. Systémy se postupně stávaly více a více nestabilní a obvykle pak nebyly schopny se vyrovnat s vnitřními krizemi, ani eventuálními vnějšími vlivy jako třeba klimatickými výkyvy.

 

Eufemisticky řečeno se přinejmenším ve velmi problematické a komplikované etapě vývoje nachází i západní civilizace. Fakt, že takové etapy logicky přinášejí i vysoká bezpečnostní rizika (včetně eskalace kolektivního násilí a částečné neúčinnosti státního systému) je zřejmý. Nemusí se automaticky jednat o klasické symetrické ozbrojené konflikty, stejně vysoce rizikové jsou intenzivní vnitřní nepokoje (viz velké několikadenní sociální bouře v Británii v srpnu 2012). V dlouhodobé perspektivě je poměrně přesvědčivě prokázáno, že z hlediska následků je nejničivější ztráta nebo ohrožení státního monopolu na násilí (S. Pinker). Aktuální způsoby chápání těchto pojmů se navíc mění v důsledku extrémně rychlé globalizace a především technického rozvoje.

 

Například v případě západní civilizace se jedná o následující oblasti, v nichž systém postupně selhává a které předtím byly základními kameny úspěchu, to je soutěž, věda, vlastnictví, spotřeba a práce (Ferguson), přičemž:

 

    soutěž je ve všech odvětvích často manipulována;

    věda se pomalu ale jistě mění v nauku o inovacích a úředníci rozhodují, co je a co není vzdělanost;

    soukromé vlastnictví je zamlženo novou formou převažujícího vlastnictví – korporativním, kde nikdo neví, čí co je a

    práce a výroba je z euroatlantického prostoru vytěsňována.

 

V této souvislosti je vhodné zmínit, že termínem „kolaps“ zde nezbytně nemyslíme zánik, smrt, konec a podobné kategorie, ale „jen a pouze“ významné zjednodušení složitosti systému v důsledku nedostatku zdrojů potřebných pro udržení stávající úrovně. Kolaps společnosti tedy nezbytně není apokalypsou a má i kladné dopady, protože vede k zjednodušení přílišné komplexity a jeho dopady lze efektivně mírnit. Nemusí být krvavým zhroucením, i když téměř vždy je provázen snížením životní úrovně.

 

Za termínem „pokles životní úrovně“ se ovšem mohou skrývat i velmi rozsáhlé ztráty a bezpečnostní rizika, která mohou (ale nemusí) být rozložena v dlouhém časovém období. To čemu v historickém kontextu říkáme kolaps, totiž může mít i relativně dlouhý průběh, např. kolaps britského impéria v průběhu 20. století. Současníci tak dokonce ani nemusí mít pocit, že vůbec nějaký kolaps nastal.

 

Některé kolapsy naopak mohou mít průběh rychlý. V krátkodobém výhledu takovým problémem nemusí být jen často zmiňované migrační vlny, ještě větší riziko aktuálně představují energetické krize, tedy často zmiňované blackouty a hroucení přenosové soustavy. Krize distribuce energie a následně potravin jsou v řádu dní následovány krizemi bezpečnostními (viz zhroucení policie v New Orleans v roce 2005). Obecně se tyto vývojové změny však odehrávají na principu náhlých a hlubokých změn stavu (přechodů), které jsou odděleny obdobími relativního klidu a homeostáze. V českém prostředí byla problematika dosud nejdetailněji rozpracována v publikacích Kolaps a regenerace a Civilizace a dějiny, pracující právě s problematikou kolapsů civilizací a států.

 

 

Pavel Houser :

 

Víra v mocné bohy nevytváří komplexní společnosti

 

Ať vymyslíte jakoukoliv teorii, objevíte i protipříklady. Blízkovýchodním monoteismům konkuroval antický polyteismus, který podpíral jednu z nejvyspělejších civilizací i nejmocnějších říší; zde ovšem lze tvrdit, že polyteismus byl spíše vnější fasádou, nad kterou stály obecné principy, byť měly spíše podobu vědeckých zákonů než osobních božstev. Specifickým příkladem je čínská civilizace, různé verze buddhismu nebo hinduismu. Hrozí, že se zamotáme do nikam nevedoucích spekulací, výjimek, odboček a výjimek z výjimek.

 

Otázku lze ale zkusit řešit i empiricky. Vezmeme si kultury, které jsme zatím do svých modelů nezahrnuli, čili hypotézy budeme testovat na nezávislém vzorku. Dále zkusíme najít kultury fungující v obdobných ekologických podmínkách a vycházející ze stejného základu. Pak budeme porovnávat jednotlivé varianty náboženství a sociokenemomické systémy. Kde takové kultury najít? Například Austronésané, především Polynésané, vytvořili na různých ostrovech dost od sebe víceméně izolovaných a odlišných společností.

 

Právě takhle postupoval tým australských vědců, jejichž studii publikoval časopis Proceedings of the Royal Society B. Výsledkem výzkumu má být závěr, podle kterého vznik komplexních společností nepohání ani monoteismus, ani moc bohů, ale existence přísných trestů. Složité společnosti, kde se všichni osobně neznají a už vůbec nejsou genetický příbuzní, vznikají spolu s přesvědčením o posmrtné (nebo i dřívější) odplatě za nedodržování pravidel. Egypt s vážením srdce na vahách pravdy, tresty v řeckém podsvětí, špatná karma či následky v příštích životech, muslimské a křesťanské peklo – to je klíčový princip a přitom slučitelný s polyteismem, monoteismem nebo snad dokonce i s nějakou verzí ateismu.

 

Statistický rozbor má říkat: Právě víra v nadpřirozené tresty v pacifické oblasti předcházela vzniku komplexnějších společností a politické organizace zahrnující rozsáhlejší území. Hrozba trestem nutila lidi spolupracovat i v rámci širších společenských struktur. Změna povahy božstev, vyzdvihování hlavních bohů a jejich rostoucí moc, to bylo až následujícím (a „nepovinným“) krokem.

 

Při výzkumu se samozřejmě vycházelo z historických pramenů, ne z popisu toho, jak to na jednotlivých tichomořských ostrovech funguje dnes. Pro vytváření různých stromečků a kauzality použili autoři studie metody z evoluční biologie (fylogenetické stromy, korelace mezi znaky v různých nepříbuzných liniích apod.).

 

– Možná role i kolektivních trestů? Za přečin jednoho člověka následuje epidemie či neúroda, která postihne všechny? Pak si všichni dávají pozor a nedostatečně konformní jedince nutí k poslušnosti i ve vlastním zájmu? (Ovšem taková logika by platila i pro neolitickou vesnici.)

 

– Víra v nadpřirozené tresty ale zase může vést k nepostihování přečinů, „nechat pomstu bohu/osudu“?

– Rozdíl mezi tresty na tomto a na onom světě? (Starý zákon – tresty do x-tého pokolení za hříchy otců, o posmrtném životě ale prakticky nic.)

 

– Nakolik např. vládci podporovali příslušné procesy a náboženské změny vědomě?

 

– Studie pomíjí ekonomické faktory, tj. že spolupracovat s lidmi i v rámci velkého území může být výhodné prostě v důsledku fungování trhu. Nakolik byly na obchodu závislé různé polynéské kultury? Jaké oblasti/ostrovy byly spíše soběstačné a jak to koreluje s mírou politické organizace?

 

 

 

Pro přidání komentáře se přihlašte.
FERRIS
kvalita komentáře: 1 FERRIS 21. září 2016, 18:11
Klasifikace teorií úpadku:
1) Vyčerpání anebo zánik životně důležitého zdroje nebo zdrojů, na nichž je společnost závislá
2) Vznik nové zdrojové základny
3) Výskyt nějaké nepřekonatelné katastrofy
4) Nedostatečná reakce na okolnosti
5) Jiné složité společnosti
6) Vetřelci
7) Třídní konflikt, sociální rozpory, špatné řízení ze strany elity nebo její špatné chování
8) Sociální dysfunkce
9) Mystické faktory
10) Nahodilé zřetězení událostí
11) Ekonomické faktory.
Zdroj: Kolapsy složitých společností
FERRIS
kvalita komentáře: 1 FERRIS 21. září 2016, 18:07
3 Doporučuji knihu Kolapsy složitých společností od Josepha A. Taintera ;-)
Mesje
kvalita komentáře: 1 Mesje 19. září 2016, 12:32
Kai: děkuji
Kai
kvalita komentáře: 2 Kai 19. září 2016, 08:56
2 ...
HumanART
Body od neregistrovaných
  • Mesje Autor
    Mesje
  • 10.6 bodů
  • 4 komentářů
  • 2 hodnocení
  • 14 hodnocení neregistrovanými
  • 18. září 2016, 23:23
  • 1018 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz