Dřevapustá poušť vně planoucího pralesa…
Kdyby se William Shakespeare narodil až dnes, v našem malém Česku a rozhodl by se vydat nějaké své dílo, žádné nakladatelství by se k tomu pravděpodobně nemělo. Řekla by: Vždyť ten člověk vystudoval jen gymnázium a žádnou vysokou školu! Žádný časopis mu neotiskl jeho texty! Nevyhrál žádnou literární soutěž! A tak dále…
A co teprve, kdyby mu gramatikofilové na čelo plácli nálepku s předponou „dys“? Nikdo by pak neměl ani chuť si od něj cokoli přečíst a to nezávisle na tom, jak dobré by to doopravdy bylo. Klidně by to mohlo být sebelepší a nikdo by se nezažehnul si to přečíst. Nálepky „dyslektik“ či „dysgrafik“ jsou totiž horší, než prošlé datum minimální trvanlivosti na potravině. Je to jako na etiketu čerstvého jogurtu napsat „zkažený“.
Kniha, ta malá jiskra v poušti dřevapusté, nemá co podpálit a zažehnout – není dřevo. Není nakladatelství, které by ji vydalo; není člověka, který by ji přečetl…
Ona poušť však naštěstí zdaleka není tak dřeva-postrádající, jak se může na první pohled zdát. To jen ti, kdo se podívají a hned řeknou, že tam žádné dřevo není, ho nezpozorují. I začínající spisovatel může najít klacek pískem zasypaný a svou jiskru začít prosazovat.
Může přes internet hledat sponzorské dary nebo přímo své těžce vydřené peníze vyměnit za gramatickou korekturu a knihu vydat vlastním nákladem.
Pak záleží na tom, kolik dříví v poušti dokáže najít, vykopat a svou jiskrou ho zažehnout. Je-li kniha dobrá, časem si o ní snad lidé začnou říkat sami a oheň zájmu se bude rozrůstat…
Kolem pouště hoří gigantické pralesy peněz, plameny bezohledně požírají většinu kyslíku a začínající spisovatel s nehasnoucí motivací se snaží ukořistit nějaký ten vzduch pro sebe, pro svůj oheň, aby si ho a jeho myšlenky někdo všiml. A neztrácí naději, protože nezapomíná, že i takoví velikáni, jako mj. Einstein, Andersen, Newton či Edison, byli dyslektici.