Jde to Dobré Wow!

Princezna a drak

Literatura > Pohádka

 

Princezna a drak

 

 

© 2013 Pepa Le Tallec


Všechna práva vyhrazena



Kdysi dávno, daleko předaleko a ještě o kousek dál bylo jedno malé království. Bylo tak malé, že by strážnému stačily dva východy a západy slunce na to aby ho celé obešel dokola. Kolem dokola byly samé hory a lesy, takže nemělo ani moc návštěvníků. Dalo by se říci, že by o něm nikdo nevěděl nebýt jedné věci. V tom královstvíčku měli tu nejkrásnější princeznu. Ať do mě udeří blesk a hrom mě srazí, jestli lžu.

A jaká to náhoda, v té době kdy se udál tento příběh, byla princezna ve věku na vdávání. Její jméno bylo Ekaterina. Tatínek král již několik měsíců obesílal sousední prince, knížata, rytíře a jiné bohaté mladíky, aby chudinka Káťa nezůstala takříkajíc „na ocet“. Pro království to byla hojná doba. Tolik návštěvníků neměli od doby, kdy se měla vdávat současná královna, která byla stejně tak krásná jako její dcera. Do zámku přijelo mnoho uchazečů o princezninu ruku. Krásní i méně krásní, chytří i hloupí, bohatí i méně bohatí, vždy však dost bohatí na to vzít si princeznu. Prostě všechny možné typy mladých jinochů. Když už všichni dorazili, král uspořádal velký a nádherný bál. Na tom bále si měla princezna vybrat svého manžela a budoucího krále země.

Ó jaký vám to byl bál, stoly se prohýbaly pod množstvím jídla a pití teklo proudem. Bylo tu vše, na co jen člověk pomyslel: pečená holoubátka, nadívaní krocani, celé sele, sladké, slané a nikdo se nemusel omezovat. Zapíjet se mohlo tím nejlepším vínem, pivem, i tou nejčistší a nejjemnější vodou. Hráli nejuznávanější hudebníci a o zábavu se starali polykači mečů, baviči, šašci a vypravěči z celého okolí a mnoha dalších míst, která někteří ani neznali. Princezna byla v jednom kole. Už protancovala dvoje střevíčky a stále se na všechny nápadníky nedostalo. Při dalším tanci se Káťa dostala do rukou velice zvláštnímu mladíkovi. Byl úchvatný, štíhlý, se širokými rameny. Měl silný stisk, a přesto byl pružný a tančil, jako by se pro to narodil. Nejzajímavější však byl jeho obličej, který byl orámován hnědými vlasy, jaké pouze sama zem dokázala stvořit. Měl velké tmavé oči stejné barvy, symetrický rovný nos a dokonalý úsměv. Bezchybné zuby, které se občas ukázaly, byly rovnoměrně rozmístěny a bez jediné vady. Kdyby na všechny kolem nepůsobil tak omračujícím dojmem a spoluhodovníci se trochu pozorněji zahleděli na jeho úsměv, určitě by si všimli, že obyčejný člověk nemá takový počet zubů. Princezna měla však trochu podivný pocit, že toho mladíka zná. Nemohla si ale vzpomenout, že by ho kdy viděla. A to měla výbornou paměť. Nezávazně se bavili a tanec jim rychle utíkal. Když se princezna zeptala, odkud pochází a jak se jmenuje, začal se mladík chovat podivně. Všelijak se vytáčel a nechtěl odpovědět. Princezna, přestože jím byla uchvácena, trvala na svém. Mladík se začal ošívat, zpanikařil, vytrhl se jí z rukou a utekl pryč. Než se stačila vzpamatovat, nebyl už k nalezení. Byla velmi smutná. Měla si vybrat ženicha a ten, který se ji líbil, byl pryč. A ona nevěděla, jako ho najít. Zbytkem plesu prošla jako snem. Myšlenkami byla stále u mladíka, který zmizel tak náhle, jako se objevil. Bál skončil a král se přišel dcery zeptat, zdali si už vybrala, kdo bude jejím budoucím manželem a dědicem království.

„Nevybrala tatínku.“ Odpověděla smutně princezna

„Víš, že zítra musíš jednoho z nich vybrat.“ V tomto jsou tátové králové vždy neoblomní

„Ale je jich tu tolik. Nešlo by to odložit? Alespoň o pár dní. Prosím.“

"Ne. Zítra, a to je mé poslední slovo.“

 

Následujícího dne se princezna procházela po hradbách, snad ji to pomáhalo myslet, snad se jí líbilo, jak si večerní vánek pohrával s jejími zlatými vlasy, kdo ví. Měla se rozhodnout pro jednoho z nápadníků, což nebylo lehké. Stále totiž myslela na neznámého stydlína.

Tu se z nebe snesl obří stín, popadl princeznu a vznesl se do vzduchu. A na pozdrav vychrlil proti hradbám plameny a kouř. Strážné ochromil strach, celou dobu stáli jak vytesaní z kamene. Když byl stín pryč, stráže se konečně vzpamatovaly a běžely to ohlásit královské rodině. Při vyprávění nevynechaly ani nejmenší podrobnost a detail. Učenci, podle popisu stráží, ve starých svitcích a vyprávěních našli jméno netvora. V tu chvíli by se v královských rodičích krve nedořezal. O drakovi nikdo v království nebylo slyšet už mnoho generací, stejně tak v sousedních královstvích a knížectvích. Draci se vyskytovali pouze v mýtech a pohádkách, kterými se strašily malé děti. Podle těchto písemností draci jedli převážně dobytek a jiná zvířata. Ale mezi jejich největší pochoutku patřily princezny!

Královskou rodinu zahalil smutek. Nevěděli, co mají dělat, jak zachránit jejich dceru. Ale na zámku byl jeden člověk, který věděl jak na to. Stará chůva své tajemství nechtěla držet. Ve všech pohádkách přeci princeznu ze spárů hrozivého draka zachránil krásný a udatný princ. Král tedy nechal vyhlásit, že ten kdo jejich dceru zachrání ze spárů hrozného draka, dostane půl princezny a celé království k tomu.

Jsem to ale popleta. Samozřejmě, že princeznu dostane celou a k tomu půlku království. Jistě byste, milí posluchači, rádi věděli, jak celý příběh začal. Přestaňte se pošťuchovat a buďte potichu. Já vám to povím.

Když byla princezna ještě malé děvčátko, ráda si hrávala v královské zahradě. Ta se rozkládala kolem hradu až k temnému a starému lesu. Každý den se malá dívenka odvážila vydat o kousek dále, až jednou dorazila na konec zahrady ohraničené starou kamennou zdí. Místy byla zeď pobouraná. Netrvalo dlouho a princeznička se odvážila až za tuto zeď do tmavého lesa. Přestože ji chůva a rodiče strašili pohádkami o hrozivých netvorech, kteří se v tom lese za zahradou skrývají. Princeznička nevěřila babským povídačkám a pohádkám, málokterý chlapec byl tak odvážný jako ona. Při jedné ze svých oblíbených toulek dorazila Ekaterina až k velké jeskyni. Vchod byl téměř celý zarostlý, a byla opravdu náhoda, že ho objevila. Mohla kolem něho projít stokrát a stejně si ho nevšimnout, ač byl velký, že by se do něho vešlo celé stádo krav a to i na výšku. Za několik dní byla princezna připravena. Přinesla si malý mečík, svítilnu a křesadlo a teple se oblékla. Vzít lucernu byla velká výzva. Pokud by si ji chtěla půjčit, každý by se ptal, na co ji potřebuje, a kdyby jim řekla pravdu, výprask ji nemine. Nakonec našla jednu nepoužívanou avšak funkční ve skladu harampádí. Dávala velmi dobrý pozor, aby nikdo neviděl, že si ji bere. Rozsvítila si, a vešla dovnitř. Po chvíli se tunel o něco zvětšil a světlo z venku již bylo velmi slabé, nyní byla za lucernu velmi ráda.

Já hlava děravá. Jistě vás zajímá jak je možné, že si malá dívenka mohla jen tak pobíhat sama venku. Ekaterina byla velmi bystrá, všechny úkoly zvládla rychle a dobře se učila. Za odměnu mohla být do večeře v zahradě. Nikdo z hradu nevěděl, v jakém stavu se zeď u lesa nachází a tak se o ní nebáli. A princeznička si dávala pozor, aby byla vždy včas doma.

Na stěnách tunelu byly velmi zajímavé lehce zářící krystaly. Bylo na nich něco zneklidňujícího. Díky své bystrosti za chvíli poznala, co je na krystalech tak znepokojivého. Jeden od druhého byl stejně vzdálen. To nemohla být náhoda. Rozum ji sice varoval, nedotýkat se takových zvláštních věcí, ale zvědavost byla daleko větší, krystaly ji přitahovaly. Jednoho se dotkla. Rozzářil se s mnohem větší intenzitou a osvítil celé okolí, to však nebylo to nejpodivnější. Všechny ostatní krystaly, kam jen dohlédla, se také rozsvítily. V tunelu bylo nyní světlo jako ve dne. Ekaterina se lekla a znovu se dotkla krystalu. Ten opět přestal zářit a ostatní ho napodobily. Káťa pokračovala dále. Lucernu již nepotřebovala, a tak ji nechala stát v tunelu. Když si začínala myslet, že tunel nikdy neskončí, chodba se ještě více rozšířila a byla velká jako královský zámek. Během chvilky došla až do obrovské jeskyně. Ta byla tak veliká, že neviděla z jedné strany na druhou. Zářivé krystaly byly i zde. Díky tomu jeskyně vypadala jako pokrytá třpytivými drahokamy. Princezna se již chtěla vrátit, když tu její pozornost něco zaujalo. Bylo to jakési oválné cosi, jen několik kroků po její pravé straně. I když věděla, že je už velmi pozdě, zvědavost byla moc silná. Těch několik kroků překonala během momentu. Věc byla princezničce asi po kolena, lehce oválná a velmi drsná. Až nápadně připomínala vajíčko. Ale který tvor by měl tak velké vajíčko? Princezna se ho zlehka dotkla. Bylo úplně studené, přesto ucítila během dotyku mravenčení. Ještě chvíli na vajíčku podržela ruku a vychutnávala si ten zajímavý pocit. Mravenčení sílilo, až se stalo nepříjemným. Princezna však nemohla odtrhnout ruku, ať se snažila sebevíce. Najednou jí projela neznámá síla, až to princezničku odtrhlo od vajíčka a ona vyčerpáním upadla na zem. I přes tuto nepříjemnost ji bylo vajíčka líto a tak ho alespoň přikryla svou blůzou, aby mu nebyla zima a spěchala domů. Ať běžela seberychleji, do zámku se dostala pozdě. Rodiče i chůva ji pokárali a dostala zákaz chodit ven. Obvykle ji taková věc tolik nevadila, ale tentokrát chtěla mnohem více prozkoumat jeskyní a neznámou oválnou věc. Byl čas na koupel, při níž zjistila něco velmi zajímavého. Na dlani měla malou jizvu ve tvaru hvězdy. Během cesty domů si toho kvůli spěchu nevšimla. Teď si ji důkladně prohlížela. Zajímalo ji, kdy si ji udělala. Cestou nikde neupadla, takže bylo jediné možné vysvětlení: během dotyku s vajíčkem. Na zem však nedopadla tak tvrdě a žádná krev nikde nebyla. Byla to velká záhada. Problém by nastal, kdyby si jizvičky někdo všiml. Musí si vymyslet nějaký příběh, ale hlavně ji dobře skrývat.

Několik týdnů byla princezna velmi hlídaná. Chůva, učitelé a dokonce i stráže. Vždy kolem někdo byl a nehnul se od ní na krok. Káťa sekala dobrotu. Každou žádost, rozkaz i úkol splnila ihned a bez reptání. Přesto ani na moment nezapomněla na podivuhodnou událost v lese a těšila se, až ji opět nechají hrát si samotnou. Několik dní ji zas nechávali samotnou. Princezna byla dost inteligentní na to, aby ještě chvíli zůstávala v doslechu, kdyby ji někdo zavolal. Když už se jí zdálo, že uplynulo dost času, vydala se do lesa, aby navštívila tajemnou jeskyni. Nyní již věděla, kde se vchod nachází a tak jí nedalo námahu ho najít. Vše bylo stejné jako minule: zarostlý vchod, krystaly na stěnách a tma. Opatrně se dotkla jednoho krystalu, který byl hned u vchodu. Stalo se přesně to, co očekávala: všechny krystaly se rozzářily a cesta do nitra jeskyně byla sice slabě, ale dostatečně osvětlena. V chodbě naštěstí nebyly žádné odbočky a tak Káťa bez problémů došla až do jeskyně s vajíčkem. To bylo stále na stejném místě a přikryté blůzkou. Dívka se chvíli rozmýšlela, jestli se má vajíčka dotknout. Bála se, aby se nestala nějaká nepředpokládaná věc jako minule. Nakonec se rozhodla. Pomalu natáhla ruku, sundala blůzu a dotkla se skořápky. Nic se nestalo. Pouze se jí zdálo, že má najednou nějak větší radost, a že se vajíčko pohnulo. To bylo určitě tím, jak se ho dotkla, takže tomu nepřikládala žádný význam. Vůbec si neuvědomila, že minule bylo vajíčko úplně studené a dnes je spíše vlažné. Když tu byla naposledy, neměla čas se po rozlehlé jeskyni porozhlédnout. Dnes měla naproti tomu času dost. Obešla a prozkoumala každý kousek jeskyně. Nic zajímavého však nenašla, pouze další tunely. Některé obrovské a některé malé, jinak tu nic až na vajíčko nebylo. Znovu, aniž by si to uvědomila, se ho dotkla. Bylo teplé!

„Vždyť to není možné!“ Vyjekla překvapená Káťa

Samým  leknutím chtěla utéct, když se stalo něco mnohem podivnějšího. V tichu jeskyně, které rušila pouze Káťa svou přítomností, se začalo ozývat podivné křupání. Princezně bylo hned jasné, co se děje.

„To není možné.“ Opakovala se.

Ale bylo. Na drsné, avšak jinak neporušené skořápce se začaly objevovat stále zřetelnější pukliny. Dívka stála na místě jako socha a s očima do kořán sledovala tu zázračnou podívanou. Samozřejmě mnohokrát přemítala nad tím, co může vajíčko obsahovat. Jelikož bylo úplně studené a vypadalo to, že je v jeskyni už dlouhou dobu, vůbec ji nenapadlo, že by se to kdy mohla dozvědět. Křupání zesilovalo a prasklin přibývalo, až konečně kousek skořápky odpadl. Ve vajíčku se něco opravdu hýbalo! Zatím nebylo poznat, co čekalo celou tu dobu na den, kdy se dostane na svět. Jak odpadávaly další a další části skořápky, začalo být poznat, co se uvnitř skrývá. Vypadalo to jako větší ještěrka. Něco však bylo špatně. Jak se tak převalovala uvnitř svého dosavadního obydlí, kolem ní se omotávaly jakési blanky, které měly úplně stejnou barvu jako ještěrka samotná. Konečně se ji podařilo otočit se tak, aby měla hlavičku nahoře a položila přední nožičky na olámaný okraj vajíčka. Oči měla stále napůl zalepené, ale i tak se snažila rozhlížet kolem sebe a ulepený pohled zastavila přesně na Káťě. Radostně zavýskla a pomalu se začala soukat ven z vajíčka. Když už byla půlkou těla venku, převážila se a vypadla ven. Rozplácla se na zemi, otočila se a oklepala. Najednou zvedla hlavičku a z plna hrdla si kýchla. Buď byla opravdu zima nebo měla ještěrka opravdu teplý dech, protože se jí od nosu a pusy pořádně zakouřilo. Princezna již věděla, co za potvůrku to před ní stojí. Byla přeci malé dítě, a tak znala všechny pohádky. Ty o dracích měla navíc nejraději. V mnoha příbězích jedli princezny, jako byla ona sama, kradli a strašili dobytek i lidi. Vyskytli se však i hodní draci a právě o takové měla nejraději.

Dráček nebyl větší než královský pudlík. Opět radostně zavýskl a neomylně se rozběhl za milou dívenkou. Běžel opravdu nemotorně a mokrá, ulepená křídla se mu všude pletla a pleskala o zem. Doběhl k ní, očichal jí nohu, podíval se nahoru směrem k obličeji a vyplázl jazyk. Přesně jako královský pudlík. Princezna měla konečně možnost si ho pořádně prohlédnout. Byl pokryt tmavě modrými šupinami a tlamičku měl plnou ostrých zubů. Jako správný drak měl kromě křídel čtyři nohy a ocas, kterým pořád někde vymetal. Káťa si dřepla a pohladila ho. Vypadal, že se mu to líbí a tak pokračovala.

O několik dní později princezničku napadlo, že by dráček měl mít jméno. Také mu jich ihned pár navrhla: Vilík, Alík, Řvounek, Ocásek a další a další. Dráček však vždy nesouhlasně zavrčel. Asi se mu nezdálo, jak zní. Zkoušela tedy dále: Karlík, Fanda, dokonce i Otesánek, ale žádné se mu nelíbilo. Už začínala být zoufalá a najednou, jako by ji ho někdo podstrčil, se ji v hlavě objevilo jméno: „Adryalstraz.“ Pronesla ho tedy nahlas, chvíli ho převalovala na jazyku, ale nějak se jí nezdálo. Dráček však zavýskl a radostí začal skákat.

„To ale není jméno pro malého draka. Já se taky jmenuju Ekaterina, ale všichni mi říkají Káťa. A ty budeš Andy.“ Řekla mu vážně.

Dráček se na chvíli zamyslel a pak na znamení souhlasu zařval.

„Výborně Andy. A teď je čas jít spát.“ Káťa sebrala košík, ve kterém Andymu nosila jídlo a nějaké hračky, a vydala se na cestu do zámku.

Dráček rostl jako z vody a Káťa ho nikdy neopomněla navštívit. Měla však na paměti domácí vězení a tak si dávala dobrý pozor, aby se včas vrátila do zámku. Pro oba to byly nádherné časy. Hráli si v jeskyni i v lese, na schovávanou i na honěnou a nikdy se spolu nenudili. Když mu princeznička vyprávěla o dění v zámku, připadalo ji, jako by ji rozuměl. Jen promluvit. Stejně jako Dráček rostla i Káťa. Nerostla tolik do velikosti a výšky, ale do krásy. Když se Andy vylíhl, vešel se ji do náručí, brzy ji byl po kolena, pak po pás, teď už byl vysoký jako princezna a stále rostl. Káťa si myslela, že je už dost velký, aby ji unesl a už dlouho se na něm chtěla prolétnout. Již několikrát ho viděla, jak se prohání po nebi. Občas se o něho bála, aby se mu něco nestalo a také co by si pomysleli lidé, kdyby ho uviděli. Ale drak nelétal daleko a dával si pozor, tak si starosti přestala dělat. Ve vzduchu byl stejně doma jako na zemi. Andymu se však nápad na společné prolétnutí moc nezamlouval a když na něho chtěla nasednout, uskočil. Ještě několikrát to zkusila, ale vždy utekl. Princeznu to urazilo, nechápala, proč to dělá. Vždyť už ji několikrát povozil na zemi. Sebrala si věci a chtěla odejít. Náhle však uslyšela nějaký hlas.

„Na to jsem stále moc slabý.“

Otočila se, ale kolem nikdo nebyl, jen Andy a ten se na ni provinile díval.

„Kdo to byl?“ Zeptala se.

„Já.“ Ozvalo se jakoby odnikud a přitom ze všech směrů. Bylo to, jako když někdo mluví uvnitř její hlavy.

„To jsi ty?“ Podívala se na Andyho, který přikývl.

„Jak to děláš? Ty umíš mluvit? Jak to, že jsi mi to nikdy nepověděl?“ Zasypala ho otázkami.

„Nemluvím tak, jak to znáš ty. Slyšíš pouze některé mé myšlenky, tomu se říká telepatie. Nechtěl jsem tě vystrašit, proto jsem mlčel. Pouze jednou jsem na tebe promluvil, když jsem ti sdělil své jméno.“

„A to mohu slyšet vše, co si myslíš? Jak je možné, že jsem tě nikdy dříve neslyšela?“

„Můžeš slyšet jen to co já chci abys slyšela. Pokud by tu bylo více lidí, uslyšíš mě pouze ty. Ale kdybych chtěl, mohu své myšlenky vysílat všem kolem.“

„To můžeš slyšet i mé myšlenky?“

„Nemohu. Dokážu vycítit tvou náladu, ale ne více. Kdybys trénovala, tak by ses to mohla také naučit.“

Káťa byla nadšená. Konečně si mohla se svým nejlepším přítelem i povídat. Zavalila ho spoustou otázek. Jak je možné, že ji rozumí? To draci nemají svou řeč?

„Draci mají vlastní jazyk, ale tomu bys nerozuměla. Rozumím ti díky tomu, že my draci se rodíme s pamětí předchozích generací. Proto znám i tvůj jazyk.

„Jů! Znáš a víš všechno. Budeš mi o tom povídat?“ Káťa byla celá nadšená. Kolik nových věcí mohla poznat a naučit se.

„Vše neznám. Mnoho se za ta léta, co jsem byl vajíčko, změnilo a zatím nemám přístup k celé mé paměti. Některé věci přijdou samy, až je budu potřebovat a ten zbytek? Budu se muset naučit, jak se k těm vědomostem dostat. Také je dost možné, že na některé věci si nikdy nevzpomenu.“

V tu chvíli napadla princeznu asi nejdůležitější otázka: „Jsi jediný drak na světě?“

„To opravdu nevím. Má matka si to myslela. Během svého života potkávala mnoho draků, ale jak stárla, postupně jich ubývalo. A během posledních pár století nepotkala žádného. To mohlo být tím, že většinu času strávila v jeskyni.“

„Jak tedy mohla mít tebe?“ Zeptala se Káťa s lehce rudými tvářemi.

„U draků to nechodí jako u lidí. Malý drak se vyklube teprve v pravý čas. Což může trvat mnoho let. A dokud matka žila, stále mi předávala informace. Nakonec i mou matku život po mnoha tisíciletích unavil a ona zemřela.“ Drak posmutněl a po tváři mu skanula velká slza.

„To je mi líto. Jak se tvá maminka jmenovala?“

„Aryelsztraza. Byla jednou z královen draků.“

„Takže ty jsi vlastně princ, jako já.“ Rozradostněla se Káťa.

„Vlastně ano.“

Ti dva si povídali velmi dlouho a dozvěděli se mnoho zajímavých věcí. Takto si často povídali a objevovali nové a nové informace, protože schopnosti dračího národa jsou nepřeberné, jeho historie bohatá a dlouhá a jejich znalosti téměř bez konce. Dny ubíhaly a z těch dvou se stali nejlepší přátelé. Kdykoliv měla princezna čas, a někdy i když ho neměla, utekla do lesa, kde si s drakem hráli, povídali a učili se. Princezna už dokázala vysílat myšlenky lehce do okolí, i tak, aby ji slyšel jen Andy.

 Jednou, když to Káťa nejméně čekala, ji Andy řekl, že je připraven proletět se ve dvou. Princezna často pozorovala svého kamaráda, jak se prohání po obloze a tajně mu záviděla jeho svobodu. Už se vzdala všech nadějí, že se proletí s ním a teď to mělo přijít. Drak byl připraven, princezna však ne. Bylo léto a všude bylo teplo. Z toho co ji Andy vyprávěl o svých hrátkách na nebi, věděla, že ve výšce je zima. Proto si musí připravit teplé oblečení. Prozíravá princezna již takové oblečení měla a udržovala ho v dobrém stavu ve svém pokoji. S sebou ho samozřejmě nenosila. Za několik dní měla mít volno, protože otec s matkou odjížděli na lovecký zámeček odpočinout si. Domluvili se tedy na tento den. Princezna nemohla dospat, celou noc se převalovala, usínala a budila se.

Konečně stáli na rozlehlé mýtině uprostřed lesa. Andy měl pro Káťu další překvapení – sedlo a jakousi čelenku s průhlednými, jako sklo vypadajícími kryty na oči. Nepodařilo se ji vymámit na něm, kde ty věci vzal. Pouze jí vysvětlil, že je to výbava po jeho matce. To se později také projevilo. Sedlo bylo trochu velké. I přesto po řádném utažení celkem dobře drželo na svém místě. Vše bylo připraveno. Jakmile princezna seděla drakovi na hřbetě a pevně se chytila, Andy zamával křídly. Nejprve pomalu, aby se seznámil s novou situací. Mávnul silněji, rychleji a lehce se odlepil od země. Bylo poznat, že závaží držící se zuby nehty na jeho hřbetě, mu trochu dělá problémy, ale nakonec se vznesl nad stromy. Stoupali výš a výš, až se dostali k vrstvě mraků. Letěli těsně pod ní a Káťa natáhla ruku, aby se té nadýchané krásy mohla dotknout. Bylo to úžasné. Předem se domluvili, aby nevylekali obyvatele království, že většinu času poletí nad mraky. Vletěli tedy do té nádhery. Káťa by nikdy nevěřila, jaká zima a vlhko tam je. Věděla, že z mraků prší, ale nikdy nepřemýšlela nad tím, jak to funguje. Klepala se zimou a zdálo se jí, že prolétávají celou věčnost. Konečně prorazili. Slunce Káťu úplně oslepilo, chvíli mžourala a snažila se zvyknout si na tu záři. Ta nádhera jí téměř vyrazila dech. Ta nekonečná modř kolem a nad hlavou, vzdouvající se beránci pod ní, oslepující zlaté slunce a ten klid. Ó to Vám byla nádhera. Kdyby to bylo možné, nechala by si narůst křídla a už nikdy by nevstoupila na pevnou zem.

„Chtěla bych letět rychleji.“ Vyslala k drakovi myšlenku, ten zrychlil.

Letěli tak rychle, že kdykoliv zahlédli zem, bylo to jako mrknutí oka. Z té výšky lidé vypadali jako mravenci a usedlosti roztroušené po okolí byly menší než krabička od mýdla. Mladý drak byl na nebi zvyklý, navíc na něho působila skvělá nálada princezny a tak se začal předvádět. Udělal přemet, vývrtku, letěl vzhůru nohama, střemhlav dolů a vůbec všelijaké skopičiny. Princezna se držela, co jí síly stačily. Letěli tak daleko, až dorazili k moři. Káťu ta nekonečná modrá plocha překvapila. Tak daleko se ještě nikdy nedostala a znala ho pouze z vyprávění učitelů a svého přítele. Andy se již několikrát k moři vydal. Jednou jí také přinesl rybu, kterou si upekla na ohýnku a byla opravdu výtečná.

Dokážete si představit, že byste měli ujít byť jen několik metrů s pusou plnou slané vody, ve které se navíc mrská ryba? Já tedy ne.

Kam až oko dohlédlo, byla pouze voda, žádné lodě. Mohli tedy slétnout níž, až se téměř dotkli hladiny. V dálce vytryskl gejzír vody.

„To je velryba.“ Upozornil princeznu drak.

O těch princezna věděla, že sice vypadají jako velké ryby, ale nerodí se z vajíček jako normální ryby a navíc mláďata sají od matky mléko, jako třeba psi. Mnoho věcí, o kterých se učila, nyní mohla poznat a vyzkoušet. Přistáli na krásné pouštěné pláži. Byl by hřích nevyužít tak krásné počasí a nevykoupat se. Při té příležitosti také ochutnat pověstnou slanou vodu. Opravdu nebyla dobrá a princezna ji ihned vyplivla. Když se oba vyřádili, vydali se na cestu domů.

„Bylo to úžasné.“ Rozplývala se Káťa.

„Jsem rád, že se ti to líbilo. Já jsem si také celý den užil.“ Odpověděl ji Andy.

Rozloučili se a princezna spěchala do zámku. Dokud drak létal sám, bylo to většinou v noci. Teď s Káťou začal létat častěji ve dne a lidé z okolí si toho začali všímat. Rozšířili se zvěsti o podivném ptákovy, který občas létá po obloze. Někteří říkali, že je to obrovský sup, jiní tvrdili, že je to dosud neznámý druh ptáka.

Uff…To ale bylo vyprávění. Ale co se stalo s princeznou po bále? Vzpomínáte si, jak ji unesl drak? Byl to Andy, nebo byl na světě další drak? A proč by to Andy dělal? Jaká tajemství její přítel ještě skrývá? Nu poslouchejte a dozvíte se to.

Když drak sevřel princeznu do spáru, byla tak překvapená a lekla se, až z toho omdlela. Po probuzení zjistila, že je ve známé jeskyni. Opravdu ji unesl její Andy, přece by věděla, kdyby v jeskyni žil někdo jiný. Kolem ní však nikdo nebyl.

Zavolala: „Andy!“ Nikdo však neodpověděl. Znovu zavolala, tentokrát myšlenkou a do všech stran, jak se to naučila. „Andy!“ Stále nic.

Pomalu vstala, aby se jí nezamotala hlava. Prohledala jeskyni, nakoukla do všech chodeb, a když draka nenašla, rozhodla se odejít. V tom okamžiku z jedné chodby uslyšela šoupavé kroky. Vůbec to neznělo, jako když chodí Andy, navíc to této chodby by se dospělý drak nikdy nemohl vejít. Ze tmy se vynořila postava, kterou princezna ihned poznala. Byl to onen krásný mladík, se kterým tancovala minulou noc.

„C-Co tady děláš?“ Zakoktala princezna. „Můj přítel Andy přijde a sežere tě.“ Vystrčila bojovně bradu, aby nebylo vidět, jak moc se bojí.

„Já tu už od malička bydlím.“ Odpověděl neznámý.

„Já jsem tě tu nikdy neviděla.“

„Ale znáš mě. Zkus trochu zapřemýšlet a vzpomenout si, co se stalo.“ Stále se usmíval.

„Tady bydlí jen Andy. Prolezli jsme spolu téměř všechny chodby a nikoho jiného jsme tu nenašli.“

Princezna byla stále otřesená, a tak ji to nedocházelo. Pak najednou se jí v hlavě rozsvítilo.

„To není možné.“

Nepřipomíná vám to něco? Taky se vám zdá, že se historie občas opakuje? Princezna se již dlouho přátelí s drakem, který dokáže spoustu nemožných věcí a ona ani teď nevěří.

„Ty nemůžeš být Andy. To je drak, ne člověk. Ale, co když… Ne… Opravdu?“ Začala pochybovat princezna.

„Ano jsem to já. Chceš vidět důkaz?“

Člověk se začal pomalu měnit. Nabýval na velikosti a na kůži se mu začali objevovat šupiny. Princezna musela ustoupit a během chvíle hleděla na dospělého draka.

„Jé opravdu to jsi ty.“ Rozveselila se princezna a objela drakovu hlavu. „Ale proč jsi to udělal? Proč jsi mě unesl?“

„Protože nechci, aby tě měl nějaký cizí princ. Už bychom nemohli být spolu.“

„Ale tady taky nemůžu zůstat. Rodiče mě budou hledat. A dříve či později nás tu najdou. Co potom uděláme?“

„Nevím, na to jsem nemyslel. Jen jsem se o tebe moc bál.“

Několik dní se skrývali v jeskyni. Andy v noci létal a lovil, aby měli co jíst. Nemohli tak ale zůstat navždy. Princezna potřebovala i jinou společnost a pečeně každý den nebylo ideální jídlo. Během této doby, kdy Andy střídal lidskou a dračí podobu, se z nich stalo něco více, než jen přátelé. Řešení, které hledali, přišlo nečekaně. Andy byl mladý, nezkušený a projevil své city.

„Chci být jen s tebou. Pokud by sis vzala někoho jiného, zemřu.“

„Tak si mě vezmi ty.“

„To bych mohl? Ale. Rodiče by tě nikdy nedali drakovi.“

„Přeci dokážeš být i člověk. Pokud to dobře zařídíme, nikdo nemusí vědět, kdo ji doopravdy.“

Čas letěl. Vymýšleli různé možnosti a probírali je ze všech stran. Naštěstí, jako správný drak měl Andy svůj poklad. Stačilo tedy jen zařídit, aby byl více člověkem, než drakem. To nebylo nic těžkého, i přesto, že Andy trval na svém jméně. Stal se z něho tedy Adryalstraz, pán draků z dalekého východu. Pán draků proto, že byl princ a jako poslední drak byl vlastně vládce. A pořádný titul na rodiče vždy udělá dojem. Toto tvrzení bylo navíc těžko k vyvrácení. Málokdo totiž na východ cestoval a bylo tedy jen málo informací. Mezi pravdu se vloudilo také mnoho povídaček. Cestovatelé a kupci vyprávěli o stromech ze zlata, oblacích z hedvábí, magii a dokonce i o dracích.

Zbývalo jen opatřit si vhodné oblečení a zachránit princeznu ze strašných spárů obřího draka. Poslední část jim oběma přišla velmi vtipná. Drak přeci musel zachránit nebohou Káťu ze svých vlastních spárů což bude opravdu snadné. Jedině důkaz o zabití draka jim dělal problémy. Drakům nevyroste nová hlava, když ji useknete, jako třeba hydrám. Káťa ani nechtěla, aby si Andy jakkoliv ubližoval.

„Neznáš nějaké podobné stvoření?“ Zeptala se Káťa. „Které by mělo podobnou hlavu, nebo pařáty či křídla?“

„Podobný typ křídel má třeba netopýr.“ Zazubil se Andy

„To by asi nikdo nevěřil, že je to křídlo draka, kdybys ho přinesl na zámek.“

„Pravda, je trochu menší.“ Oba se zasmáli.

Mezitím mnoho rytířů, princů i obyčejných mladíků hledalo ztracenou princeznu. Pověsti o obřím ptákovi je neomylně hnali blíže a blíže. Několik z nich se dostalo i na dohled od jeskyně. Bylo jen otázkou času, než je objeví. Drak vylétal z jeskyní otvorem, který byl na vrchu vysokého kopce, ale vchod, kterým přišla malá Káťa, nebyl neviditelný. Hledající nápadníci se kasali, jak zlého draka zabijí a zachrání princeznu. Andy z nich strach neměl. Již dlouhou dobu se žádný člověk s drakem neutkal a nevěděli tedy jak s ním bojovat. A on jim to určitě říkat nebude.

Andy si vzpomněl na jedno stvoření z moře, se kterým se setkal na svých toulkách. Bylo celkem velké a na první pohled mělo podobnou hlavu jako drak, kterou stejně nikdo zblízka neviděl již celé generace. Andy neváhal a vydal se na cestu. Najít netvora v moři nebude jednoduché a oni neměli mnoho času. Netrvalo to tak krátce, jak doufal, ale ani tak dlouho jak mohlo a Andy na stvoření narazil. Bylo to nedaleko místa, kde se poprvé setkali. Možná, že to byl ten samý netvor, se kterým měl drak nevyřízené účty. Naposledy ho kousl do ocasu, ale Andy byl ještě malý a věděl, že s mnohem větším protivníkem nemá cenu se bít, tak prostě uletěl. Nepřítel ho ovšem poznal a vyzývavě zařval. Nikdo mu nebude narušovat jeho teritorium a utíkat z boje. On tu je pánem a všichni ostatní se ho musí bát. Stvoření si říkalo Lovec, nebylo moc inteligentní a častěji zabíjelo pouze ze zábavy, než kvůli hladu. Velká škoda ho nebude. Mnoho rybářských lodí a ryb bude Andymu vděčných, když Lovce zabije. Nebude to však snadné, protože draci jsou uzpůsobení na boj ve vzduchu, Lovec je naproti tomu vodní predátor. Andy to chtěl mít rychle za sebou. Střemhlav se spustil k hladině s tím, že Lovce překvapí. Lovec byl však zdatný v soubojích a této taktiky se nazalekl. Nepřežil několik století jen díky tomu, že byl přírodou vytvořený zabiják, ale také proto, že nebyl úplně hloupý a dokázal se přizpůsobit. Již několikrát se utkal s větším či silnějším protivníkem a poučil se ze svých chyb. Reflexivně drakovi uhnul a zakousl se mu do ocasu. Moře kypělo, ploutve, drápy a ocasy se míhaly. Voda se zbarvila krví obou bojovníků a kolem se začali stahovat mrchožrouti čekající na hostinu. Souboj byl dlouho vyrovnaný a nikdo neměl navrch. Drak byl o něco větší, ale Lovec ve vodě žil a bojoval už mnoho let. Andyho konečně napadlo, jak by mohl vyhrát. Nechal trochu odkryté břicho, a jakmile se do něho protivník zakousl, sevřel ho nohama a nepustil. Vylétl z vody a s drápy stále sevřenými si to namířil ke břehu. Lovec poznal hrozící nebezpečí, uvolnil skousnutí a začal se zmítat. Drak však držel pevně. Pevnina se blížila, vyletěl výše a pustil stvoření. Bylo po souboji. Vítěz oddělil Lovcovu hlavu a tělo odnesl do moře, kde poslouží jako potrava. Nezemřel tedy zbytečně.

Zbývalo už jen zahrát divadlo o smrti strašného draka a dovést zachráněnou princeznu na zámek. Nejlépe dokud na Andym byly známky souboje. Mít nějaký ten šrám po bitvě je samozřejmostí. Po celém lese se rozléhal strašný řev. Stromy se třásly a praskaly pod tíhou zápasu. Aby zmátli případné náhodné pozorovatele, měla na sobě brnění princezna a oháněla se mečem. Po chvíli se souboj přenesl do jeskyně, kde je nikdo nemohl vidět a kde měl také skončit. Ozvalo se srdceryvné zařvání, které bylo slyšet na kilometry daleko a oznamovalo konec souboje, následované tichem. Z jeskyně vystoupil Adryalstraz držící v jedné paži bezvládnou princeznu a v druhé ruce zkrvavenou dračí hlavu.

Jistě si dokážete představit, jaká na zámku zavládla radost, když se tam ti dva objevili.

Král splnil své slovo a konala se slavná a veliká svatba. Bylo pozváno celé království i všichni sousedé. Slavilo se čtrnáct dní a čtrnáct nocí. Jídlem ani pitím se nešetřilo a dostalo se i na toho nejposlednějšího nádeníka. Byla radost pohledět na nádhernou princeznu s jejím dokonalým ženichem. Andy dovezl na zámek svůj poklad a spolu s tím, jak se choval k princezně i okolí, přesvědčil královskou rodinu, že to bude nejlepší manžel a následník, v jakého mohli doufat.  Po svatbě tedy místo slíbené poloviny království dostal celé a byl korunován na krále. Spolu se svou chotí panoval spravedlivě a moudře. Měli spoustu dětí, a pokud nezemřeli, tak tam šťastně žijí dodnes.

 

KONEC

 

 

Princezna a drak

 

 

Napsal: Pepa Le Tallec

Jako svou druhou povídku(pohádku)

Jazyková korekce: Monika Havlíčková

Hejnice 2013

Pro přidání komentáře se přihlašte.
Mesje
kvalita komentáře: 0 Mesje 30. října 2014, 12:43
3 -
  • GigiLeTallec Autor
    GigiLeTallec
  • 3 bodů
  • 0 komentářů
  • 1 hodnocení
  • 27. října 2014, 13:07
  • 836 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz