Jde to Dobré Wow!

Žena z majáku

Literatura > Krimi
Kombinace romantiky a mafiánského prostředí (mírná inspirace od Kmotra:)

Žena z majáku

Vítr mi rozvál vlasy a já pohlédla na moře, vlny se zdvíhaly výše, než bylo obvyklé. Tuhle scenérii sleduji již několik let, když pracujete na majáku, věcí, které tu jdou dělat, moc není. Ach ano, jistě se ptáte, proč této práce nezanechám, ale můj manžel si to tak přeje, vlastně přál. Pořád si nemohu zvyknout, že už tu se mnou není, ale nejvíce mě trápí myšlenka, jestli je vůbec mrtvý.
                Jednoho dne za ním totiž přijeli tři páni v černých oblecích. Řekl mi jen, že pojede s nimi vyřídit jednu věc, ale už se mi nikdy nevrátil. Bude to již 7 let, ale než odjel, řekl mi: „Pečlivě se starej o maják, uvidíš že jeho světlo je i v našich srdcích“. Teď je mi 37 let, bezdětná, opuštěná a s vědomím, že strávím celý svůj život staráním o maják. Samozřejmě, že když manžel zmizel, oznámila jsem to na policii, ale bylo to zbytečné jako přisýpat sůl do moře. Zkoušela jsem i jiné zdroje, jak vypátrat svého muže. Ve Španělsku jsou i jiné organizace schopné pomoci člověku v tísni a tím nemyslím linku bezpečí. Ano, i mafie může člověku pomoci, když je ten člověk „přítel“. Ale bohužel ani mafie mi nepomohla. Nechala jsem tedy pátrání a žila v naději, že se někdy vrátí. Asi měsíc po manželově zmizení za mnou přišel chlápek, že chce koupit maják, ale já jsem ho odmítla, i když nabízel 3krát tolik, než ve skutečnosti stál. Druhý den, když jsem jela do města pro zásoby, jsem našla maják i s mým domečkem, kde bydlím, vyloupený. Avšak při bližším ohledání jsem zjistila, že kupodivu nic nechybí. Vše bylo pouze rozházeno. Pachatel zřejmě nenašel to, co hledal. Také jsem mívala pocit, že mě někdo sleduje vždy, když jedu do města, ale po pár měsících vše přestalo, a tak jsem tomu dále nevěnovala pozornost. Ale zpět k současnosti. Dnes se stal zázrak, po dlouhých 7 letech mě přišel někdo navštívit. Příbuzné nemám a o podivínskou „ženu z majáku“ se moc lidí nezajímá. Nezajímají se vlastně žádní. Ten muž, co přišel, mi řekl novinky o mém muži! Celá nervózní jsem ho pozvala dovnitř a on začal vyprávět… Že viděl mého muže umírat, lépe řečeno, že viděl jak ho umlátili k smrti. A že můj muž býval velice mocný, dokonce jeden z nejmocnějších mužů ve Španělsku, ale když mě poznal, tak nechal všech nezákonných aktivit a chtěl se mnou žít normální život. Ale jeho hříchy si ho našly, i když se jim snažil utéci, jeho minulost ho dostihla. A poslední věc, kterou mi chtěl můj manžel sdělit bylo: „Slunce v duši a světlo v srdci.“ To bylo naše životní motto! Tohle heslo bylo vyryto na mém medajlonku, který mi dal v den svatby, a který nikdy nesundavám. To bylo vše, co mi onen muž prozradil a i když jsem po něm chtěla další informace a měla mnoho dalších otázek, řekl mi jen, že už takhle dost riskuje, že sem přišel. Nechala jsem ho tedy odejít a začala zkoumat medajlonek. Všimla jsem si podélné rýhy kolem obvodu. Riskla jsem to a vzala šroubovák a pokusila se medajlonek rozlomit. A skutečně uvnitř jsem našla dopis!! Cituji: „Pro Lisu Estebanovou, mou největší lásku. Když čteš tento dopis, stalo se to, co se nikdy stát nemělo a to, že mě našli! A také to, že Rico splnil svou povinnost. Utíkal jsem a ukrýval se, ale dona, který zradil všechny ostatní najdou i v Hádově říši. Ale chci abys věděla, že jsem před tebou už byl jednou ženatý, a že mám syna. Zde máš mapu a chci, abys ho našla a vychovala ho. Jeho pravá matka zemřela při porodu.“ K dopisu bylo přiloženo číslo účtu, kde, jak jsem později zjistila, bylo uloženo neuvěřitelných 50 000 euro. Vyrazila jsem tedy najít nevlastního syna. Koupila jsem si noviny a hned titulní strana mě omráčila. Na velké fotografii ležel Rico s prostřeleným hrudníkem několika desítkami broků. Možná proto mu to trvalo dlouhých 7 let, než se za mnou vypravil – jen oddaloval svou smrt. V bance jsem si vyzvedla kapesné. Zde mě pobavil začínající úředník se srandovním přímením Rejžek. Nechápu, jak někdo jako on, může pracovat v bance. Ten kluk snad ani nevěděl, co je to šek, na tož pak ,aby dokázal vyzvednout cash z účtu. Nechala jsem si zavolat ředitele s ještě srandovnějším jménem – Liška. Nikdy jsem neviděla nikoho s podobným jménem v celém Španělsku. Asi to byli nějací imigranti, jejich španělština byla totiž příšerná. Naštěstí ředitel už byl o poznání zkušenější, ale za to stejně nervózní. Nebudu to prodlužovat, v bance jsem strávila 3 hodiny a přiznám se, na konci jsem byla nervózní už i já. Konečně jsem se mohla vydat do Zaragozy pro svého nevlastního syna. Pěstouni jsou prý obeznámeni se situací a když ukáži přívěsek, syna mi bez otázek vydají. To já bych nedokázala, starat se o dítě jako o vlastní 18 let a pak přijde nějaká cizí ženská a chce ho pro sebe. Cestou do Zaragozy se nic zvláštního nestalo, a tak jsem po několika hodinách netrpělivě klepala na dveře domku, kde měl být můj syn. Otevřel mi postarší pán a když na mém krku uviděl ten medajlonek, tak zestárl o dalších 20 let. „Pojďte dál a posaďte se, můžu vám nabídnout něco k pití?“ Poprosila jsem o čaj a mezitím jsem přivítala syna. Syn už byl také se vším obeznámen a přijal mě docela vlídně, na to, že mě nikdy neviděl. Začalo dlouhé vypravování. Dozvěděla jsem se, že don Esteban ( můj manžel ), aby ochránil syna před svými nepřáteli, dal ho důvěryhodným lidem, aby se o něj postarali. Aby bylo menší riziko, že najdou oba zároveň. Bohužel manžela našli, syna naštěstí nikoliv. Následovalo balení a loučení, s náhradními rodiči jsem se dohodla, že se budeme dále navštěvovat, protože nebezpečí mému synovi už nehrozí po tak dlouhé době. Po cestě jsem zastavila u benzínky doplnit nádrž. Syna jsem poslala nakoupit nějaké jídlo a já mezitím tankovala. Za chvilku k benzínce přijel černý mercedes a vystoupili z něj 2 muži, celí v černém. Mě hned bylo jasné, že z tohohle nevyváznu živá. Tohle byli poslové smrti. Nevím proč mě zabíjejí až teď, když mě celou dobu nechávali na pokoji. Možná toho už vím moc, možná jsem jen našla to, co celou dobu hledali. Syna toužícího pomstít svého otce a já husa jsem jim ho naservírovala přímo pod nos.
               Ale poslední věc, na kterou jsem pomyslela, byl můj nově nabytý syn. Doufala jsem, že ho neviděli. A opravdu, pány v černém jsem zajímala jen já. Najednou se v rukou jednoho z nich objevila sicilská brokovnice. Slyším výstřel a pak mě obestírá tma, poslední myšlenky patří mému nevlastnímu synovi, manželovi a také majáku, kde jsem strávila hezké chvíle. Ale vím, že syn nás oba pomstí, jako pravý Španěl, pokud tedy unikne. Musí!
Pro přidání komentáře se přihlašte.
Nefailsten
kvalita komentáře: 0 Nefailsten 22. srpna 2008, 18:22
Nevím moc mě to nenadchlo, možná že na ich formu vypravování je to na mě moc nezaujatý, způsob vypravování ztrohej a poenty, jsou li jaké schované a splývající v textu.
Princess
kvalita komentáře: 0 Princess 10. srpna 2008, 14:15
To asi ne...nevím otom...ale jak říkám,psala jsme že vtom něco je,ale že tam máš chyby a není to dotáhlé do konce,mimochodem vítej:)
Pejpr
kvalita komentáře: 0 Pejpr 10. srpna 2008, 14:12
Princess: díky moc..teprve se tu rozkoukávam.. :kuk: ááá zjistim nějak co si psala když sem čekal na auorizaci prosím? :tam:
Princess
kvalita komentáře: 0 Princess 10. srpna 2008, 13:12
jak jsem psala,když jsi čekal na autorizaci.Je tam spousta chyb,hlavně těch stylistických.Třeba odstavce? Ty jsi úplně vypustil.Jediná sympatie je v tom že se to odehrává ve Španělsku.No,více si pohraj s textem,dej tomu nádech a nepiš souvětí.
  • Pejpr Autor
    Pejpr
  • 0 bodů
  • 4 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 09. srpna 2008, 21:08
  • 2436 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz