Jde to Dobré Wow!

Jan Podveský

Literatura > Krimi / Úvaha / Drama

 

Jan Podveský

 

Několik příhod ze života Jana Podveského.

 

Jan Podveský byl kněz. Absolvoval kněžský seminář v Brně. Byl vězněn v souvislosti s Babicemi. K tomu se nechci vyjadřovat.V Jaroměřicích byl kromě jiného také katechetou a často na toto období vzpomínal, na to jak byl katechetou. Také to byl můj prastrýc z matčiny strany. V Letonicích ( 2002) a v Kuřimské Nové Vsi má pamětní desky. V roce 2007 byl do kostelní věže v Letonicích instalován nový zvon sv. Antonína Paduánského, který byl odlit na jeho památku, byl vydán farní sborník Tempus fugit – Čas běží, kde je také zachycen život a zdejší působení P. Jana Podveského. Jeho život je celkem dobře zpracován na internetu. Byl papežem Janem Pavlem II. jmenován Kaplanem Jeho Svatosti s titulem Monsignore (1992), biskupem Mons. Karlem Otčenáškem jmenován čestným kanovníkem kolegiátní kapituly Povýšení sv. Kříže v Litomyšli (1994).

 

Narodil se v Bučovicích 10. října 1909, a 5.7. 1934 byl v Brně vysvěcen na kněze. Jeho působištěm se staly Jaroměřice nad Rokytnou, kde působil až do roku 1951. Za 2. světové války se angažoval v protinacistickém odboji. V Jaroměřicích ve farní budově v tělocvičně v přízemí byl sklad německých zbraní. On ty zbraně bral a dával partyzánům. Dostal medaili partyzán- pomocník. Dne 28. 2. 1948 ( byl v té době farářem V Jaroměřicích nad Rokytnou ) byl zatčen a internován. Následně mu byl dne 1. 3. 1948 odňat souhlas k výuce náboženství. V roce 1951 byl odsouzen v souvislosti s Babicemi, po propuštění kvůli zhoršujícímu se zdraví pracoval v ÚP Bučovice. Zemřel 15. května 1994. Co se týká jeho věznění říkal, že mu bylo řečeno, že když se nepřizná tak dostane trest smrti, nepřiznal se. K té době se také pojí vzpomínka jeho jediné sestry ( také silně věřící, její manžel byl funkcionářem strany lidové v době minulého režimu ), která mu nesla do vězení pomeranče a byla s nimi vyhozena. Já vzpomínám jak jiní za minulého režimu také trpěli, protože dvě kila pomerančů na týden bylo málo. Co se týkalo vězení tak říkal Jan Podveský, že všem odpustil. Mám také dojem, že říkal, že k jeho rehabilitaci došlo již před rokem 1989, nepamatuji si, ale přesně co na to téma říkal. Podle literatury byl rehabilitován v roce 1968.

 

Nejprve něco k jeho životu a dílu. Od 1. 3. 1936 učil náboženství na chlapecké měšťanské škole v Jaroměřicích nad Rokytnou, kam nastoupil jako učitelský čekatel, byl v letech1936–1947 kaplan v Jaroměřicích nad Rokytnou, a v letech 1947–1951 farář v Jaroměřicích nad Rokytnou, po návratu z vězení pracoval nejprve v UP v Bučovicích, kde i bydlel v domě č. 75 na Slavkovské ulici, na podzim roku 1966 P. Podveský začal zajíždět do Letonic pro zastupovaní zdejšího nemocného faráře P. Antonína Rimeše, po jeho odchodu do důchodu dostal státní souhlas k výkonu duchovenské služby a po ustanovení kapitulním vikářem nastoupil k 1. 3. 1967 na místo do Letonic, k 30. 6. 1974 byl P. J. Podveskému odňat státní souhlas k výkonu duchovní správy v Letonicích.

Po zásahu kapitulní konzistoře se k 1. 7. 1974 podařilo získat pro něj alespoň načas místo faráře v Brně – Obřanech a oddálit tak jeho odchod do důchodu, v roce 1975 odešel do důchodu, k 1. 4. 1975 mu bylo dovoleno na důchod nastěhovat se do opuštěného domu filiální duchovní správy v Kuřimské Nové Vsi, farnost Deblín, kde nadále žil a působil.

 

Když jsem poprvé dojel do Kuřimské Nové Vsi tak říkal : když jsem začínal, jezdil jsem autem, teď jezdím na kole. Nevím jestli tehdy ještě jezdil na kole, ale na kolo si dal tašku s chlebem. A kolo vedl. Co se týká auta mám dojem, že říkal, že mu ho dal jeho nadřízený.

 

Jednou jsme spolu mluvili o problémech ve společnosti po roce 1989. Řekl mi :

Když jsem chodil za císaře do základní školy tak učitel ukázal na obraz na zdi a řekl : toto je ten nejlepší, nejhodnější a nejchytřejší člověk na světě. Jednou došel do třídy, obraz sundal a místo něj pověsil jiný. Řekl : toto je ten nejlepší, nejhodnější a nejchytřejší člověk na světě. Já jsem před tím tak mluvil, protože jsem tak musel mluvit. Už jsem mu nevěřil. Říká se, že historie je děvka dějin. Já se nebudu každých dvacet let učit nový dějepis. Také říkal : jestliže je evoluce, tak je i revoluce, a jestli je revoluce, tak si někdo může myslet, že má právo na kontrarevoluci. Chtěl tím podpořit, že dle něj evoluce není, nebo je nebezpečné takový pojem používat.

 

Po roce 1989 když přijel do Velehradu papež byl přenos v televizi. Když šel papež do baziliky najednou řada lidí, která znala Jana Podveského viděla jak na židličce u vchodu sedí pátr Jan, jak se mu říkalo, vstává a mluví s papežem. Ptal jsem se ho jak k tomu došlo. Říkal, že se chtěl dostat dovnitř a nějak to už nešlo, tak mu dali židli aby si sedl než se to vyřídí. Najednou vidí, že předním stojí papež, tak vstal latinsky ho pozdravil a říká mu - já jsem a papež mu latinsky řekl : vím o Vás.

 

Jednou mi říkal jak když se stal knězem, mám dojem, že to bylo při příležitosti nějaké oslavy té skutečnosti, přišla za ním matka jeho matky ( osobně si myslím, že bych měl ještě jednu matku přidat, protože se mi to nějak nezdá sedět časově ) a řekla mu : chtěla bych aby si mi odsloužil pohřeb až zemřu. Jednou se mu zdálo, že jde zahradou domu na Slavkovské ulici, kde ta paní bydlela, směrem nahoru ke Kalvárii. Ona tam stála, mávala na něj a říkala : Jeníčku tož pojď, všaks mi to slíbil. Druhý den dostal zprávu, že zemřela.

 

Také jednou říkal, jak sloužil mši snad za sebevraha, který byl nalezen na kolejích v obvodu farnosti Kuřimská Nová Ves. Říkal já jsem takový zápis do knihy ještě nedělal : pohlaví neznámé, datum narození neznámé, jméno neznámé, datum úmrtí neznámé, příčina úmrtí neznámá. Ve vězení také jednou sloužil mši – pochopitelně neoficiální. Mluvil o nádobě, kterou si vydlabal z tvrdého chleba, a vína, které udělal ze zkvašených hrozinek, které se nějak sehnali.

 

Když dostal po roce 1989 první splátku odškodnění za věznění všechno rozdal.

K vězení následující poznámka :  dostal za velezradu na 16 let, k pokutě 10 tisíc Kčs, ke ztrátě čestných práv občanských a k propadnutí celého jmění. Byl vězněn v Jihlavě, na Mírově, v Leopoldově a ve Valdicích. V roce 1963 byl ze zdravotních důvodů z vězení podmíněně propuštěn. Obdarovaným poslal peníze v obálce s textem : prosím, neděkujte. Současně mu začaly chodit výhružné dopisy. V dopisech byly nadávky zato, že dostal odškodnění a za blíže neurčené důvody, hrozby vyhozením fary do vzduchu, přiloženy byly také nákresy fary,takže dle policie to musel být někdo kdo na faře někdy byl.  Říkal : když se u mě na faře natáčelo tak tady bylo lidí. Musel v té době často spát mimo faru. Později již výhružky ignoroval, také se později neřídil doporučeními policie aby přespával mimo faru. I návštěvy tam nějak nejezdili, protože se to nedoporučovalo. V té době jsem tam i já občas přespal. Jednou došel v dopise požadavek na zaplacení 300 000kč. Peníze měly být dány v papírovém sáčku do koše na Václavském náměstí v Praze. Koš hlídala policie a sáček si nikdo nevyzvedl. Také ho potěšilo, že odškodnění má dostávat na splátky. Říkal já mám kvůli tomu žít do devadesáti?

 

Když ubylo 80 let sloužil děkovnou mši za dožití 80 let a 55 let kněžství. Řekl přitom následující : Jednou Dr. Skoupý, když v jedné farnosti mluvil k jednomu jubilantovi, řekl: „Po padesáti letech bychom měli děkovat za každý rok života, po šedesáti letech za každý měsíc, po sedmdesáti letech za každý týden a po osmdesáti letech za každý den.“

 

Když mu bylo přes 80 let sám si vykopal na hřbitově v Kouřimské Nové Vsi hrob a vykachlíčkoval si ho. Nechtěl aby s tím měl někdo práci. Pohřben chtěl být v Bučovicích, ale obyvatelé Kuřimské Nové Vsi ho přesvědčili, že na hřbitově kněze ještě nemají. Také vzpomínal jak u něj ve velmi mladém základoškolním věku objevili srdeční chorobu. Jeho učitel mu tehdy řekl, že jestli moc tak se dožije maximálně padesáti let. On si tehdy říkal, padesát let, to je hodně. A teď je mu již přes 80 a jeho učitel se ani takového věku nedožil. Kromě problémů se srdcem měl také jak říkal pětinu žaludku jako následek věznění. Také jako následek dětských her na jedno oko neviděl a vlivem věku na druhé velmi špatně. Někdy v té době začal říkat : Už aby si mě pán vzal k sobě. Přes tyto zdravotní problémy ještě ve svém věku dodržoval jak mi říkal : mi máme povinnost každý den se vzdělávat. Hodně četl a vzpomínal jak mu byla zabavena knihovna. Její malou část později dostal nazpět. Podílel se také na vydání jedné knihy jako pořadatel textu.

Uspořádal publikaci Jaroměřický památník 1939, vydanou farním úřadem v roce 1940.

 

(Jaroměřický památník : 200. výročí posvěcení chrámu sv. Markéty a 10. výročí smrti Otokara Březiny / [Uspořádal P. Jan Podveský ; Upravil, kresby a plánky nakreslil Josef Kapinus ; Články přispěli dr. Josef Fišer, prof. František Jech, Josef Kapinus a P. Jan Podveský]

Nakladatel : údaje Jaroměřice nad Rokytnou : Farní úřad, 1939, [spr.] 1940 (Josef Peksa) ).

 

Upozornil mě na knihu Nové základy experimentální psychologie od Břetislava Kafky, také na jednu hororovou příhodu se zemřelou osobou popsanou v knize Dona Boska. Znal a udivilo ho, že i já znám takové knihy jako Otec vyhoštěných. Kterou v dnešní době skoro nikdo nezná. Říkal jak na faru kde byl chodil Čeněk Kramoliš, Jakub Deml. Měl mnoho známých z intelektuálních kruhů, kteří za ním jezdili ještě v době, kdy to pro ně mohlo znamenat problémy. Vzpomínám si jak mi kdysi říkal o práci matematika, který k němu jezdil a říkal, že spočítal, že život nemohl vzniknout náhodou, protože by na to nestačila doba existence vesmíru. Samozřejmě jsem mu neříkal, že to má také jiné řešení. Takových výpočtů existuje celá řada a všechny obsahují řadu logických chyb. To, ale nic nevyvrací a nedokazuje.

 

Podle mě se nějak zapomíná na některé důvody proč přišel do Kuřimské Nové Vsi. Jeho otec byl kostelníkem v Bučovicích ( ohledně jeho matky nevím, mám dojem, že byla švadlena, myslím, že se o zaměstnání jeho rodičů psalo ve vzpomínce jeho spolužáka – snad z gymnázia v některém vydání Bučovického zpravodaje ). Původně se rodina jmenovala Šmudlovi a na žádost se nechala přejmenovat na Podveské. Syn kostelníka a bratr Jana Podveského Alois Podveský se stal farářem v Kuřimské Nové Vsi. Vystavěl zde faru. Zemřel velmi mladý na tuberkulózu. Jan Podveský se poté co mu bylo zakázáno jako místo působení Brno chtěl dostat na faru v Kuřimské Nové Vsi, což se mu podařilo. Chtěl se tam dostat kvůli Janovi Podveskému. Kostel a faru opravil a na faru dal bratrovi pamětní desku. V Kuřimské Nové Vsi zavedl chození na vrch Čarodějničku. Také měl menší problémy se svou hospodyní, která některé místnosti na faře odmítala navštěvovat, protože na ni někdo působil laserovými lúčemi. Před ní měl hospodyni, kterou měl již v Letonicích. Byla to vdova s dětmi. Nakonec dostal jinou hospodyni. Někdy také hrál na harmonium na faře a zpíval. I ve vysokém věku mu to šlo dobře. Chtěl také odejít do domova důchodců pro kněze, ale jak říkal stále to nešlo, protože bylo málo knězů a tak sloužil mše nejen v Kouřimské Nové Vsi, ale i v okolí.

 

O tom, že je nemocný – měl nádor na mozku, zakázal mluvit a informovat příbuzné aby nepřidělával starosti. Zemřel v nemocnici v Tišňově. Pohřben byl 21. 5. 1994 v Kuřimské Nové Vsi. Do konce života jedl po vzoru vězení jen lžící na což mě vždy upozorňoval.

Pro přidání komentáře se přihlašte.
FERRIS
kvalita komentáře: 1 FERRIS 03. srpna 2016, 18:40
3 +
Mesje
kvalita komentáře: 1 Mesje 21. července 2014, 10:46
Kai: děkuji
Kai
kvalita komentáře: 2 Kai 21. července 2014, 09:10
3 -
HumanART
Body od neregistrovaných
  • Mesje Autor
    Mesje
  • 13.9 bodů
  • 3 komentářů
  • 2 hodnocení
  • 20 hodnocení neregistrovanými
  • 20. července 2014, 20:21
  • 1005 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz