Jde to Dobré Wow!

Domácí úkol

Literatura > Scénář / Sci-fi / Teorie

 

Domácí úkol

 

Nejprve několik pojmů.

 

Podle Rolf Tomáš, http://theses.cz/id/eju05g/downloadPraceContent_adipIdno_6715

 

Obsahem druhého zákona termodynamiky je tendence fyzikálních systému vyvíjet se do stavů s vyšší entropií. Podstata tohoto zákona spočívá na statistické úvaze : existuje mnoho cest, jimiž systémy mohou dosáhnout vyšší entropie, a „mnoho cest“ značí větší pravděpodobnost toho, že se systém vyvine do jedné s konfigurací s vyšší entropií. Měli bychom si všimnout, že se nejedná o zákon v klasickém slova smyslu, protože ač jsou takové události vzácné a nepravděpodobné, může něco sklouznout ze stavu vysoké entropie do stavu o entropii nižší.  Představte si knížku, která má 500 stran a stránky nejsou svázané, ale jdou volně za sebou. Pokud bude takto seřazená, můžeme říct, že systém je zcela uspořádaný, což by znamenalo, že má nulovou entropii. Knížku ponese nešikovný student a upustí ji na zem. Je dosti pravděpodobné, že se stránky zpřehází, ale může mít štěstí a zpřehází se jen málo stránek. Knížku poté předá stejně nešikovnému a ten ji znova upustí na zem. Je dosti pravděpodobné, že se knížka ještě více zpřehází. A je zde i možnost, i když téměř nulová, že se knížka dostane do úplně původního uspořádání. Pokud by knížka opakovaně padala na zem, je pravděpodobné že by byla stále víc a víc zpřeházená. Takže se ukazuje, že systém s mnoha složkami časem spěje do stavu vyšší neuspořádanosti, což znamená do stavu s vyšší entropií.

 

Objevuje se zde myšlenka, že druhý termodynamický zákon „zplodil“ šipku času. Ukazuje se to tehdy, když má  soustava velké množství složek. Představme si láhev se stlačeným kysličníkem uhličitým. Pokud bychom láhev „odzátkovali“ plyn by se rozptýlil po místnosti.

Pokud bychom tento děj fotili a nafotili například 40 fotek, tak bychom dokázali

poznat, i bez toho aniž bychom děj viděli na vlastní oči, jak děj probíhal. Ale pokud bychom měli jen jednu molekulu kysličníku uhličitého, nemohli bychom rozhodnout z těchto fotek, jak děj probíhal. Nevěděli bychom, co čemu předcházelo. Kdyby vám někdo ukázal film, kde by se molekuly kysličníku uhličitého, rozmístěné po celé místnosti, samovolně začaly shlukovat do jednoho místa, asi byste nevěřili, že je to pravda. Bylo by to pravděpodobně proto, že by vám byl film puštěn pozpátku. Šipka času míří ve směru rostoucí entropie. Věci

s mnoha složkami spějí z nižší k vyšší entropii, od pořádku k nepořádku, protože je to snadné a tak k tomu dochází neustále. Avšak dospět od vyšší k nižší entropii, od nepořádku k pořádku, je obtížnější, a proto se to stává vzácně, pokud vůbec. Všimněme si, že entropická šipka času není zcela pevná : netvrdím, že  definice času je zcela stoprocentně spolehlivá. Jelikož podle druhého zákona termodynamiky je vzrůst entropie jen statisticky pravděpodobný jev.

 

V 19. století francouzský matematik Joseph Lioville matematicky dokázal, že je možné,

aby se molekuly plynu „narovnaly“ zpátky do lahve z prostoru místnosti. Tento výsledek může být použit k ustanovení tzv. Poincarého teorému rekurence ( zvaný věčný návrat ). Tento teorém říká, že vyčkáme-li dostatečně dlouho, systém s konečnou energií a omezený v konečném objemu prostoru se vrátí do stavu libovolně blízkého původnímu stavu. U systémů s větším počtem složek bychom museli čekat déle než je věk celého vesmíru než by se systém uskupil do původní konfigurace. Nicméně je zajímavé, že v nekonečně velkém čase, by se každý fyzikální systém v prostoru v principu navrátil do původního uspořádání).

 

Takže když nastane stejná konfigurace atomů může vzniknout stejný člověk jako předtím. A když vznikne i stejné prostředí může mít i stejné osudy. A to vše se může nekonečněkrát opakovat. Pravděpodobně, není žádné spojení mezi jednotlivými existencemi. Pokud to příroda nebo něco jiného nezařídili jinak. Takže poincarého rekurence nám možná dokazuje reinkarnace.

 

Podle wikipedie : Reinkarnace (doslovný překlad znovuvtělování, česky převtělování) je označení filosofického, nebo náboženského konceptu, který tvrdí, že se duše (individuální myšlenková energie) člověka po fyzické smrti jeho těla, na konci jednoho života, znovuzrodí v novém fyzickém těle, respektive při početí nové lidské bytosti znovu vstupuje do hry.

 

Reinkarnace je ve filosofii i náboženstvích úzce spojena se zákonem karmy, zákonem příčiny a následku, kde pozitivní, či negativní myšlenky a činy v jednom životě přímo ovlivňují podmínky, kvalitativní kontury a část událostí života dalšího. Pozitivní myšlenky a činy pozitivně, negativní myšlenky a činy negativně.

 

V některých náboženských tradicích je popisována možnost reinkarnace lidské duše do zvířat, nebo naopak, duší zvířecích do lidských těl, případně lidských duší do různých mytologických nadpozemských, či pekelných sfér, opět podle zásluh, či hříchů konkrétní bytosti. Tyto verze nejsou jednotné a všeobecně přijímané i v rámci jednotlivých tradic, patří spíše k lidové úrovni nauk a nezřídka jsou výsledkem smíšení různých filosofických a náboženských konceptů, či snahy kněžstva zjednodušit filosofické koncepty pro běžné obyvatelstvo.

 

Reinkarnace je centrálním principem indických náboženství, ale byla uznávána i historickými osobnostmi jako byl např. Pythagoras, Platon a Sokrates. Je také běžnou vírou keltských druidů, členů theosofické společnosti, kmenů na Sibiři, v západní Africe, severní Americe, či Austrálii.

 

Někteří buddhisté používají výrazu znovuzrozování, jelikož takový termín nevyvolává představu, že se musí něco převtělovat z jednoho těla do druhého. Buddhismus učí o ne-já, neboli že reinkarnace je proud neustále vznikající a zanikající mysli, a proto nelze říci, že by právě jedna a ta samá mysl přecházela z jednoho života do druhého. Zánik mysli z předcházejícího života je jen jakousi karmickou příčinou pro vytvoření mysli nové. Vadžrajánový buddhismus učí o nekončících cyklech zrození mezi 6 hlavními dimenzemi čili lókami:

 

pekelná říše

dimenze hladových duchů

zvířecí říše

říše lidských bytostí

dimenze polobohů

dimenze bohů

 

Čím větší zásluhy (neboli akumulace dobrých skutků) se během nekonečného toku reinkarnace mysli nashromáždí, tím ve vyšší sféře se nová bytost zrodí. Poté, co bytost z dimenze bohů nakonec umírá, následuje další zrození nové bytosti v některé z pekelných dimenzí a celý cyklus se opakuje od počátku znovu. Proto je smyslem buddhistického učení vymanit se z tohoto nekončícího koloběhu iluzorních zrození.

 

Podle hinduistického pohledu je každá osoba nesmrtelné „já“ (átman), které se po smrti těla převtělí do nově narozené bytosti. Do jaké podoby se člověk převtělí, závisí na jeho minulých činech (karma). Karma vychází z dharmy, etického světového řádu, ve kterém všechny činy podle zákona příčiny a následku určují budoucí opětovné zrození. To se může odehrát na tomto světě, v lidské či zvířecí podobě, nebo v nebeských či pekelných světech. Pobyt v nich může trvat různě dlouhou dobu, ale v žádném případě není věčný (jelikož jsou tyto světy součástí hmotného vesmíru, zanikají společně s ním). Po nějaké době se jedinec znovu narodí na Zemi a cyklus pokračuje až do definitivního vysvobození (mókša). Tento karmický světový řád se chová jako přírodní zákon, kategorie jako trest nebo odměna zde neplatí.

 

Zatímco některé hinduistické směry považují karmický zákon za neoblomný a pouze jedinec sám je podle nich odpovědný za své vysvobození, jiné důvěřují v božskou milost, která může karmické dědictví vymazat a člověka spasit. Cílem hinduistů je překonání věčného a utrpením naplněného koloběhu vznikání a zanikání. Tradice zná tři cesty k vysvobození (mókša nebo mukti): Cesta vědění (Džňána márga), Cesta činu (Karma márga) a Cesta oddanosti Bhakti márga. Mnozí myslitelé (například Svámí Vivékánanda) k nim přiřazují ještě čtvrtou cestu, kterou je Rádža jóga, 'Královská jóga', která je spojena s tělesným cvičením a meditací. V deváté kapitole Bhagavad gíty je rádža jóga ztotožněna s Bhakti jógou.

 

Známí řečtí filosofové zastávající reinkarnační teorii byli Pythagoras (kolem roku 600 př. n. l.), Empedoklés a Platón (oba 5. století. př. n. l.). Učili, že nesmrtelná duše se musí převtělovat, buď kvůli vnitřní nutnosti nebo za účelem morální očisty, do nové formy zahrnující i zvířecí a rostlinný svět. U Platóna hrálo roli pouze morální kritérium. Podle jeho názoru se bytost znovu zrodí pouze na základě svého minulého jednání.

 

Následné myšlenkové směry novoplatónismus a novopythagoreismus reinkarnační teorii zastávaly dál, ale jednotliví myslitelé se lišili v názoru, zda se převtělování do zvířat má chápat doslova (Plotinos) nebo jen metaforicky (Porphyrius). Plátónovo morální hledisko nalezneme především u Plútarcha a Vergilia.

 

Judaismu je, stejně jako křesťanství a islámu, koncept reinkarnace cizí, zejména kvůli přesvědčení o vzkříšení jediného těla, které je nedílnou součástí člověka, lidské identity. Nicméně koncept převtělování (gilgul) se dostal do některých proudů židovské mystiky, kabaly, pravděpodobně ve středověku vlivem katarského hnutí.

 

Křesťanství je, spolu s židovstvím a islámem, jedním ze světových náboženství, kterému je koncept reinkarnace cizí, neboť předkládá víru o člověku jako o psychicko-somatické osobní jednotě, kdy člověk po ukončení běhu svého jediného života čeká na vzkříšení těla, které je v naprostém protikladu s opakovaným převtělováním. Víra v reinkarnaci se však v době vzniku křesťanství vyskytovala u některrých heterodoxních proudů, např. u některých gnostických škol. Církev se však již od počátku proti metempsychóze vymezovala, což lze shledat např. u sv. Ireneje z Lyonu, Tertulliana či Origena, který koncept metempsychózy rovněž napadal.

 

Podle některých autorů s jistým vhledem do této záležitosti (např. Jan Konfršt, Paul Brunton, Eduard Tomáš, Míla Tomášová) byla naopak myšlenka reinkarnace vlastní i samotnému historickému Ježíši z Nazareta (aramejská, původní forma jména Ježíš je "Ješhua"). Podle této teorie byla tato zákonitost reinkarnace, kdy se lidská duše po smrti fyzického těla znovu vtěluje skrze početí nového lidského těla a života, Ježíšovi dobře znám a jím samotným šířen, společně s přidruženým učením o zákoně vyrovnání příčiny a následku. Déle, podle těchto tvrzení, mnoho křesťanských gnostických komunit prvního století udržovalo nadále víru v reinkarnaci, ale během dalších desetiletí a staletí se stali nepohodlnými západním křesťanským organizovaným církvím. Tyto organizované církve, které v zájmu rozšiřování své ideologické převahy a zvětšující se světské moci již zmíněné gnostické komunity nejprve exkomunikovaly, po té zakázaly jejich psané prameny a systematicky po nich zahlazovaly stopy.

 

V islámu nalezneme víru v reinkarnaci pouze u menšinové sekty drúzů, podle nichž se člověk může narodit opět jen jako člověk, nikoli ve zvířecí podobě.

 

V teosofii zavedla učení o převtělování poprvé Helena Petrovna Blavatská, která tento koncept východních náboženství zkombinovala s konceptem evoluce. Duše se v jednotlivých životech zdokonaluje a stoupá stále k vyšším stavům bytí, přičemž zde na rozdíl od hinduismu a buddhismu nejsou možné žádné návraty na nižší stupně existence. Cílem je v tomto učení dosažení dokonalosti jedince. Tento pohled byl s menšími úpravami převzat většinou nových esoterických směrů, jako je například antroposofie nebo hnutí New Age.

 

Postoj moderní vědy. Většinový názor je odmítavý, protože proces reinkarnace nelze postihnout lidskými smysly ani zaznamenat přístroji. Argumentují tím, že existence duše jako nehmotného řídícího subjektu a podstaty vědomí je vyloučena především fyziologickou absencí komunikačních možností mezi něčím nehmotným a tělem. V údobích lidstva, kdy populace narůstala podle geometrické řady, byl by duší pro inkarnace i reinkarnace nedostatek. Představa o samovolném vzniku věčné substance s vědomím a s vlastnostmi připisovanými duši, v procesu dělení embryonálních buněk v matce nebo ve zkumavce, je při tom vyloučena - dala by se jinak uskutečnit i její laboratorní velkovýroba. Člověk má dokonalý mozek, v němž může být nejméně 10exp27000000 paměťových neuronových spojů (počet atomů ve známém vesmíru je odhadován na 10exp66). Za duši těla pokládají činnost centrální nervové soustavy s její takovými téměř nekonečnými možnostmi a schopnostmi. Výjimkou v tomto ohledu bývají vědci zkoumající zážitky blízké smrti, spontánní vzpomínky na údajné minulé životy u dětí a zabývající se reinkarnační regresní terapií.

 

Thomas Huxley, považoval reinkarnaci za přijatelnou a pojednal o ní ve své knize Evolution and Ethics and other Essays. Nejpodrobnější soubory osobních zpráv svědčících ve prospěch reinkarnace publikoval profesor Ian Stevenson ve svých knihách. Nejznámějších z nich je Twenty Cases Suggestive of Reincarnation.

 

Reinkarnace se objevuje i u subkultury otherkinů, která věří tomu, že pokud se může převtělovat člověk do jiných forem, tak by to měli dokázat i jiní tvorové, včetně těch, kteří původně neměli hmotné tělo (astrální bytosti).

 

http://zivotni-energie.cz/reinkarnace-a-minule-zivoty.html

 

Dharma - plán života. Souběžně s pojmem karmy lze definovat pojem dharmy. Zatímco osobní karma člověka popisuje vnější obecné podmínky současné inkarnace, vztahuje se dharma na subtilní životní plán, životní úkol, který tento člověk - nezávisle na druhu své karmy, má splnit a poznat.Svou dharmu můžeme vědomě odhalit - například pomocí astrologie, umění číst z ruky, či jiného mantického umění za podpory duchovního učitele. Lze toho dosáhnout také introspekcí, prostřednictvím "vnitřního zasvěcení", nebo navázání kontaktu se svým průvodcem. Záblesky z minulých životů může spatřit každý z nás (například ve snech), ovšem jedině poznáním pravdy si uvědomí celou podstatu vesmíru a pochopí všechny souvislosti (to tvrdí moudří mystikové).

 

K čemu jsou minulé životy, když si je nepamatujeme? K tomuto tvrzení se vyjádřil parapsycholog Rudolf Passian takto: "Při hlubším zamyšlení jistě každý pochopí, že poznatky tohoto druhy by asi byly obrovskou zátěží. Logicky vzato bychom si nejenom my sami, ale i všichni ostatní, dokázali podržet vzpomínky na celou minulost. A nehledě na to, že by naše mozková kapacita byla přetížena, nutně bychom se zase setkali s těmi lidmi, kterým jsme kdysi přivodili velké útrapy a oni to také vědí! Potom by se nenávist, závist a neshody, tento beztak bujně se rozmáhající plevel eticky degenerované civilizace, ještě více šířil a peklo na zemi by bylo dokonalé."

 

Představuji si jak je někdo ve své jedné reinkarnaci člověkem XY, tj. celebritou, slavným vědcem, příkladnou osobností atd. Ve své další reinkarnaci se ve škole učí o různých historických osobnostech. A také o člověku XY. Představuji si jak si přitom říká to byl, ale vůl, debil, idiot atd. A po absolvování školy se řízením osudu dostane k tomu, že pokračuje v díle té osoby XY. Dílo samozřejmě nedokončí. V oddechovém čase mezi dvěma reinkarnacemi se dozví, že se bude tak dlouho reinkarnovat do stejných podmínek a pokračovat v práci na tom nekonečném díle dokud ho nedokončí, že je to jeho domácí úkol, který si sám vybral. Jenže to dílo je nekonečné, protože má napsat práci o české korupci. Povedlo se mu tak překonat koloběh znovuzrození v tom smyslu, že se stále znovuzrozuje do stejných podmínek. Spojil tak poincarého rekurenci a sisyfův návrat. A to zatím neuvažuji tu možnost, že se údajně někdy v budoucnu podaří nahrát lidské vědomí do počítače. To by mohlo být rekurencí a úkolů.

Pro přidání komentáře se přihlašte.
FERRIS
kvalita komentáře: 0 FERRIS 14. srpna 2016, 14:09
3 +
Kai
kvalita komentáře: 2 Kai 09. června 2014, 09:19
2 -
HumanART
Body od neregistrovaných
  • Mesje Autor
    Mesje
  • 13 bodů
  • 2 komentářů
  • 2 hodnocení
  • 20 hodnocení neregistrovanými
  • 05. června 2014, 22:51
  • 937 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz